Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Důchodci nemůžou za naše zpackané životy. Ať volí kohokoli

Průměrná doba dožití se každou dekádu prodlužuje o rok až dva – a společně s ní stoupá i průměrný věk populace. Ti nejstarší z nás přitom už dnes dopomohli do čela státu zapšklému starci a pochybnému podnikateli. Je to ale kvůli věku?

Zdroj: Shutterstock

„Již dnes můžeme celkem kvalifikovaně odhadnout, jaké společenské důsledky můžeme očekávat od posunu maxima populační křivky k vyššímu věku. Nepochybně vzroste vliv seniorů na politiku,“ tvrdí Václav Hořejší a Lukáš Čermák a varují, že právě na hlasy seniorů bude cílit (a už úspěšně cílí) marketingové strategie „parazitických politických sil toužících po moci z finančních a nezákonných pohnutek“, což se „už dnes výrazně podílí na tom, jak náš svět vypadá“. Ilustrací budiž třeba analýza Respektu s příslovečným názvem Kde by byl Babiš bez důchodců.

Věk ale není jediné, co hraje roli. „Lidé starší pětašedesáti let jsou extrémně heterogenní: patří mezi ně jak nejbohatší lidé planety, tak asi pětina lidí ve vězeních. Při volbách jim nejde nutně o důchody: senioři často argumentují tím, že chtějí dobrou budoucnost pro vnoučata – a ta se pro někoho pojí třeba s antiimigračními proudy. Stárnou podnikatelé i bezdomovci – a podíl seniorů, kteří volili komunisty, byl podobný jako podíl juniorů volících SPD,“ upozorňuje Lucie Vidovićová z Ústavu populačních studií na Masarykově univerzitě.

Zatemněné mozky máme všichni

Starce na Hrad nevolila většina všech seniorů, ale pouze těch méně vzdělaných. Absence vzdělání hraje zásadní roli i u podpory ANO. I tak ale platí, že pokud by naše představitele volili jen senioři, koalice ANO a KSČM by v parlamentu měla ústavní většinu. V populaci pod padesát přitom tato dvojice nedosahuje ani na čtvrtinu hlasů a nadpoloviční počet křesel by nezískala ani společně se zmiňovanou SPD (viz data Medianu z druhé poloviny roku 2019).

‚Šmejdi‘ byli jediní, kdo nesdílel ageistický postoj, že jsou senioři chudí. Šli a obrali je o peníze. A tady funguje paralela s politikou: když nikdo jiný hlasy seniorů nechtěl, vzalo si je ANO.

Důvod k podobnému politickému chování jinak heterogenní skupiny seniorů můžeme hledat v mozku. „Varovný signál z útrob, který se objevuje v odpovědi na známky nedůvěryhodnosti, může být u starších dospělých slabší, což může ztěžovat rozhodování, komu důvěřovat, a aspoň z části vysvětlit jejich náchylnost k podvodům,“ vysvětlují vědci studii, která pomocí magnetické rezonance hledala vysvětlení, proč senioři podléhají praktikám „šmejdů“, byť na ně podvodníci obecně cílí méně než na většinovou populaci.

V politice to může být podobné. „‚Šmejdi‘ byli jediní, kdo nesdílel ageistický postoj, že jsou senioři chudí. Šli a obrali je o peníze. A tady funguje paralela s politikou: když nikdo jiný hlasy seniorů nechtěl, vzalo si je ANO,vysvětluje Vidovićová. S věkem navíc klesá citlivost mozku k očekáváným ztrátám, takže člověk může snadněji podlehnout přehnanému optimizmu, že „bude líp“.

A s mozkem by mohla souviset i další vysvětlení. Osobnostní změny, vrtošivost a nevraživost můžou být důsledkem neurodegenerativních onemocnění, například frontotemporálních demencí. Drobné, preklinické změny v mozku a jeho funkcích přitom můžou zřetelné projevy onemocnění předcházet i o desítky let.

Patologizovat ale politické přesvědčení seniorů nedává smysl. Podobně bychom pravděpodobně mohli smést ze stolu politickou orientací každého z nás.

Pokud seniorům zatemňuje mozek stárnutí, můžeme podobné zatemnění předpokládat u mladých voličů, kteří zase nemají dostatečně rozvinuté schopnosti (některá mozková centra se rozvíjejí téměř do třicítky), stejně jako dospělých, jejichž neuronům zase nesvědčí stres z práce a starostí o rodinu. Konstruktivnější pohled nabízí sociologická terminologie: vysvětlení volebních preferencí seniorů mezigeneračním konfliktem.

Finmag v novém!

Finmag předplatné

Život si najde cestičku. Téma nového Finmagu: adaptace. Michal Kašpárek zkoumá, co nás naučily průšvihy: budovat kanalizace, šetřit benzinem nebo respektovat homosexuály.

Matouš Hrdina píše o tom, jak virus zauzloval zásobovací řetězce. Dokážeme se zbavit závislostí na Číně? Můžeme řídit dodávky zboží tak, aby mírně vyšší poptávka neznamenala hned prázdné regály?

Petr Preclík podává zprávu o tom, jak si lidé dokážou poradit v zemi, kde není spoleh vůbec na nic. V Zimbabwe mají dva miliony lidí ze čtrnácti milionů bankovní účet. Sedm milionů jich ale platí mobilem.


Od demografické paniky k politice kýče

„A dál bych ještě chtěla říct, co mi vadí, uráží. To stálé opakování v hromadných sdělovacích prostředcích, kolik čerpají důchodci z rozpočtu, kolik čerpají důchodci na tom, že se jim přidá 300 korun, to nás uráží a na druhé straně to vychovává mladší generace i mládež k tomu, že vlastně – ‚Tak co s těma důchodcema? Vždyť oni jenom čerpají.‘ Tam se neříká, co kdo čerpá… Jenom co čerpají důchodci.“

Při čtení výzkumné zprávy spolku Život90 a Masarykovy univerzity My jsme si stáří nezavinili, čeká to každýho…, ze které pochází citace seniorky výš, není těžké logiku protestních hlasů seniorů pochopit. Medializované diskuze o neudržitelnosti sociálního a důchodového systému ve starém člověku můžou snadno vzbudit dojem, že se na něj společnost dívá jen ekonomickou optikou a považuje ho za břemeno: sociologie mluví o „demografické panice“. Tu pak může podpořit domnělá nebo skutečná drzost mladších lidí v konkrétních situacích. A v tu chvíli jde o víc než o peníze: o úctu, o spravedlnost, o směřování celé společnosti.

Setkala jsem se s tím, když mladej kluk říká: ‚No, co vy důchodci chcete? Vám zvednou důchod a co my mladí?‘ jenomže my jsme byli taky mladí! Taky jsme přispívali ostatním na důchody.“

Taková situace je zjevně nespravedlivá – a nespravedlnost volá po nápravě. Ne nutně z potřeby urvat si na důchodu o pár stovek víc, ale pro obecné dobro, pro spravedlivější svět. A taky z obavy, k čemu může situace eskalovat, „protože tady začíná mezigenerační válka, v podstatě už začala, štve se proti důchodcům“.

S takovou úvahou se z mladších generací stávají nepřátelé – a u voleb pak přestává jít o dobro společnosti, které nahrazuje volba „za důchodce, proti pracujícím“. A to tím spíš, že náležitost ke skupině seniorů je relativně silná – třeba náležitost ke skupině „živnostníků“ se totiž ředí tím, že každý živnostník je navíc ještě „programátorem“ nebo třeba „geodetem“, senioři zůstávají hlavně seniory. Žvásty můžou v politice vítězit ne proto, že by nabízely řešení, ale proto, že se neúčastní oné šikany starších, ať už domnělé, nebo skutečné. Že projevují zájem.

Nejlepší prevencí sentimentální gerontokracie je péče o vlastní život: ujasňování si smyslu bytí, řešení vlastních konfliktů, odpouštění blízkým a jednání v souladu se svým přesvědčením.

Příklon k extremistickým stranám tak může vycházet z úvahy bezmocného člověka, že za jeho utrpení nebo zneuznání může společnost:

„Žijeme v totálně nemocné a špatné společnosti. A jedinou útěchou, ale to říkám v uvozovkách, by nám mohlo být, že stejné problémy prožívá zhruba celá Evropa a Severní Amerika, takže nejsou ničím výjimečné oproti ostatním státům, kde je zhruba stejný systém, to znamená parlamentní demokracie. Izolovat to na jeden jediný problém diskriminace starých lidí mi připadá od věci, protože těch problémů, které jsou daleko závažnější a jsou skutečné, ne kvaziproblémy, je skutečná řada, každý z nich by si zasloužil okamžité řešení. A jak se zdá, to řešení je buďto v nedohlednu, anebo se nezná, nebo se nechce znát.“

Důvody, které respondentku vedou k přesvědčení o zkaženosti demokratické společnosti, neznáme, nicméně určité náznaky přináší například úvaha, že je „vinna celá společnost“, protože v ní „rozhodujou peníze, a ne morálka“. Konkrétnější argumenty pak přinášejí třeba stížnosti na špatnou praktickou vymahatelnost práva z pohledu seniorů nebo byrokratické absurdity sociálního systému.

Od takového zklamání z celé společnosti je už jen krok k sentimentální politice, jíž nejde o řešení konkrétních problémů, ale o boj dobra se zlem – tak jako v pohádkách. O pocit, že se člověk prostřednictvím politické volby podílí na záchraně obětí systému a zachování morálky ve společnosti. A právě tento kýč spojuje stárnutí se sentimentální politikou: s volbou založenou na emocích namísto rozumu, na „modelu minulosti, který málo odpovídá současnosti“.

Být víc než jen senior

Pokud nechceme, aby zvyšující se populační věk znamenal nárůst hlasů, které trestají mladší generace za jejich domnělé nebo skutečné hříchy, potřebujeme spokojené seniory, kterým naše společnost bude dost dobrá na to, aby ji chtěli raději rozvíjet než bořit. V sesbíraných výpovědích přitom pozitivita nechybí, jiná ze seniorek například odpovídá na otázku o diskriminaci seniorů „(…) jakej je člověk, tak se k němu zase ty lidi chovaj“.

Proč tedy někdo vede mezigenerační válku a stěžuje si, že ho diskriminují režiséři televizních pořadů, kterým nerozumí kvůli špatnému sluchu, zatímco někdo jiný podotýká, že „my, senioři nesmíme být šneci a zalejzat do tý svý ulity“? Možná jsou někteří staří lidé „seniory“ víc než ti ostatní. Lidé, kterým se dostává zdraví a peněz, můžou žít životy naplněné množstvím jiných věcí, takže „seniorství“ je jen jednou z mnoha charakteristik jejich současného života. Pokud ale jejich vrstevníkovi stáří většinu všeho ostatního vzalo, přispívá to jak vyššímu ztotožnění se se svým „seniorstvím“, tak k obviňování okolní společnosti – a bezmoc a nespokojenost motivuje i útěk k oněm iracionálním, pohádkovým konfliktům. Což se děje bez ohledu na věk.

Starému člověku se poděkovat a k zemi se mu poklonit

Pro změnu logicky hlasují nespokojení lidé: vládním stranám tak může přispět třeba i dobré počasí v den voleb nebo nedávné vítězství lokálního sportovního týmu, dokládá analýza George Warda z MIT. A ukazuje, že nešťastní lidé straní populistickým a autoritářským proudům. Spokojenost s vlastním životem se projevila třeba u francouzských prezidentských voleb: voliči Marine Le Penové byli zhrzelí, zatímco Macronovi a Fillonovi voliči vyjadřovali spokojenost se svými životy. Nešlo přitom o vedlejší efekt ekonomického zázemí: podíl voličů Le Penové byl násobně vyšší mezi nespokojenými lidmi napříč všemi příjmovými skupinami; životní spokojenost navíc volební výsledky ovlivňuje víc než růst HDP nebo nezaměstnanost. Nebo u Trumpa: lidé, kteří uváděli, že o den dřív zažili mnoho „smíchu“ nebo „štěstí“, se od Trumpa odvraceli, zatímco u těch, kdo o den dříve prožívali smutek, Trump v oblibě stoupal.

Smysl nedává „přemlouvat bábu“, ale nenechat stárnoucí lidi napospas problémům, jejichž tlak může ty méně odolné z našich (pra)rodičů proměnit v „nerudné důchodce“, z nichž si utahujeme na sociálních sítích. S bolestmi a úbytkem sil toho zvládneme udělat jen málo – o to víc se ale můžeme zaměřit na psychosociální souvislosti, které životní spokojenost starých lidí predikují silněji než zdraví, a to i u těch nejchudších a nejzranitelnějších: na vyjádření podpory, úcty a empatie.

A protože budoucími seniory jsme my sami, nejlepší prevencí sentimentální gerontokracie je péče o vlastní život: ujasňování si smyslu vlastního bytí, řešení vlastních konfliktů, odpouštění blízkým a jednání v souladu se svým přesvědčením. Z osobního hlediska totiž životní spokojenosti ve stáří pomáhá právě nacházení životního smyslu, osobní integrita a optimizmus sycený důvěrou v blízké lidi.

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl píše a překládá o vědách, jejichž název má aspoň deset slabik, zejména pokud se točí kolem mozku, myšlení, psychologie, neurověd, medicíny… nejraději má psychoneuroimunologii. Ve volném čase pobíhá se psem po... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 63 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 27. 7. 2020 21:59

"Každý organizovaný společenský systém..." = s dovolením bych si rád sám rozhodl, s kým se chci a s kým nechci společensky organizovat!

Demokratický systém neposkytuje vůbec nic. Málokterý systém vám sebral třičtvrtě výdělku každý měsíc. Snad žádný jiný systém nezasahoval do každého aspektu společnosti, jako ten současný. Vagóny zákonů na každý pšouk, kontrole neunikne vůbec nic.
Jediný legitimní zásah do majetku je ten, který napravuje předchozí křivdu resp. újmu (pokud jsem ten majetek např. ukradl - jenže dnes krade zdaleka nejvíce stát-politici). Jediné legitimní omezení svobod je to, které chrání svobody jiných - tedy se svým tělem a majetkem si mohu dělat co chci, pokud nelegitimně nezasahuju do těla či majetku někoho jiného. To je právo, to je spravedlnost, to je pilíř civilizace. Ne ta vaše institucionalizovaná kleptokracie.

+21
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 23. 7. 2020 15:40

Nikde netvrdím, že demokracie představuje nějakou velkou míru svobody. Každý organizovaný společenský systém, podléhající společným pravidlům, již z podstaty věci omezuje svobodu.

Stejně tak ta Vaše absolutní nedotknutelnost vlastnických práv. To je extrémní koncept neslučitelný s účinnou organizací společnosti.

Demokratický právní stát poskytuje svobodu i ochranu vlastnických práva avšak nikoli absolutní svobodu a nedotknutelnost vlastnických práv.

-11
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK