Rasismus v Brazílii dodnes zabíjí

František Kalenda
František Kalenda
8. 7. 2020
 26 799

S rasismem je to v Brazílii jako s koronavirem. Oficiálně není, případně je to jenom nějaká neškodná chřipčička, ne ničivá nákaza.

Rasismus v Brazílii dodnes zabíjí
Zdroj: 7. června, Rio de Janeiro. Demonstrace proti rasismu a policejnímu násilí ve favelách. Foto: Jorge hely veiga/Shutterstock

Diskuze o rasismu se letos nevyhnula ani Brazílii. I tady se v poslední době konala protestní shromáždění a reflexe otrokářského dědictví a přetrvávajících nerovností se probojovala na titulní strany novin vedle zpráv o řádění koronaviru. Navzdory tomu, že podle prezidenta je koronavirus jen něco jako běžná chřipka a rasismus podle oficiální doktríny neexistuje. [Včera Bolsonaro oznámil, že má pozitivní test na covid – pozn. red.]

Ve skutečnosti jsou podobně jako v USA i v Brazílii osoby tmavší barvy pleti mnohem častěji terčem policejního násilí. V poslední době docházelo k otřesným případům, jako když policejní kulka při zásahu ve favele v listopadu zabila devítiletou holčičku Ágathu Félix. Násilí kromě rasismu souvisí se sociálním vyloučením, tím ale znovu trpí nejvíc právě Brazilci s africkým původem – statistiky dlouhodobě ukazují, že mají nižší vzdělání a horší postavení na trhu práce. Často se navíc stávají i cílem útoků pro svoje náboženské přesvědčení.

Jiná historie

Přestože poslední vlnu debat o rasových nerovnostech v Brazílii spustily události ve Spojených státech, historie i podoby rasismu se v obou zemích liší. Brazílie nemá zkušenost s občanskou válkou kvůli otroctví ani s oficiální segregací, jaká se praktikovala v jižních státech USA, i když i tady na některých místech dlouho existovala vybraná segregovaná zařízení, zejména sportovní kluby nebo luxusní podniky. V poměru k počtu obyvatel také do Brazílie směřovalo podstatně víc afrických otroků, a jelikož byl v zemi prakticky po celé koloniální období nedostatek Evropanek, místní portugalská elita si nehlídala svůj rodokmen tak bedlivě jako protestantští Anglosasové na severu.

Lidé na export

Zámořský obchod s otroky v letech 1450–1900

Oblast

Počet otroků

%

Brazílie

4 miliony

35,4

Španělská říše

2,5 milionu

22,1

Britská Západní Indie

2 miliony

17,7

Francouzská Západní Indie

1,6 milionu

14,1

Britská Severní Amerika / Spojené státy

500 000

4,4

Nizozemská Západní Indie (Antily)

500 000

4,4

Dánská Západní Indie

28 000

0,2

Evropa

200 000

1,8

Podle Hugh Thomas: The Slave Trade, 1997

Mnohem prostupnější a vzájemně smíšenější populace občas vede samotné Brazilce k tvrzení, že mezi nimi žádná rasová diskriminace nemůže existovat – vždyť v podstatě v každé rodině se najde nějaký předek z Afriky. To je ale nepochopení rasismu „po brazilsku“, který nečerpá z fantasmagorické péče o rasovou čistotu, ale spíš se pokouší vymazat všechny projevy jinakosti.

Neskrývaný rasismus panoval v nejvyšších politických, společenských a ekonomických vrstvách ještě dlouho po formálním konci otroctví, které mimochodem Brazílie zrušila jako poslední země na západní polokouli v roce 1888. Branquemento, tedy touha doslova „vybělit“ brazilský národ, určovala až do poloviny minulého století imigrační politiku – na jejím základě měli do země proudit hlavně přistěhovalci z Evropy, kteří by postupně převážili nad potomky otroků.

„Během jednoho století z Brazílie úplně zmizí míšenci a spolu s nimi z našeho středu vymizí i černá rasa,“ předpovídal v roce 1911 antropolog a ředitel Národního muzea, João Batista Lacerda. Jeho vize se samozřejmě nenaplnila a politici se brzy museli smířit s tím, že tolik potřebnou levnou (takřka otrockou) pracovní sílu zastoupí nejen kýžení Italové, Španělé a Němci, ale i statisíce Japonců nebo Židů.

Čtoucí
Zdroj: Shutterstock

Další čtení na Finmagu

Němci a Japonci v Brazílii

Všichni víme o vstřícnosti, jakou Brazílie po druhé světové válce chovala vůči nacistickým pohlavárům. Příběh německé menšiny se ale začal psát mnohem a mnohem dřív a byl podstatně barevnější. A tak je jednou z tradičních brazilských atrakcí taky Oktoberfest. Nebo vlastně Oktoberfesty.

Bratwurst v džungli


V Brazílie žije přes dva miliony nikkei, potomků japonských imigrantů. Ti původně přicházeli jako levná pracovní síla, která měla na kávových a tabákových plantážích. Ovšem až poté, co Brazilcům moc nezafungovaly náborové akce v evropských zemích.

Samba vycházejícího slunce

Zbývalo tedy alespoň aplikovat branquemento na již existující smíšené obyvatelstvo, které se mělo naučit „civilizovaným“ evropským způsobům a potlačit „barbarské“ pozůstatky africké kultury, zvyklostí a náboženství. Člověk (ne až příliš) tmavé barvy pleti snad mohl mít šanci na úspěch, pokud ovšem na svůj původ neupozorňoval – v úvahu nepřipadaly kudrnaté vlasy, africké prvky oblečení jako například turbany a už vůbec ne příslušnost k afrobrazilským kultům. Jejich shromáždění ostatně ve formálně nábožensky svobodném státě ještě do 40. let přísně potírala policie kvůli údajnému ohrožování veřejné morálky.

Na cestě k emancipaci      

Rasistickou imigrační politiku definitivně zdiskreditovalo fiasko totalitních ideologií za druhé světové války a v průběhu dalších let zmizely i další nejkřiklavější projevy diskriminace – Kongres dokonce po skandálu s afroamerickou tanečnicí Katherine Dunhamovou, kterou luxusní hotel v São Paulu odmítl ubytovat, v roce 1951 přijal první antidiskriminační zákon. Rychle rostoucí a modernizující se Brazílie tak chtěla především světu dokázat, že patří mezi vyspělé národy.

Katherine Dunhamová

Katherine DunhamFoto Annemarie Heinrich, volné dílo

Tanečnice a choreografka i teoretička, která do moderního tance přinesla africké a karibské vlivy a vytvořila dodnes vlivnou taneční školu. K emancipaci černochů i žen přispívala nejen příkladem vlastního úspěchu, ale i při nejrůznějších konkrétních příležitostech. Ve 40. letech při turné po americkém Jihu odmítla vystupovat, když zjistila, že místní černoši si nemohli na představení koupit lístky. Odmítla hollywoodský kontrakt, když jí producenti řekli, že by měla nahradit ty nejtmavší členy své taneční company, ještě ve 83 letech držela dlouhou hladovku na protest proti zacházení amerických úřadů s uprchlíky z Haiti.

V roce 1950, když na vrcholu slávy absolvovala jihoamerické turné, odmítl ji a její tanečníky ubytovat špičkový hotel Esplanada v Sao Paulu. Dunhamová to nenechala být a zajistila incidentu širokou publicitu a přispěla k tomu, že brazilský Kongres brzy na to přijal zákon zakazující výslovně jakoukoli veřejnou rasovou diskriminaci. Jako cizinka si dovolila říct to, co se v Brazílii spíš drželo pod pokličkou mýtu o rovnostářské a demokratické společnosti.

Z veřejných diskuzí o rasismu se stalo tabu, protože poškozovaly pečlivě budovanou pověst tolerantního národa, ve kterém panuje jakási „rasová harmonie“. Potlačování africké kultury a historie však pokračovalo dál, jak ukazovaly nejen školní osnovy, tak nově i televizní obrazovky, kde se sotva kdy objevil někdo tmavší barvy pleti. Kudrnaté vlasy byly i nadále hlavně symbolem zaostalosti a chudoby, který rozhodně nebylo možné tolerovat ve škole nebo v zaměstnání.

Zlom nastal pod vlivem ze zahraničí teprve na konci 70. let. V Brazílii sice už před druhou světovou válkou existovaly kulturní i politické organizace požadující rasovou rovnoprávnost, většinu z nich však rozprášil pravicový diktátor Getúlio Vargas (1930–1945) a zkázu dokonala vláda vojenské junty (1964–1985), která z nezpochybnitelné idyly o rasové harmonii udělala součást oficiální režimní propagandy.

Velkou inspirací pro návrat emancipačních hnutí se stalo hlavně působení Martina Luthera Kinga a Malcolma X, do Brazílie také přes veškerou cenzuru proudila také hudba, filmy a další produkty živé afroamerické kulturní scény. Mnozí brazilští aktivisté dnes vzpomínají, jaký šok pro ně bylo vidět třeba na filmovém plakátu divoké kudrnaté vlasy.

Impulz k tomu, aby se vznikající neformální studentské skupiny a kulturní spolky sjednotily, ovšem přišel teprve pod vlivem domácích událostí. Když vojenští policisté 18. června 1978 umučili k smrti černošského prodavače obviněného z krádeže ovoce v obchodě, kde pracoval, vzniklo Sjednocené černošské hnutí proti rasové diskriminaci, které o několik týdnů později v centru São Paula uspořádalo několikatisícovou demonstraci.

Uprostřed diktatury, která tvrdě potlačovala svobodu projevu a shromažďování, to byla odvážná akce. Vláda vojenské junty ve svých interních dokumentech považovala emancipační hnutí za „infiltraci“ z USA a nebezpečí, kterému bylo třeba čelit. Účastníci protestů nebo dalších aktivit spojených s černošskou emancipací si vytrpěli několik let šikany ze strany úřadů a 41 z nich bylo zavražděno nebo beze stopy zmizelo. „Řada aktivistů skončila ve vězení, další přišli kvůli svému působení o práci a režim je terorizoval i psychicky,“ popisuje historik Andersen Figueiredo.

Zlaté období

Návrat k demokracii po roce 1985 neznamenal jenom konec státní represe aktivistů a možnost svobodně mluvit o rasové diskriminaci. Především přinesl zásadní změnu v podobě ústavy z roku 1988, která vůbec poprvé v historii uznala, že Brazílie stojí i na africkém dědictví a rasismus odsoudila jako zločin. Komunitám vzešlým z odporu vůči otroctví (quilombos) navíc ústava podobně jako indiánským územím přiznala právo na samosprávu, které dodnes leží v žaludku prezidentu Jairu Bolsonarovi.

Od té doby se podařilo prosadit množství zákonů s cílem potlačit rasovou diskriminaci a narovnat historické nespravedlnosti, například ve formě rozsáhlé antidiskriminační legislativy na trhu práce nebo zapojení africké historie a kultury do školních osnov. Řada měst a států brazilské federace se také rozhodla prohlásit za oficiální svátek Den černošského povědomí, který 20. listopadu připomíná slavného vůdce uprchlých otroků Zumbího.

Poměrně kontroverzním úspěchem se stalo zavedení kvót na veřejných (tedy v Brazílii nejprestižnějších) univerzitách, které měly zvýšit přístup menšin k vysokoškolskému vzdělání. Vyhrazení části míst pro uchazeče hlásící se černošské nebo indiánské identitě se setkalo se značným odporem nejen z řad těch, kterým se principiálně nelíbí zvýhodňování jednoho segmentu populace, ale paradoxně i afrobrazilských aktivistů. Ti si stěžovali, že se přes kvóty na školy dostávají slabší studenti, aniž by měli jakýkoli vztah k africké kultuře a identitě.

Na několika univerzitách vedly kontroverze k absurdní situaci, kdy zvláštní komise dokonce i na základě fyziologických rysů zkoumají, zdali je uchazeč dostatečně černoch nebo indián, což působí poněkud rasisticky. Podobné problémy se vyskytly při aplikaci kvót u některých úřadů: například podle do médií uniklých kritérii ministerstva školství ve státu Pará se měla komise řídit podle toho, jestli je „kandidátův nos krátký, široký a plochý“, jeho rty „plné“ a jeho dásně „dostatečně fialové“.

Oběti násilí

Přestože posledních pětatřicet let více či méně fungující demokracie přineslo pro černošskou komunitu do té doby nevídanou míru legislativní ochrany, politického uznání a skutečnou renesanci africké kultury, bohužel pokračovaly i některé neblahé trendy. Zvláště palčivým problémem se stalo násilí včetně násilí ze strany policistů, kteří při boji proti organizovanému zločinu často nehledí na civilní oběti.

Při policejních zásazích rutinně umírají nevinní včetně dětí – jen v letošním roce v Riu de Janeiru zemřeli tři chlapci a dvě děvčata mladší čtrnácti let. Brazilci hlásící se ke své černošské identitě jsou přitom mnohem častějšími oběťmi policejního násilí a ostatně i násilných trestných činů včetně vražd, což se dá jen částečně vysvětlit tím, že mají obecně nižší životní úroveň, a tak nadprůměrně žijí v chudinských čtvrtích, kde je situace nejhorší.

Podle afrobrazilských aktivistů hraje významnou roli rasismus ozbrojených složek a podobně jako černoši ve Spojených státech popisují strach z policie. „Mám dva bratry a už od malička jim rodiče říkali, aby nikdy neopouštěli dům bez průkazu totožnosti. A pokud je policie zastaví, aby sklonili hlavu a nic neříkali. Je to součást výchovy černošských dětí v Brazílii,“ vysvětluje spisovatelka Djamila Ribeirová. „Bílé Brazilce to často překvapí, ale my dobře víme, že nemůžeme nikam bez dokladů a policistům musíme odpovídat jen ‚ano, pane‘ a ‚ne, pane‘.“

Bohové z Afriky

Otroci, kteří byli přepraveni do Brazílie, neměli na výběr – aspoň navenek byli pod hrozbou přísných trestů nuceni vyznávat katolicismus. Svá původní náboženství mohli vyznávat nejvýš v utajení a z oslav afrických božstev se tak stávaly oslavy katolických světců nebo Panny Marie. 

YemanjáFoto: Nelson Antoine/Shutterstock

Rybáři u sochy Yemanjá ve městě Vitoria. Yemanjá je původně jorubské vodní božstvo. V Brazílii byla ztotožňována s Pannou Marií, jinak patronka moří a námořníků a trosečníků, ženám pomáhá s početím i porodem. Jedna ze sedmi orixás v candomblé i umbanda.

Vyznavači původních kultů začali vycházet ze stínu teprve za první republiky (1889–1930), která formálně zavedla svobodu vyznání. I nadále ale bývali cílem šikany policie – jejich praktiky údajně ohrožovaly dobré mravy.

V době vrcholící emancipace v 70. a 80. letech 20. století hrála náboženství původem z Afriky významnou úlohu při formování afrobrazilské identity – černošští aktivisté se je pokoušeli zpětně „očistit“ od nánosů katolicismu a inspirovali se přitom u lidových náboženství v zemích, odkud byli otroci přiváženi. Projevilo se to zvláště u směru známého jako candomblé, který uchovává i kontroverzní prvky, jako jsou zvířecí oběti. Naopak umbanda je od svého vzniku na počátku 20. století otevřeně synkretickým směrem, kombinujícím africké prvky s tehdy mimořádně populárním spiritismem a samozřejmě katolicismem.

Přestože oficiálně se k afrobrazilským náboženstvím hlásí jen malé množství lidí (např. podle letošního průzkumu společnosti Datafolha to byla dvě procenta obyvatel), jejich vliv je podle odborníků mnohem větší – do chrámů totiž dochází a významných oslav se účastní řada formálních křesťanů, kteří pokračují v živé brazilské tradici mísení různých náboženských praktik.

Výzvy současnosti

Kromě násilí ze strany policistů se také část afrobrazilské komunity, která dodnes vyznává náboženství původem z Afriky jako candomblé a umbanda, musí obávat křesťanských fanatiků. Zatímco dříve byly kulty cílem šikany brazilských úřadů, dnes věřící terorizují hlavně radikální evangelikálové, kteří africká božstva (orixás) považují za démony.

Násilí většinou nemíří přímo proti lidem – evangelikální bojůvky po celé Brazílii zapalují chrámy, ničí sochy nebo přerušují bohoslužby. Čas od času ale dojde i na fyzické útoky, jako když jedenáctiletou Kailane Campos před chrámem candomblé v roce 2015 zasáhli fanatici kameny do hlavy. V největším nebezpečí jsou už tradičně duchovní afrických náboženství, které se fundamentalisté pokoušejí všemi prostředky vyhnat ze svých čtvrtí.

Jelikož je federální vláda prezidenta Jaira Bolsonara blízkým spojencem jak evangelikálů, tak ozbrojených složek a jejich nevybíravých zásahů ve favelách, má dnes brazilská černošská komunita hned dvojí důvod k obavám. Bolsonaro, který je známým obdivovatelem vojenské diktatury, už navíc v minulosti jako poslanec musel za rasistické výroky platit pokutu a dodnes má tendenci rasismus přinejmenším zlehčovat.

„Současná vláda přispěla k popírání rasismu, stejně jako popírá existenci koronaviru, zločiny diktatury nebo fakt, že země je kulatá,“ říká historik Maurício Barros s narážkou na Bolsonarem jmenovaného šéfa Národní nadace pro umění, který patří mezi prominentní zastánce teorie o placatosti planety. I proto se v červnu uprostřed pandemie koronaviru po celé Brazílii konaly masové protesty namířené zároveň proti rasismu a prezidentu Bolsonarovi, který je mnohými považován za zosobnění toho nejhoršího dědictví minulosti.

Ohodnoťte článek

-
5
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
František Kalenda

František Kalenda

Spisovatel a publicista zaměřující se na Latinskou Ameriku. Působí jako výzkumný pracovník v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde také na bakalářském oboru v angličtině... Více

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo