Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Amerika nestaví chodníky. Ještě by po nich chodili černí

Peter Bednár
Peter Bednár
10. 6. 2020
 58 089

Na papíře mají ve Spojených státech všichni stejná práva. Realita je jiná. Nerovný přístup k různým rasám je v realitě vepsaný i do architektury amerických měst. Architekt Peter Bednár poukazuje na to, jak urbanistika minulých století stvrzovala rozdělení americké společnosti. Respektive, že to rozdělení není jen v hlavách lidí, ale že je fyzickou součástí každodenního života.

Amerika nestaví chodníky. Ještě by po nich chodili černí
Zdroj: Už nechtějí čekat. Foto: Everett Historical / Shutterstock

Druhý den na americké střední škole v Arkansasu se mi nechtělo čekat na žlutý školní autobus a z jednoho kampusu školy jsem se do druhé části rozhodl jít pěšky. Kilometrová vzdálenost se protáhla, šel jsem podél krajů širokých ulic bez domů, s mnoha prázdnými parkovišti. Školní budovy byly sice relativně blízko sebe, ale nikdo nepočítal, že by mezi nimi někdo chodil pěšky: nebyl mezi nimi ani metr chodníku.

Když jsem rodině, u které jsem bydlel, o svém malém výletu řekl, dívali se na mě, jako kdybych se vylodil v Normandii. Jít někam v americkém městě pěšky může být totiž životu nebezpečná aktivita. A nemusí se jednat o rurální Arkansas. Pravděpodobnost, že vás při chůzi přepadnou, je v New Yorku vyšší než třeba v Káhiře. A co je horší, riziko nehrozí jen od zločinců. Pravděpodobnost, že vás na ulici zastřelí policista, je kdekoliv v USA vyšší než v Angole nebo Iráku. Samozřejmě za předpokladu, že máte tmavou pleť.

Jeffersonovy čtverce

K chodníkům jsem se vrátil o pár let později. Při plánování nových sousedství, často pro nízkopříjmové obyvatele amerického Jihu, byly navržené chodníky tím největším hromosvodem. „Když nám tu postavíte chodník“, láteřila starší paní v šestitisícovém arkansaském Farmingtonu, „bude nám sem chodit víte kdo.“ V debatě o víte kom chybí často kontext. Ten spočívá v tom, že tvar a struktura amerických měst, roztahaných až na stokilometrové vzdálenosti, s jednopodlažními stavbami daleko od sebe, nejsou náhodné, ale jsou výsledkem staletí pečlivého plánování. Tak, aby chodníků bylo co nejméně, a když už se staví, tak ať po nich nechodí víte kdo. 

Zásadně se o to zasloužil Thomas Jefferson, třetí americký prezident. Známý je hlavně jako hlavní autor americké ústavy, méně známý jako vynálezce strojku na těstoviny a kancelářské židle. Z osmnácti amerických prezidentů, kteří vlastnili otroky, jich měl nejvíc – šest stovek. Celý americký kontinent na západ od původních třinácti vzbouřených kolonií rozdělil do čtverců o velikosti 1×1 míle. Kontinent plný divoké přírody a lidí, kteří byli považovaní za divochy bez práva na půdu, zkrotil neuvěřitelně ambiciózní geometrií, která ignorovala terén i kontext a dala důraz na nízkou hustotu budoucího osídlení. Jefferson nesnášel města, považoval je za příčinu chudoby starého kontinentu a Spojené státy chtěl mít jako zemi svobodných farmářů. Přesto byl asi nejdůležitějším urbanistou lidské historie. Podle struktury, kterou navrhl a která je dnes viditelná i z oběžné dráhy, se v USA staví dál. Jefferson se zasloužil o dvě věci: politické uspořádání, které dodnes dává někdejším otrokářským a rurálním státům nadměrnou reprezentaci ve všech volbách, a krajinu, ve které nejsou potřeba chodníky.

Jeffersonian Grid
Zdroj: Wikimedia Commons / NASA / Public domain

Snímek Kansasu z orbity pořídila NASA. Kruhy vepsaly do čtverců zavlažovací systémy: jak pokropit co nejvíc svého pozemku, ale neplýtvat na cizí...

Demonstrovat smíte. Ale kde?

Když chcete v americkém městě demonstrovat, nemusíte žádat o povolení. Americká ústava dává velký důraz na svobodu projevu a shromažďování. Legálně lze demonstrovat i za odpornosti a hojně toho využívají white power bojůvky, náboženští fanatici nebo třeba v minulosti Ku-klux-klan. Jeho demonstrace bývaly často desetitisícové, k nim patřila i ta obrovská v New Yorku, kde kdysi zatkli Trumpova otce. Jenže technicky není jednoduché v amerických městech demonstrovat. Demonstrovat můžete ve veřejném prostoru, jenže toho je v amerických městech minimum. Náměstí, na jakých probíhají protesty v Evropě, v Americe prakticky neexistují.

Ta náměstí, která známe třeba u mrakodrapů v New Yorku, jsou soukromá, úlitba městu za možnost postavit pár pater navíc. Skutečně veřejné náměstí typicky bývá relativně malý prostor kolem vládní budovy, většinou přímo uprostřed jednoho z bloků. Jsou to mimochodem často prostory, které soužily k aukcím otroků. Názvy starých budov jako market nebo exchange neodkazují k historickým trhům s ovocem, ale k obchodování s lidmi. Protesty se na relativně malých náměstích konají po obvodu budovy nebo na jejich schodech. Větší protest se proto zákonitě rozprostře do ulic, kde blokuje dopravu, nebo na chodníky, kterých je pomálu a jsou často soukromé.

Problém amerických protestů tedy je, že ačkoli ústava dává svobodě projevu výjimečný prostor, geometrie americké krajiny mu dává prostor minimální a dělá každé větší shromáždění lidí automaticky nelegálním.

K tomu se přidává i neochota tolerovat protesty na silnicích. Jak zmínil při současných protestech šéf newyorské policie: „Nechceme, aby se nám tu toulali lidi, upřednostňujeme právo lidí řídit.“ Protesty tedy často skončí násilným zásahem policie, pokud zrovna nedemonstrují okázale ozbrojení bílí strejdové.

Mizející pomníky

„Amerika zažívá pokračování občanské války. Dnes se bojuje o symboly – sochy, názvy ulic a náměstí,“ píše Pavel Jégl ve svém aktuálním komentáři ke čmárání na sochy a jejich strhávání. Na aktuálnosti mu přitom nijak neubírá, že je tři roky starý.

Strhněte utlačovatele

Vejce na zdi

Nedostatek veřejného prostoru ztěžuje nejen protestování, ale i běžnou chůzi. Protože chodníky nejsou v krajině roztahané do šířky potřeba, staví se málo a sebemenší vzdálenost se překonává autem. Chůze je nelegální nebo přinejmenším podezřelá. Jestli někam jdete, musíte jít buď silnicí, nebo přes soukromý pozemek. Jedno i druhé je životu nebezpečné. Tragičnost tohoto uspořádání se projevila například při zabití Trayvona Martina v roce 2011. Sedmnáctiletý kluk šel pěšky na blízkou benzinku koupit sladkosti. Protože v komunitě, kde bydlel, je místo chodníků soukromá pěšina, přítomnost chodce na ulici byla důvodem, aby se samozvaný hlídač George Zimmerman rozhodl na vlastní pěst dopadnout zjevného zločince a při potyčce Martina zastřelil. Chůze americkým městem je mimo Washington, New York, Chicago či San Francisco tak divná, že okolní řidiči předpokládají, že máte rozbité auto a nabídnou odvoz. V horším případě jste kriminálník, automaticky vydaný na milost policie nezatknout vás za celou řadu banálních přečinů spojených s chůzí.

Různé typy měst se dají přirovnat k vejci. Historické evropské město je jako vejce ve skořápce opevnění, průmyslové jako volské oko se žlutým centrem a periferií kolem. Moderní město je jako polycentrická omeleta a americké město je jako vejce švihlé o zeď. Struktura známá pod názvem urban sprawl nemá vliv jen na fyzickou podobu měst a sociální problémy, komplikuje i práci policie. Velké vzdálenosti neumožňují například nasadit pěší pochůzkáře. Jednak by se daleko nedostali, za druhé by jim kriminálníci v autech rychle ujeli. Prostředí tedy neumožňuje vytvářet vztah mezi místními a policií. Policista není člověk, který pomůže sundat koťátko ze stromu, ale spíš člověk, kterého je potřeba se bát. Prakticky stoprocentní úroveň automobilizace řady měst má na policejní práci velký vliv. Strážníci do dvacátých let minulého století měli převážně přítomností na ulici odstrašovat od drobné kriminality. V anonymitě automobilizované společnosti se prevence změnila na kontrolu aut, protože podezřelý mohl být najednou každý.

Greenova ročenka pro negerské motoristyZdroj: Wikimedia Commons / volné dílo

Obálka Greenovy příručky pro černé motoristy z roku 1940

Přesto i relativní svoboda automobilizace platila jen velmi omezeně pro černochy. Pro černé motoristy byla naprosto zásadní takzvaná Green Book, ročenka, která mapovala benzinky, restaurace a hotely, kde mohl černoch bezpečně zastavit. Dva roky staré road movie stejného názvu ukázalo jen velmi zředěný obraz skutečnosti. Příručka hlavně nabídla podrobnou mapu měst, ve kterých platitly takzvané sundown zákony. Takovým městem mohli černoši ve dne projet nebo v něm pracovat, ale v noci jim místní mohli provést, co chtěli, často za asistence policie. Neoficiálně jsou některé zapadlé obce v tomto režimu dodnes, padesát let po posledním vydání The Negro Motorist Green Book. Sundown town byl i Ferguson v Missouri, místo protestů proti policejní brutalitě v roce 2014. 

Pětkrát lepší

Nízká hustota osídlení není volba, ale výsledek regulace. Postavit na vlastním pozemku druhý dům, bytový dům nebo polyfunkční objekt je ve velké části USA nelegální. Garážové začátky Microsoftu, Apple a Hewlett Packard jsou zajímavé mimo jiné tím, že kancelář nebo dílna ve vlastní garáži je dodnes nepřípustná. Skromné počátky dnešních gigantů jsou jedním z důvodů náklonnosti technologických firem k subverzivnímu libertariánství. Hlavní důvod odporu vůči hustší výstavbě je ale obava z obyvatel bytů. Byty jsou totiž eufemismus pro nájemníky a nájemníci jsou eufemismus pro víme koho.

Jeden z nejúspěšnějších standup komiků Chris Rock žije v Alpine Hill v New Jersey (na ulici před jeho domem taky není chodník), severně od New Yorku. V drahé, ale ne úplně luxusní čtvrti s několika sty obyvateli žijí jen tři další černoši. Mary J. Blige, Jay-Z a Eddie Murphy. Chris Rock to využívá k pointě vtipu: na to, aby černý Američan žil v dobré čtvrti, musí být jedním z nejlepších ve svém oboru na vrcholu kariéry. Ostatním stačí být třeba zubař. Segregace běžných černochů je smutnější. Černošská rodina s nadprůměrným příjmem 60 tisíc dolarů ročně typicky žije ve čtvrti, která kvalitou odpovídá bílé čtvrti s příjmem 12 tisíc dolarů, tedy pod hranicí chudoby. Časté ponaučení, které černoši vštěpují svým dětem, že aby byli úspěšní, musí být „dvakrát tak dobří“, zjevně podstřelují. Musí být pětkrát lepší.

Černošské rodiny mají ze všech etnických skupin v USA nejnižší příjmy a ve srovnání s bílými rodinami až sedminásobně menší majetek. A to přesto, že z 90 procent se jedná o městskou populaci. Samotné slovo urban naznačuje etnicitu a používá se i pro označení hudby, chování i oblečení. Důvod, proč se na bohatství měst svou životní úrovní nepodíleli černoši, je postupné vrstvení vždy nových metod diskriminace.

Cesta do města

Čtvrt tisíciletí otroctví od roku 1619 do roku 1865 položilo základ průmyslové revoluci. Stroje v Manchesteru mohly vzniknout až po dodávkách bavlny, zpracované lidskými stroji otrokářských států. Na počátku občanské války byly nejcennějším majetkem v USA čtyři miliony tamějších otroků, export bavlny tvořil polovinu vývozu. Severní státy bez otroků z toho samozřejmě těžily také, otrokářství nebylo brzdou raného kapitalismu, ale naopak jeho motorem. V Mississippi, dnes nejchudším státu, byla v roce 1860 vyšší koncentrace milionářů než kdekoliv jinde na světě. Otroci z toho pochopitelně neměli nic.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Po roce 1865 vznikl v bývalých státech Konfederace zvláštní feudální systém zvaný sharecropping. Ten z bývalých otroků udělal nevolníky, kteří si za nevýhodných podmínek pronajímali půdu od bývalých otrokářů. Tento nevolnický systém, známý jako Jim Crow, spojil omezení nově získaných práv s terorem. Už ani název Jim Crow není neutrální, je to jako by se mu u nás říkalo Dežo Banga. V praxi to znamenalo, že černoch nemohl volit a být volen a hlavně mohl být prakticky beztrestně zabit. Za deset tisíc vražd černochů bílými v období rekonstrukce byli odsouzení jen tři lidé. Lynče, kterých se od roku 1865 udály do současnosti tisíce, byly často motivovány údajným sexuálním napadením bílé ženy. To se přitom stávalo jen zřídka. Naopak znásilnění černošské ženy bělochem bylo tak běžné, že se o něm ani nevedly statistiky. 

Podmínky na venkově tedy motivovaly černochy vydávat se do rychle rostoucích měst, za prací v továrnách a přístavech. Města ale na imigranty, speciálně ty černé, nebyla zvědavá. Museli žít v přelidněných enklávách průmyslového města špíny, hluku a dýmu. Městská segregace spočívala v takzvaných covenantech, prvních regulacích území, které spočívaly hlavně v zákazu stavění a pronajímání nemovitostí v blocích s bělošským osídlením. I úspěšné černošské čtvrti trpěly pravidelnými pogromy, například v roce 1921 dav zaútočil na čtvrť Greenwood v oklahomské Tulse. Prosperující sousedství, přezdívané Černá Wall Street, bylo vypáleno, stovky lidí zabity. Dnes je to smutné, opuštěné místo skladů s mimořádně nepovedeným památníkem. Pomalá gentrifikace čtvrti blízko centra aspoň umožnila vznik chodníků, jen původní obyvatelé tam už dávno nejsou.

Červená čára

Černoši byli vyloučeni hned ze dvou programů, které v polovině minulého století vytvořily pověstnou americkou střední třídu. Nejdříve se jim vyhnul New Deal a vznik důchodů. Ty se netýkaly pracovníků v zemědělství a v domácnostech, kde – náhodička, pracovala většina černochů. Po druhé světové válce je obešel program G.I. Bill, který vytvořil velmi štědrý sociální stát pro bílé veterány a jejich rodiny, ale černým rodinám nedal nic. Obojí bylo cílené, Roosevelt ani Truman nechtěl přijít o důležitou podporu jižních států. Poděkujte Jeffersonovi. Oba prosadili sice i masivní výstavbu sociálního bydlení, ale to nesmělo být integrované, navíc se často schválně stavělo na odlehlých místech, daleko od práce.

Kromě státu se na diskriminaci v bydlení podílel i soukromý sektor. Banky ve spolupráci s federální agenturou pro bydlení vytvořily mapy městských čtvrtí, kde nebylo možné si vzít hypotéku, či půjčku na opravy. Mapy doslova kopírovaly hranice černošských čtvrtí a podle hrozivé červené linky dostala tato strategie název redlining.

Oboje vedlo k nouzi. Jednak černí obyvatelé měst nemohli sehnat dostatek bydlení, protože nové čtvrti na periferiích vznikaly jen pro bílé, za druhé se kvůli nedostatku investic zhoršoval fyzický stav jinak celkem kvalitně postavených (a dnes velmi poptávaných) čtvrtí. Problém byl i s přístupem realitních makléřů. Ti měli v popisu práce v ceně zohlednit nejen stav a místo nemovitosti, ale i etnicitu obyvatel.

Diskriminace federální vlády, států i bank byla občas krátká na bohaté černochy, kteří mohli koupit domy v bílých čtvrtí hotově. V těchto případech bylo poslední záchrannou brzdou násilí. Nejznámější je asi případ z Louisvillu v Kentucky. Bílí manželé Bradenovi koupili dům pro své černošské známé Wadeovy. Když se mezi bílými sousedy rozneslo, kdo v domě bydlí, nejdřív na ulici zapálili kříž, pak vytloukli okna a na závěr dům vyhodili do povětří. Policie zasáhla: zatkla Bradenovy i Wadeovy. Atentátník zůstal na svobodě. Obě rodiny aspoň zůstaly naživu. Podobných případů se staly tisíce a častý výsledek byla smrt černochů, kteří se odmítli nechat zastrašit terorem sousedů.

Segregováni dálnicí

Černochů ale v městech přibývalo a vzrůstal tlak na expanzi do původně bílých čtvrtí. Integrace proto probíhala, ale velmi pomalu. Paradoxně totiž segregace nebyla sice legální, ale málokterý soud zprvu rozhodoval v souladu s ústavou. Až stále lepší argumentace skupin pro občanská práva přinášela pomalé úspěchy. Desegregace probíhala čtvrť po čtvrti. Nejdřív v bydlení, pak v parcích a MHD a nakonec ve školství a službách.

Důvod stěhování bílých obyvatel z měst, známý pod názvem white flight byl i finanční. Černoši, limitovaní velmi malou nabídkou platili za domy bílých až trojnásobek ceny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které integrovalo školy v roce 1954, situaci změnil v úprk. Bílí obyvatelé se tak obávali přítomnosti černých dětí, že své domy prodávali se slevou. To sice konečně umožnilo černochům dostupněji bydlet, ale běloši si sebou na periferie vzali i své daně. 

Důslednost bílých obyvatel v odporu proti integraci byla překvapivá. V Atlantě začátkem padesátých let došlo k pomalému stěhování černých do oblasti Mozley park. Bílí obyvatelé vedlejší čtvrti nejdřív z odporu vůči novým sousedům na křižovatky dělící obě strany umístili závory a pro jistotu i proticyklonovou zeď (ve městě kde žádné cyklony nejsou). Poté se rozhodli změnit územní plán tak, aby na pomezí vznikla logistická zóna. Nic z toho jim nestačilo, ale do rukou náhle dostali tu největší páku proti integraci. Na hranici „svého území“ nechali město postavit dálnici, která sousedství rozdělila opravdu dokonale.

Mozley Park přeťatý dálnicíZdroj: MapsGoogle

Černí svobodní na sever, bílí panují na jih od dálnice

I ti černoši, kteří z první poloviny dvacátého století vyvázli živí, s prací a bydlením, narazili na nový problém, Urban Renewal. Tento původně dobře míněný federální program nabídl pokrýt 90 procent nákladů výstavby dálnic a výhodné půjčky na výstavbu sociálního bydlení. Teoreticky mohlo být oboje kdekoliv, ale najednou se velmi hodily redlingingové mapy. Nejlepší místo pro stavbu dálnic byly podle rozhodnutí většiny starostů černošské čtvrti v centrech měst. Spisovatel James Baldwin celkem rychle pochopil, o co jde a Urban Renewal překřtil na Negro Removal. Nové bydlení pozůstávalo z výškových budov bez investic do okolí a záhy se proměňovalo v nebezpečné slumy. Jejich obyvatelé byli odříznuti od zaměstnání dalšími bariérami. Nové nadjezdy byly schválně dimenzované tak, aby pod nimi nemohly projíždět autobusy, protože v autobusech jezdí víte kdo. Urban Renewal byl konec hromadné dopravy v USA. Ještě ve třicátých letech jezdily tramvaje prakticky v každém velkém americkém městě. V posledních letech se v hrstce míst vrátily, ale vždycky tak, aby okázale míjely černošské čtvrti. Urban Renewal kritizoval i Milton Friedman, protože stát zboural víc jednotek než postavil, za vyšší cenu, než kolik by stály případné opravy. Americká města byla uchráněna před efekty válek minulého století, ale dopad výstavby povrchových dálnic v centrech měst je podobný bombardování.

Reálný příjem černochů se mezi lety 1973 až 1990 snížil o dvě procenta, ale náklady na bydlení vzrostly o polovinu. I ti, kteří přečkali v podfinancovaném prostředí dálnice, likvidaci veřejné dopravy, bourání okolí, policejní represi a vysokou kriminalitu, mohli aspoň žít v relativní blízkosti centra. Teď mají znovu smůlu, pro zbytky jejich čtvrtí si přišly nejdřív stadiony, pak kavárny, fotogenické domy od známých architektů a lepší chodníky. Výhoda bydlení, jakkoliv špatného, byla aspoň nízká cena. Nepohodlí se dá přečkat, ale s platy mladých profesionálů, kteří chtějí žít opět ve městech, soutěžit nelze. Problém je, že i v liberálních městech obyvatelé odmítnou to, co by nejvíc prospělo chudším a znevýhodněným menšinám, omezení velikosti nových pozemků, výstavbu dostupných bytů a lepší veřejnou dopravu. Ne někde za městem, ale v dobrých čtvrtích, kde bydlí i bohatí. Přes původně obrovský odpor se pomalu hýbou ledy, jen o dekády pozdě.

Názorně

Explainville Nepřátelská krajina —
Autor: Peter Bednár

Výroba kriminálníků

Podobně jako armáda, i policie se těší velkému vlivu. Každý voják, bez ohledu na skutečnou náplň služby, je automaticky hrdina a policie se na tom přiživuje. Policie a věznice dostávají částky, na které jiná odvětví mohou zapomenout. Výsledný nedostatek sociálních služeb, psychiatrické péče a prevence se řeší represivně a draze. Vězení, které slouží spíš jako vysoká škola zločinu, je například v ceně skutečné vysoké školy. Policie je také příjemcem obrovského množství zbraňových systémů z armádních rezerv. Není divu, že policejní šéfové pak nové hračky chtějí využít při jakékoliv příležitosti. Policejní sbory mají podporu měst, protože každý starosta chce ukázat tvrdou a rozhodnou ruku vůči kriminalitě nebo se aspoň bojí vlivných policejních odborů. 

Nadměrné násilí policie se relativizuje, například tím že se jedná o „pár zkažených jablek“ (míněno v košíku jinak dobrých). To je ale nepřesné. Jednak zkažená jablka vylučují etylen, který vám rychleji zkazí i ta ostatní, ale hlavně, policejní práce je jeden z těch oborů, kde nelze tolerovat jakékoliv pochybení. Situace, kdy by přivolaní hasiči domy spíš zapalovali, je nepředstavitelná.

Kriminalita v amerických městech přitom třicet let klesá a represe nemusí být důvodem. Například politika Stop and Frisk v New Yorku, tedy náhodné zastavování a šacování především černošské a hispánské mládeže byla v roce 2014 zrušena ústavním soudem. Panovaly obavy, že pokud policie neprohrábne až 700 tisíc lidí ročně, zločinnost bude bujet. Kupodivu, stal se opak, kriminalita výrazně klesla. Důvod je, že když se mládež automaticky nekriminalizuje za banality, má větší motivaci důvěřovat státu a být spořádanými občany. Pro prevenci zločinnosti je mnohdy lepší a levnější v ulicích zlepšit osvětlení a zasadit stromy než dát policii tanky.

Historie žije

Jedním z častých údajných viníků současné situace je „politická korektnost,“ chimérická nemožnost nazývat příčiny problémů pravým jménem. To je samozřejmě pravda. Díky politické korektnosti se válka o otroctví změnila na báchorky o státu jižanských gentlemanů a státních právech na secesi a lynčování. Mimochodem, používané i politiky, které u nás považujeme za symbol naší současné svobody. Politická korektnost tvrdé ruky umožnila donedávna i liberálním politikům zpřísňovat tresty a likvidovat majetek černochů. A politická korektnost dodnes upřednostňuje pláč nad právem výloh a soch konfederačních zrádců, ale okázale ignoruje stovky let systematického teroru.

Současné americké demonstrace jsou zajímavé tím, že historicky protesty byly buď velké, nebo se konaly opakovaně, ale nikdy oboje najednou. Jiné je i složení protestujících. V šedesátých a devadesátých letech dvacátého století i „desátých“ toho našeho protestovali prakticky jen mladí černoši. Podle složení dnešních demonstrantů je vidět že situace mají plné zuby téměř všichni. Asi málokdo by si před měsícem představil, že symbolické vypálení policejní stanice v Minneapolis podpoří podle průzkumu 54 procent Američanů.

Bagatelizace protestů u nás je nešťastná. Dá se namítnout, že roky 1619, 1857, 1865, 1965, 1968 nebo 2014 jsou dávno pryč a nemají vliv na současnou situaci protestujících. To ale neodpovídá vnímání historických křivd pro kterýkoliv národ. V Maďarsku je dodnes živý odkaz Trianonu a i u nás je bagatelizování Mnichova, Koněva a Palacha oprávněně ostrakizováno. I dávné věci mají vliv na současnost. I historicky nesamozřejmá česká státnost je založená na nápravě křivd sahajících minimálně k husitství. Měli bychom umět podobně vnímat i zjevně mnohem horší historickou zkušenost černých Američanů, už jen proto, že odkaz křivd se jejich životů a peněženek dnes dotýká výrazně víc než osud Husa. A navíc nám zbyla města plná chodníků.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
36
+

Sdílejte

Diskutujte (50)

Vstoupit do diskuze
Peter Bednár

Peter Bednár

Peter Bednár je architekt a urbanista v kanceláři Jakub Cigler Architekti. Studoval a pracoval v USA, Holandsku a Číně. Věnuje se převážně plánování městských struktur, krajině a veřejnému prostoru. Jeho... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo