Každý jednou umře. Brazilského prezidenta virus z míry nevyvede

Brazílie se v posledních dnech přetahuje s Ruskem o smutné druhé místo v počtu diagnostikovaných případů. Prudce narůstá počet mrtvých: o víkendu jich bylo dvaadvacet tisíc, o týden dřív patnáct tisíc. Skutečný rozsah pandemie je ale nejspíš mnohem horší, než udávají oficiální čísla. Podle brazilských odborníků může být v zemi vzhledem k zoufale nedostačujícímu testování nakažených desetkrát až patnáctkrát víc lidí. Po jejich započtení by Brazílie předběhla dokonce i Spojené státy, které na počet obyvatel testují podstatně víc.

„Brazilská vláda ztratila nad šířením pandemie kontrolu,“ tvrdí Domingo Alves z  Univerzity v São Paulu, člen odborné meziuniverzitní skupiny COVID-19 Brasil , která monitoruje postup pandemie. „Počet případů roste exponenciálně. Můžu potvrdit, že se z Brazílie stala světovým epicentrem šíření viru covid-19.“

Nezáviděníhodná situace dramaticky zatěžuje zdravotní systémy jednotlivých brazilských států a děsí i okolní země, které si často poradily líp. „S tím, co Brazílie v současnosti zažívá, nemůžeme vůbec uvažovat o znovuotevření hranic,“ prohlásil například paraguayský prezident Mario Abdo Benítez. „Šíření koronaviru v Brazílii je momentálně nejspíš nejhorší na světě a pro naši zemi představuje obrovskou hrozbu.“

Snadný cíl

Nový koronavirus Brazílii těžce zasáhl. Asi to bylo nevyhnutelné, infrastruktura velkých metropolí naprosto nedostačuje počtu jejich obyvatel, jak potvrdí každý, kdo se kdy ve špičce pokoušel probojovat do některého z prostředků městské hromadné dopravy. Žít v brazilském městě znamená být v neustálém obklíčení obrovského množství lidí – nejen ve vlaku nebo v autobuse, ale i v obchodě či na ulici.

Zhruba čtrnáct milionů Brazilců navíc žije ve favelách, tedy v chudinských čtvrtích, kde se v často improvizovaných obydlích na malém prostoru tísní deset, dvanáct členů jedné rodiny spolu s domácími zvířaty. Zabránit v tomto prostředí šíření prudce nakažlivého viru je takřka nadlidský úkol. I tropické nemoci nebo třeba tuberkulóza favely sužovaly podstatně víc než ostatní obyvatele.

K vysoké koncentraci lidí je třeba připočíst podfinancovaný a zejména nerovně rozprostřený systém veřejného zdravotnictví, které bylo v některých částech země kvůli dlouholeté hospodářské krizi na hraně kolapsu a nechvalně proslulé nekonečnými čekacími lhůtami na ošetření. Chronický nedostatek lékařů se stát v minulosti pokoušel nahrazovat najímáním Kubánců, těch se ovšem před dvěma lety současná vláda zbavila a vytoužený příchod zdravotníků z jiných zemí se nekonal.

Promarněný čas

Na druhou stranu má Brazílie s epidemiemi četné zkušenosti, v minulosti byla dokonce dávána za vzor kvůli zpomalení šíření HIV nebo při boji s tropickou horečkou zika, kterou dokázala dostat pod kontrolu masivní celonárodní kampaň. Navíc se s výše zmíněnými strukturálními problémy nepotýká ani zdaleka sama – kombinace přelidněných měst, chudinských čtvrtí a přetíženého zdravotnictví trápí bezmála všechny latinskoamerické sousedy, o miliardové a podstatně chudší Indii ani nemluvě.

Například Argentině, která se potácí v ještě vleklejší ekonomické krizi a v nejbližší době ji nejspíš čeká další bankrot, se podařilo nákazu výrazně zpomalit, jak na to s neskrývanou závistí upozorňují brazilská média. „Ve hře o život a smrt při pokusu zpomalit šíření nového koronaviru jsou naši sousedé zatím přesvědčivě ve vedení,“ konstatoval například minulý týden pravicový týdeník Veja.

Zvláště s ohledem na tragickou situaci v Itálii a ve Španělsku měla brazilská vláda dost času na to, aby nejpozději v průběhu března navýšila kapacity jednotek intenzivní péče, připravila se na masivní testování, a především vypracovala konkrétní plán, jak šíření epidemie zpomalit. Koronavirus se ale mezitím proměnil z „pouhé“ zdravotní krize v toxické téma politického souboje, což zabránilo do této chvíle přijmout jakákoli účinná opatření.

Toxická politika

Většina brazilských politiků přitom varování odborníků nebrala na lehkou váhu. Respektovaný ministr zdravotnictví Luiz Henrique Mandetta v pravidelných vystoupeních informoval veřejnost o doporučeních vlády týkajících se hygieny a udržování bezpečné vzdálenosti a někteří guvernéři začali už v polovině března ve svých státech zavírat školy a univerzity a zakazovat velká shromáždění.

Od počátku se ale museli potýkat s odporem prezidenta Jaira Bolsonara, který koronavirus označoval za nafouknutou mediální bublinu. Zatímco Mandetta Brazilce žádal, aby pokud možno zůstávali doma, a Kongres pro nejohroženější skupiny schválil alespoň měsíční dávku ve výši 600 realů (v přepočtu asi dva a půl tisíce korun) na pokrytí základních potřeb, Bolsonaro s povděkem kvitoval velká shromáždění na svou podporu, případně je rovnou inicioval, jako když vyrazil do ulic nebo pozval protestující před prezidentský palác.

Bolsonaro se ještě v dubnu bez masky objímal a třásl si rukama se svými příznivci, přestože byl ve stejnou dobu viditelně nachlazený a panovalo podezření, jestli se sám nenakazil koronavirem tak jako desítky jeho blízkých spolupracovníků. V podstatě v každém veřejném vystoupení pak zlehčoval hrozbu nemoci, kterou označoval buď rovnou jako „výmysl“, nebo přinejhorším za „chřipečku“, „rýmičku“, zkrátka malichernost, které se bojí leda zbabělci.

„Viru se stejně jako dešti musí člověk postavit čelem. Ne se zbaběle ukrývat doma. Jak známo, život je jenom jeden,“ prohlásil například Bolsonaro v projevu před národem ze 17. dubna. Jindy lakonicky konstatoval, že „každý jednou umře“, vyzýval občany k aktivnímu porušování opatření vyhlášených „zločineckými“ místními samosprávami a na sociálních sítích šířil neověřené informace o zázračných účincích hydroxychlorochinu při léčbě koronaviru.

Co platí?

Kromě kontroverzních prohlášení se Bolsonaro uchýlil také k prezidentským dekretům. Jejich prostřednictvím se nejprve pokusil vynutit otevření směnáren a kostelů a následně rozšířil seznam takzvaně „nezbytných služeb“, které musí být občanům přístupné i za výjimečného stavu, o desítky položek včetně kosmetických salónů a posiloven.

Dekrety sice zpochybnily soudy a jednotlivé státy brazilské federace je odmítly uvést v platnost, i tak ale prezident významně přispěl ke všeobecnému zmatení, co vlastně je a není povoleno. Kritické hlasy ve vlastní vládě Bolsonaro nemilosrdně umlčel, v půlce dubna odvolal ministra zdravotnictví Mandettu a jeho nástupce rezignoval o necelý měsíc později, protože odmítal umožnit masivní nasazení hydroxychlorochinu.

Brazílie se tak stala patrně jedinou zemí na světě, která uprostřed bezprecedentní zdravotní krize vyměnila hned dva ministry zdravotnictví. Výsledkem je, že lokální nařízení omezující pohyb nedodržuje víc než polovina Brazilců a země má jedno z nejvyšších reprodukčních čísel (tj. kolik lidí jeden nemocný v průměru nakazí) na světě. „Když máte prezidenta, který přispívá ke zdravotní a hospodářské krizi, jste ve velkých problémech,“ prohlásil hořce poslanec Kim Kataguiri, jehož Hnutí za svobodnou Brazílii (MBL) přitom výrazně napomohlo Bolsonarovu zvolení.

Ne impeachment, ale lockdown

Bolsonarova strategie rozsévání chaosu uprostřed pandemie proti němu postupně postavila většinu politických stran a děsí i stále větší část veřejnosti – prezidentovi v posledních týdnech prudce klesala celonárodní podpora, i když se zároveň mobilizuje nejtvrdší jádro jeho příznivců, kteří na ulicích rutinně požadují uzavření Kongresu a Nejvyššího soudu nebo převzetí moci armádou.

Přestože mnozí politici opět hlasitě hovoří o možnosti Bolsonarova impeachmentu a sedm opozičních stran už požádalo o jeho formální zahájení, k potřebné dvoutřetinové většině je daleko. Impeachment se ostatně ani nezačne projednávat bez souhlasu předsedy Sněmovny reprezentantů, který to zatím odmítá právě s ohledem na probíhající krizovou situaci.

V příštích týdnech a potažmo měsících, kdy bude pandemie vrcholit (odborníci předvídají, že ke zlomu dojde teprve v červenci), se tak dá očekávat spíš další překřikování mezi prezidentem a zbytkem politické scény ohledně nejvhodnějších opatření. Zatím je zřejmé, že stále více guvernérů bude muset ve velkých městech zavést naprostý zákaz vycházení, který se pokusí vynutit s nasazením policejních složek.

K nejpřísnějším opatřením v nějaké formě dosud sáhlo už jedenáct ze šestadvaceti států. Některé z nich zavedly například i povinné nošení roušek, uzavíraly přístupové cesty nebo rušily meziměstskou dopravu. Nejlidnatější státy São Paulo a Rio de Janeiro dosud váhaly a omezují ve svých metropolích jen pohyb osob v nejrizikovějších čtvrtích, přestože některá města se zcela uzavřela rozhodnutím tamních starostů.