Po rudém Corbynovi vede britské labouristy suchar Starmer. Sesadí Johnsona?

Volba nového předsedy britských labouristů česká média před týdnem příliš nezaujala. Z celkem pochopitelných důvodů – i kdyby právě nebyla v centru veškeré pozornosti pandemie koronaviru, jméno lídra jedné ze dvou hlavních stran ve Velké Británii českému čtenáři – a ostatně dost možná ani řadovému Britovi – nic neřekne.

Bývalý právník, státní zástupce a stínový ministr pro brexit Keir Starmer, který byl v roce 2014 povýšen do šlechtického stavu a ostrovní média tak o něm navzdory jeho přání referují jako o „siru Keirovi“, v zemi rozhodně nepatří mezi nejznámější, a už vůbec ne nejvýraznější politiky. Zatímco jeho předchůdce Jeremy Corbyn dokázal nadchnout davy doslova revolučním étosem a nesporným charismatem oplývá i konzervativní premiér Boris Johnson, Starmer bývá zpravidla označován za poněkud nudného suchara a na rozdíl od „klauna Borise“ a „rudého Jeremyho“ nevyvolává skoro žádné emoce.

Paradoxně v tom ale také byla – aspoň doteď – jeho síla. Ve stranických primárkách hned v prvním kole hravě porazil svoje názorově vyhraněnější soupeřky Rebeccu Longovou-Baileyovou a Lisu Nandyovou, a dostane tedy příležitost ucházet se o vytoužené premiérské křeslo, které labouristům už deset let uniká.

Keir Rodney Starmer

Twocoms / Shutterstock.com

Narodil se v roce 1962 v rodině zdravotní sestry a nástrojáře. Jeho rodiče byli levicově orientovaní – ostatně jméno Keir dostal po zakladateli Labour Party, skotském odboráři Keru Hardiem. Vystudoval práva a ve své advokátní praxi se soustředil na oblast lidských práv. Pět let vedl Královskou prokuraturu, a byl tedy nejvyšším státním zástupcem v Británii. V roce 2015 se stal za Labour Party poslancem, v Corbynově stínové vládě byl ministrem pro imigraci, funkce se ale vzdal – pro nesouhlas s Corbynovým vedením. Po Corbynově znovuzvolení předsedou labouristů v roce 2016 ale přijal nabídku stát se stínovým ministrem pro brexit. Byl zastáncem nového referenda.

Po porážce labouristů v loňských volbách Jeremy Corbyn odstoupil z vedení strany a ve volbách nového předsedy Keir Rodner přesvědčivě zvítězil.

Nekonfliktní kandidát

Souboj o nového šéfa Labour Party odstartovaly na konci loňského roku předčasné volby. Strana pod Corbynovým vedením v nich nejenže utrpěla už čtvrtou porážku v řadě, ale přišla i o desítky křesel na severu země, který byl tradičně považován za její baštu. Konzervativci díky tomu pohodlně sestavili většinovou vládu a Corbyn musel rezignovat.

Zatímco uvnitř strany se jako už tradičně ihned rozpoutaly spory mezi Corbynovými radikálně levicovými následovníky a vyznavači „třetí cesty“ expremiéra Tonyho Blaira, Starmer se pasoval do pozice kandidáta pro všechny. „Nebudeme útočit ani na poslední labouristické vlády, ani na předešlé stranické vedení,“ oznámil na počátku kampaně strategii, které se striktně držel až do vítězného konce.

Místo toho o Corbynovi mluvil jako o „příteli“, jehož si vážil za boj proti úsporným opatřením konzervativců, ale zároveň zdůrazňoval, že bude jako předseda vůči vládě i různým vnitrostranickým frakcím volit smířlivější styl. „Často se mě ptají, jestli patřím k příznivcům Blaira, nebo Corbyna,“ prohlásil v rozhovoru pro Sky News. „Dokážu myslet sám za sebe. Nemusím se při rozhodování přimknout k nějaké historické osobnosti nebo mít na čele vytetované něčí jméno.“

Zrádce socialismu

Cílená nekonfliktnost a zároveň snad s výjimkou slibu nekompromisního „vykořenění“ antisemitismu velmi mlhavé programové návrhy samozřejmě Starmera neochránily před kritikou jestřábů z obou znepřátelených křídel ve straně. Především zapáleným „corbynovcům“ se hnusila údajná ideová nevyhraněnost, zavánějící návratem k časům Tonyho Blaira, který sice vyhrával volby, ale zároveň se podle nich zpronevěřil labouristickým socialistickým principům.

Starmer navíc nebyl právě nejvěrnější učedník bývalého předsedy. Corbyna nepodporoval ani při první první volbě v roce 2015, o rok později se ke všemu připojil ke skupině poslanců pokoušející se ho svrhnout. A Corbyn si také za nástupce nevyvolil uhlazeného, šlechtickým titulem zneuctěného „sira Keira“, ale hrdou socialistku „Becky“ Longovou-Baileyovou.

„Nejsem milionářka ani majitelka nemovitostí a nevystudovala jsem nóbl školu,“ napsala Longová-Baileyová s narážkou na své konkurenty, když oznamovala kandidaturu na předsedkyni labouristů. Corbynovo působení v čele strany oznámkovala „na jedničku“, přestože ji krátce předtím dovedl k nejhoršímu výsledku od roku 1935.

Proletář a lidskoprávní aktivista

Starmer se proti nařčením z toho, že je na předsedu labouristů málo levicový a příliš dobře zajištěný, po celou kampaň usilovně bránil. „Můj původ není takový, jaký si spousta lidí představuje,“ ohradil se například v rozhovoru pro BBC Radio 4. „Otec pracoval v továrně jako nástrojář a matka byla zdravotní sestra, která se v mládí nakazila velmi vzácnou nemocí a neustále potřebovala pomoc zdravotního systému.“

Kromě patřičně proletářské minulosti zdůrazňoval i dlouholeté působení při obhajobě lidských práv – Starmer se za své advokátní praxe v zahraničí angažoval za zrušení trestu smrti a přímo v Británii bezplatně zastupoval občany i odborové svazy ve sporech s policií nebo velkými nadnárodními korporacemi. V roli státního zástupce se později proslavil trestním stíháním politiků podezřelých ze zneužívání poslaneckých náhrad.

Kritiky tak podle všeho úspěšně odzbrojil. „Sira Keira“ totiž postupně podpořil nejen „blairistický" expremiér Gordon Brown nebo zástupci podnikatelů, ale i zdaleka největší odborová organizace UNISON a 56 procent členské základny, jejíž značná část přitom do Labour Party vstoupila právě v Corbynových dobách. Vyvolená následnice Longová-Baileyová skončila se skoro třicetiprocentním odstupem a bude se muset spokojit s místem stínové ministryně školství.

Výzvy za časů koronaviru

I kdyby byl Starmer do čela labouristů zvolen v „normálních" časech, musel by se vypořádat se skoro nadlidským úkolem: udržovat alespoň navenek jednotu ideově i osobně rozhádané strany a zároveň přesvědčit dostatek voličů o tom, že by byl lepším premiérem než o poznání výřečnější a ostatně i politicky zkušenější Boris Johnson.

Zdravotní krize v souvislosti s koronavirem tento úkol ještě zkomplikovala tím, že se na labouristy jako na opoziční stranu bez faktického vlivu soustředí jen malá pozornost. Zato konzervativci těží z takřka „válečného stavu“, kdy se za vládou semkne většina společnost. Projevuje se to i v průzkumech veřejného mínění, podle kterých je Johnson rekordně populární a Konzervativní strana by opozici s více než dvacetiprocentním náskokem zadupala do země.

Pandemie však na druhou stranu pro labouristy představuje určitou příležitost – mimo jiné proto, že znenadání ukončila nekonečné dohady o brexitu, z nichž labouristé také přímo Starmerovou vinou (jako stínový ministr pro brexit prosazoval druhé referendum) dlouhodobě pro zastánce odchodu i setrvání v Unii vycházeli jako zmatená, nedůvěryhodná strana.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

„Konstruktivní“ opozice

Ve stále se zhoršující zdravotní krizi by naopak sociálně zaměřená Labour Party, která vždy obhajovala větší investice do státního zdravotnictví a bránila se konzervativním škrtům, mohla sbírat body navíc. Tím spíš, že Johnsonova vláda na hrozbu koronaviru zareagovala pomalu a Británie se díky tomu podle některých odhadů stane evropskou zemí s nejvyšším počtem obětí.

Nyní bude záležet právě na Starmerovi, jestli dokáže chyby konzervativců využít a zopakovat podobný kousek, jaký se povedl labouristickému předsedovi Clementu Attleemu, který těsně po skončení druhé světové války nečekaně porazil legendárního (a mnohem charismatičtějšího) premiéra Winstona Churchilla. Zatím se zdá, že se pokusí stejně jako ve vnitrostranické kampani vyvažovat.

„Musíme podporovat správné kroky vlády, ale nebát se pokládat jí složité otázky,“ nechal se slyšet krátce po svém zvolení Starmer, který už dříve avizoval, že opozice bude pod jeho vedením jednat „konstruktivně“. V praxi to znamená, že se zavázal s vládou úzce spolupracovat na řešení krize, zároveň však upozorňuje na konkrétní problémy jako je nedostatek testů a špatné podmínky zdravotního personálu.

V nejbližší době se ukáže, jestli bude mít tento přístup mezi britskými voliči větší úspěch, než nekompromisní kritika každého kroku konzervativní vlády, jakou se vyznačoval Starmerův předchůdce Corbyn.