Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Umělá inteligence v žurnalistice. „Rutinu můžeme přenechat strojům,“ říká Moravec

Technologický vývoj nezastavíme, ale obávat se, že robotičtí reportéři v žurnalistice kompletně nahradí člověka, je nesmyslné.

Foto Václava Moravce Barbora Součková

Chytré domácnosti, chatboti nebo personalizované obsahy. To jsou jen některé příklady využití umělé inteligence, se kterými se setkáváme každý den. Technologie založené na algoritmech se začínají dostávat i do žurnalistiky. Automatizovaná nebo robotická žurnalistika může ulehčit práci v mnoha redakcích a převzít rutinní práci novinářů, kteří se pak můžou soustředit na tvorbu analytičtějších textů. Tyto nástroje se začínají objevovat i v českém prostředí, jejich začlenění do praxe tuzemských redakcí ale bude složité. A problém není jen komplikovaný český jazyk. Jak upozorňuje novinář a mediální odborník Václav Moravec, na práci se síťovými digitálními médii není připravena ani veřejnost.

PhDr. Václav Moravec, Ph.D. et Ph.D. (*1974) působí na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK v Praze a na katedře produkce FAMU. Specializuje se na problematiku audiovizuálních médií v éře digitální mediamorfózy, novinářskou etiku, automatizovanou žurnalistiku a žurnalistiku umělé inteligence. Je autorem mnoha monografií. Jako novinář působí jako moderátor a dramaturg pořadů České televize. Je členem výkonného výboru odborné iniciativy v oblasti umělé inteligence PRG.AI a působí ve Středisku umělé inteligence na Katedře žurnalistiky IKSŽ FSV UK. 

Zdroj: Žurnalistika 5.0 

Proč je žádoucí, aby se v žurnalistice uplatnila umělá inteligence?

Jako konzervativec bych řekl, že je to žádoucí jen do určité míry. Ale pokrok nezastavíme. Platformy, které v žurnalistice označujeme pojmem umělá inteligence, jsou různorodé – od digitální forenze obrovského množství obsahů, které v dnešním digitálním světě jsou, až po problematiku personalizovaných obsahů a reklamy. Tady technologický vývoj nezastavíme, a proto je podle mého názoru žádoucí, abychom nastupující generaci novinářů vzdělávali a učili ji dovednosti, které se týkají automatizované a robotické žurnalistiky, a abychom upozorňovali na etická úskalí, jež s nimi souvisejí.

Kde všude se s umělou inteligencí v žurnalistice můžeme setkat? 

Obecně je to ve třech oblastech. První z nich je news genering, kdy se umělá inteligence využívá k shromažďování a detekování zdrojů například ze sociálních sítí v online prostoru. Pak je druhá oblast – automatizovaná tvorba obsahů – kdy bez lidské ruky umělá inteligence generuje jednoduché zpravodajské domény. Psaným textem počínaje, automaticky sestříhanými videi konče. A nakonec třetí oblast, a to je distribuce žurnalistických obsahů, jako jsou například personalizované obsahy, kdy vám algoritmy filtrují zprávy, které si myslí, že by z vašeho pohledu byly zajímavé, jako to známe například ze sociálních sítí.

Je z hlediska médií česká žurnalistika připravená na zařazení umělé inteligence do praxe?

V českém prostředí jsou mediální profesionálové oproti zahraničí ve využití umělé inteligence v žurnalistice pozadu. Naše limity se týkají hlavně češtiny, tedy jazyka, který nemá tak bohaté korpusy, na kterých by se mohly trénovat neuronové sítě v takové míře, jako to známe z angličtiny. Proto jsme v některých oblastech v jistém zpoždění oproti anglofonnímu prostředí, které umělou inteligenci a algoritmy používá už zhruba dekádu. První pokusy toho, o co se my pokoušíme v rámci Střediska žurnalistiky umělé inteligence při Institutu komunikačních studií a žurnalistiky na FSV UK na projektu s pražskou burzou a s Českou tiskovou kanceláří, ve Spojených státech vyzkoušeli už před osmi lety. Naopak co se týče personalizovaných obsahů, krok se světem držíme. Ale pak máme problém zase v detekci a shromažďování zdrojů, protože jsme zase u češtiny. 

Středisko žurnalistiky umělé inteligence

Centrum působí na katedře žurnalistiky IKSŽ FSV UK. Hlavní náplní centra je systematický výzkum umělé inteligence v žurnalistice a širších společenských dopadů. Cílem je také formulace metodiky etiky strojů v žurnalistice a roboetiky vztažené ke zpravodajským médiím. 

Zdroj: IKSŽ FSV UK

Na co se tedy bude potřeba zaměřit, aby se umělou inteligenci podařilo do tuzemské žurnalistiky zavést?

Výzkum i praxe by se měly zaměřit na dvě oblasti, které souvisejí s češtinou, tedy detekce zdrojů a automatická tvorba obsahů. Když výzkum pronikne do praxe a automatizovaná žurnalistika se bude používat v daleko větší míře, můžeme začít upozorňovat na etické aspekty a problémy. 

Jaké?

Jde například o zásadní redefinici pojmu autorství. Kdo je autor článku, který je tvořen automaticky na základě nějakého zadání konkrétních lidí, tedy vývojářů a novinářů? Dále jde o mýtus neutrálních algoritmů. Jinými slovy, nevíme, jestli v sobě algoritmy mají zakódovány nějaké negativní prvky. Uživatel k nim může přistupovat tak, že jsou neutrální či „objektivní“. I automatické řazení zpráv má v sobě do jisté míry zakódovaný mýtus neutrality. Pokud je ale algoritmus vyvinutý tak, aby vám zobrazoval jenom příspěvky, které jsou vašemu názoru blízké, bude tak podporovat vaše stereotypy a různá zkreslení o světě kolem vás.

Algoritmy se užívají například i v personalizované reklamě. Na základě velkých dat o vás provozovatelé distribučních cest pro žurnalistiku nebo marketing a PR zjistí, co máte rádi a začnou vám takový obsah zobrazovat. Je to práce s emocemi a je to zneužívání našich slabin. A o tom bychom měli být podle mého názoru informováni a měli bychom přemýšlet nad tím, zda je to správné. Dnes se product placement a obsahy, které pracují s psychologií uživatele, označují. Regulace a samoregulace pak přispívá k tomu, aby postavení nás jako konzumentů médií bylo alespoň trochu férové. V oblasti umělé inteligence a jejího využití v médiích nic takového zatím nemáme.

Nemůže doporučený obsah, který umělá inteligence generuje, v člověku podporovat uzavírání sebe samého v sociální bublině tím, že mu zobrazuje jen názorově blízký obsah a s ničím ho nekonfrontuje?

Bezesporu jste zaregistrovaly tlak na velké konglomeráty, jako je například Youtube nebo Facebook, v souvislosti s vytvářením polarizované společnosti, zneužíváním algoritmů, přispíváním k šíření dezinformací a konspiračních teorií či zneužíváním osobních dat. Naštěstí se nám začíná otevírat prostor pro širokou veřejnou diskuzi o rizicích nejen konfirmačního zkreslení, ale i dalších druhů zkreslení, která mohou kvůli nasazení umělé inteligence v rámci sociálních médií vznikat.

Úskalí podle mého názoru je, že problematika je velice složitá, protože všichni nejsme informatici a algoritmům nerozumíme. Proto je otázkou, jestli se podaří u tištěných médií nebo u televize dostat do rovnováhy regulaci a samoregulaci. Mám v tomto směru obavy, protože vývoj algoritmů a neuronových sítí mílovými kroky přebíhá diskuzi o etice, respektive o důsledcích, nebo dokonce o poučenosti či vzdělanosti uživatelů médií. 

Je tuzemská společnost připravená na nástup žurnalistiky umělé inteligence?

Myslím, že příliš ne. Veřejnost totiž ani není sofistikovaněji připravována na práci se síťovými digitálními médii. Učí se nejmladší generace v hodinách češtiny, jak se změnilo čtení nebo jak fungují emotikony? Změnila se výuka společenských věd, tak abychom si uvědomili, jak média utvářejí náš pohled na svět a na nejnovější dění? Není tady dostatečná osvěta ani pro starší generace, protože i celoživotní vzdělávání je důležitá věc. A teď do toho ještě hoďte umělou inteligenci v žurnalistice. Míra času, který trávíme ponořeni do médií, vůbec neodpovídá našim kompetencím a našim teoretickým poznatkům o tom, jak síťová digitální média fungují nebo jak se pod jejich tlakem proměňuje jazyk. Co vám budu povídat, vy samy to víte nejlépe, protože jste oběťmi tuzemského vzdělávacího systému. Nabízí vám něco takového?

Máte pravdu, v tomto ohledu jsme se musely vzdělat samy. Osobně žádný tlak ze strany systému necítím. Co se týče například středoškolského vzdělání, to mi základní znalosti v oblasti mediální gramotnosti samo nenabídlo.

Podle mého názoru není řešením přidat do rozvrhu další předmět či předměty, ve kterých se ze studentů opět stanou průtokové ohřívače mnoha faktů. Nemá smysl se učit definice slovo od slova a být zahlcen mnoha detaily, které nám překryjí trendy a souvislosti. Tvrdím, že by to mělo prostupovat všemi předměty. Například technologický vývoj a dějiny médií by se měly učit v dějepise, vliv médií na společnost zas ve výchově k občanství. Pohled na dění ve společenské sféře si do velké míry utváříme skrze média a jazyk jako kód, který má základní vazbu ke způsobu myšlení. A to všechno je součástí mediální gramotnosti. Když se podíváme na to, jak jsou předměty běžně konstruovány, obávám se, že jimi nic takového neprostupuje. 

Lidskou kreativitu algoritmy nenahradí

Když se zaměříme na společné fungování médií a umělé inteligence a znovu se vrátíme k etickým aspektům, kdo v případě nějakého pochybení ponese zodpovědnost?

To je přesně otázka, kterou se etika současné transformace žurnalistiky zabývá a zatím na ni nemůže najít jednoznačnou odpověď. My se ji snažíme hledat. Je otázkou, co se stane s pozicí editora, když máte texty automaticky generované. Její zánik by se mohl vymstít, protože jakmile vynecháte faktor lidského editora, může se stát v automatizované žurnalistice chyba, kterou by člověk-novinář mohl odchytit. Když algoritmus dobře nastavíte, tak chyba vzniknout nemůže. Když mu dáte špatná data na vstupu, výsledkem bude nesmyslný výstup. Na druhou stranu, jak může lidský editor přečíst a ověřit kvanta dat, když se v dnešních médiích hraje na rychlost...

Nebude nutné transformovat role uvnitř redakce například tak, že se počet editorských pozic zvýší?

Asi ano. V českém prostředí to ukázal první experiment, který udělala ČTK při komunálních a senátních volbách v roce 2018, kdy poprvé v zásadní míře vyzkoušela automatizovanou žurnalistiku. Redaktoři si připravili šablony, do kterých algoritmy dosazovaly výsledky z Českého statistického úřadu. Ukázalo se, že v jeden moment, kdy z ČSÚ přišla naráz většina dat, se nejužším hrdlem publikování zpráv ČTK stali editoři, kteří nestíhali desítky textů přečíst a ověřit. A z této zkušenosti se ukázalo, že editoriální část redakce bude třeba posílit.

Jakým způsobem se práce v redakcích pro novináře změní?

Myslím si, že se lidská síla bude přesouvat z rutinizovaných pracovních činností v redakci, a naopak se bude klást větší důraz na práci s vyšší přidanou hodnotou. Přirovnám-li žurnalistiku k výrobě automobilů, byť se žurnalistice teď omlouvám, je to podobné jako roboti a robotická ramena, která montují auta. V psaní jednoduchých šablonovitých textů, jakými je například předpověď počasí, může být nahrazena lidská síla robonovináři. Doufejme, že majitelé médií pracovní místa novinářů neseškrtají a nenahradí je algoritmy, ale využijí kreativní novináře spíše pro sofistikovanější práci. Například pro větší množství analýz a dalších publicistických žánrů. 

Může být tedy novinář nahraditelný?

Nemůže. A teď to neříkám jako novinář, který by se bál o práci. Zatím to, co nazýváme umělou inteligencí – a znovu zdůrazňuji, že jde o obecný zastřešující pojem automatizované a algoritmické nebo robotické žurnalistiky –, v sobě nemá lidskou kreativitu, nemá v sobě naštěstí autonomii v takové míře, v jaké ji známe od Karla Čapka jako od novináře a člověka, který dal světu slovo robot. Takže naštěstí ne. 

S Karlem Čapkem a robotem se opět vracíme k českému jazyku. Není to paradoxní, že slovo robot pochází z češtiny, se kterou teď stroje mají ohromný problém?

Čeština je komplikovaný jazyk. Je to hlavně i kvůli rozsahu jazykových korpusů. Neuronovou síť totiž musíte nejprve naučit z čeho se má učit. Tyto sítě nejsou technologicky vyvinuté tak, aby se dovedly učit na malých datech. A v češtině sady dat, ze kterých se mohou učit, existují zatím pouze v omezeném množství. Na výzkumech, které provádíme, je na textu v češtině poznat, že je šablonovitý, nebo že byl automaticky vygenerován. A v tom je krása našeho mateřského jazyka. Kreativita algoritmů v dohledné době nebude taková, jakou prokazuje lidská síla. Složitost a pestrost kódu, kterým čeština je, je pro nás ve výzkumu sice limitující, z hlediska naší mateřštiny je ale potěšitelná.

Institut komunikačních studií a žurnalistiky

Logo IKSŽ FSV UKZdroj: IKSŽ FSV UK

Článek je součástí série textů, které ve spolupráci s Finmagem připravili studenti Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v rámci kurzu Zpravodajství umělé inteligence. Aktuální dění na institutu a další studentské práce můžete sledovat na Facebooku nebo Instagramu.

Kde tedy budoucnost žurnalistiky umělé inteligence vidíte?

Myslím si, že příležitost bude v rovnováze využití umělé inteligence v těch třech oblastech, které už jsem zmiňoval – tedy ve shromažďování dat, generování zpráv a jejich distribuci. A pak se bude samozřejmě potřeba bavit o etických stránkách, edukovat příjemce médií a zajímavé téma bude i informační autonomie a sebeurčení toho, zda vůbec o sobě takové množství dat chceme poskytovat.

A vaše osobní přání?

Osobně si přeji, aby žurnalistika umělé inteligence znamenala stoprocentní přesun pracovních míst do kreativnějších a hlubších částí žurnalistiky, které žurnalistice pomůžou vrátit její lesk. Rutinu nebo šablonovité části zpravodajství můžeme přenechat strojům a jenom je kontrolovat. My se pak budeme moci vrátit k bohatosti žánrů třeba v publicistice. To je moje přání. Jako životní realista se obávám, že to asi bude znamenat úbytek části pracovních sil, protože majitelé médií k tomu budou přistupovat ryze ekonomicky. Ale na druhou stranu to možná bude znamenat vznik nové oblasti a do žurnalistiky bude patřit vývoj šablon a algoritmů. Novináři v sobě budou kombinovat počítačové vědy a žurnalistiku a „vývojářství žurnalistiky“ možná bude nový “cool” obor, který v žurnalistice bude hrát daleko větší roli, než je tomu v současnosti.

Anna  Mikolandová

Anna Mikolandová

Studentka žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Nejraději objevuje a tvoří. Zásadně nečte návody, na všechno chce přijít sama. Zajímá se o dokumentární fotografii a film. Více o autorovi.

Barbora  Součková

Barbora Součková

Studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Během studia jí k srdci přirostla dokumentární a reportážní fotografie, které se věnuje i ve svém volném čase. Má ráda literaturu a dobré víno. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Krejčí | 16. 5. 2020 11:50

"Rutinu nebo šablonovité části zpravodajství můžeme přenechat strojům a jenom je kontrolovat. My se pak budeme moci vrátit k bohatosti žánrů třeba v publicistice. To je moje přání. Jako životní realista se obávám, že to asi bude znamenat úbytek části pracovních sil, protože majitelé médií k tomu budou přistupovat ryze ekonomicky. Ale na druhou stranu to možná bude znamenat vznik nové oblasti a do žurnalistiky bude patřit vývoj šablon a algoritmů. Novináři v sobě budou kombinovat počítačové vědy a žurnalistiku a „vývojářství žurnalistiky“ možná bude nový “cool” obor, který v žurnalistice bude hrát daleko větší roli, než je tomu v současnosti."
Takže stačí v každém ročníku žurnalistiky udělat ze 100 kopírovačů tiskových prohlášení úřadů a firem 100 programátorů, a je vyhráno!

+2
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jan Daniel | 22. 5. 2020 15:36

Použít v jedné větě výrazy "novinář" a "analytičtější text" - to je skutečně nejapný vtip.

-2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK