Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Samba vycházejícího slunce: fascinující příběh japonských imigrantů v Brazílii

Před sto lety jich bylo pár tisíc. Brazílie si od nich slibovala levnou pracovní sílu, která nahradí v zemědělství otroky. Dnes v Brazílii žije přes dva miliony lidí s japonskými kořeny. A stará vlast, která v první půli dvacátého století vycestování podporovala, je ochotná přijímat je zpátky. Slibuje si od nich levnou pracovní sílu...

Jair Bolsonaro nemá rád novináře. Málokoho proto překvapilo, když se pustil do Thaís Oyamové, autorky knihy, která popisuje jeho první rok v úřadu prezidenta. „Náš tisk se bojí pravdy,“ rozčílil se Bolsonaro. „Všechno překroutí. Nehorázně lže a bojuje proti demokracii, třeba jako v případě knihy téhle Japonky. Pracuje proti vládě a ani nevím, co vůbec dělá v Brazílii.“ O něco později se prezident k Oyamové ještě nechal slyšet, že „živit se novinařinou a psaním knih v Japonsku, umřela by hlady“.

V Brazílii už asi Oyamová hlady nezemře. Prezidentova pozornost její knihu okamžitě katapultovala mezi bestsellery. Pojďme si ale odpovědět na Bolsonarovu otázku, co Thaís Oyamová v Brazílii vůbec dělá.

Co by. Žije. Narodila se tam, vystudovala žurnalistiku a pracovala v nejprestižnějších médiích, od televize Globo přes deníky Folha de São Paulo a Estado de São Paulo až po pravicový týdeník Veja, který dokonce vedla. Z Japonska sem přišli už její prarodiče.

Jair Bolsonaro si tedy přidal na seznam další menšinu, kterou v úřadu urazil. Mimoděk přitom na ni ale také upozornil. V Brazílii žije na dva miliony nikkei, potomků japonských imigrantů – velká část z nich v São Paulu ve slavné čtvrti Liberdade, která svou omšelou architekturou připomíná Tokio 70. let.

Čtvrť LIberdade v São Paulu

Čtvrť Liberdade v São Paulu. Foto Zigres / Shutterstock.com

Za otroky

Roku 1908 dorazila do brazilského přístavu Santos loď z Ósaky. Na palubě měla 793 pasažérů převážně z chudých zemědělských poměrů. Byla to první várka přistěhovalců, kteří měli státu São Paulo pomoci vyřešit nedostatek levné pracovní síly na výnosných kávových a tabákových plantážích.

Až do roku 1888 na nich pracovali zejména otroci, po jejich propuštění majitelé nabírali v Evropě Italy, Němce nebo Poláky, kteří toužili po lepším životě v „Novém světě“. Podmínky ale bývaly tak strašné, že řada evropských zemí na začátku minulého století brazilskou propagandu a proplácení cesty přes Atlantik zakázala. A tak navzdory oficiální politice bílé imigrace došlo na Japonsko, které se zase v době prudké industrializace snažilo zbavit návalu zemědělského obyvatelstva do přelidněných měst a vystěhovávání za prací ještě dlouhá desetiletí podporovalo.

Většina imigrantů ze zmíněné první lodi se rychle vrátila domů, zděšená exotickým prostředím a neznámými nemocemi; malárie decimovala celé vesnice. O dva roky později ale připlula druhá loď a od té doby počet japonských imigrantů prudce rostl. V roce 1914 jich bylo deset tisíc, v roce 1932 už přes 130 tisíc.

Chuchel čísel

V Brazílii žije dnes přes 210 milionů lidí (před sto lety to bylo necelých třicet milionů). Lidí japonského původu bylo podle sčítání z roku 2010 v Brazílii něco přes dva miliony (a o sto let dřív ani ne dva tisíce). Japonská menšina v Brazílii je největší na světě, druhá je v USA – 1,5 milionu lidí, ve třetí Číně už je to jen něco přes 120 tisíc lidí. V samotném Japonsku žije 126 milionů lidí. Z nich zhruba 300 tisíc přišlo od 80. let z Brazílie, v naprosté (ale ne absolutní) většině jsou to lidé s japonskými předky.

Žluté nebezpečí

Japonci nepracovali jen v zemědělství, někteří odešli do dolů ve státu Minas Gerais nebo až do daleké Amazonie, kde na začátku století zuřila doslova kaučuková horečka. Drtivá většina ale skončila v centrální Brazílii na plantážích, případně hospodařila na vlastních malých pozemcích.

Imigranti dlouho zůstávali ve vlastních čtvrtích nebo přímo městech, která zakládali, a brazilská vláda jim nevěnovala valnou pozornost. O všechno se staraly soukromé firmy, často vlastněné samotnými přistěhovalci. Budovaly silnice, rozváděly elektřinu, stavěly školy nebo kina.

V těch se učilo a promítalo v japonštině a v japonštině vycházely i noviny, které pro většinu přistěhovalců – spolu s poštou – představovaly jediný zdroj informací o Japonsku, Brazílii i světě vůbec. Znalost portugalštiny vlastně nebyla nutná a nikdo o ni zvlášť nestál ani nevyhledával styk s brazilskými sousedy. Zato brazilští politici o rostoucí komunitě dobře věděli. Japonští imigranti se stali oblíbeným strašákem, pověstným „žlutým nebezpečím“.

„Pokud můj návrh nebude přijat, budu muset svoje vnuky začít učit japonsky, protože se z nás za chvíli stane japonská kořist,“ hřímal v roce 1934 poslanec Miguel Couto, autor ústavního dodatku na zavedení imigračních kvót. Ten se mu skutečně podařilo prosadit a od poloviny 30. let začal počet japonských přistěhovalců prudce klesat.

Vraždy ve jménu císaře

Brzy se začaly zhoršovat i podmínky těch Japonců, kteří už v zemi žili. Radikálně pak po tom, co Brazílie po sérii německých ponorkových útoků v roce 1942 vstoupila na straně Spojenců do druhé světové války.

Japonsko se stalo oficiálním nepřítelem a brazilská vláda přijala přísná opatření. I když ne tak ostrá jako v USA, kde byli občané japonského původu internováni v táborech. Brazílie nařídila „jen“ uzavření cizojazyčných škol, publikaci novin i časopisů v japonštině a přerušila s Japonskem poštovní spojení. Kdo promluvil japonsky na veřejnosti, mohl skončit ve vězení – den po zveřejnění vyhlášky byl třeba uvězněn buddhistický mnich, který v mateřštině vedl bohoslužbu.

Japonští přistěhovalci museli odevzdat rádia, nesměli používat vlastní auta nebo motorky, natožpak létat letadlem. Pohyb z místa pobytu byl bez zvláštního povolení zakázaný. A za účast Japonska ve válce draze zaplatili i doslova: majetek jejich společností byl zabaven a stát každému soukromníkovi uvalil deseti- až třicetiprocentní daň na bankovní vklady.

Někteří imigranti ale opravdu cítili povinnost pomoci ve válce staré vlasti.

Například Džundži Kikawa, bývalý důstojník japonské armády, vyzýval krajany k sabotážím při produkci hedvábí a máty; hedvábí využívali Spojenci pro výrobu padáků, mentol při výrobě třaskavin. Do historie se ale Kikawa nejvíce zapsal po skončení války, kdy spolu s dalšími fanatiky sdruženými v organizaci Shindo Renmei terorizoval členy vlastní komunity, kteří přijali, že Japonsko kapitulovalo.

Jejich řádění padlo v letech 1946 a 1947 za oběť 23 „špinavých srdcí“, tedy Japonců, kteří nebyli podle představ teroristů dost vlastenečtí. Dalších 147 bylo zraněno. Pachatelé se zpravidla ihned po útoku doznávali, což tehdy brazilské úřady zaskočilo.

„Po vraždě jsem odhodil zbraň,“ popsal jeden z nich, Tokuiči Hitaka. „Na policii nechtěli věřit, že se sami od sebe přiznáváme. Pro Brazilce jsme byli banda idiotů. Ale my jsme byli přesvědčení, že konáme svou povinnost vůči vlasti. Jako skuteční Japonci jsme se nevzdávali zodpovědnosti.“

Brazilské jiu-jitsu

Hélio Gracie

Hélio Gracie v roce 1952. Zdroj: Arquivo Nacional de Brazil. Autor neznámý.

Micujo Maeda rozhodně nebyl typický japonský imigrant. Když v roce 1914 přijíždí do Brazílie, má za sebou cesty po Evropě, Spojených státech, střední Americe, Kubě… Živí se předváděním japonského bojového umění, případně jeho výukou. Jeho vystoupení v Americkém cirkuse ve městě Belém tak zaujme syna majitele cirku Carlose Gracie, že požádá Maedu, aby ho učil. Dál pak trénuje svoje bratry. Graciové s šoubyznysovými geny pořádají zápasy s bojovníky libovolných stylů a vlastně tak dávají základ dnes populárnímu MMA. Obrovský klan Graciů dodnes v bojových uměních drží významné pozice.

Pro budoucí vývoj sportu, kterému se dnes říká brazilské jiu-jitsu, má zvláštní význam Hélio Gracie, jeden z Carlosových bratrů. Není zvlášť urostlý ani silný, proto se soustředí na rozvoj těch technik, při kterých tenhle hendikep tolik nevadí: z jiu-jitsu kreativně rozvíjí zejména boj na zemi, na zádech a páčení.

Rozpouštění

Zákaz výuky mateřského jazyka a japonských zvyklostí znamenal pro přistěhovalce velkou ránu, i když někteří učitelé bez ohledu na hrozbu přísných trestů nadále potají učili po domácnostech, jak vzpomínají pamětníci. Zároveň tím ale fakticky začala jejich integrace – čím dál větší množství japonských přistěhovalců se chtě nechtě muselo učit portugalsky.

Druhá a především třetí generace nikkei už byla v podstatě plně začleněná do společnosti, chodila do brazilských škol a na brazilské univerzity a dokonce se účastnila politického života. V roce 1948 si voliči ve městě São Paulo zvolili prvního zastupitele japonského původu a v šedesátých letech se komunita dočkala prvních federálních poslanců i ministra; podnikatel Fábio Yassuda se stal ministrem průmyslu a obchodu za vlády vojenské junty.

Stále přijatelnější začaly být také smíšené svazky, které dřív v podstatě nepřipadaly v úvahu, ať už kvůli kulturním rozdílům a japonskému nacionalismu, nebo kvůli předsudkům většinového obyvatelstva. Upadat začala naopak znalost japonštiny, kterou už ve třetí generaci mluvila jen menšina. Také přísun nových imigrantů začal po krátkém vzedmutí v polovině 50. let postupně vysychat. Poslední loď s japonskými přistěhovalci zakotvila v přístavu Santos v roce 1973.

Na konci 80. let se pak trend obrátil. Japonsko se z ekonomických důvodů otevřelo potomkům svých bývalých vystěhovalců. Statisíce příslušníků japonské menšiny zlákala představa návratu do vlasti prarodičů a praprarodičů, kde je podle jejich představ čekaly lepší finanční podmínky i větší osobní bezpečí.

Čtvrť LIberdade v São Paulu

Čtvrť Liberdade v São Paulu. Foto Zigres / Shutterstock.com

Zpátky do Japonska

Byly to stejně falešné přísliby, jako ty, které kdysi nalákaly jejich předky do Brazílie. Dekasegi, jak se říká potomkům emigrantů, kteří se vrátili do Japonska, skončili na podřadných pozicích v továrnách a museli čelit posměškům a diskriminaci kvůli svému vzhledu, uvolněným zvykům i špatné nebo vůbec žádné znalosti japonštiny. Jejich děti pak kvůli jazykové bariéře doplněné o šikanu často vůbec nechodily do školy.

Podobně jako se kdysi v Brazílii tvořily japonské „kolonie“, začaly v japonských městech v 90. letech vznikat hlučné brazilské čtvrti, soustředěné kolem nákupních center nebo škol samby, kde může návštěvník zažít i karneval s tanečnicemi a alegorickými vozy. Třeba karnevalu ve městě Kóbe se každoročně účastní na sto tisíc lidí.

Brazilci japonského původu přicházeli do Japonska ve velkých vlnách, ta zatím poslední probíhá právě teď, zejména v reakci na doznívající brazilské ekonomické potíže a vysokou kriminalitu.

Japonské úřady na odhadovaných tři sta tisíc přistěhovalců evidentně nebyly připravené a zpočátku nabízely jen malou pomoc.

To se dnes mění: japonštiny neznalí školáci mají k dispozici asistenty, města se pokoušejí zprostředkovávat důležité informace v portugalštině a reintegrací japonských Brazilců se začínají věnovat i média. Nedávno například vznikl dokument Osamělé vlaštovky o každodenních problémech, s nimiž se denně potkává pětice dětí brazilských imigrantů v Japonsku.

Existují i pozitivní příklady mladých japonských Brazilců, kterým se pomalu daří unikat chudobě svých rodičů – velkou pozornost v obou zemích vzbudil Eidži Teruja, kterému se jako prvnímu členovi komunity podařilo složit advokátské zkoušky. Historie se tak dost možná bude znovu opakovat a stejně jako se za víc než sto let zařadili Japonci do brazilské společnosti, se potomkům emigrantů do Brazílie jednou podaří integrovat v Japonsku.

Úvodní fotka ze sãopaulské čtvrti Libertad zve do muzea japonské imigrace: Felipecbit / Shutterstock.com

Japonsko! Samba!


V roce 1981 starosta jednoho z tokijských městských obvodů usoudil, že starobylá čtvrť Asakusa by potřebovala nějaký nový impulz. A rozhodl se ji před koncem léta osvěžit karnevalem. Video je z loňského 38. ročníku. Takže se to docela chytlo. Přestože karnevalové veselí začalo ještě před velkou repatriací, dnes jsou přistěhovalci z Brazílie oporou pestrobarevného podniku.

 

František Kalenda

František Kalenda

Spisovatel a publicista zaměřující se na Latinskou Ameriku. Působí jako doktorand v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde také na bakalářském oboru v angličtině přednáší mimo jiné o latinskoamerické... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Amos | 26. 2. 2020 18:16

Také za článek děkuji. Obsah i forma skvělá.
Ač Latinskou Ameriku znám dost podrobně, tuhle část mozaiky jsem neznal.
Více podobných článků bych uvítal - a navíc pod takovýmito články nehrozí flamovací bitky :)
Díky.

+11
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK