Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nechci dávat lidem rychlé a jednoduché věci. Přestože právě to mají rádi

Táňa Zabloudilová | 15. 2. 2020 | Vstoupit do diskuze

Juliana Chomová dokončuje se scenáristkou Klárou Vlasákovou komiks, který by na české scéně mohl znamenat malé zemětřesení. Originální mladá vypravěčka se spojila s vyhraněnou kreslířkou, která si vydělává ve vlastní tiskařské dílně a má zářez snad v každé oblasti, kde kresba hraje roli. Co všechno se kreslí a co si lidé nechávají tisknout, jsme probrali v rozhovoru věnovaném její tvorbě a DIY dílně Fatcat press.

Nechci dávat lidem rychlé a jednoduché věci. Přestože právě to mají rádi

Dvaatřicetiletá absolventka pražské Umprum kreslí obrazové knihy, komiksy, ziny, které u nás znají jenom příslušníci některých subkultur, svoje kresby vystavuje v galeriích a kromě toho s rancem vlastních věcí objíždí knižní a komiksové festivaly, kde je prodává. Její sítotisková dílna Fatcat press jede na plné obrátky, podle Juliany si dneska lidi nechávají tisknout všechno, co je napadne.

Společně s Klárou Vlasákovou už mají za sebou úspěch v podobě anglicky vydaných komiksových povídek Magnus, které se odehrávají v severském městečku očekávajícím apokalypsu, nebo anarchisticky divoké komiksové interaktivní sešity pro děti nazvané Hafanova dobrodružství. Ty dostaly v kategorii Dětská kniha ocenění Nejkrásnější kniha roku 2016. Spiritistky, oceněné za první díl cenou Book in Progress, jsou komiks, který se u nás zatím nedá k ničemu přirovnat. Příběh dvou přítelkyň ve středním věku, které společně pořádají spiritistické semináře, vznikl v inspiraci pár let starým virálním videem dvou žen oznamujících světu, že do jedné z nich vstoupil Kristus. Chomová režíruje lehce komediální a současně melancholický příběh kresbou, která stejnou měrou věci odhaluje i nechává v náznacích a tajuplné tmě.

Klára Vlasáková a Juliana Chomová: Spiritistky

Klára Vlasáková a Juliana Chomová: Hafanova dobrodružství

„Nemám ráda, když čtenář dostane všechno naservírované, předem vysvětlené a zjednodušené, i když právě to mají lidi rádi. Chci, aby se u mých věcí musel zastavit,“ vysvětluje drobná kreslířka s ostrým výrazem. „Spiritistky nejsou nějak zásadně prokreslené, spíš dávám čtenáři možnost si ten obraz dotvořit, dovyprávět a najít další spojitosti. V příběhu jde o vztah dvou lidí a duchovní rovinu, takže je tam hodně podnětů, které vyzývají k obrazotvornosti. Používám zároveň rychlý, filmový střih, předěly, ostré skoky do minulosti nebo například k tomu, co lidi zrovna slyší nebo cítí.“

Kromě Spiritistek Julianu letos možná čeká také spojení její sítotiskové dílny s dílnou jejího kamaráda a spolupracovníka Lukáše Parolka Kudla press, kde se tiskne risografem, strojem, používaným dřív na příbalové letáky k lékům. „Koupili jsme ho od jednoho ‚indiána z venkova‘, který si stěžoval, že musí přejít na digitální tisk. Že by dorazil i do jejich dílen, toho se Juliana neobává. „Nás baví, když si můžeme všechno dělat sami.“

Kdy tě začaly zajímat komiksy a ziny? Pro většinu českých ilustrátorů je největší meta dělat autorskou obrazovou knihu.

Jsem z Košic a chodila jsem tam od malička na ZUŠku. Pak jsem šla i na uměleckou střední, a uměleckou vysokou. Pak na druhou do Prahy – na Umprum. Takže jsem nikdy neměla období, kdy bych nekreslila. A konkrétně s komiksem mě na Slovensku, kde je komiks spíš nedostatkové zboží, seznámil Martin Groch, se kterým jsem kdysi chodila, velmi dobrý kreslíř a grafický designer. Ten mi ukázal komiksy, třeba Černou díru, Mause, další věci od Charlese Burnse, Daniela Clowese a dalších. Ale kromě komiksu mě zajímají i jiné věci a ze všeho nejvíc kresba samotná.

Existuje nějaký známý slovenský komiks?

Vnímám slovenskou historii komiksu spíš jako československou, moje srdcovka jsou Punťova dobrodružství z přelomu 30. a 40. let. Jsou to krátké stripy s nadčasovou stylizací, o pejskovi Punťovi, vycházelo to v tenkých sešitkách výborně tištěné starým offsetem a bylo to pro malé i velké. To je moje nejoblíbenější zdejší věc.

Příběhům o pejskovi Punťovi je věnovaná monografie Punťa: Zapomenutý hrdina českého komiksu (1934—1942) editorů Lucie a Pavla Kořínkových. Vydalo ji v roce 2018 nakladatelství Akropolis. Získala cenu za Nejkrásnější knihu roku 2018 a Zlatou stuhu za nakladatelský počin.

Co jsou tvoje první autorské věci, za které se stavíš?

Skoro každý rok jsem během studií udělala autorskou knihu, první, která mě nějak zviditelnila, byly Divoké plody vytvořené s Martinem Grochem, bylo to udělané jako papercraft. Vyrobila jsem papírové objekty, které jsme nafotila a pak upravovala ve photoshopu a dosazovala písmena – celý ten komiks je prostorový. To byla moje bakalářka a mělo to docela velký ohlas. Po tom jsem udělala Alicu, což je tenká sešitovka na motivy Alenky v říši divů, je to celé minimalistické, dělané jen jedním černým sprejem, šablonami a jenom na kancelářské papíry. U Alice už podle mě začalo být vidět, že to někam směřuje, i hodnotově. I když lidi si možná u mě víc pamatují Divoké plody, protože byly výrazné.

Úspěch měl krátce na to tvůj Šlabikár päťmestia, který dostal na Slovensku cenu za nejkrásnější knihu roku 2013.

Je to komiks, který jsem dělala s Erikem Martinem Grochem, tedy tátou Martina, je o pěti historických královských městech na východě Slovenska. Kombinuje různé příběhy z minulosti, podložené i nepodložené, historická vyprávění, ale i různé pověsti a zkazky. Ilustrovaný je v počítači, vybarvovanou lineární kresbou, a vyšlo to v rámci programu Košice hlavní město kultury.

Povídkový komiks Magnus jsi taky dělala ve spolupráci se scenáristkou Klárou Vlasákovou, ale původní námět melancholických povídek ze severského města, které čeká apokalypsa, je tvůj, je to tak?

Ano. To industriální pochmurné severské město jsem už měla rozkreslené, když jsme to začali s Klárou promýšlet dál. Měla jsem první skici, pracovala jsem poprvé s tušovou štětcovou kresbou a je tam znát volnější roztřesenější linka. Většinou to u mě bylo tak, že jsem si vymyslela nějakou postavu, která mě bavila a pak jsem si na ni nabalovala ten svět. V tomhle případě to byli Didrik a Penelopa, kdysi slavná zpěvačka a její zamilovaný stalker. Pak jsme s Klárou dodávaly další postavy.

Jak vznikl tvůj zin Strážce majáku?

Ten je nakreslený podle Sienkiewiczovy povídky. V Goetheho institutu byla totiž soutěž na zpracování povídky nějakého polského literárního autora, hlásili se tam spíš komerčněji zpracované komiksy, takže mi dali nakonec do mailu jen nějaké čestní uznání, ale já se toho chytla a nakonec jsem to rozvedla do celého zinu. Přišlo mi škoda to nepoužít.

Co je zin

„Zin (z anglického fanzine, jakožto zkratky fan magazine – fanouškovský časopis) je periodikum nekomerčního charakteru vydávané fanoušky určitého oboru (hudebního stylu, sportu atp.), kterým se periodikum v plné míře zabývá. V drtivé většině se jedná o nízkonákladové, „podomácku" vyráběné časopisy (či webové stránky) vydávané čistě za účelem sdělování a vyměňování informací o předmětu fanouškovského zájmu. Distribuce tištěných zinů probíhá většinou na bázi známostí, často i z důvodu ilegálního obsahu.“

Zdroj: Wikipedie

Jaké ještě děláš ziny? Vydáváš nějaké pravidelně?

Ziny jsou vlastně taky knížky, ale v sešitové formě, nevydávám žádné pravidelně, sbírám ale hrozně moc zinů od jiných autorů ze světa nebo i z Čech. Zinů bez narace, různých obrazových kolekcí, je hodně, já víc tíhnu k tomu narativnímu. Ale asi bych měla být produktivnější, vydávat třeba jen ziny s kresbami, které se vážou k nějakému období mého života; je hodně kreseb, které jinak nikde nepoužiju.

Taky musím říct, že se dlouhodobě orientuju na zahraničí. Problém je, že Češi ani Slováci vůbec nejsou zvyklí ziny ani žádné autorské malonákladové publikace kupovat a sbírat. Na trzích a festivalech se u nás prodává hlavně tištěný textil, takže se svým Fatcat press vyrábím „merch“, aby bylo třeba na tisk knih. Dělám tašky, penály, nášivky, tisky na papíry, vyloženě užitkové věci. Občas se tomu s kamarády smějeme, že ziny děláme spíš pro sebe. Tady lidi nechápou, že je to umělecké dílo určené k prodeji. Není tu tradice sbírání a nakupování autorských zinů, jako když se kupujou obrazy, lidi si to jenom prohlídnou a jedou dál. Kupujou si to ti, co se tím zabývají nebo je zajímá tisk nebo se občas něco prodá, když to vyhraje nějakou cenu. Za hranicemi se to ale kupuje dost, což je super. U narativních autorských komiksů a zinů si navíc člověk pořizuje něco, k čemu se dá vracet, dá se to číst opakovaně. Jako komiks.

Klára Vlasáková a Juliana Chomová: Spiritistky

Klára Vlasáková a Juliana Chomová: Spiritistky

Kam jezdíš prodávat nebo zjišťovat co nového vzniká?

Nejvíc do Německa, v USA je silná scéna, kterou sleduju, ale nemůžu se tam moc dostat osobně. V Německu, v Budapešti nebo ve Vídni ale máme kamarády, kteří mají malá risografová studia a vydávají.

Co teď nejvíc vzniká? Co se dělá v posledních letech především?

Úplně všechno. Je to teď tak uvolněné, že lidi začali být hrozně produktivní, dneska si vydává věci každý. Prostě jenom proto, že může. Tiskneme tolik bizarních motivů. Mladí lidi, kteří mají trochu peněz, si hned nechají natisknou svoje věci na trička, tašky, už to fičí. Znají risotisk, sítotisk, lidi to vyhledávají.

Mně osobně ilustrování nestačí. Dělat autorské knihy je sice největší výzva, ale pro mě osobně je nejvíc spíš neustrnout v nějaké poloze. Chci, aby bylo vždycky cítit, že jsem to já, ale osobně mě hrozně nudí, když vidím od nějakého kreslíře pořád to samé. Je to pohodlné, na psychiku náročnější je hledat další polohy a přicházet na to, co člověk ještě „neviděl“.

Komerčně je ale asi výhodné vybudovat si styl a držet se ho.

Určitě, ale nemám potřebu se tak orientovat. Už jsem s pár lidmi vedla rozhovory o tom, kde jsem mohla být, kdybych zůstala ve své barevné, popisné až popové poloze, protože tuhle fázi jsem taky měla. Ale o to nejde, vydělám si na sebe i jinými kreativními činnostmi. Měla bych strach, že budu nešťastná, když budu kreslit pořád stejně a už nepůjde se vrátit, člověk si pak zvykne, oslepne a nevidí, že se nikam neposouvá.

Takže jde o to hledání.

Překračování poznaného, pro diváka i pro mě, čím dál víc mi jde o samotnou kresbu. Komiksy a knihy jsou jedna věc, ale nejkreativnější je zabývat se kresbou jako takovou a posouvat ji dál. To člověka nejvíc naplňuje. Když přijde k výsledkům, které ho překvapí. Kresba má spoustu poloh, do kterých chce člověk vstoupit, fičím si na zkoumání různých technik. Nedovedu si představit, že bych pořád dokola jenom ilustrovala nějaký text.

Jak tě ovlivňuje tvoje okolí? Tvoje prostředí by se dalo považovat za druh subkultury, je to tak?

Všichni jsme v jedné bublině specifických lidí, kteří spolu fungují už několik let a podporují se. Jsou to třeba kamarádi z Wrongu, a kluci z Rareu, obojí organizují takové potemnělé elektronické taneční večírky. Do tohohle okruhu soustředím svůj čas, tisknu pro ně nebo jim udělám catering na koncerty. No a taky se pohybuju kolem lidí, kteří dělají graffiti, celé to uskupení propojuje i tahle identita.

Zalistujte se: Ukázky z chystaných Spiritistek, z hafanových dobrodružství a zinu Strážce majáku

Zní to tak, že kromě hlubokého ponoru do svého oboru vás všechny spojuje taky politický názor, nebo alespoň nějaké vymezení.

Myslím, že jsme dost vyhranění lidi, každý trochu jinak, ale vymezování se vůči systému konzumu, i když to zní jako klišé, a hodnoty související s vyčerpáváním naší země, přírody, máme společné. Zajímá nás, jak může člověk fungovat z minima, jak se dá fungovat alternativně.

Taky s tím asi souvisí dilema jak financovat svoji tvorbu, i když pro tebe to asi není tak palčivé téma jako pro galerijní umělce. Jak to jde?

Jak kdy, někdy jsou dlouhodobé zakázky a je to příjemné, je pro mě ale důležité abych kreslila do zajímavých projektů. Kromě toho, že tisknu sítotiskem, učím v různých workshopech grafické techniky a taky prodáváme na knižních festivalech. Ale snažím se i vystavovat, dělat osobní projekty související s kresbou a jejími přesahy. Každý rok mám asi dvě menší výstavy, jednu samostatnou jsem měla letos v galerii Mimochodem v Praze, druhou ve Véčku v Olomouci, snažím se, aby to nebyla jen vystavená ilustrace, ale aby v tom byla vidět práce s kresbou.

Účastnila ses prestižní stáže v berlínském nakladatelství a studiu Colorama, jaké to bylo?

Hodně intenzivní. Je to spíš taková rezidence. Dva měsíce předem dají vědět téma, barevnost, počet stran a tak a potom v létě přijedete s dvanácti lidmi z různých zemí, se kterými celou dobu sdílíte jeden prostor a dokončujete komiksové listy do společného díla. Víc než týden jsme to dělali od rána do večera, pak jsme to připravovali na tisk, rozdělovali do vrstev, zkoušeli tisk, pak jsme 4 nebo 5 dní měli volno, když se to tisklo a trávili jsme spolu volný čas, ale těch 8–9 dní bylo dost hektických, nátlakových, taková reality show. Všichni mluví anglicky, ale každý je odjinud a musí se domluvit na kolektivním díle, je to výzva náročná na psychiku. Organizátorky se to snaží postupně vylepšovat, aby to bylo komfortnější, dali nám třeba o dost víc času, než bylo zvykem dřív, ale zas jim třeba padl grant, neměly moc peněz, takže nám vozili do galerie vařené jídlo, spali jsme u dobrovolníků a byli jsme odměněni tím, že nám každému poslali deset výtisků naši práce, abychom je mohli prodat.

Ilustrátoři v novém čísle

Finmag leden 2020

Komiksy a obrazové knihy se už neprodávají jen ve specializovaných knihkupectvích, na ilustrace se dá narazit v novinách, časopisech i na jídelních lístcích. Cena Czech Grand Design se od roku 2016 nově uděluje v kategorii ilustrátor roku, o dva roky dřív vznikl pražský festival ilustrace LUSTR. Kde jsme dřív vídali fotky nebo si obrazy doplňovali vlastní imaginací, tam se čím dál častěji objevují kresby.

V novém čísle Finmagu kromě Juliany Chomové představujeme ještě

  • Jana Šrámka: kreslí budovy, které už neexistují. Nebo ještě stojí, ale v úplně jiném světě, kontextu a společenském řádu... A vaše děti ho možná od loňska znají z knížky To je metro, čéče
  • Jindřicha Janíčka: ilustroval českou ústavu, vydává reportáže z událostí, které zažil jen on sám...

Které místa a akce v Česku ti tvoří zdejší, pro tebe důležitou mapu?

Musím říct, že je jich čím dál víc. Teďka byl druhý ročník Phase Booku, což má velký potenciál, mají tam open call a je to o zinové kultuře, nakladatelství svépomocí, autorských knižních počinech, festival takového formátu tu až na punkový Openzine nikdy nebyl. Bývají tam zajímaví hosté odjinud, člověk si tam toho dost najde. Takže ten je mi nejbližší. Pak jsem byla na festivale malých nakladatelů Litr v Olomouci, který byl hrozně dobře zorganizovaný, v krásných prostorách konviktu v Olomouci, měla jsem tam výstavu a workshopy a taky jsme tam prodávali. Pak je Tabook v Táboře, ten se odehrává v celém středu města, které tím žije.

Co všechno dělá tvoje sítotisková dílna Fatcat press?

Tisknu svoje věci, taky věci kamarádům a potom pro širší veřejnost. Před Vánocemi to bylo dost vyhrocené, jsme dost punková dílna, nemáme žádné ultraprofi vybavení, dělám to se svým klukem, a na všechno si přicházíme sami, děláme to od píky. Dělala jsem i tradiční sítotisk i v ateliéru, ale taky bez dostatečného vybavení, a teďka když ho dělám sama, tak se to snažím vychytávat, aby to bylo víc profi, ale úplně to tak nikdy nebude. Pracujeme s vodovou barvou, která má svoje limity, takže teď dělám průzkum míchání různých druhů barev, aby byly trvanlivější, přece jenom to není chemie, schne to volně na vzduchu, snažím se přijít na to, aby to fungovalo co nejlíp. Taky uvažujeme, že s Fatcat Pressem spojíme Kudla press, dílnu mého kamaráda, a dáme dohromady risograf a sítotisk.

Co přesně je risograf? Co je to za techniku?

Risograf je hrozně zajímavý stroj, je to něco mezi sítotiskem, ofsetovým tiskem a nízkonákladovým kopírováním. Je to technika realtivně stará, dřív se tím tiskly příbalové letáky do léků, protože je to levné. Nebo církevní zpravodaje. Před pár lety jsme byli na Tabooku ubytovaní na faře, v takovém kněžském apartmá a v kuchyni měl zdejší kněz malý risograf a všude rozházené ty zpravodaje. Teďka v posledních deseti letech se to docela vrací, tiskne to totiž zářivými barvami a tisk má takové specifické zrnění, proto se to používá na tisk autorských uměleckých publikací nebo letáků na akce, obalů na kazety. Zkrátka ten stroj dostal nový učel.

Jak jste se k risografu dostali vy?

Jeden z prvních risografů jsme koupili od jednoho indiána, to je taková subkultura na jedné vesnici, on tisknul indiánský zpravodaj z té lokace, i jiné věci, a byl trochu nešťastný, že lidi už takový tisk nechtějí, že chtějí lesklý digitální; a tak koupil digitální mašiny a risograf nám prodal. Kudla press má dnes už několik dalších strojů většinou nakoupených z druhé ruky ze zahraničí. Super je na něm, že se dá celý otevřít a po částech spravit, už tam jsou ale i věci, na které musí přijít technik.

Co tě teď nejvíc baví nejvíc?

Těším se, že vzniknou Spiritistky, náš první velký komiks, který děláme s Klárou Vlasákovou, zatím jsme nikdy nic takového nevytvořily, i když můj Šlabikár má přes 80 stran. Spiritistky budou největší, je to výzva si něco odmakat a těšit se z toho, že si pak člověk může lehnout do postele, a přečíst si něco delšího.

Táňa  Zabloudilová

Táňa Zabloudilová

Píše o popkultuře, společnosti a tématech spojených s rozvojem a designem měst. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi