Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Někdo to zaplatí. Kvadratura klimatického kruhu

Na letošním zasedání Světového ekonomického fóra sice ve vzduchu bez ustání bzučelo sousloví „klimatická akce“, přesto ale enivornmentální vyhlídky planety nevypadají radostně. Překážky jsou tři: popírání klimatické změny, ekonomická stránka snižování emisí skleníkových plynů a politika zmírňování dopadů, respektive to, že na ni nejspíš chudí budou doplácet víc než bohatí.

Podle Mezivládního panelu pro klimatickou změnu musíme do roku 2030 snížit globální emise oxidu uhličitého o 45 procent proti úrovni roku 2010 a do roku 2050 je zcela eliminovat, pokud chceme mít nějakou rozumnou naději, že odvrátíme globální oteplení o víc než 1,5 °C nad předprůmyslové úrovně. „Potřebujeme rychlé úspěchy,“ varuje Program OSN pro životní prostředí ve své nejnovější zprávě o nedostatcích ve vývoji emisí (Emissions Gap Report), „jinak nám cíl Pařížské dohody, tedy nepřekročit v teplotách úroveň před průmyslovou revolucí o víc než 1,5 °C, definitivně uklouzne.“

To je ovšem dost mírné vyjádření. I když státy splní národně stanovené příspěvky (NDC), ke kterým se zavázaly v Pařížské dohodě z roku 2015, v roce 2030 budou emise o 38 % vyšší, než by bylo potřeba. Průměrné světové teploty budou na cestě k nárůstu o katastrofálních 2,9-3,4 °C do roku 2100 a po něm ještě dál. Cíle NDC by bylo nutné zhruba ztrojnásobit, jen aby se oteplení omezilo na 2 °C, a musely by se zvýšit pětinásobně, aby bylo dosaženo mety ve výši 1,5 °C.

K tomu dnešní vývoj nesměřuje. Že by emise CO2 nestoupaly, se v nedávné historii zdálo možné jen v letech 2014-2016, bylo to ovšem vlivem slabého ekonomického růstu. Od té doby podle organizace Global Carbon Project emisí opět přibývá, o 2,7 % v roce 2018 a o 0,6 % v roce 2019. Situaci dál zhoršuje to, že v prosinci 2019 bezútěšně neuspěla Konference OSN o změně klimatu (COP25) a nevyústila v žádné nové klimatické závazky ani jasná sdělení o záměrech pro letošní summit COP26 v Glasgow.

Tři překážky

Proč se lidstvo tak zdráhá zachránit se? Zaprvé, mnozí lidé jednoduše prognózy předkládané klimatology nepřijímají. Popírání je ale ze tří hlavních překážek tou nejmíň vážnou. Vždycky bude existovat menšina, pro kterou jsou fakta a logika rušivé nepodstatnosti. Ovšem i americký prezident Donald Trump si už teď musí uvědomovat, že změna klimatu podlomí budoucí životaschopnost a ziskovost jeho rezortu Mar-a-Lago.

Jak se ve skutečném světě budou vršit náklady související s pohromami vyvolávanými klimatem, popírání přestane být takový problém. Ostatně průzkum, který v listopadu 2019 uskutečnila Yaleova univerzita, zjistil, že 62 % registrovaných voličů ve Spojených státech už by podpořilo prezidenta, který „vyhlásí globální oteplování za stav národní nouze, když Kongres nebude jednat“.

Druhá zásadní výzva je v tom, že emise skleníkových plynů jsou ukázková ekonomická externalita. Změna klimatu neuznává hranice; emise nakonec uškodí všem, ať mají původ kdekoli. To znamená, že tu je obří problém černých pasažérů. Za současných okolností bude vždycky racionální sám nedělat nic a nechat ostatní, aby snižovali své emise. Tento problém může korigovat jen kolektivní racionalita nebo osvícený vlastní zájem. Ovšem čekat v době roztříštěných zájmů nějaké sjednocené celosvětové snažení o obecné blaho.

Třetí překážkou je to, že účinné politiky snižování skleníkových plynů neúměrně poškozují chudé (jak globálně, tak v jednotlivých zemích). Mezinárodní měnový fond nedávno vypočetl, že současná efektivní globální cena emisí CO2 jsou pouhé dva dolary za tunu. Omezení globálního oteplení na necelé 2 °C by však vyžadovalo, aby průměrná efektivní cena do roku 2030 dosáhla 75 dolarů za tunu.

Nejdřív zbohatnout

Souhlasím s harvardským ekonomem Kennethem Rogoffem, že pravděpodobně nejlepším řešením změny klimatu, přinejmenším z environmentálního pohledu, by byla jednotná globální daň z uhlíkových emisí. Při zavedení takové daně by se ale průměrné ceny elektřiny pro domácnosti během příštího desetiletí zvýšily v součtu o 45 % a ceny benzinu o 15 %. S dopady na distribuci bohatství by tudíž bylo těžké se vypořádat i v bohatých zemích – což zjistila francouzská vláda, když se v roce 2018 pokusila relativně mírně zvýšit zdanění paliv. Ještě horší je, že od 80. let dochází ve většině vyspělých ekonomik k oslabování účinných mechanismů fiskálního přerozdělování.

Nepoměrně silněji by zátěž globální uhlíkové daně dolehla na chudé země, které doufají, že se v nadcházejících desetiletích budou svižně rozvíjet. Kolem 570 milionů lidí jen v subsaharské Africe nemá přístup k základní elektřině; celosvětově se jejich počet blíží 1,2 miliardy.

Netřeba říkat, že dlouho opožděný růst v rozvojových a rozvíjejících se ekonomikách přinese mohutný vzestup spotřeby energie a emisí skleníkových plynů. V Indii, Číně a mnoha dalších zemích se v budoucích letech pravděpodobně dál budou stavět uhelné elektrárny. Čistá a obnovitelná energie ze slunce a větru bude v těchto zemích fosilní paliva doplňovat, nikoli nahrazovat. Potíže s výkyvy větrné a solární energie znamenají, navzdory pokrokům ve vývoji technologie akumulace elektřiny v bateriích, že přetrvá úloha fosilních paliv a jaderné energetiky.

Vezměme si Indii, na niž připadá sedm procent ročních globálních emisí skleníkových plynů, takže je čtvrtým největším producentem emisí, po Číně (27 %), USA (15 %) a Evropské unii (10 %). Je to navzdory faktu, že indická spotřeba energie na obyvatele je oproti Americe zhruba desetinová. I když se toto číslo do roku 2030 zdvojnásobí, bude stále dosahovat jen poloviny toho, kde byla Čína v roce 2015.

Země jako Indie a státy subsaharské Afriky neobětují kvůli snižování emisí svůj hospodářský rozvoj. Jediný způsob, jak provést kvadraturu tohoto kruhu je rozšířit finanční pomoc rozvojovým a rozvíjejícím se ekonomikám, které procházejí nevyhnutelně energeticky náročným rozvojem, aby si mohly dovolit externalitu skleníkových plynů vhodně strmým zdaněním emisí internalizovat.

Dlouhodobé programy rozsáhlé mezinárodní pomoci jsou bohužel nesmírně nepopulární. Vzhledem k tomu, že už domácí fiskální solidarita tak docel nefunguje, nějaká přeshraniční patrně nemá šanci. Dokud se tohle nezmění, existenční krize, kterou si sami způsobujeme, se bude jedině zhoršovat.

Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč. Copyright: Project Syndicate, 2020

Willem H.  Buiter

Willem H. Buiter

Bývalý hlavní ekonom Citigroup, hostující profesor na Kolumbijské univerzitě. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Petr Novák | 11. 2. 2020 21:13

Nikdy si to neuvědomí. I když přijde doba ledová, bude to důsledek emisí CO2. V nových EU grantech jsou dvě z pěti témat zaměřeny na boj proti klimatickým změnám. Doslova se tam říká, že se věda bude dělat podle politické poptávky.

+46
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Jan Capouch | 11. 2. 2020 16:43

Uhlíkovou daň podporuju všemi deseti. Za podmínky výrazného snížení daní z příjmu.

-4
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK