Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jenom nechápu, proč se kvůli tomu musí zabíjet

Konžský klimatolog Jacques Célestin Moliba Bankanza vystudoval v Česku, založil tu rodinu, pracoval pro Akademii věd... Dnes přednáší na univerzitě v Kinshase a snaží se pomoct Konžanům najít takový způsob hospodaření s místnm pralesem, který by neznamenal jeho ohrožení. Jenže v zemi se permanentně válčí. A jedním z důvodů jsou místní přírodní zdroje.

V přednášce, které jsem se účastnila, jste zmínil, že jméno Jacques Célestin jste začal používat, až když jste se přestěhoval do Česka. Můžete to nějak vysvětlit?

Jacques Célestin Moliba Bankanza

Narodil se v roce 1970 v Republice Kongo. Později přesídlil do České republiky, která se stala jeho druhým domovem. Vystudoval doktorát na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, pracoval v Akademii věd, založil rodinu. Se svojí českou ženou má dvě děti. Vyučuje na univerzitě v Kinshase, pravidelně se pohybuje mezi Kongem a Prahou. V Česku se mu ale nezamlouvá chladnější počasí, kvůli kterému musí nosit několikery ponožky.

Rok po mém narození, tedy v roce 1971, u nás byla zavedena politika authenticité, což znamená návrat ke kořenům. Tehdejší prezident Mobutu v rámci této politiky rozhodl, že v Kongu, respektive tehdejším Zairu, se nebudou používat křestní jména. Ve skutečnosti všechna ani nejsou křestní v pravém slova smyslu, chci říct, že nejsou biblická. Jenom některá, třeba Jakub nebo Matouš. Ale třeba jména jako Robert jsou západní a pro nás cizí.

Já jsem sice křestní jméno o rok dříve dostal, ale nepoužíval jsem ho až do doby, kdy jsem se odstěhoval do Česka. My máme trochu jiný systém, máme dvě příjmení, jedno je vlastní a jedno rodové. Třeba u mě je vlastní Moliba a rodové Bankanza. Takže všichni mí sourozenci jsou Bankazové, ale každý má ještě svoje vlastní příjmení.

V roce 1997 u nás došlo k dalšímu převratu. Kdo chtěl, mohl svoje křestní jméno zase začít používat. Ale stávalo se, že pro něj neexistovala kolonka ve formulářích, takže když jsem vyplňoval žádost o vízum do České republiky, tak to byl problém.

Zairizace

Mobutu Sese Seko

V roce 1973 po návštěvě Číny zavádí Mobutu nový formální styl oblékání, inspiraci Maem nezapře. Oděv nese jméno abacost, z francouzského à bas le costume, pryč s oblekem. Foto: U.S. Secretary of Defense

V roce 1965 se po letech občanské války zmocnil vlády v Republice Kongo (říkalo se jí také podle hlavního města Kongo-Léopoldville, aby se odlišila od stejnojmenného severního souseda s hlavním městem Brazzaville) Joseph-Désiré Mobutu. Ten na konci šedesátých let začal stupňovat svou „nacionalistickou“ politiku autenticity a „mentální dekolonizace“, tedy odklonu od všeho západního. Zakazovala se saka a kravaty, přejmenovávala se města (z Léopoldville se stala Kinshasa), z Republiky Kongo se stal Zair. A lidé se měli vzdát západních jmen. Sám Mobutu, který Zairu vládl až do své smrti v roce 1997, šel příkladem a začal používat jméno Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Bang. Tlak na autenticitu (a s ním i návrat značné části populace k někdejším jménům) se uvolnil až v devadesátých letech.

Takže vy jste vyrůstal ve státě, který se jmenoval Zair. V roce 1997 se přejmenoval na Konžskou demokratickou republiku, ale co vlastně znamená to slovo Zair?

Ten název pochází ze slova nzadi, což znamená řeka. Když se Portugalci v roce 1482 dostali k ústí řeky Kongo, byli překvapeni. Tak obrovskou řeku ještě neviděli. Ptali se místních lidí a ti jim řekli To je naše řeka, nzadi. Portugalci tomu rozuměli zaí, a tak vznikl ten název Zair (vyslovuje za-ír). V době kolonizace se ale toto území jmenovalo Kongo.

Když kolonizace skončila, tak se přemýšlelo o tom, že název Kongo není úplně reprezentativní, protože je odvozen od Konžského království a etnika Kongů, kteří dnes žijí při pobřeží Atlantiku na území tří států – na jihu Konžské republiky, na severu Angoly a jihozápadě Konžské demokratické republiky – a jako první přišli do styku se Západem. Ale ve vnitrozemí žije mnoho dalších národů, třeba já jsem Mongala.

Proto se po skončení kolonizace za vlády Mobutua hledal název, který sjednocuje celou zemi. A protože celé její území patří do povodí řeky Kongo, padla volba na ten název Zair. Je trochu srandovní, že jde vlastně o zkomoleninu. Ale znamená to, že jsme obyvatelé území velké řeky.

To zní hezky. Vraťme se teď k vám. Jaký obor jste tady v České republice vystudoval?

Vystudoval jsem fyzickou geografii se zaměřením na klimatologii.

Co vás k oboru přivedlo?

Měl jsem už vystudovanou geografii a do Česka jsem přijel na navazující studium. Mohl jsem si vybrat i něco jiného v rámci geografie, ale potřeboval jsem na fakultě školitele, který umí francouzsky. Takoví tam tenkrát byli dva, klimatolog a pedolog – a s tím klimatologem jsem se seznámil dřív.

Takže to byla trochu náhoda. Ale povedlo se, vystudoval jste hodně perspektivní obor.

Je to aktuální, to ano.

Studium v Kongu jste absolvoval ve francouzštině, mluvíte výborně česky. Co je ale vlastně vaše mateřština?

Opravdu nevím, jestli to budete znát. Je to jazyk lontomba, kterým mluví asi jen sto tisíc lidí. Ale v oblasti, kde jsem vyrostl, se mluví různými dialekty nebo jazyky. Znám také jazyky lokonda, lolia a také lingala, který je národním jazykem a má hodně mluvčích.

Čím se zabýváte teď?

Učím na univerzitě v Kinshase a zajímají mě klimatické změny v Kongu, například dopady posunu klimatických pásem na ekosystémy. Pracuji na různých projektech týkajících se ochrany konžských lesů a řešení usilujících o určitou rovnováhu mezi využíváním přírodních zdrojů místním obyvatelstvem a ekosystémy. Prales v Kongu je důležitý pro ochranu klimatu, ale zároveň místním zajišťuje obživu.

Já bych chtěl, aby prales pomáhal v ochraně klimatu, aniž by byl odpojen od místních lidí. Aby ho lidé mohli využívat, ale efektivněji a nedevastovali ho. Aby kvůli hektaru kukuřice nemuseli vykácet a vypálit hektar lesa. Proto se snažíme najít alternativy.

Co to konkrétně může být, třeba hnojivo?

Ne, hnojivo není potřeba, v podmínkách, o kterých se bavíme, stačí jen biomasa, například spadané listí půdu dostatečně vyživuje. Navíc v této oblasti spadne tolik srážek, že by se hnojivo hned odplavilo. Takže je lepší používat jiné techniky, jako například kompostování.

Další věc je, že lidé používají prales jako zdroj energie. V Kongu totiž není všude elektřina, jen ve velkých městech, a i tam ji používá jen pár lidí. Takže třeba 80 milionů lidí používá na všechno dřevěné uhlí. Jeho jediným zdrojem je les a představte si, jak moc se kvůli tomu kácí.

Takže je snaha, aby lidé na venkově používali například kvalitnější vařiče. Já spolupracuji s různými firmami, které se touto problematikou zabývají, nebo také se Světovým fondem na ochranu přírody (WWF).

Na přednášce jste říkal, že Kongo je zásadní pro udržení rovnováhy klimatu na planetě. Proč?

Uvedu dva nejdůležitější důvody.

Jednak má Kongo druhý největší masiv deštných pralesů na světě. Ty jsou obrovskou zásobárnou uhlíku. Boj proti klimatickým změnám stojí na tom, že se emise CO₂ a dalších skleníkových plynů celosvětově musí udržet pod úrovní 18 gigatun ročně. To odpovídá tomu, co jsou veškeré zemské ekosystémy, především oceány a pralesy, schopny pohltit. Největší pralesy se nacházejí na území Brazílie, Konga a Indonésie, takže právě tyto země významně přispívají k udržení rovnováhy klimatu.

A jednak na území Konga leží největší rašeliniště na světě, které má zhruba 160 tisíc kilometrů čtverečních. Nejde ale ani tak o jeho plochu, jako spíše o jeho hloubku. Toto rašeliniště má samo potenciál recyklovat emise, které odpovídají desetinásobku ročních emisí USA, jednoho z největších znečišťovatelů na planetě.

Z těchto dvou důvodů je Kongo významná země, která bude hrát důležitou roli v boji proti klimatickým změnám.

Rašelina

Rašeliniště dokážou vázat v průměru desetkrát víc uhlíku než les o stejné rozloze. Což ale mimo jiné taky znamená, že jejich likvidace může znamenat uvolnění těchto uhlíkových zásob. To je případ nejen zemí, kde se rašelina těží tradičně – jako je třeba Irsko nebo Finsko –, ale i zemí, kde nově rašeliniště ustupují zemědělské půdě, například Malajsie nebo Indonésie (smutný paradox je, že je na nových plantážích se pak vysazují třeba monokultury palmy olejné – zdroje povinné biosložky pohonných hmot).

Dochází v Kongu k odlesňování pralesa?

Dochází. Proto jsou nutná opatření, která jsem zmiňoval. Problém je, že místní lidé doteď neměli kulturu reforestace. To je další věc, kterou se snažím spolu s ostatními prosazovat. Přemýšlíme také o konkrétních druzích, které jsou vhodné pro obnovení místních porostů.

A ono to takhle funguje, že se zasadí nové stromy a prales se obnoví? Nemusí se o ty stromy nějak pečovat?

Nemusí. Prales se v podstatě obnovuje sám. Proto také místní lidi tu kulturu nemají. Vykácená plocha po svém využití začíná díky vysokému množství srážek a intenzivní biologické činnosti v půdě rychle zarůstat takzvanými pionýrskými druhy, které se neudrží moc dlouho. Ze začátku je to plevel a nízké stromky, které obsahují hodně vody, odumírají a když padají, tak obohacují půdu a z toho vyrůstají stromy s delšími kořeny. Ty také nemají moc dlouhý život, ale nakonec vyrostou stromy, které se udrží.

Les se tedy umí obnovit sám, a z toho důvodu si místní lidé zvykli na extenzivní zemědělství. Třeba na vykácené ploše dvakrát vysadí kukuřici, pak půdu na pět let nechají ležet ladem a mezitím vykácejí další kus lesa. Nicméně populace v Kongu se stále zvyšuje, a s tím roste také spotřeba a závislost obyvatel na zemědělské produkci, která se stává čím dál tím komerčnější. Další věc je, že v Kongu se objevuje mnoho dřevařských firem, které mají zájem především o velmi kvalitní dřevo. V určitých oblastech je tedy odlesňování problém a les se už nestíhá sám obnovovat.

Kongo je známé také pro těžbu různých vzácných kovů. Ovlivňuje toto odvětví nějakým způsobem tamní pralesy?

Místy ano. Ne přímo ve středu pralesního masivu, ale spíš při jeho okrajích. Jsou to přechodné oblasti mezi pralesem a savanami se smíšenou vegetací. Prales se rozkládá především v oblasti konžské pánve, která je sedimentární oblastí, u níž se nepředpokládá, že by v ní mohlo být nerostné bohatství kromě ropy. Já tedy o přítomnosti několika nerostů vím, ale naštěstí se o tom zatím nemluví. Samozřejmě, že pokud se někde naleziště najdou, zejména tedy na zmíněném přechodu se savanou, tak ti, kdo na tom mají zájem, les vykácejí.

To je temný scénář. Teď ještě o Kongu obecněji. Na východě je situace dost nestabilní, probíhá tam válka...

Ano.

Vás konkrétně se válka nějak dotkla, jestli vám nevadí o tom mluvit?

Nevadí. Mně se válka týká jako Konžana. Dotýká se mě to, protože jsem Konžan a jsem svědkem genocidy. Teď opravdu vážím slova, slovo genocida používám záměrně. V Kongu se zabíjí a všichni mlčí.

Kdo jsou oběti té genocidy?

Děti, ženy, muži. V současnosti jde především o etnikum Nande v okresu Beni, dřív to byli jiní. Ale jsou to prostě Konžané, kteří mají tu smůlu, že žijí v oblastech, kde se nachází spoustu cenných surovin potřebných především pro výrobu elektroniky. Na území Konga se nacházejí dvě třetiny ze světových zásob těchto kovů, a právě jejich těžba je jednou z příčin války. Podle zprávy OSN z roku 2010 je do ní zapleteno několik skupin vyzbrojovaných ze zahraničí a síly ze sousedních zemí, konkrétně Rwandy, Ugandy a Burundi. Ty usilují o kontrolu nad strategickým územím. Finta vojáků je, že na území Konga se vydávají za Konžany, ale pokud jim hrozí trestní stíhání, tak prchají zpět do své rodné země, kde přiznávají svoji státní příslušnost, a tak unikají spravedlnosti. 

Hodně nerostného bohatství se prodává přes Rwandu...

Ano. Je zajímavé, že Rwanda je oficiálně producentem některých surovin, i když ty se na jejím území vůbec nenachází, jejich naleziště jsou jen v Kongu. Jde například o koltan. V souvislosti s tím bych rád poukázal na studii quebeckých výzkumníků La route commerciale du coltan congolais, která se tímto problémem zabývá.

K čemu se používá koltan?

Ten se používá k výrobě kondenzátorů, které jsou tady (ukazuje na můj mobil), tam máte koltan z Konga. Nebo v počítači.

Existuje počítač nebo mobil, který by neobsahoval koltan z Konga?

Ne. Ani jeden. Je tedy pravda, že koltan se nachází i na území Austrálie, ale Kongo má přes sedmdesát procent světových zásob. A z Konga to firmy dostanou skoro zadarmo. V Kongu se pozabíjejí lidi a přes Rwandu se to pak prodá. Jinak by ty telefony byly hodně drahé.

Na své přednášce jste vyslovil myšlenku, že o Kongu se moc nemluví a že podle vás je to záměr. Proč si to myslíte?

Do té situace v Kongu jsou zapletené velké firmy. Ty mají samozřejmě velký zájem na tom, aby se lidé vůbec nedozvěděli, jakým způsobem se třeba ten koltan získává. Samozřejmě že bychom byli hloupí, kdybychom koltan neprodávali, jenom nechápu, proč se kvůli tomu musí zabíjet. Můžu vám ukázat jeden film o situaci v Kongu, jestli jste schopná se na to dívat.

Viděla jsem dokument Hluboké ticho o válečném znásilňování žen v Kongu, byla to hrůza. Tak to vaše video bych asi nechala na jindy.

No, to jsem nechtěl ukázat ani manželce. Ale mám jich spoustu. To bývají takové situace, že do vesnice přijdou vojáci v uniformách konžské armády a lidi si myslí, že je přišli zachránit. Ale oni jim vezmou děti, před jejich zraky je znásilňují a zabíjejí. Pak znásilní i ženy, pokud má ta žena syna, tak mu řeknou, aby maminku znásilnil. Pokud odmítne, tak ho hned zabijí. Potom zabijí i ji a nakonec muže.

To asi nejsou příslušníci konžské armády.

Nejsou, mají jen uniformy. Ale je to složité, v konžské armádě jsou důstojníci, kteří jsou do toho zapletení. Masakry se někdy odehrávají třeba jen pár set metrů od sídla mise OSN v Kongu MONUSCO.

Je nějaká naděje na zlepšení?

Jediná naděje je, že každý Konžan proti tomu bude bojovat, protože ta situace je nepřípustná. Dřív o tom Konžané mlčeli. I já. Ale jsem rád, že se to začíná měnit, i když neočekáváme velkou podporu. Zatím vidíme spíš opak. Pomoc totiž přichází těm, kdo Konžany zabíjejí. Musíme se snažit sami.

Finmag v novém!

Finmag předplatné

Život si najde cestičku. Téma nového Finmagu: adaptace. Michal Kašpárek zkoumá, co nás naučily průšvihy: budovat kanalizace, šetřit benzinem nebo respektovat homosexuály.

Matouš Hrdina píše o tom, jak virus zauzloval zásobovací řetězce. Dokážeme se zbavit závislostí na Číně? Můžeme řídit dodávky zboží tak, aby mírně vyšší poptávka neznamenala hned prázdné regály?

Petr Preclík podává zprávu o tom, jak si lidé dokážou poradit v zemi, kde není spoleh vůbec na nic. V Zimbabwe mají dva miliony lidí ze čtrnácti milionů bankovní účet. Sedm milionů jich ale platí mobilem.


Tak teď lehčí téma na závěr. Co se vám tady líbí oproti Kongu a co vám tady naopak chybí?

Tomu říkáte lehčí téma? To není vůbec lehká otázka, protože pro mě je Česká republika jako druhé Kongo, mám tady manželku, děti, žiju tady dlouho a už jsem si tady zvykl a líbí se mi tady. A Kongo je také srdeční záležitost, můj první domov, i když dneska je takové, jaké je. Nelíbí se mi tady zima. Musím si dávat na sebe deset vrstev, ve dne v noci nosím tak desatery ponožky, a stejně mi je zima.

Tak to je lepší mít třeba jen jedny, ale zato kvalitní.

Kvalitní jsem taky zkusil a zjistil jsem, že mi nepomáhají. Jsem asi sněhulák.

A když porovnáte Prahu a Kinshasu, která má víc než devět milionů obyvatel, připadá vám Praha malá?

Rozlohou je Kinshasa jen o něco větší, obytná zóna bude maximálně dvakrát tak větší než v Praze, ale je zalidněnější. Všude je lidí jako na Václaváku. A je tam velký hluk a strašná špína, moc se mi tam nelíbí. Já nejsem z Kinshasy, ale z venkova a moje krajské město Mbandaka se mi líbí víc než Kinshasa, tam jsem úplně spokojený. Jsou tam klidná hezká místa u řeky nebo v botanické zahradě. A je to přímo na rovníku…

Agáta Lukášková

Agáta Lukášková

Vystudovala překladatelství na Univerzitě Karlově a absolvovala stáže na univerzitách v Poitiers a v Moskvě. Po skončení studií pracovala v mezinárodních firmách pro francouzské klienty. Ráda čte. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Capouch | 26. 1. 2020 13:31

"Na smrti vyčerpáním deseti tisíc ruských žen při kopání tankového příkopu mě zajímá jen to, zda je tento tankový příkop pro Německo dokončen."
Heinrich Himmler


Některé věci se holt nemění.

+2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK