„Nevím“ je skvělá odpověď, říká lektor kritického myšlení

„Kritické myšlení je schopnost samostatně posoudit kvalitu informací a rozumně se na jejich základě rozhodovat. Využijete ji dnes téměř všude. Nezáleží, jestli se zabýváte klimatem, vyšetřujete kriminální případy, školíte lidi, jste vrcholový manažer, novinář nebo politik. Pokud se potřebujete zorientovat ve velkém množství informací a zjistit, co se ve skutečnosti děje, abyste se mohli správně rozhodnout, principy kritického myšlení vám pomůžou,“ vysvětluje mi Lukáš Hána, když si povídáme o jeho práci. Kritické myšlení podle něj spoustě lidí chybí. Nikdo je k němu pořádně nevedl v dětství, ve škole ani v práci.

Lukáš Hána

Konzultant a lektor kritického myšlení ve vzdělávacím institutu GrowJOB. Na školeních, přednáškách a konzultacích učí lidi aplikovat kritické myšlení při práci s informacemi a rozhodování. Studoval diplomacii na VŠE a koučink a management na École Supérieure de Commerce de Rennes ve Francii. Založil a vede projekt #krimyš, v rámci kterého pořádá každý rok největší konferenci o kritickém myšlení v ČR a pomohl vytvořit kurz kritického myšlení na VŠE. Natočil sérii online kurzů pro Seduo.cz. Je absolventem programu amerického Centra pro aplikovanou racionalitu CFAR.

Když si člověk trochu zagooglí, narazí na titulky „Čechům chybí kritické myšlení“, „Česko se musí naučit myslet kriticky“, „Češi propadli v testu kritického myšlení“. Je to s námi opravdu tak špatné? A dá se vůbec kritické myšlení objektivně měřit?

Výborná otázka, na kterou se strašně těžko odpovídá. Různé testy racionality nebo kritického myšlení měří různé věci. Záleží na tom, jak si kritické myšlení vymezíte. Někde to bude mediální gramotnost, jinde znalost vědecké metody a statistiky, nebo třeba i finanční gramotnost. Moje pojetí je dost široké – všechno, co můžeme využít při práci s informacemi, při vyhodnocování jejich kvality a důvěryhodnosti. V podstatě všechno, co nám pomáhá se správně rozhodovat. Někdo jiný naopak vztahuje kritické myšlení pouze ke čtení textů.

Každopádně zpátky k otázce, jak jsou na tom s kritickým myšlením Češi. Neřeknu vám, kolikátí jsme na světě, rozhodně ale můžeme zaznamenat signály, že v kritickém myšlení máme velké mezery. Ve společnosti vidíme růst populismu a extremismu. Příkladem je třeba případ Jaromíra Baldy, který byl odsouzený za teroristický čin, protože podlehl dezinformacím o uprchlících a vykolejil dva vlaky s cestujícími. Potom je to šíření a přijímání prokazatelných dezinformací a fake news, ale třeba i popularita alternativní medicíny nebo rostoucí odpor k očkování.

Podobné to ale bude ve spoustě dalších zemí…

Ano, rozhodně v tom nejsme sami. Ale bylo by úžasné, kdyby se nám podařilo Českou republiku vyšvihnout tak, že bychom šli kritickým myšlením příkladem a ve světě nás tak viděli.

Kde začít? Na školách?

Určitě. Školství v nás vypěstovalo spoustu špatných návyků. Zkuste se třeba zamyslet nad tím, kolikrát vám v životě učitelé řekli, že „nevím“ není žádná odpověď. Jenže „nevím“ je skvělá odpověď. Samozřejmě pokud nás vede k tomu, že se pokusíme dohledat, jak to je. Musíme se naučit rozlišovat, co skutečně víme a v čem se moc neorientujeme. Znát hranice svých znalostí. Bohužel jsme vedeni spíš k tomu, abychom se tvářili, že víme, i když to tak není. Často oblafneme dokonce i sami sebe. Vzniká tím spousta průšvihů, kdy si myslíme, že máme sofistikovaný názor a ve skutečnosti hájíme nějakou blbost. Jen si vsugerujeme, že o nějakém problému máme dost vědomostí. Oklamat sebe samotné jde hrozně lehko.

Strašně důležitá je také schopnost přiznat si chybu a opravit ji nebo se z ní poučit. Školství by mělo v dětech podporovat ochotu a chuť se stále učit nové věci, dohledávat si informace, ale také revidovat to, co už si myslíme, že víme.

Českému školství se často vyčítá, že děti vede jen k biflování, ale neučí je argumentovat. Co s tím?

Nejdůležitější je, abychom žáky naučili pracovat s informacemi, hledat je a vyhodnocovat jejich kvalitu. Ne si je jen pamatovat. Informace zastarávají a je potřeba na to lidi připravit. Jasně, je pravda, že se na českých školách pořád strašně moc bifluje, ale na druhou stranu nejsem nadšený ani z amerického modelu, který bývá oceňovaný za to, že učí děti dobře obhajovat názory a argumentovat. Jenže často je to založené na dovednosti ubít oponenta v diskuzi subjektivními argumenty. Můžete udělat dojem sebevědomým vystupováním a neotřelými názory, ve finále ale můžete hájit nesmysl. Umět vyargumentovat nějakou blbost nám ale přece v ničem nepomůže. Největší síla kritického myšlení není v tom, že dokážete prosadit svou stranu, ale že vám pomůže vyhodnotit, na jakou stranu se přidat. Bohužel spousta lidí má dnes pocit, že můžou mít jakýkoliv názor bez ohledu na fakta a důkazy.

Hájení „vlastní pravdy“ je populární i na politické scéně…

Je potřeba rozlišovat názory a fakta. Vezměme si třeba téma trestu smrti. Každý může mít svůj názor na to, jestli je morální mít trest smrt, nebo ne. Tam může být diskuze. Ale pokud začneme řešit, jestli vede trest smrti ke snížení kriminality nebo jestli je ekonomicky výhodnější než doživotní odnětí svobody, tak to jsou věci, které se dají měřit, spočítat, vyhodnotit a dojít k závěru, jak to funguje. Tady už se dá stavět na důkazech a logice. Světu je jedno, čemu věříte. Můžete se stavět na hlavu a odstrkovat ušima, ale pokud vaše názory neodpovídají faktům, jsou prostě špatně.

Předpokládám, že na kritickém myšlení se dá pracovat už v předškolním věku.

Samozřejmě. Čím dříve, tím lépe. A rozhodně je chyba říkat, že za všechno může škola. To by bylo hrozně pohodlné a nespravedlivé. Rodiče by měli předškoláky vést ke kritickému myšlení třeba tím, že jim dávají správné otázky, které je nutí nad věcmi co nejvíc přemýšlet. Důležité je také ukázat, že je normální, když něco nevíte nebo změníte názor, protože jste zjistili něco nového a důležitého. Spousta rodičů i učitelů má ale pocit, že musí být v roli arbitra, který všechno ví a všechno zná, a když pak něco neví, tak v očích dětí klesne. To není pravda. Je skvělé ukázat, že když si něčím nejsme jistí, tak to dokážeme přiznat a jdeme si to dohledat.

Dětem škodíte i tím, že jim hned řeknete, jaká je správná odpověď nebo řešení nějakého problému. Ochuzujete je o příležitost, aby si na to přišly samy. Pokud děti něco zaujme, zkuste je otázkami dovést k tomu, kde si odpověď najdou, nebo ještě lépe, vymyslete s nimi nějaký pokus, který vám pomůže přijít na to, jak to je.

Jak je to s kritickým myšlením na opačném věkovém pólu? Dá se vůbec říct, že od určitého věku je už na dohnání správných návyků pozdě?

Má to svoje specifika. Spolupracuju se seniorem Zdeňkem Svobodou z neziskovky Lepší senior, který dělá přednášky o mediální obezřetnosti v domovech důchodců a seniorských klubech, a ten by vám určitě odpověděl, že pozdě není nikdy. Důchodci jsou každopádně vůči dezinformacím jedna ze zranitelnějších skupin. Během jejich života se způsoby šíření informací obrovským způsobem proměnily, takže pro ně může být těžší se v tom všem zmatku rozkoukat, protože jsou zvyklí na něco jiného. Specifičtí jsou i tím, že spolu někdy komunikují řetězovými maily, v nichž najdete spoustu nesmyslů.

Starší lidé se kolikrát cítí v dnešním světě ztracení. Je to ale i naše selhání. Nedokázali jsme jim pomoct vypořádat se s rychle se měnící dobou a ukázat jim výhody technologického pokroku. Internet jim může usnadnit život stejně jako komukoli jinému, je ale potřeba se s ním naučit správně pracovat. Ale je to samozřejmě složitější.

Přijde mi, že práce s informacemi a zdroji v digitálním prostředí nedělá problém zdaleka jen seniorům. Stačí se podívat, co lidé napříč věkovými kategoriemi sdílejí na sociálních sítích…

Já vím, je to bída. Rozhodně to není problém jen starších generací. Na druhou stranu nejsem takový pesimista. Mnoho lidí si už všímá četných snah o manipulaci a chce na sobě pracovat. Vidím to i v rostoucí poptávce po konferenci a školeních, které o kritickém myšlení pořádáme. To je strašně důležité. Snadným cílem pro manipulátory jsou ve skutečnosti ti, kteří si myslí, že si na ně nikdo nepřijde. Jsou totiž nejmíň ostražití.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Jak se naopak vyhnout pocitu, že pro správné rozhodnutí nemáme dostatek informací?

Rozhodně neplatí, že se můžeme správně rozhodovat jen ve chvíli, kdy o dané problematice víme všechno. Ne vždycky je možné nebo výhodné získat všechny informace. Je potřeba přemýšlet kriticky i nad tím, kdy má ještě smysl další informace hledat a jaké informace skutečně potřebujete. Měli byste vyhledávat jen důležité a kvalitní informace a se zbytkem neztrácet čas. To ale vyžaduje zběhlost v tématu, které řešíte, a zároveň ovládat metody kritického myšlení.

Kdo je vlastně cílová skupina vašich školení a kurzů o kritickém myšlení?

Je to hodně pestré. Často nás vyhledávají technologické firmy, ze kterých k nám na školení chodí programátoři i manažeři. Logicky je velký zájem u finančních institucí a bank. Hodně spolupracujeme s farmaceutickými firmami a lékaři. Ale školím třeba i zpravodajské služby. Většinou jde o manažery a zaměstnance, pro které je důležité analytické myšlení, práce s informacemi a jejich rychlé a kvalitní vyhodnocování.

O jakou úroveň managementu nejčastěji jde?

Nejčastěji mám na školeních střední management a níž, ale rád bych se víc dostal i k vysokému managementu, protože to jsou ti, co dělají nejdůležitější rozhodnutí, na kterých často závisí směřování celé firmy.

Čekal bych, že tihle lidé už budou mít kritické myšlení na dobré úrovni…

Vysoký post rozhodně není zárukou kritického myšlení. Úspěch není vždycky založený jen na dovednostech, často rozhoduje i štěstí. Když je někdo v důležitém postavení, ještě to automaticky neznamená, že byl nejkvalitnější kandidát na danou pozici. Roli hraje spousta dalších faktorů.

Dalším důvodem, proč by měli na kritickém myšlení pracovat i nejvyšší manažeři, bývá to, že se často nechávají strhnout svým egem. Mívají pocit, že už všechno vědí, že je nikdo nemůže oklamat, až moc spoléhají na vlastní intuici a opomíjejí kvůli tomu důležitá fakta. Což je hodně zrádné.