Portus Praha: mentální postižení a cesta z izolace

Obyčejný, trochu ošuntělý činžák v Praze dvě. V přízemní kanceláři, které vládne neziskový tvůrčí chaos, sedáme ke stolu s ředitelkou neziskové organizace Portus Praha Gabrielou Štěpánkovou. Než dostanu sklenici vody, než pustím diktafon, než se usadíme, zkouším jen tak položit nezávazně otázku, že se nejprve oťukáme. Jenže je to jako zkoušet se oťukávat s tornádem. Gabriela na něco takového časem neplýtvá: po pěti minutách mám pocit, že kdybych měl zapnuté nahrávání, mám do druhého dne co přepisovat. Tak vyhlásím stopku, zmáčknu červené tlačítko a zkusíme to znovu. Od začátku.

Gabriela Štěpánková

Vlastními slovy

„Tři skvělé děti. Vodnář.

Ředitelkou Portus Praha jsem od září 2018. Odvahu k tomu, abych se pustila do řízení takhle velké společnosti, mi dodala zkušenost s vedením sociálního podniku Dobroty s příběhem a dlouholetá externí spolupráce s Portusem Praha, kdy jsem dělala propagaci akcím a aktivitám organizace.

Cítím velký posun ve vnímání společnosti vůči tomu, co je ‚normální‘ a co to ‚jiné‘. I když se názory rozcházejí, tak začíná docházet k dialogu. Dřív se rozdávaly nálepky bez diskuzí.“

Dvojí izolace

Neziskovka Portus Praha, zapsaný ústav, která letos slaví dvacítku se stará o mentálně postižené. Nebo ještě přesněji: za cíl si nedala o svoje klienty se starat, ale pomáhat jim, aby se o sebe co nejvíc dokázali postarat sami. V tom byl při vzniku organizace rozdíl proti klasickým velkým ústavům. Tam je postaráno. „Všichni jsou v čistotě, mají dílničku, kde si něco vyrobí, mají zahradu. Ale jsou to dospělí lidé. A když jim uvaříte, všechno jim uklidíte, umyjete je, ti lidé se neposunou dál. A nemají prostor říct si, co chtějí a taky na sebe být pyšní, že něco dokázali.“

Dřív ústavy pro mentálně postižené nejčastěji vznikaly na odlehlých místech, stranou od ostatních lidí. Aby nebyli na očích. Důsledky byly dva: mentálně postižení byli izolovaní od normálních a normální zase od nich. Pro jedny to znamenalo nucenou pasivitu, odříznutí od podnětů a výzev. Případně i od rodiny, protože ústavy bývaly mimo dobré spojení nebo i mimo rozumnou dojezdovou vzdálenost od větších měst. Pro druhé to znamenalo odstřižení od jinakosti – což samozřejmě vedlo k prohlubování předsudků a strachu z jinakosti.

Když před dvaceti lety Portus Praha vznikal, jeho cíl byl vyvést aspoň několik mentálně postižených z této izolace. Jeho zakladatelé měli zkušenost s velkým ústavem a chtěli zkusit provozovat po západním vzoru chráněné bydlení. Když hledali vhodné prostory v dojezdové vzdálenosti od Prahy, našli bývalou faru ve Slapech. A farnost byla ochotná ji na projekt chráněného bydlení propůjčit. Když si ji Portus opraví. Jenže na to byly potřeba peníze.

Cihla k cihle

A tady se narodila Akce Cihla, která letos oslavila narozeniny spolu s Portusem. Gabriela říká, že v Portusu jsou odborníci hlavně na práci s mentálně nesmělejšími a že „nezbytný marketing“ je na vedlejší koleji, ale zrovna Akce Cihla byla v tomhle ohledu vymyšlená perfektně. Skvěle viditelná kampaň v ulicích, která dokázala skloubit sbírání peněz s osvětou, se v průběhu času mírně pozměňovala, aby byla pořád atraktivní, a dnes pracuje úspěšně i s Facebookem a dalšími sociálními médii a na internetu se dokonce prodávají eCihly.

Ale to nejvtipnější na Akci Cihla je, jak se dostala do regionů. „My jsme tady v Praze ten model vyzkoušeli a po třech letech jsme značku a znalosti nabídli dalším neziskovkám,“ říká Gabriela Štěpánková. Společně s dalšími podobně zaměřenými neziskovkami z krajů nakonec Portus za dvacet let existence prodal na 270 tisíc šamotových cihliček a vybral přes 40 milionů na víc než 40 projektů.

Rostou s klienty

Sbírka na první chráněné bydlení na slapské faře tedy vyšla. K tomu se podařilo rozběhnout sociálně terapeutickou dílnu. A další rozvoj aktivit Portusu mi Gabriela představí v příběhu dosavadního největšího úspěchu. Na kterém je osmnáct roků práce.

„Když Míša přišla z ústavu,“ vypráví Gabriela, „ze začátku nedovedla nic moc pro praktický život. Neuměla si vyprat, uvařit, postarat se o sebe.“ Začínala v prvním chráněném bydlení na faře. Tam má každý klient svůj pokojík, obývák je společný stejně jako kuchyň, ve které se společně i vaří. „Tam se naučila takovou tu sebeobsluhu, postarat se.“ Někteří klienti dělali pokroky a bylo vidět, že by zvládli víc. Míša byla mezi nimi. „Asi o osm let později, jsme udělali další chráněné bydlení, teď už to byly samostatné garsonky. Do těch se přestěhovali lidi, kteří se vyprofilovali, že by mohli jít dál.“ Tedy lidé, kteří vyžadují menší pomoc asistenta, sami si nakoupí, uvaří; kuchyňku má každý svoji v garsonce. A k tomu na sobě chodí pracovat třeba do sociálně terapeutické dílny. „Pak nám hodně lidí bydlelo už takhle dost samostatně a potřebovali si nějak už i vydělat a realizovat se po pracovní stránce. Protože třeba začali přemýšlet, že by šli i do vlastního bytu. Tak jsme vybudovali sociální podnik Dobroty s příběhem.“ Ve výrobně nakládaných sýrů a utopenců v Davli nejdřív pracovali čtyři klienti Portusu, ovšem v práci už nešlo o vztah služba–klient, ale o standardní poměr zaměstnavatel–zaměstnanec. Dnes se na práci v Dobrotách, kde tedy zaměstnávají nejen mentálně postižené, stojí fronta. A jak říká Gabriela, už se „profilují tři adepti“, kteří by mohli pokročit zase dál, do normálního zaměstnání.

Ochuzení

„Lepší tým jsem nezažila,“ říká Gabriela Štěpánková o zaměstnancích sociálního podniku Dobroty s příběhem. „Ne že se kolegové v práci nepohádají, ale pohádají se hned – nejsou to intriky, v tom je to čistší. Nikdo tam nechce krást. Nejsou vypočítaví. O to jsou zaměstnanci našeho týmu ochuzení.“

Ale málem jsme ztratili z příběhu Míšu. Ta patřila k těm, kteří si vydělávali v Dobrotách s příběhem. A po osmnácti letech v chráněném bydlení si řekla, že by chtěla do vlastního bytu. A opravdu se do něj odstěhovala. Má terénní asistentku, která za ní zajde třeba dvakrát týdně a pomůže s úřady nebo s internetovým bankovnictvím, naučila ji s kartou. „Teď je šťastná a hrdá, že si o sobě rozhoduje,“ říká ředitelka neziskovky a sama má v hlase hrdost. „To je ta Míša, která neuměla nic. Trvá to, ale kdyby byla neuvízla už v dětství v ústavech v totální pasivitě –.“  Nedovyřčenou větou se vracíme k tématu, které se v našem hovoru opakuje jako refrén…

Směr ideálnější svět

V ideálním světě bychom se všichni rodili zdraví a zdraví už bychom zůstali. Ve světě, který by byl maximem možného, by člověk s postižením mohl zůstat ve svém přirozeném prostředí, kde by nalezl i potřebné služby. Maximu možného se blížíme jen pomalu, ale přece jen jsou změny z posledních desetiletí vidět – přibývá chráněných bydlení, která narozdíl od velkých ústavů připomínají normální domácnost a rozvíjejí se terénní služby.

Další obrázky v galerii (10)

Je potřeba se o to starat

Ptám se, co se změnilo za dvacet roků ve vztahu „normálů“ k lidem, jako jsou klienti Portusu. Jak třeba funguje vzájemné soužití ve Slapech. Před dvaceti lety, když to soužití začínalo, se plánovaly společné aktivity s vedením obce i s obyvateli, aby mezi sebe nově příchozí vzali. Deset let se také každé léto ve farní zahradě dělá Cihla Fest, kde hraje hudba, dělají se divadla a dílny, a zároveň probíhá den otevřených dveří. „Ale na chvíli jsme společné pohodové soužití brali jako samozřejmost a spolupráce už nebyla tak intenzivní jako dřív. A teď jsme se třeba dozvěděli, že děti ze školky nebo rodiče dětí mají obavu, co to tam u nás vlastně je,“ říká Gabriela. „Takže teď se domlouváme na nějakém společném programu s dětmi. Že by mohl být například společný úklid obce nebo jiná aktivita. Je potřeba se o to starat. Ideálně od školky.“

Předsudky vůči lidem s mentálním hendikepem přetrvávají. „Když hledáme pronájmy pro svoje klienty, často narážíme na to, že jak se řekne, že ten člověk má nějaké postižení, slyšíme, to my tady nechceme,“ říká Gabriela. Na Západě prý už jsou leckde dál. Například v tom smyslu, že developeři, když se pouštějí do stavby rozsáhlejšího projektu, dopředu už počítají s tím, že nějaké byty budou pro lidi se speciálními potřebami. Nějaké posuny v myšlení jsou ale přece jenom znatelné i v Česku. „Rozdíl oproti dřívějšku je třeba v tom, jak vnímají pomoc firmy. Ze začátku to bylo hlavně o výměně loga – dostali jste finanční podporu, vyvěsili jste logo. Teď je to úplně jiné, je to o partnerství a hledáme vzájemné propojení. Někdo nám z té firmy může přijít pomoct, naši klienti se naopak můžou k partnerským firmám přijít podívat na nějakou akci. Jsou i programy, díky kterým je možné vyzkoušet si třeba den v klasické práci. To samozřejmě pomáhá klientům, ale i oni můžou potom obohatit lidi v té firmě svým přístupem, který je často hravější, čistější.“