Běhání: oběť neoliberálnímu božstvu výkonu

Vytrvalostní běh je v módě. Zapálení kondiční běžci i profíci tráví víkendy vytloukáním chodníků a polních cest. Trénují a měří síly v ultramaratonech, triatlonech a extrémních vícebojích.

Lidi, co chodí běhat, často tvrdí, že běh pro ně představuje únik od povinností každodenního života, že při něm zažívají pocit svobody nebo že je to pro ně způsob meditace.

Ve svojí nedávno publikované dizertaci jsem se pokoušela najít skutečné motivy. Čím to je, že jsou lidé ochotní trýznit se ve volném čase a bez ohledu na počasí běháním stovek bolestných kilometrů. A vyšel mi trochu jiný obrázek.

Běhací průmysl

Můj výzkum ukazuje, že běháním si vytváříme veřejný obraz nebo osobní značku, skrze kterou dobýváme sociální status. Hodně běhajících sice říká, že soupeří výhradně se sebou samým, často ale soupeří s ostatními právě skrze svou značku. V konkurenční a individualizované neoliberální společnosti se nesoutěží jen v běhu, ale taky o pracovní místa, vzdělání, ba i rande. Nástrojem této soutěže jsou čím dál častěji sociální média a aplikace typu Strava, které propojují miliony běžců.

Osobní značku si lidé budují i v dalších oblastech života. Vezměte si třeba vaření. Dříve jsme si vaření a společné stolování s přáteli zkrátka jen tak užívali. Dnes používáme trendy suroviny a vaříme složitá komplikovaná jídla, abychom – často na sociálních médiích – demonstrovali, jak se vyznáme.

Podobně běhání nebo cvičení bývala jednoduchá aktivita – něco, čemu jsme během týdne věnovali pár chvil. Jak vaření, tak běhání dnes podporuje velký průmysl. Ve skutečnosti na běhání nepotřebujete nějaké speciální vybavení, v podstatě by šlo běhat i bosky. Přesto kolem sportu vyrostlo celé průmyslové odvětví: prodávají se boty, speciální oblečení, rady, jak běhat a jak se stravovat, ba dokonce tréninkové dovolené.

Kolem běhání se v reklamách i zdravotnických kampaních vytváří romantická aura a často se k tomu využívají tytéž příběhy, které vyprávějí běhající. Běhání v nich představuje osvobození od nároků, dnešní společnosti, která po nás žádá soutěživost, produktivnost a disciplínu. Běhání proti tomu prý znamená soulad s přírodou a sounáležitost se stejně naladěnými lidmi.

Investice, výsledky. Zábava?

Můj výzkum vychází z rozhovorů a analýzy deníků třiatřiceti běžců. Jde o kvalitativní výzkum, který se zakládá spíš na hloubkových informacích než na velkých souborech dat. Vybrala jsem fandy běhání ze Spojených států, Austrálie, Nového Zélandu, Švédska, Dánska, Finska a Velké Británie. Pro účely výzkumu jsem také navštívila závody v triatlonu a „multidisciplinárních“ vytrvalostních závodech, dokonce jsem se účastnila ultramaratonu.

Vytrvalostní běžci se typicky soustředí na to, kolik a jak rychle uběhli. Svůj výkon neustále podrobují měření a kvantifikaci. Jedna z běžkyň se mi svěřila, že už v podstatě neumí běhat jen tak pro zábavu, aniž by přestala sledovat hodinky měřící její výkon. Dokonce přiznala, že kdyby se jí hodinky během běhu vybily, asi by se na to prostě vykašlala a šla domů. Všichni běžci z mé studie ke svému výkonu přistupují podobně, až na jednoho mají všichni za sebou také běžecké závody na časový limit.

Dále jsem zjistila, že běžci pro popis svého koníčku používají pojmy spojené s neoliberálním myšlením: produktivita, efektivnost a soutěživost. Často mluví o „investici“ vlastního času a peněz do vybavení a tréninku, které jim mají zajistit co nejlepší výsledky – používají jazyk jakým typický popisujeme spíš pracovní život.

Běh k úspěchu

Co za tím vězí? Neoliberální společnost vytváří takřka neustálý tlak na výkonnost, efektivitu a soutěživost. Mnoho běžců tomuto tlaku neodolá a promění svoje vnímání a prožívání běhu. Běhání se stalo jednou z cest, jak může člověk ostatním dokázat svou produktivitu. Běhající pak na svých úspěších budují osobní značky a využívají je při soupeření o status.

Proto jsem se zaměřila i na způsoby, jak se svým běháním lidé dál nakládají. Je třeba poměrně běžné uvádět svoje běžecké úspěchy v životopisu nebo profilu na seznamce. Konzultantské firmy se na svých stránkách vychloubají nejrůznějšími vytrvalostními závody, kterých se účastnili jejich zaměstnanci. Žádný vztah mezi dobrými běžeckými výsledky a dobře odvedenou prací konzultanta přitom neexistuje. Jde o dojem. Ten se ovšem počítá.

Nikdo nás samozřejmě nenutí začít běhat maratony. Současně ale nikdo z nás nemá absolutní svobodu volby. Společnosti či skupina má vždycky nějaké ideály nebo sociální normy, které nás nutí upřednostnit jednu možnost před druhou. V neoliberální společnosti pak mají vždy přednost ekonomické ideály jako výkonnost.

Přestože vytrvalostní běžci běhají z mnoha důvodů (mezi nimiž je jistě i pocit svobody), spousta z nich to dělá i proto, že běhání je způsob, jak stoupnout v očích ostatních.

Odpočívej jako profík, neflákej to

Je všeobecně známo, že čím dál tím víc lidí trpí stresem, úzkostí a syndromem vyhoření. A to dokonce ve společnostech, které dobře zvládají slaďovat práci a volný čas. Současně nespočetně studií říká, že běhání a cvičení prospívá duševnímu zdraví, a proto se často předepisuje jako lék na stres, úzkost a depresi. Neměli bychom tedy všichni co nejvíc běhat?

Ne nutně. Existuje i názor, že příčinou narůstajícího stresu je naše neschopnost odpočívat a odreagovat se: běžné relaxační činnosti, jako je běhání nebo večeře s přáteli, se staly předmětem soutěže, trochu jako v práci. Přestože máme dojem, že zvládáme čím dál lépe balancovat mezi prací a volným časem, celý náš život se ve skutečnosti vychyluje směrem k práci.

Proto až příště na Instagramu zveřejníte svůj poslední běžecký úspěch nebo fotku skvělé večeře, mějte na paměti, že tím možná proměňujete odpočinkové činnosti, které člověk dělá ve volném čase, v něco, co může vyčerpávat a vyvolávat úzkosti.

Máme někdy tendenci rychle zavrhnout kurzy mindfullnes, seberozvojové semináři nebo meditace jakožto neoliberální aktivitu, která někomu vydělává miliony, a z jiného vytváří výkonného konformního občana. Běhání zřejmě není nic jiného. Kdybychom ale navzdory tomu dokázali běhat jen pro své potěšení, nikoli na výkon, mohli bychom si to i užívat. A takový běh by byl skutečně zdraví prospěšný.

Z anglického originálu, publikovaného na The Convesration, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal