Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Antropologie bolesti podle Martina Soukupa

Zuzana  Válková
Zuzana Válková
23. 11. 2019
 8 047

Bolest je málo prozkoumaná lidská zkušenost, která nás přivádí k transcendenci, pomstě i jednoho k druhému. Jaké jsou rozdíly v přístupu k bolesti v různých kulturách v rozhovoru líčí antropolog Martin Soukup.

Antropologie bolesti podle Martina Soukupa

Zdálo by se, že zmizeli s posledními bílými místy na mapách. Mořeplavci, objevitelé, vypravěči příběhů z dalekých krajů, které s všední realitou nemají zdánlivě nic společného, přesto se z nich dozvídáme leccos o nás samých.

Seriózní vědec, antropolog, se za dobrodruha 21. století pochopitelně označit nenechá. Pohybuje se ve složitých teoretických rámcích, disponuje metodou, zná její i svá vlastní omezení. Přesto. Vyprávění českého kulturního antropologa Martina Soukupa, nositele Ceny Neuron pro mladé vědce, který je ve 42 letech autorem dvou přehledových titulů o téměř tisíci stranách, na posluchače působí stejně podmanivě, jako kdyby jim naslouchal v dobách, kdy žádné z jeho tvrzení nebylo možné ověřit. 

Martin Soukup

Martin Soukup

doc. PhDr. Martin Soukup, PhD., je kulturolog a kulturní antropolog, laureát Ceny Neuron pro mladé vědce roku 2017 a člen American Anthropological Association. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se zároveň podílí na prestižním výzkumném projektu Sinofon studujícím vliv Číny na řadu světových regionů. Dále vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. 

Posledních deset let se v rámci terénního výzkumu vrací do údolí řeky Uruwa na Papui-Nové Guineji, kde je jeho domovem vesnice Yawan. Zatím nejosobnější knihou, již o svých zkušenostech odsud publikoval, je nejnovější Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, boom (Pavel Mervart, 2019), v níž kombinuje osobní postřehy a zážitky v reportážním duchu s odkazy na teorii oboru i doplňující literaturu. 

Pro českého, šířeji evropského čtenáře může být mimořádně zajímavá starší Soukupova kniha Cizinci mezi Papuánci s podtitulem První kontakty na Nové Guineji (Pavel Mervart, 2017), z níž je patrná povaha Západu v dobách koloniálních výpadů během posledních dvou set let. Jejich ekonomické, sociální i kulturní dozvuky je možné zaznamenat i dnes, tedy v časech, kdy si Evropa připadá „slabá“. 

Zdaleka nejucelenější poutí po dějinách a východiscích „vědy o tom, jaký je člověk“, je Soukupova přehledová Antropologie: teorie, koncepty, osobnosti (Pavel Mervart, 2019). Pro laického čtenáře jde o hutného i místy vtipného průvodce způsoby, jakými lze promýšlet, co všechno je lidské, přináší fakta i postřehy z kultur celého světa. 

Odborník na život na druhém největším ostrově světa, Papui-Nové Guineji, a znalec kulturního areálu Melanésie pro sebe před časem objevil nové téma, jehož aspekty se mu podařilo postihnout ve dvou starších knihách: TěloTělo 2.0. Dnes se Soukup pouští do komplexního průzkumu lidské bolesti. Vědcův zájem o ni umocnil „největší antropologický zážitek jeho života“, kvůli kterému ale ani nemusel opustit rodnou Prahu. 

V roce 2016 Soukup navštívil Hell Party, krvavý spektákl, během nějž s úžasem sledoval, jak lidé dobrovolně podstupují bolestivé tělesné úpravy: rozřezávají si jazyky, muži dokonce penisy, nechávají se zavěšovat na háky.

Jaký jste si k tématu bolesti vybral klíč? Antropolog se může zaobírat například tím, jak ji různé kultury projevují na veřejnosti, ale stejně tak může analyzovat příčiny nebo důsledky opiátové krize ve Spojených státech.

Podle mých poznatků se lidstvo dělí do dvou skupin. Jedna část se bolesti vyhýbá, druhá ji vyhledává. Ti, kdo ji vyhledávají, se také dělí do dvou skupin: buď ji chtějí způsobovat, anebo podstupovat. My, obyvatelé Západu, se bolesti vyhýbáme. Jsme společností růžové pilulky, kterou si vezmeme pokaždé, když si všimneme, že bychom mohli zažít něco nepříjemného. Až do 19. století a objevu anestetik přitom byla bolest základní lidskou zkušeností. Docela se jí nevyhneme ani dnes: zraníme se, onemocníme, pozná ji prostě každý.

Které kultury bolest vyhledávaly nebo vyhledávají?

Některé severoamerické nativní kultury ji s požitkem způsobovaly druhým. Dokázaly brutálním způsobem trýznit své nepřátele. Válečníci chytili zajatce, bílé osadníky, odřezali jim kůži na chodidlech a pak je pustili. Když je zaživa skalpovali, skalpovali i s ušima. Něco podobného známe i z tradičních kultur na Filipínách, kde se pořádaly lovy lebek. Ty popsal americký kulturní antropolog Renato Rosaldo, který je studoval u kmene Ilongotů. Měli pro ně přímočaré odůvodnění – potřebovali si ulevit, když jim zemřel někdo blízký.

Vražda tedy byla zvláštním způsobem, jak se vyrovnat s žalem?

Ilongoti věřili, že jde o „vztek zrozený ze smutku“ a že to nejlepší, co můžou udělat, je jít a setnout někomu hlavu. Lebky si nenechávali jako trofeje. Zahazovali je, kopali do nich, nadávali jim. Rosaldo údajně sám pochopil „vztek zrozený ze smutku“, když mu při terénním výzkumu tragicky zemřela manželka. V jiných oblastech byl lov lebek iniciačním rituálem pro mladé muže vstupující do dospělosti. Členové papuánské kulturní skupiny Marind-animů kvůli němu odcházeli do vzdálených vesnic. Papua je známá tím, že se tam používá téměř 800 jazyků. Marind-animští lovci ovšem potřebovali získat jméno toho, koho zabíjeli, aby si ho mohli přisvojit. Kvůli jazykovému zmatení nakonec často nosili bizarní jména, protože nerozuměli tomu, co jim umírající říká. Místo jména to bylo třeba: mami, pomoz mi, nech mě, to bolí.

Proč podle vás bolest vyhledává moderní člověk žijící na Západě? Třeba členové hnutí modern primitives, kteří pořádají akce typu Hell Party?

Jde o hraniční zkušenost, transgresi, při níž nezemřete. K něčemu podobnému ostatně sloužily iniciační rituály. Nová Guinea zná systémy brutálního mučení noviců, během nichž je starší rodu tloukli, trápili je hlady a žízní, strašili je. Papuánci z kulturní skupiny Sambiů zase mladým mužům způsobovali krvácení z nosu zlomeným stéblem tuhé trávy. Krvácení z nosu přitom Sambiové chápali jako to, které nejvíc ohrožuje život. Vystavovali mladíky obrovskému stresu.

Proč to dělali? Aby je naučili „když přežiješ tohle, přežiješ už všechno“?

Antropolog Harvey Whitehouse se domnívá, že mučení tohoto typu má jednoznačný důvod. Malé skupiny obyvatel byly vystavené riziku ztráty mezigeneračních znalostí. Při iniciaci předáváte druhému člověku důležité kompetence, přičemž stres zajistí, aby si je pamatoval. Možná i vy jste jako malá dostala na pamětnou. V našem starém právu se podobné prvky také objevují. Chlapec, který měl zdědit rodinné pozemky, chodil s příbuznými po hranicích, kde ho příbuzní zbili, aby si pamatoval, kde končí. Jde o fenomén zábleskové paměti, který se dostavuje, když je organismus vystaven některým typům stresu. Například lidé, kteří prošli autonehodou, si obvykle pamatují všechno do detailu, což ostatně můžu potvrdit.

Zažil jste autohavárii?

Před pár lety, na výzkumu na Altaji, jsme se s dalšími kolegy málem zabili v autě. Kopec, který jsme vyjeli, jsme si dali ještě jednou pozpátku. Dodnes přesně vím, jak lítaly batohy i my. Dobře si také vzpomínám, že kolegyně krátce před tím řekla, že řidiči zatleskáme, že vyjel tak prudký kopec. Od té doby v letadle vždycky doufám, že cestující nebudou tleskat pilotům. Ani těsně před cílem ještě nemáte vyhráno. 

Potlačení nepříjemného zážitku tedy souvisí spíš s psychickým traumatem?

Pravděpodobně ano. Dám vám ještě jiný příklad toho, co si lidé byli ochotni způsobovat: severoameričtí Indiáni si například prořízli kůži nad bradavkami, zavěsili se na řemeny a tančili tak dlouho, dokud se neutrhli. Buď praskly řemeny nebo jejich kůže. Na tomto příkladu jsou také zřetelné dva mechanismy: buď vás k podstupování bolesti vede společnost, anebo se pro ni rozhodnete dobrovolně.

V tradičních společnostech bývá bolest záležitostí celé komunity. My se chodíme s niternými zkušenostmi vypovídat cizímu člověku, kterému za to platíme.

Kde na světě najdeme takovou individuální „vůli k bolesti“?

Letos jsem byl na pilotním výzkumu na Filipínách. Vydali jsme se tam s kolegy v době Velikonoc a navštívili jsme San Fernando, město, kde se každý Velký pátek lidé křižují na památku Kristovy oběti. Jeden člověk, Ruben Eraje, se nechává křižovat už 30 let – dá si probodnout dlaně a nohy hřeby. Na Velký pátek jde o velkou turistickou show. Když ale spektákl skončí a štáby z celého světa založí fotoaparáty, přijdou další lidé, kteří se nechávají ukřižovat. O těch už se moc neví.

Co pro naši civilizaci znamená, když bolest poznáváme až ve chvíli, kdy nám od ní nikdo nedokáže pomoci? Bolestivé iniciační rituály jsme v podstatě opustili.

Myslím, že jsme tomu přivykli. Je také otázka, jak si budeme bolest definovat. Primárně ji spojujeme s tělem, se zraněním a neduhy. V antice však k sobě měla blízko tělesná bolest i ta emocionální. Oddělili jsme je od sebe relativně nedávno, přesto dodnes říkáme, že nám „někdo zlomil srdce“ nebo nám „vrazil kudlu do zad“. Vyjadřování negativních emocí máme také spojené s tělem. 

Naše kultura je ke zvládání fyzické bolesti dobře vybavená. Mnoho pochopení ale nemáme ani pro bolest psychickou – i po pohřbu se druhý den vracíme do práce. A když své trápení někdo nezvládá, pošleme ho k psychiatrovi. Čím to je?

Jsme vysoce individualizovaná společnost, jakkoliv je to vlastně protimluv, a jsme vedení k tomu, abychom věci zvládali sami. Psychoterapie jako nástroj k léčení bolesti ale zatím v Česku kdovíjak rozšířená není. V tradičních společnostech bývá bolest často záležitostí celé komunity. My se chodíme s niternými zkušenostmi vypovídat cizímu člověku, kterému za to platíme. 

Trpícího člověka tím navíc pro část populace stigmatizujeme. 

Ano, ačkoliv já si myslím, že chodit k terapeutovi je super věc a jednou za život by to užil každý. Tím spíš, když kolektivního zpracování prožitků téměř nejsme schopni. Americká antropoložka Catherine Lutzová napsala skvělou knihu Unnatural Emotions. Dělala výzkum na ostrovech v Mikronésii a ukázala, že západní chápání emocí je také kulturní konstrukt.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Co to znamená?

K emocím přistupujeme jako k iracionálnímu projevu osobnosti, který stojí v protikladu k rozumu. Občas je označujeme za „zženštilé“, což je typický stereotyp. William James, zakladatel americké psychologie, tvrdil, že každou emoci můžeme vysvléct až na kost – že jde o sebeobrannou reakci na stav organismu. Catherine Lutzová naopak ukázala, že jsme toto pojetí na Západě „vynalezli“. V Mikronésii jsou emoce kolektivní povahy – něco, co pro nás téměř není představitelné. 

Možná trochu ano – radost nebo dojetí označujeme za „nakažlivé“.

Leda tak. Na Nové Guineji jsem byl svědkem mnoha událostí, které by byly pro jedince traumatizující, ale tam je řešila komunita. Vloni se například do vesnice o 400 obyvatelích vrátil mladík z vězení. Každá rodina snesla na hromádku jídlo, lidé mladíka přivítali, sešli se i předáci klanů a přišel pastor, který ve vesnici působí. Komunita kluka přijala zpátky. Podobné to bylo i během pohřbu. Myslím, že jsem docela otrlý člověk, ale to, co onehdy zvládli místní muži ve spolupráci s naším terénním asistentem, bylo hodně i na mě. Jeden chlapec z vesnice zemřel po pádu během lovu a nebyl na něj vůbec hezký pohled. Muži z vesnice mu vykopali hrob a uložili ho do země. My tohle neznáme – máme hrobníky. V mnoha případech nedokážeme na pohřbu ani vystoupit s proslovem. Na to máme další zástupné instituce: například kněze.

Pokračování rozhovoru:

 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
1
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Zuzana  Válková

Zuzana Válková

Publicistka, působí jako tisková mluvčí FF UK. Předtím sbírala zkušenosti v Respektu, psala pro páteční přílohu Hospodářských novin, Deník Referendum, externě spolupracovala s Orientací Lidových novin,... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo