Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Španělsko a Katalánsko: v zajetí dvojího nacionalismu

Po katalánském referendu o nezávislosti v roce 2017 a následných represích je Španělsko v kleštích. Tvrdý postup centrální vlády posílil katalánské separatisty. A v reakci na to sílí i kastilští nacionalisté, příznivci tvrdé centralizace.

Přestože budoucnost vlády zůstává nejistá, volby přece jen na španělské politické scéně způsobily menší zemětřesení, a to díky vzestupu krajně pravicové a zároveň přísně nacionalistické strany Vox, která se během několika měsíců vyšplhala na třetí příčku právě po socialistech a tradičních lidovcích. Zároveň znovu posílily strany požadující odtržení Katalánska od zbytku Španělska a v odbojně naladěném regionu pokračovaly i po volbách protestní akce jako například zablokování klíčové dálnice směřující do Francie.

Vox a katalánští separatisté přirozeně stojí na opačné straně barikády – čas od času doslova, když se jejich příznivci střetávají v ulicích Barcelony. Jejich vzestup spolu úzce souvisí. Představují totiž extrémní tváře dvou v poslední době se vyhrocujících nacionalismů: katalánského, který požaduje vytvoření vlastního státu, a kastilského, jehož hlavním cílem je naopak nekompromisní centralizace pod vládou Madridu.

Z čeho je udělané Španělsko

Regionální členění Španělska
 

Dnešní Španělsko sestává ze 17 autonomních společenství (a dvě autonomní města na severu Afriky, na něž si mimochodem dělá nárok Maroko). Ta byla po pádu silně centralistického Frankova režimu zakotvena v nové španělské ústavě z roku 1978. Vznikla na základě národnostních a historických hledisek. Míra autonomie se u jednotlivých společenství liší, obecně platí, že „historická“ jich mají spíš víc, například Baskicko a Katalánsko mají dokonce i vlastní policii, Baskicko a Navarra si zase samy vybírají daně a s centrální vládou vyjednávají o tom, kolik z nich odvedou do společné kasy.

Mapka vznikla na základě obrázku od Habbit, licencovaného CC-BY-SA 3.0

Kořeny konfliktu

Kořeny obou postojů sahají hluboko a mnozí Katalánci budou tvrdit, že až do roku 1469, kdy se kastilská královna Isabela provdala za Ferdinanda z katalánsky mluvící Aragonie. Jiní budou spor datovat do války o španělské dědictví na počátku 18. století, ve které Katalánie podpořila rakouského pretendenta a po vítězství francouzských Bourbonů za to zaplatila ztrátou staletých privilegií.

V moderní historii je ovšem s tvrdým a bezohledným kastilským nacionalismem spojena zejména diktátor Francisco Franco, který zrušil katalánskou autonomii schválenou republikánským parlamentem v roce 1932 a tvrdě potlačoval užívání všech regionálních jazyků. Katalánci se oproti tomu dodnes identifikují s poraženým republikanismem a k Frankem obnovené monarchii chovají odpor, jak znovu připomněla nedávná návštěva krále Filipa v Barceloně, kde na něj čekaly tisíce protestujících.

Úspěšná autonomie

Španělský režim se samozřejmě po Frankově smrti změnil k nepoznání a přes vyhrocená prohlášení příznivců katalánské nezávislosti v žádném případě nejde o diktaturu potlačující menšiny. Katalánský jazyk a kultura ve skutečnosti v posledních desetiletích zažily nevídaný rozkvět díky podmínkám nastavených demokratickou ústavou z roku 1978, mezi jejíž tvůrce patřili i dva přední katalánští politici.

Nová ústava rozdělila Španělsko na „autonomní společenství“ s vlastními vládami vybavená řadou pravomocí, jejichž rozsah dále specifikovala konkrétní statuta. Ta katalánská schválili drtivou většinou tamní voliči v referendu rok poté, co stejnou cestou posvětili samu ústavu. Do té doby pronásledovaná a mezi mladší generací skomírající katalánština se stala preferovaným jazykem na školách, v úřadech a samozřejmě i v politických kruzích.

Přestože se po Frankově smrti vrátily na scénu strany požadující úplné odtržení Katalánska od Španělska, dlouho dosahovaly jen mizerných výsledků. Autonomnímu společenství vládla celých třiadvacet let (1978–2003) nacionalistická, leč nikoli separatistická koalice pod názvem Konvergence a unie (CiU).

Radikální změna přišla teprve v roce 2005, kdy nový kabinet pod vedením katalánských socialistů vypracoval upravená regionální statuta. Katalánské autonomní vládě dávala mimo jiné kontrolu nad větší částí daňových výnosů nebo nad imigrační politikou a právo na samosprávu odvozovala od vůle katalánského lidu, nikoli jako doposud z ústavy.

Je těžké si představit, co jiného než návrat k jednacímu stolu ještě může odvrátit další nárůst extrémistických tendencí a eskalaci konfliktu.

„Řešení, které navrhujeme, je dobře známé. Jde o federalizaci, která nám umožní dlouhodobé soužití,“ apeloval tehdy v otevřeném dopisu na španělskou vládu katalánský premiér Pasqual Maragal. „Cokoli dalšího otevře dveře tomu, aby se v Katalánii zformovala většina pro nezávislost na Španělsku.“

Text nakonec prošel oběma komorami španělského parlamentu a posvětili ho také voliči v referendu, což se ovšem ukázalo jako pouhý začátek vleklého konfliktu.

Stát v ohrožení

Paradoxem je, že nová statuta se separatistickým stranám nijak nezamlouvala a také proti nim hlasovaly. Na poplach ale začali bít hlavně španělští nacionalisté, kteří podle tehdy nepříliš početných příznivců samostatného státu z bezzubého kompromisu udělali smrtelně nebezpečný počin. Vůdce lidovců Mariano Rajoy ho neváhal prohlásit za „začátek konce státu vzešlého z ústavy z roku 1978“ a následně dokument zažaloval u ústavního soudu.

Katalánsko

katalánská vlajka

Katalánsko je se zhruba 7,5 milionu obyvatel druhé nejlidnatější autonomní společenství Španělska. Od dvanáctého století bylo pod svrchovaností aragonského panovníka a spolu s Aragonií se stalo na začátku století 16. součástí nového Španělského království (to vzniklo sloučení Aragonie a Kastilie). V sedmnáctém století tu vznikla Katalánská republika, která se spolu s Portugalci pokusila vydobýt si na Španělsku nezávislost, podařilo se to ale jen Portugalcům. Přesto si až do 18. století, kdy proběhla centralizace Španělska, udrželo Katalánsko značnou nezávislost. Znovu autonomii získalo na pár let v období Španělské republiky, po její porážce ale generál Franco prohlásil jakékoli projevy katalánské identity za zakázané, potlačoval katalánštinu a s autonomií byl konec – až do Frankovy smrti, přesněji do ústavy z roku 1978.

V roce 2014 katalánská vláda uspořádala nezávazné referendum o nezávislosti, kterého se účastnilo přes 40 procent oprávněných voličů, velkou většinou se vyjádřili pro nezávislost. V roce 2017 katalánský parlament schválil zákon o referendu, které mělo zjišťovat vůli Katalánců, tentokrát ale závazně. Španělský ústavní soud prohlásil zákon za neplatný, referendum se ale přesto konalo. Od té doby v Katalánsku trvá politická krize, kterou nedávno umocnily rozsudky nad některými z organizátorů referenda.

Ústavní soudci, povětšinou jmenovaní právě lidovci, po čtyři roky trvajícím rozhodování nakonec významnou část statutu zrušili nebo alespoň upravili. A to za podivných okolností, kdy trojice soudců přetahovala mandát a další mezitím zemřel, aniž parlament jmenoval jeho nástupce. Podpora nezávislosti poprvé prudce vyletěla a všechno ještě zhoršila tvrdá hospodářská krize, již separatisté využili na podporu tvrzení, že prosperující a industriální Katalánsko tvrdě doplácí na neschopný zbytek Španělska.

Rozhodnutí ústavního soudu následovaly masové demonstrace v ulicích Barcelony, kterých se účastnily statisíce, a v roce 2012 dokonce snad až dva miliony protestujících. Katalánská politická scéna včetně do té doby umírněné CiU se zradikalizovala ve prospěch referenda o nezávislosti, zatímco španělská vláda, do jejíhož čela se mezitím v roce 2011 dostal právě Rajoy, postupovala jako slon v porcelánu.

Slon v porcelánu

Lidovecký premiér odmítl dát Katalánsku větší pravomoci při rozdělování vybraných daní a místo vyjednávání s katalánskou stranou se spolehl na soudy, bezpečnostní složky a bezpodmínečnou podporu evropských států. Když katalánský předseda vlády Artur Mass v roce 2014 uspořádal první, tehdy právně nezávazné referendum o nezávislosti, skončil před soudem a odnesl si zákaz politické činnosti na dva roky.

Okolnosti dalšího pokusu o referendum z roku 2017 jsou dobře známé a záběry brutálního chování bezpečnostních sil obletěly celý svět. Přestože katalánští separatisté vzápětí míru násilí pro vlastní účely zveličili, není pochyb o tom, že policie zasahovala z popudu španělské vlády zcela nepřiměřenými prostředky, kvůli kterým stovky lidí musely vyhledat lékařské ošetření. Rajoy navíc nechal rozpustit katalánský parlament a na několik měsíců převzal nad autonomní oblastí přímou vládu.

Organizátoři hlasování znovu skončili před soudem a ti, kteří jako expremiér Carles Puigdemont neutekli do zahraničí, si vyslechli rozsudky v délce od devíti do dvanácti let vězení za „pobuřování“ a „zneužití veřejných peněz“.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Vyhrocení

Události kolem druhého katalánského referenda definitivně pohřbily naděje na racionální debatu. Z centrální vlády se v očích Katalánců stali krvaví utlačovatelé, s nimiž se není možné dohodnout, a španělské politické strany se začaly předbíhat v tom, kdo se ukáže jako tvrdší odpůrce ničitelů jednotného státu.

Lidovcům brzy vyrostla na pravici ještě tvrdší a nekompromisnější konkurence, navíc neposkvrněná korupčními skandály premiéra Rajoye. Právě na těchto základech vznikla strana Vox, již zakládali nespokojení členové Lidové strany spolu s obdivovateli frankistického režimu s deklarovaným cílem zbavit autonomní regiony po celém Španělsku většiny pravomocí.

V Katalánsku po vzoru zesnulého diktátora navrhují zákaz všech separatistických stran (které označují za „bandu zločinců“), zatčení současného premiéra autonomního společenství, ovládnutí regionální policie nebo dlouhodobé převzetí přímé vlády Madridem.

Špičky Voxu se veřejně angažovaly také ve zmíněném procesu s katalánskými politiky, když zneužily možnosti ve španělských zákonech, aby soukromé osoby vystupovaly jako žalobci po boku státních zástupců. Z rozsudků byli podobně rozladění jako katalánští separatisté – byly totiž podle nich až příliš mírné – a soudci skutečně mohli rozdávat ještě tvrdší tresty, kdyby činy odsouzených kvalifikovali jako vzpouru.

Socialisté v kleštích

Vzestup kastilských i katalánských nacionalistů svírá v kleštích i socialistického španělského premiéra Pedra Sáncheze, který sice loni v létě separatistické strany využil ke svržení Mariana Rajoye v parlamentu, ale o několik měsíců později musel kvůli jejich nesouhlasu s rozpočtem vyhlásit předčasné volby. Nakonec dvoje – jedny v dubnu a druhé nyní na podzim, protože se po těch prvních nepodařilo sestavit vládu.

A to především kvůli katalánské otázce, kde se tradiční socialistická podpora regionálních autonomií v rámci jednotného Španělska nesetkává s pochopením ani z jedné strany: katalánským separatistům se nelíbí, že Sánchez nechce slyšet o novém a tentokrát legálním referendu, zato Vox označuje samu ochotu jednat s katalánskými politiky za vlastizradu.

Je přitom jen těžké si představit, co jiného než návrat k jednacímu stolu ještě může odvrátit další nárůst extrémistických tendencí a eskalaci konfliktu, který kvůli v podstatě každodenním demonstracím a blokádám důležité infrastruktury ohrožuje hospodářství Katalánska i celého Španělska.

Úvodní foto na podzimních demonstracích v Barceloně pořídili OmbraEstudi / Shutterstock.com

 
František Kalenda

František Kalenda

Spisovatel a publicista zaměřující se na Latinskou Ameriku. Působí jako doktorand v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde také na bakalářském oboru v angličtině přednáší mimo jiné o latinskoamerické... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Petr Novák | 19. 11. 2019 07:55

Rozpad velkých státních celku je správná cesta k vyšší prosperitě všech. Pokud je zajištěna bezpečnost tak mensi samosprávné útvary jsou efektivnejsi. Navíc se snižuje míra přerozdělování. Škoda, že je obrovská snaha vybudovat jeden velký modrý superstát. A to i přesto, že v jeho středu je Švýcarsko, velmi úspěšný stát který je založen na opačných principech.

+26
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK