Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Listopad 89 na vlastní čočku

Pokud jste před třiceti lety nebyli na Národní třídě osobně, zásah proti demonstrantům jste pravděpodobně viděli očima dokumentaristů Vlastimila Hamerníka a Štěpána Luťanského. Co říkají o tehdejším dění dnes? K příležitosti zítřejšího výročí otiskujeme text z tištěného Finmagu.

Praha, Národní třída. Sedíme na kraji chodníku, lepíme patu. Moje osmiletá dcera si nenechala vymluvit, že ji táta vezme do práce. A nenechala si vymluvit o číslo větší blýskavé lodičky. Koutkem oka při vybalování náplasti sleduju, jak kousek od nás diriguje fotograf Dan dva asi tak šedesátníky; některý by mohl být klidně jeho táta. Nechají se od něj klidně v plném provozu nahnat do kolejí, dělají pózy a ukazují na prstech véčko. Baví se, ale poslouchají Dana na slovo. Pěkně si je vzal do práce. A jeden z nich je opravdu jeho táta.

Právě Daniel nás na tyhle chlapíky upozornil. „Jsou něco jako Forrest Gump, v listopadu 89 byli na Národní třídě a pak je nějakou dobu vidíš na každé třetí fotce z důležitých jednání…“ Přitom prý budu první, s kým si o tom budou povídat. Neberte to.

Vlastimil Hamerník

Vlastimil Hamerník

*1951. Dokumentární kameraman, točil pro Helenou Třeštíkovou (Manželské etudy – celou dobu od začátku, René, Katka), Fera Feniče (GEN), Olgu Sommerovou, Vladimíra Kvasničku a další. V roce 1989 byl kameramanem Krátkého filmu Praha. Byl při všech důležitých okamžicích od Albertova přes Letnou a ÚV KSČ, když prezident Husák jmenoval novou vládu, až po volbu nového prezidenta. V polovině 90. let strávil půl roku jako válečný kameraman v Sarajevu v Bosně.

Revoluční šichta

Flastříky drží, lodičky zakotvily na outlých nártech, jdeme se seznamovat. Aspoň se holka něco naučí, letí mi hlavou během těch pár kroků. Nemyslím na lekci z historie, která nás možná čeká, jen na ty příliš velké boty a puchýře. A to není žádná tragédie, před třicíti lety to právě tady kdekdo schytal hůř.

Že to někdo schytal hůř, utěšuju vzápětí i sám sebe: to seznamování je jak strčit ruku do svěráku a řádně přitáhnout. Snažím se v tom vidět dobré znamení – kdo pevně mačká, bude pevně myslet a mluvit.

Štěpán Luťanský a Vlastimil Hamerník byli před třiceti lety na demonstraci, která právě tady končila velkým výpraskem. Pracovně. Ale nemyslete hned, že mávali pendrekem, jejich zaměstnavatel nebyla Bezpečnost, ani národní, ani státní. Pracovali u filmu. Přesněji, jako dokumentaristé u Krátkého filmu. Vlastimil jako kameraman, Štěpán jako technik-osvětlovač. Většinou točili filmové týdeníky. Pro nepamětníky: krátké filmy původně reportážního, po nástupu televize pak spíš dokumentárního rázu, které se promítaly v kinech před začátkem hlavního programu. O filmovém festivalu, o nové výstavě, o problému kukavozů.

Nefilmovalo se ale jen pro biografy: některé události se točily pro archiv. Aby bylo zdokumentováno, až se budoucnost zeptá, co jsme dělali… třeba když měl doktor Gustáv Husák jubileum. V archivu měly skončit i záběry z demonstrace, která 17. listopadu 1989 začínala dva kilometry odsud na Albertově. Viděli jste je hodněkrát. A letos znovu uvidíte. Všimněte si při tom jejich délky. „Začínal jsem točit na Albertově, pak na Vyšehradě, něco před Ministerstvem spravedlnosti… Když jsme se dostali sem na Národní třídu, tak jsme měli už jenom deset patnáct metrů. Problém byl, že materiál měl u sebe režisér a ten se nám ve zmatku ztratil,“ vysvětluje kameraman Hamerník, proč musel dělat jen krátké záběry.

Štěpán Luťanský

Štěpán Luťanský

*1947. V roce 1989 byl asistentem kamery v Krátkém filmu Praha. Společně s Hamerníkem točil na Národní třídě, byli spolu při jmenování nové vlády, pracoval ale i s jinými kameramany Krátkého filmu, a tak byl třeba při jednání Ladislava Adamce s Havlem. Po revoluci reportážní fotograf, v polovině 90. let jako válečný fotograf v Bosně. Aktivní boxer.

Kouzelné slovíčko

Když jsem si maloval v hlavě, jak, kde a o čem budeme povídat, naivně jsem myslil, že si třeba půjdeme sednout na konec ulice do kavárny Slávie. Jestli nás v někdejší disidentské slezině inspirativně neovane duch dějin. Jenže rande bude prosté všeho sentimentu. Sedáme k umakartu v KFC. Že s sebou máme propriety na focení, vedle zaparkované auto, jde se tam, kde je to nejblíž. Tečka.

Na stolech v KFC nejsou ubrusy, natož servítky, tak si žádné neberu a trochu oprskle se ptám, jestli si pánové nechali před třiceti lety policejní nakládačku uznat jako pracovní úraz. „Ale my jsme nedostali nakládačku, to vůbec,“ zarazí mě Hamerník. A Luťanský zpřesňuje: „Ale to jsme byli v podstatě jediný.“ – „Rozbíjeli foťáky. Kdo měl kameru nebo foťák, toho vytahovali,“ říká Hamerník. „Byl tam od nás kolega Honza Špáta, dokumentarista, a já mu řikám Hele, vykašli se na to, musíš tam. My už věděli, jak se musíme pohybovat, ale on na to Ale vždyť já nic nedělám – a tákhle ho vytáhli. Po nás šli taky, samozřejmě …“ – „Přišel za náma jeden,“ vpadne energicky Luťanský, „já říkám Co blbneš, na nás se vyser, my jsme od Jakeše. To jsme používali i jindy a fungovalo to, kdepak novinářský průkazy, to snad ani nebylo.“

Jméno generálního tajemníka bylo jako zaklínadlo. Přitom šlo vlastně o nedorozumění. Totiž – státnímu podniku Krátký film šéfoval Miloš Jakeš, starší syn tehdejšího komunistického pohlavára. „A my vlastně nelhali,“ směje se Hamerník.

Perlička z natáčení

Miroslav Štěpán ve výkonu trestu. Foto Štěpán Luťanský

23. listopadu 1989. Miroslav Štěpán přednáší v ČKD krátký projev se slavným: „V žádné zemi, ani rozvojové, ani v socialistické, ani v kapitalistické, neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být.“ Dělníci pražského stranického šéfa vypískají, to ale naši hrdinové vůbec netuší. Poslali je ten den točit na Ústřední výbor, jak delegace krajských výborů vyjadřují podporu generálnímu tajemníkovi Miloši Jakešovi. Zatím ale přijela jen jedna ze severních Čech. „Jdu na záchod,“ vypráví Luťanský, „a teď tam přišel Štěpán. Jak tam stojím, držím ho v ruce, tak na mě kouká a říká – Chlapci, co vy tady? – My tady čekáme, má přijít podpora horníků z Mostu. A on tam tak stojí, taky ho drží v ruce, a říká Už asi nikdo nepřijde.“

Po letech Štěpán Luťanský toaletní setkání Miroslavu Štěpánovi připomenul ve věznici, kde si někdejší funkcionář odpykával trest za zneužití pravomoci veřejného činitele při potlačování demonstrací Palachova týdne. Tam Luťanský pořídil i tento portrét.

Byl to plán

Jak je řeč o potomcích, koutkem oka mrknu po těch našich. Osmiletá otevírá knížku, třicet let zpátky je pro ni stejně daleko jak Libušina věštba, senum fabulosa relatio – bájné vyprávění starců. Daniel jí u pultu kupuje fantu. Doma držíme cukr zkrátka, takže má dneska svátek. Pro mě byl velkou část dětství svátek žlutá limoška, fantu jsem prvně otevřel v Německu až pár let po revoluci… Vlastně je americký fast food mnohem příhodnější i symboličtější místo než nějaká kavárna. Při vší úctě k pravdě a lásce, komunistické režimy nepadaly kvůli tomu, že byly zlé a že lhaly.

„Rusové zjistili, že jsou v koncích, ekonomicky, že to nefunguje,“ říká Hamerník, „a že musejí přejít k systému, co funguje. Což je kapitalismus.“ Přesvědčení, že ten přechod měly velmoci v podstatě domluvený a že byl ne snad řízený, ale usměrňovaný, je u obou silné. V devadesátých letech si ostatně – ne už spolu – každý zažili svoje v Jugoslávii a zvykli si vidět za lokálním děním globální zájmy.

„Tady na Národní to bylo spontánní, ale bylo vyloženě cítit, že někdo čeká, aby k něčemu došlo. A byli připravení, až přijde záminka,“ říká Hamerník. „Ale ne že by to připravili komunisti – my byli další den točit na ÚV u Jakeše a tam vůbec nevěděli, která bije. Nevěděl Havel, co se děje, nevěděl Jakeš, co se děje. Snad to organizovala nějaká skupina Státní bezpečnosti spolu s Rusama. Ale to jsou jenom domněnky, ani všechny ty parlamentní komise se nikdy nedopátraly, co se dělo nebo kdo za tím stál.“

Čekám, jestli dostanu ránu pořádnou konkrétní konspirační teorií. Nedočkám se. Z pamětí se vynořují vzpomínky na nejrůznější detaily, které by snadno mohly posloužit k jejímu tvoření nebo podpírání – a neslouží. Stará dokumentaristická škola sbírá fakta, ale s interpretací je zdrženlivá. Kde je otazník, může otazník taky zůstat. 

Bez iluzí

Ptám se, jak se jim líbí, že někdejší příslušník pohotovostního pluku sedí v Parlamentu. Brzy se dostaneme k tomu, jak jel dědeček naší osmileté v srpnu 69 jako záklaďák na tanku do Prahy potírat kontrarevoluci. A po vratkém oslím můstku se dostáváme k něčemu, co mě hodně zajímá. Jak to vlastně s tím režimem měli? Iluze o něm mít nemohli. Hamerníkovi zavřeli v padesátých letech strejdu na pět roků jako jugoslávského špiona. „Pracoval v Motorletu, kde se vyráběly nějaké motory pro Jugoslávii. Pak Stalin nazval Tita krvavým psem a bylo.“

„Můj táta byl zavřenej v gulagu,“ vzpomíná Luťanský. Po rozbití Československa utíkal před Maďary a v Polsku se přihlásil Sovětům, že by rád bojoval proti fašistům. Obratem ho jako špiona poslali do lágru, odkud dostal šanci odejít jako voják nové Svobodovy armády. „V padesátých letech, to už jsem byl na světě já i sestra, přišli a říkali Tys byl v Rusku a chtěli, aby vstoupil do strany. Řekl jim Právě že jsem byl v Rusku, nevstoupil a zavřeli ho.“

Navíc při svojí práci vídali i zevnitř, jak se věci na oko inscenují. Luťanský vzpomíná: „Když přijel Kim Ir-sen na návštěvu, ten se směl točit jen z jedné strany.“ Severokorejský diktátor měl totiž za pravým uchem nádor velikosti pomeranče. „My jsme se snažili přecházet, ale vždycky přiběhl člověk, co to měl na starosti: Ne z týhle strany, kam lezete?

Fotky dobové i dnešní

Propaganda as usual

Z okna káefcéčka je k zahlídnutí dům, kde je v loubí památník s rukama do véčka, oltáříček, ke kterému se dávají svíčky a květinové oběti. „Je co slavit, pánové?“

„My nejsme zastánci slavení politických záležitostí,“ říká za oba Hamerník a Luťanský kýve: „Samozřejmě, změnil se život, marná sláva. Nikdo se nemá špatně, a jestli lidi nadávaj a brečej, tak kecaj. Všechny ty dnešní politický věci jsou z toho, že jsme přežraný. Vidím to u nás na vesnici, všichni nadávaj – Jo, my jsme si za komunistů nakradli – ale pole, co dostali zpátky, stejně jen pronajímají JZD a žijou z dividend. A mají se dobře.“

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Sami žádné oslavy nechystají. Možná i proto, kolik jich točili před revolucí. „Za komunistů, když bylo výročí, Leniny vyvěšovali i mezi uzené kýty a vepřové hlavy a ta masáž masmédií byla tak nepříjemná,“ vysvětluje Hamerník a přechází plynule k dnešku. „Teď se bude připravovat těch třicet let, ale propaganda to tolik zveličuje a přehání – budou se půl roku dělat akce, výstavy… Od právníka až po dělníka všichni bojovali za svobodu.“ Chytí můj úkos k vedlejšímu stolu, co děcko. „To slyšíš, když jdeš kolem, jak tady zapalujou svíčky při výročích, i malý dítě se ptá Tady někdo umřel, mami?“ A někdejší kolega, jako by to měli secvičené: „Ono se to strašně přehání. Masakr na Národní třídě, říká se třeba. Tady to pro nás bylo zdánlivě tvrdý, protože jsme nebyli zvyklí, ale masakr já si představuju jinak. Že tady zastřelí padesát lidí, jako to bylo v Číně třeba.“

A tak nevím. Mám kupovat praporky na slavnostní výzdobu? Nosím to jako svůj projekt v hlavě už několik let a jestli chci, aby si támhle osmiletá zvykla, že jsou věci, které stojí za důstojné a slavnostní připomenutí, je nejvyšší čas ho konečně dotáhnout. Jenže si taky dobře vzpomínám na tribunu, která nám před lety v takzvaně slavné dny stávala pod oknem, a že vlajkosláva byla povinná. Z davů dávívám. Asi to ještě jednou odložíme, aspoň budu mít dost času vyrobit nad parapet držátka. Tak copak za výročí tam máme příště?

barevné fotografie Daniel Hamerník, černobílé archiv. Miroslav Štěpán: Štěpán Luťanský

Gabriel Pleska

Gabriel Pleska

Vystudoval český jazyk a literaturu. Pracoval v literárním časopise a na tiskovém oddělení České pošty, později na volné noze jako korektor a editor. Píše recenze na knížky pro děti a texty pro svoji rockovou skupinu. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK