Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Může vám psychologické testování opravdu něco povědět o uchazeči o zaměstnání?

Je to jednoduché. Žádejte důkazy.

Dovedou psychologové poradit firmám, se kterým z uchazečů o práci budou nejspokojenější? Katedra psychologie na brněnské Masarykově univerzitě se ohradila proti článku na serveru Eurozprávy.cz, podle něhož jsou pracovní pohovory „naprosto k ničemu“. Není to tak: článek vzniknul chybným zobecněním výzkumu, který ukázal, že neefektivní jsou nestrukturované, nedostatečně připravené přijímací pohovory. Účinnost profesionálně sestavených testů naopak výzkumy podporují, shrnuje vyjádření psychologů. Podrobnosti vysvětluje Hynek Cígler, který se na univerzitě zabývá psychometrikou: vědou o měření psychologických veličin.

Hynek Cígler

Hynek Cigler

Hynek Cígler, Ph.D., se na Masarykově univerzitě zabývá statistikou, metodologií a zejména psychometrikou: vývojem a ověřováním psychologických testů. Společně kolegy z Katedry psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity založil firmu ePsycholog online, která vyvíjí online dostupné nástroje k testování dětí.

Jsou lidé, kteří o kvalitách psychologického testování zaměstnanců pochybují. „Jeden člověk za peníze ‚předpovídal‘ před narozením dítěte jeho pohlaví. Když se netrefil, vrátil peníze. Měl padesátiprocentní úspěšnost a výdělek jistý,“ demonstrovala jedna ze čtenářek Finmagu svůj názor na psychologickou diagnostiku. Co si o tom myslíte?

Z laického pohledu je těžké posoudit, jestli diagnostika funguje – to je riziko psychologického testování. Na straně příjemce totiž do jejího posuzování vstupuje řada zkreslení. Diagnostika může být užitečná, jenže příjemce výsledků to není bez statistické opory schopný posoudit. To, co jste zmiňoval, je skvělým příkladem: ta polovina lidí, u nichž se takový soud trefí, bude příjemně překvapená, a už jim nedojde, že jen patřili mezi těch „šťastnějších“ padesát procent.

Právě. Jak pak může chudák, který potřebuje do týmu nového zaměstnance, posoudit, jestli mu dodavatel skutečně přináší relevantní informace?

Firma, která poskytuje psychologickou diagnostiku, by měla být schopná deklarovat, že jsou její služby funkční. Což se dá posuzovat z několika hledisek. Klíčová je validita: jestli test skutečně měří to, co měřit má. Distributor testu nebo poskytovatel diagnostiky by měl být schopný doložit, že jednotlivé škály, které měří, jsou vzájemně oddělitelné, že nemíchá měřené vlastnosti dohromady. A pokud tvrdí, že dokáže predikovat budoucí chování člověka, nějakou jeho charakteristiku důležitou pro firmu, měl by mít data o tom, že výsledek testu skutečně s budoucím chováním souvisí.

Druhým konceptem je pak reliabilita, která udává, jak přesně test měří. Zatímco výšku člověka změříte docela přesně, na pár milimetrů, psychologické měření tak přesné není a různé testy a se zásadně liší, takže je zapotřebí jejich přesnost kontrolovat.

Vyzkoušejte si, jakou výšku vám odhadne psychometrický dotazník Hynka Cíglera!

„Techničtí manažeři dokážou zjistit, že určitý člověk umí skvěle CNC obrábění, a hned ho přijmou, nedokážou ale při pohovoru odhalit, že je třeba nesmírně hádavý, konfliktní typ, takže pak může rozložit pracovní tým,“ vysvětloval nedávno v Hospodářských novinách majitel firmy, která testování uchazečů nabízí. Je skutečně možné na základě nějakého testu zjistit, že někdo „rozloží tým“?

Takhle přímo bych to neřekl. Nejlepším prediktorem budoucího chování člověka je jeho současné chování. Pokud chci vidět, jak se člověk bude chovat, nejlepší je ho sledovat, jak se chová v podobných situacích. Což je samozřejmě jednodušší, pokud můžu přímo sledovat, jak obrábí – a vidět, jestli mu to jde, nebo ne. Kdežto pokud chci vidět, jestli nerozloží tým, nemám možnost to přímo pozorovat, protože to závisí na mnohých detailech, třeba pracovních podmínkách nebo složení toho týmu. Testy, které měří schopnosti nebo dovednosti, fungují zpravidla líp než ty, které měří osobnostní vlastnosti. Už jenom proto, že ty člověk může záměrně zkreslit.

Takže měření osobnostních vlastností nedávají smysl?

Že by nedávala smysl, si nemyslím. Jsou míň spolehlivá. Můžou sloužit třeba pro lepší přípravu personalisty na rozhovor, nicméně bych je neužíval jako hlavní rozřazovací kritéria.

Pokud ale psycholog neumí spolehlivě otestovat osobnostní předpoklady, v čem je jeho přidaná hodnota oproti manažerovi, který umí posoudit odborné kompetence uchazeče?

Ani ty odborné kompetence totiž nemusí být snadné posoudit. Třeba u jeřábníků, kteří potřebují dobrou prostorovou představivost: ta už se laicky tak snadno nezjišťuje. Anebo komplexnější povolání: třeba u manažera nebo informatika nemusí být požadované kompetence úplně zjevné.

Psycholog s dobrým vzděláním by měl být schopný požadované kompetence a jejich testování sestavit líp než laik. Poznat, které testy jsou dobré, vybrat kvalitní diagnostiku. A interpretovat výsledky. Z testů vypadne množství čísel, které je zapotřebí interpretovat ve vztahu k nějaké teorii o tom, jak lidé fungují. Nejde si jen náhodně vzít třeba extraverzi, protože někomu zrovna připadá zajímavá…

Testy zájmů a osobnosti pak můžou posloužit jako dodatečná kritéria, pomoci psychologovi lépe se připravit na rozhovor s uchazečem. Třeba se nenechat odradit tím, že se člověk při pohovoru nebo výkonovém testu málo projevuje, protože už z osobnostního testu ví, že by mohl být spíš tichý.

Nejsou pak ale ty psychologické testy zbytné? Chápu je u jeřábníků a jiných specifických profesí, třeba řidičů, u nichž je vyžaduje zákon…

Například právě u řidičů se ukazuje, že výsledky absolvovaných testů téměř vůbec nesouvisí s budoucí nehodovostí. Na druhou stranu ale ty testy pravděpodobně vyřadily lidi se závažnými psychickými obtížemi, kteří pak za volant nesedli – a nehodovost by mohli mít řádově vyšší. Takže přestože ty testy zdánlivě nefungují, ve skutečnosti mohly být docela účinné a vyřadit ty nejméně vhodné kandidáty.

Užívat osobnostní dotazníky z mého pohledu zbytné být skutečně může. Mezi psychologické testy ale můžu řadit i assessment centra nebo pozorování lidí v konkrétních situacích, které standardizovaným způsobem zaznamenává, jak se ti lidé chovají. A to může být skutečně užitečné. Takže záleží na tom, co si pod termínem „psychologické testování“ představujeme.

Pišl & psycho na Finmagu

Než půjdete k psychologovi nebo psychiatrovi, můžete si na webu udělat test. Odhalí příčinu problémů, nabídne diagnózu a doporučí program, který vám pomůže s jejich řešením. Šarlatánství? Přesně.

Šmejdi level psychologové


Lze štěstí koupit za peníze? Odpověď je dvousečná: bohatství sice ke štěstí nevede, ale chudoba vede k neštěstí.

Štěstí si za peníze koupíš. Aspoň kousek


Pouhý pobyt venku zřejmě prospívá našemu zdraví a pocitu spokojenosti. Než se začnete týrat ve fitku a vážit si sacharidy a tuky na lékárnických vahách, zkuste možná čas od času třeba jenom posedět na lavičce nebo se jen tak projít.

Zdravější a spokojenější život? Vypadněte!


Neurotechnologie jsou obor moderní i módní. Přibývá technologií zázračných i „zázračných“. Investoři čujou zisky a nosí peníze. Škoda, že jich část nejde do tradičnějších oborů, taky by se hodily.

Neurotech: technologie válcujou prášky. Není to úplně dobře


Když se nebudeme hýbat, když budeme hulit a kalit, umřeme dřív. Vzali jsme to jako vědecky ověřený fakt a leckdo se podle toho zařídil. Vědecky ověřený fakt je ale i to, že život zkracuje osamění a deprese. To ale slyšet nechceme, natož se zařídit.

Samota zabíjí

Je tedy zastaralou metodou ono zaškrtávání odpovědí na otázky, které slibují prozradit naši osobnost?

Zastaralé určitě není. Spousta velkých firem takové testy používá. Testování osobnosti nicméně není vhodné pro běžné lidi, protože může dojít k velkému zkreslení v důsledku sebestylizace nebo jeho preferovaného způsobu odpovídání. Na druhou stranu osobnostní testy dokáží účinně vyřadit lidi se závažnějšími duševními obtížemi.

Zároveň ale máme lepší metody, například již zmíněná assessment centra. I u těch lze standardně ověřovat validitu a reliabilitu. A dobrý poskytovatel assessment center by měl být schopný deklarovat, že volená kritéria dávají smysl a že je schopný lidi ohodnotit dostatečně přesně.

Dotazníkové metody skutečně měří osobnost lidí. Problém ale je v tom, že tyto testy jsou zpravidla „průhledné“, respondent si může domyslet, jaké odpovědi jsou žádoucí, a své tomu přizpůsobovat. Existují určité metodologické a statistické postupy pro kontrolu takového zkreslení, ty ale samozřejmě nejsou dokonalé. Výsledky osobních testů v situaci, kdy lidem na jejich výsledcích záleží, jsou tedy zkreslené. Nakolik bude zkreslení vadit a ovlivňovat výběrový proces, závisí na situaci. Zastaralou metodou jednoznačně je bezmyšlenkovité použití dotazníku ve výběrovém řízení. Dobře zvolená metoda s jasným záměrem a dobrými psychometrickými parametry ale užitečná být může.

Jak vůbec může laik rozlišit zrno od plev?

V ideálním světě, v němž bohužel nežijeme, by se měl mít možnost podívat na recenzi té diagnostiky. O to se také snažíme, například v odborném časopise Testfórum. U komerčních testů na trhu ale moc recenzí není. Myslím, že by se měl ale důsledně ptát dodavatele, jestli byl u vývoje testů psycholog, nebo se jedná o výtvor informatiků, který test prostě nějak dali dohromady. Zároveň by se měl ptát po parametrech testu – validitě, reliabilitě, o statistických důkazech, že daná metoda funguje.

Distributor by měl být schopný poskytnout informace o tom, jak byly vytvořené normy, s nimiž budoucí uchazeče srovnává. Doporučení Mezinárodní komise pro testování můžou poskytnout dobrá vodítka, na co by měl dodavatel testování myslet. Navíc existuje i norma ISO 10667 o tom, jak má vypadat proces psychologické diagnostiky v B2B prostředí, třeba právě v případě personálního výběru.

V průběhu testování pak je zapotřebí kriticky sledovat, jestli výsledky dávají smysl. Jejich vnímání totiž může zkreslovat například Barnumský neboli Forerův efekt pojmenovaný jak podle výzkumníka, který jej zkoumal, tak podle cirkusáka, který využíval jeho účinku. Všichni respondenti výzkumu dostali stejné výsledky jakéhosi osobnostního dotazníku, bez ohledu na to, co vyplnili – a výzkumníci se jich ptali, jak dobře popsali jejich osobnost. Převážná většina respondentů odpovídala, že je výsledky vystihují.

Lidé totiž špatně pracují s pravděpodobností. Pokud výsledky obsahují třeba pět různých informací a jedna z nich je náhodou pravdivá, člověk má tendenci vypíchnout tu jednu správnou – a ty ostatní jakoby přehlédnout. Navíc podobné výsledky popisují, co mají lidé společného, například „máte rád/a lidi, ale někdy chcete být sám/sama“. Tím, že test popisuje každého člověka, je takový výsledek vlastně přesný. Jenže to není cílem diagnostiky: ta by neměla popisovat, co mají lidé společného, ale v čem se jejich vlastnosti liší.

Nestojí právě na takových základech mnohé osobnostní testy pro firmy i pro veřejnost postavené na jungiánské psychologii – třeba oblíbený Myers–Briggs Type Indicator (MBTI) nebo socionika?

MBTI není totéž co jungiánská psychologie. Jedná se o spornou metodu, na kterou panují různé názory. Hlavní výtka je ta, že její typy jednoduše neexistují: že takový dotazník nevede k rozřazení lidí do typů. Místo toho ohodnotí jejich vlastnosti na kontinuálních škálách a následně je do různých typů „rozseká“. Takový postup je nespolehlivý, protože sotva znatelný posun na škále už vede k zařazení do jiného typu, s úplně odlišnými konotacemi. Rozřazení těch lidí tak nezohledňuje chybu měření.

Pokud takovou analýzu provedeme pořádně, je navíc patrné, že jen velmi málo lidí spadá do nějakého vyhraněného typu – nehledě na to, že ty typy u MBTI jsou nevhodně sestavené. Většina lidí se nachází někde mezi kategoriemi. Takové typologické dotazníky jsou podle mě nebezpečné, protože se lidé uvnitř jednotlivých typů liší víc než jednotlivé typy mezi sebou. Na dotazníky, které poskytují typy různých lidí místo kontinuálních škál, bych si dával pozor. Veškeré empirické důkazy vedou k závěrům, že se lidské vlastnosti špatně typizují a že se lépe měří na kontinuálních škálách.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Můžou vůbec osobnostní dotazníky – byť dobře sestavené – člověku prozradit něco, co sám o sobě neví?

Člověk žije v určitém sociálním kontextu a nemá přesné srovnání, jací jsou lidé mimo jeho sociální bublinu. Pokud je jeho okolí nějakým způsobem specifické, testy mu můžou pomoci srovnat se s lidmi mimo jeho sociální okruh. Rozhodně ale neobjeví něco, o čem by člověk vůbec neměl ponětí.

Jak naznačuje citace čtenářky v úvodu, někteří lidé jsou přesvědčení, že testy nic nového nenapoví ani personalistovi. Jaký je nejpřesvědčivější důkaz, že psychometrika skutečně má firmám co nabídnout?

Psychologie tuto otázku řeší už od čtyřicátých let. V té době Paul Meehl experimentálně zkoumal, jak úspěšně lze předpovídat chování člověka na základě nestandardizované procedury, třeba neformálního rozhovoru, a standardizované metody. Tou může být jak nějaký test nebo dotazník, tak nějaké standardizované pozorovací schéma. Paul Meehl demonstroval, že statistický přístup je přesnější než ten klinický, neformální. A od té doby jeho závěry replikovalo mnoho experimentů v mnoha různých kontextech.

Asi před dvaceti lety vyšla velká metaanalýza výzkumů, které Meehlovy experimenty opakovaly. A ukázalo se, že v drtivé většině případů statistický přístup predikuje budoucí chování líp než ten klinický, kvalitativní přístup. A nejefektivnější je kombinace obojího: jak provést testy, tak se s člověkem obyčejně bavit. Takže máme empirické důkazy, že testy a assessment centra jsou přínosné.

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl píše a překládá o vědách, jejichž název má aspoň deset slabik, zejména pokud se točí kolem mozku, myšlení, psychologie, neurověd, medicíny… nejraději má psychoneuroimunologii. Ve volném čase pobíhá se psem po... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK