Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vyrovnávání s historií je nedokončitelné

V Česku jsme loni mocně slavili sté výročí vzniku Československa, Rakušané se za dobou před sto lety moc neohlížejí. Britský uměnovědec Matthew Rampley žije a pracuje v Česku a zkoumá, co v nástupnických zemích zbylo z Rakouska-Uherska.

Když přijde na rozhovor do kavárny, objednává si s přízvukem, ale česky. „Žiju tady, tak je jasné, že bych měl mluvit česky,“ má jasno výzkumník, který si před lety vzal za ženu Češku, kolegyni z oboru, která je dnes jeho spolupracovnicí. V novém domově chodí na intenzivní jazykové kurzy, ale rozhovory zatím dává v angličtině, protože v ní dokáže jít víc do hloubky.

Matthew Rampley

Matthew Rampley

Narodil se roku 1966 v Rochesteru ve Velké Británii. Vystudoval na Oxfordu klasické a moderní jazyky, doktorát má z estetiky a dějin umění. Na předchozím působišti, univerzitě v Birminghamu, se věnoval výuce a výzkumu v oblasti architektury a umění ve střední Evropě od roku 1860 až po současnost a také kritice, teorii a historiografii umění.

Loni získal ceněný vědecký grant Evropské výzkumné rady. Na pětiletý projekt s názvem Kontinuita a zlom ve středoevropském umění a architektuře 1918–1939 dostal dotaci ve výši 2,5 milionu eur. Pětičlenný tým se v něm dívá na to, jak se rozpad Rakouska-Uherska otisknul do architektury a umění v nástupnických zemích.

V souvislosti s jednáním o vystoupení Velké Británie z Evropské unie hrozilo, že o financování přijde, a tak se rozhodl přesunout i s týmem jinam. Protože jeho žena a zároveň kolegyně je Češka a Masarykova univerzita v Brně má pro vědce jeho formátu speciální grant, vyhrálo Brno. Od července tady žije a do Británie se vracet neplánuje.

Co vás takovému výzkumu přivedlo? Vždyť jste Brit.

Už dřív jsem se zabýval muzei v někdejším Rakousku-Uhersku a pak jsem přemýšlel, co bude dál, chtěl jsem zajistit budoucnost kolegům v týmu. Nakonec se projevilo víc proměnných najednou. Třeba když jsme byli se ženou v Lublani, říkala mi, že tamější domy a ulice vypadají stejně jako v Brně. V tomto ohledu jako by Habsburkové z žádné ze zemí bývalého impéria vlastně nikdy neodešli. Kulturní vzorce se všude zachovaly. Tak mě napadlo pracovat s odkazem impéria. Co se stane, když padne? V nástupnických zemích se prolíná spousta vlivů – snaha posunout se i nostalgie po starých časech. Další věc byla, že například o meziválečném vývoji v Rakousku nebo v Maďarsku nikdo moc nemluví. Obě země paralyzoval fakt, že už neznamenaly to, co dřív.

Financování Evropskou výzkumnou radou jste získal ještě jako pracovník univerzity v Birminghamu, teď už jste ale několik měsíců zaměstnancem Masarykovy univerzity, kam jste projekt i se zaměstnanci přenesl. Jak se to seběhlo?

Spouštěčem byla jednání o brexitu. Můj projekt financovala Evropská unie a bylo jasné, že pokud už Británie nebude její součástí, nebude mít Unie důvod v tom pokračovat. Já měl svoje místo na univerzitě jisté, ale moji kolegové ne. Vláda sice vydala nějaká prohlášení, že by financování převzala, ale byli ohledně toho velmi vágní a osobně nevěřím, že je to nějak výrazně zajímá. Všechno by to zkrátka zmizelo. Začal jsem tedy hledat jinou hostující instituci v Evropské unii. Nabízelo se víc možností, ale protože moje žena je Češka, máme tady vazby a spoustu známých, dostal jsem informaci, že Masarykova univerzita vypisuje speciální grant, jehož prostřednictvím se snaží lákat vědce s obdobným typem projektů. 

Měl jste možnost jít i do Vídně, tedy do centra bývalého Rakouska-Uherska. Nedávalo by to větší smysl?

Osobně se cítím daleko pohodlněji v Brně, je to tady uvolněnější, ne tak usedlé. Ve Vídni vládne pořád něco jako mocnářský přístup. V roce 2017 jsem tam vystupoval na konferenci o Rudolfu Eitelbergrovi, který založil tamější muzeum umění a designu. Byl to první profesor dějin umění ve Vídni, velká osobnost, a pocházel z Olomouce. Nějakou dobu předtím jsem mluvil s kolegy z tamější univerzity, že by bylo dobré do příprav zahrnout i olomoucké kolegy, ale oni se jen nechápavě ptali proč. Připomněl jsem jim, že Eitelberger je právě z Olomouce, ale nemělo to ohlas, nakonec tam byl z Česka myslím jen jeden člověk. Zábavné bylo, že když jsem se recipročně v Olomouci ptal, jestli o tom náhodou také nepřemýšlejí, reagovali, že je to ani nenapadlo. Pochopil jsem, že mentální hranice pořád ještě existují. Pro Vídeňany, je záhada cokoliv se děje na sever od Mikulova, a vy pořád ještě často nepřemýšlíte v mezinárodním kontextu, protože přes hranice se dřív zkrátka nechodilo. 

Proto se ptám vás, protože se to asi lépe popisuje cizinci. Bojí se Češi? Nebo jsme zkrátka jen plaší?

Asi trochu od obojího. Pořád mi přijde velice směšné, když tady potkávám lidi a oni mi říkají, jak jsou poctěni tím, že jsme tady. To je přece hloupost. A doteď si pamatuju, když jsem poprvé potkal jednu paní profesorku, která za mnou přišla a udělala něco jako pukrle. Je to trochu komplex méněcennosti, idea malého člověka, má to hluboké historické kořeny. Když jsme měli workshop o tom, jak psát velké vědecké projekty, často byly cítit pochybnosti v tom smyslu, že jako Češi nejste dost dobří se o něco takového ucházet. A někdy rovnou rezignace, že to nemá cenu, protože se na vás ostatní stejně dívají shora.

Je pro současný výzkum z nějakého důvodu lepší, že teď žijete v Česku, a ne v Birminghamu?

Mám určitě dobrý pocit z toho, že žiju v místech, kterými se profesně zabývám. Ale má to i řadu praktických důsledků – mám fyzicky blízko ke knihovnám, galeriím a informačním zdrojům. Ono totiž ani dneska zdaleka všechno není na internetu. A třeba na jaře se chystám na cestu kolem Maďarska, protože se chci podívat na spoustu kostelů a dalších budov. Všechno je to mnohem jednodušší dělat z Česka.

Které město je pro vás nejdůležitější?

To záleží na tom, o kterou část našeho projektu byste se zajímala. V jedné, kde řešíme mezinárodní výstavy, jsou pro nás nejdůležitější Chicago a New York. Meziválečné Československo bylo totiž velmi aktivní v sebepropagaci a prezentování sebe sama na světových veletrzích. Proto akcentujeme vznik brněnského výstaviště, které se stavělo kvůli výstavě soudobé kultury v roce 1928. Byl to ale jen střípek. Velké výstavy se konaly třeba i v Paříží a hodně ve Spojených státech. Pro novou zemi byla přítomnost na nich důležitá, protože v zahraničí měla řadu emigrantů s finančními prostředky. Bylo nutné udržovat spojení, šlo o zdroj finanční i obecně zahraniční podpory.

Výstava soudobé kultury v roce 1928 byla velká událost, měla to být ohromující prezentace toho, co všechno mladé Československo za deset let existence dokázalo. Jak ji vnímáte vy?

Má to několik rovin. Zajímá nás architektura areálu, která je neobyčejná, jeden z důležitých příkladů výstavní architektury v Evropě. Důležitá je ale i sama výstava, protože se hodně lišila od těch předchozích, které se konaly v letech 1908, 1895 a 1891 na pražském výstavišti v Holešovicích.

V čem přesně?

Všechny předchozí akce byly spjaté s českým nacionalismem, který byl v té době historicky orientovaný. Zobrazovala se folklorní témata a projevovala se snaha legitimizovat českou kulturu, že vůbec existuje. A přirozeně se objevovala spousta kontroverzí, protože na výstavě v roce 1895 byla německy mluvící populace Česka neviditelná. Už tehdy to byl pokus o přepsání historie a prezentovat Česko jako výhradně české. Ačkoliv se na výstavě v roce 1928 částečně objevovaly stejné prvky, daleko víc kladla důraz na technologické inovace. Konala se v době, kdy se Brno stávalo důležitým centrem moderní architektury, takže se hodně prezentovala technika, materiály, design. Všude se mluvilo jen o světě zítřka, zatímco výstavy 19. století byly převážně o pohledech do minulosti. Souvisí s tím i velkolepý brněnský projekt výstavby souboru funkcionalistických domů s názvem kolonie Nový dům. Je to odkaz na Deutsche Werkbund, tehdejší německý spolek umělců a architektů, a tedy pokus demonstrovat mezinárodní spojení.

Matthew Rampley

Matthew Rampley

V tomto případě to ale byl skutečně spíš pokus. O domy ze zmíněného projektu nakonec obyvatelé města neměli moc zájem.

To je trochu příkrý odsudek. V tomto případě totiž opravdu byla nejdůležitější mezinárodní dimenze, přihlášení se k moderní architektuře. Ano, domy se moc neprodávaly, ale bylo to proto, že se před stavbou vlastně ani nepřemýšlelo nad tím, kdo by je kupoval. Byla to demonstrace.

Zatímco v Československu mohutněl funkcionalismus, rakouská meziválečná architektura šla opačným směrem. Snažila se kombinovat jazyk funkcionalismu s různými odkazy na tradici. Ve Vídni se v té době ve velkém stavěly domy sociálního bydlení známé dodnes. Byl to produkt velice progresivní sociálnědemokratické politiky veřejného bydlení, ale design tak pokrokový být nemohl. V Rakousku se pořád ozývalo echo minulosti, nostalgie po Habsburcích, takže i domy bylo nutné napojit na tradici, aby byly pro obyvatele akceptovatelné. Funkcionalismus by tam byl moc velký kulturní šok.

Servírujeme svět!

Chytré čtení na víkend

Nabízíme vychucený talíř duševní stravy. Chtěli byste každý pátek dostávat do e-mailu přehled nejlepšího inspirativního čtení, které z hlubin českého i světového čtení vyšťoural šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek? 

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru.

Čtení na víkend

 

Osobně se hodně zajímáte o církevní architekturu, přitom třeba kostely asi nebyly hlavními památkami tohoto období, ne?

Moderní kostel vznikaly, ale v souladu s tehdejším společenským nastavením se o nich vlastně nemluvilo. Situace v Československu byla daleko komplikovanější, než se obecně traduje, spousta lidí měla ze změny režimu ambivalentní pocity. Má se za to, že vytvoření nového státu bylo vítáno masami jako moment osvobození. Ale je potřeba si uvědomit, že to byla spíš radost z konce válečného utrpení. Ne všichni lidé byli nutně srozuměni s myšlenkou nového státu. Většině lidí by možná stačila lepší pozice v rámci Rakouska-Uherska. Obecně, nová politická elita ukazovala jen málo pochopení pro různobarevnost svého obyvatelstva, což se projevilo například na katolicismu. Za Rakouska-Uherska to byla důležitá společensko-politická síla, velká část obyvatel byla věřících, ale nový stát se od tohoto proudu odklonil, do mýtu nového Československa se nehodil. Proto i když vznikaly nové zajímavé církevní stavby, moc se o nich nemluvilo, protože se vlastně nevědělo, jak k tomu přistoupit. Například kostel svatého Václava od Josefa Gočára v pražských Vršovicích je brilantní stavba, ale je to kostel, tak odborníci vždycky raději mluvili o kolonii Nový dům.

Když se nostalgie projevovala mezi obyvateli Československa, jaké to pak muselo být v novém Rakousku a Maďarsku…

Zrodily se dva traumatizované státy, které musely čelit výzvě, jak samy sebe v nových podmínkách definovat. U obou v tom sehrál důležitou roli katolicismus jako součást národní báze. Katolická církev zajistila historickou kontinuitu a pomohla oběma najít novou legitimitu.

Jak se to projevovalo v umění a architektuře?

Vídeň už před rokem 1918 nebyla důležitým uměleckým centrem, to byl spíš Berlín nebo Paříž. Neznamená to, že se tam nic nedělo, umělci se ale vyhýbali kontroverzním tématům. Je na to hezký německý pojem innere Emigration, vnitřní emigrace. Většinou se o ní mluví v souvislosti s nástupem nacistů k moci, ale v Rakousku to přišlo daleko dřív. Mezi válkami tam panoval konzervativní reakční režim, k čemuž se Rakušané donedávna neuměli postavit. Na to, co se dělo mezi válkami, nejsou hrdí. Po roce 1945 se etabloval mýtus, že Rakousko bylo první obětí Hitlera. Tak se vyhnulo kritice svojí role ve válce. Německo muselo projít procesem vyrovnání se s vlastní vinou, ale Rakušané ne, protože se tvářili jako oběti. Až časem uznali, že aby se tu objevil fašismus, nepotřebovala země Hitlera. Tamější diskuze se nevedla o tom, kdo vyhraje volby, ale jestli vůbec mají nějaké být. Když Hitler zemi v březnu 1938 obsadil, půda pro něj už byla připravená. Směřoval k tomu vývoj předchozích dvaceti let.

Napadá mě, jestli do podobné vnitřní emigrace neutíkají i současní Britové. Nejsou už apatičtí k politickému dění, když se brexit, který si odhlasovali před víc než třemi lety, pořád ještě nestal?

Není to tak, že by se nezajímali o politiku, ale jisté znechucení se projevuje. Paralely jistě jsou, jen Britové žijí v nové situaci ani ne čtyři roky, kdežto v Rakousku se bavíme třeba o 15 letech, tak bych to zatím nenadsazoval. Osobně bych nikdy nehádal, že se z Británie stane tak chaotická země. I v tomto případě se ale ukazuje, že když dojde na řešení minulosti, je to nedokončitelná záležitost. Nic nejde jen tak utnout, což je i jedno z východisek mého projektu. V případě Británie je to nostalgie po tom, že už není impériem, po dobách, kdy země něco znamenala, kombinovaná s tím, že se k ostatním unijním zemím nikdy neuměla chovat jako k partnerům. Nenašla si v tom svoje místo.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Jak jednání o brexitu vnímáte teď, když už žijete v Česku?

Myslím, že kdokoliv, kdo žije v zahraničí, se pořád zajímá o to, co se děje v jeho rodné zemi, mě nevyjímaje. Mám v Británii rodinu, spoustu vazeb. Ale zajímá mě to samozřejmě i proto, že pokud padne nějaké finální rozhodnutí, ovlivní to můj zdejší status. Pořád prožívám kombinaci vzteku a smutku, tím spíš, že dnes už možná větší polovina obyvatel s brexitem nesouhlasí. Ale když budou podepisovat petice nebo chodit na demonstrace, nic se nestane. A štve mě to i proto, že Borise Johnsona znám už ze studií z Oxfordu. Byl o pár let starší než já, a třeba s Davidem Cameronem jsme stejně staří. Zajímavé je, jak jsou si podobní. Už na škole se chtěli stát premiéry, byla to jejich ambice, i když přesně nevěděli proč. Byla to záležitost ega, přitom neměli vizi, jak se k tomu propracovat. Jakkoliv byla Theresa Mayová příšerná, tak měla smysl pro to, že být premiérem je něco víc než její osobní ambice. Že tady je pro něco víc než ona sama. A třeba Margaret Thatcherová se nestala premiérkou kvůli osobním ambicím, ale proto, že měla vizi Británie. Cameron i Johnson byli vedeni jen tím, že chtějí být premiéry.

Fotila Helena Brunnerová

Martina Fojtů

Martina Fojtů

Zážitek z olympiády v Naganu ji ovlivnil natolik, že se rozhodla stát sportovní novinářkou, kterou pak také několik let dělala pro brněnskou MF Dnes. Po dokončení studií žurnalistiky, germanistiky a marketingu dnes ale pracuje... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 9. 11. 2019 11:29

Za mne zajímavý rozhovor. Na finmagu sice trochu off topic, ale na druhé straně z toho výjimečně nečouhá Kašpárkův neomarximus, což je hodně plusových bodů navíc.

V době popularity dystopických románů se nabízí úvaha, jak by se střední Evropa vyvíjela, kdyby země koruny české získaly stejné postavení jako Uhry. Bohužel petrifikovaný byrokrat FJI znemožnil jakoukoliv rozumnou cestu do budoucna. BTW pane Capouch, nevíte náhodou, proč vlastně Uhři bránili tomu, aby České země získaly stejný status?

+6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK