Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Žádné hodnoty snad nemám a ani mít nebudu

Jakub JetmarOndřej Sliš
Jakub Jetmar, Ondřej Sliš
2. 11. 2019
 72 385

Vloni jí vyšla unikátní kniha o Hegelovi, píše štiplavé recenze a vedle toho je snad nejpopulárnější vyučující mezi studenty pražské filozofie. Tereza Matějčková je pozoruhodná žena. Strávili jsme s ní proto dvě dlouhá odpoledne, abychom přinesli rozhovor odpovídající délky a hloubky.

Žádné hodnoty snad nemám a ani mít nebudu

Na Univerzitě Karlově přednáší doktorka Matějčková (*1984) o kdečem. Zejména ale o novověkých filozofických titánech, z jejichž myšlení si nebojí dělat legraci. Častěji ale humor otáčí proti sobě nebo filozofii jako oboru. „Já ji vůbec nechci hanit, ale ona je často nikoliv vznešená, ale trapná,“ zakončuje Matějčková jednu ze svých velmi rozvětvených odpovědí.

Její myšlení je vskutku dialektické: je to tak, ale taky tak, ale úplně na druhou stranu taky… Na konci to kupodivu dává smysl i nám nefilozofům. Na tom ostatně Matějčkové hodně záleží, a proto tříbí srozumitelnost třeba v článcích pro sobotní Lidové noviny, kde jednou rozebere seriál od HBO, příště zase literární hvězdu Houellebecqa.

Obecně si myslím, že je důležité, aby filozof vstupoval do veřejného života, zvažoval svůj život a okolí. Často mám ale pocit, že jakmile se někdo z akademické sféry vyjádří na veřejnosti, stává se tím pro ostatní akademiky podezřelým,“ vypráví nám na začátku Matějčková, která se podle svých slov začala filozofii věnovat až docela pozdě – ve třiadvaceti letech. „Máte si namísto toho psát odborné články, které přečtou dva lidi… To může být frustrující, z určitého úhlu je to ale taky dost pohodlné, protože na tyto texty skutečně reaguje jen velmi omezený okruh lidí, který navíc často sdílí vaše předpoklady. V tom případě samozřejmě hrozí, že se disciplína zahrabe sama do sebe. U filozofie jde o obzvlášť velké riziko, protože se neustále pohybujete na hranici mezi banalitou a hloubkou. Pokud se bojíte být banální a schováváte se za nesrozumitelný jazyk, tak to je konec”.

Během našeho seznamování jste zmínila, že akademická filozofie asi není nejvyšší formou filozofie. Tak kde ji hledat? Někde psát a nevěnovat se ani tomu učení?

Co je nejvyšší formou filozofie, to vůbec nevím. Jestli má ale být cílem filozofa někam se zavřít a jen psát? Podle mě vůbec, naopak! Učení je pro mě naprostý základ. Navíc když to řeknu ošklivě, studenti nám přece jen dávají práci, a tím pádem i smysl. Můžeme sehrát malou roli, že jim předáme nějaké hledisko nebo spíš že je přivedeme ke knihám, které je naučí se dívat na svět jinak…

Vstoupit mezi čtenáře, ovlivnit svou dobu, to mi připadá jako to největší, co v té profesi můžete dokázat. Filozofická knížka, kterou ale čtou lidi, ne dva posuzovatelé v recenzním řízení.

Komu se to třeba podařilo?

Na začátku je Sókratés. Nic sice nenapsal, ale byl na agoře a mluvil s lidmi. Kant psal publicistické texty, stejně tak Voltaire. Schopenhauer vydával bestsellery, byť ho mnoho filozofů nepovažuje za filozofa. Ale to ani Hegela a Nietzscheho zas mají za nacistu. Samozřejmě: trochu znemožníte, jakmile se stanete populárním, ale bez toho tento typ filozofie není možný.

Současnějším příkladem je Eichmann v Jeruzalémě od Hannah Arendtové [Matějčková působí také ve filozofickém nakladatelství OIKOYMENH, kde spolupracovala na novém vydání, pozn. red.]. Filozofka, která vstoupila na horkou půdu vypořádávání se s holokaustem – taky byla po té knížce téměř uvláčena, dostala se do velmi tvrdých debat. Přestože to nejprve vyšlo jako série reportáží v časopise, tak právě to je skvělý příklad jednoho typu filozofie, kterého si hodně vážím. Teď jsem to znovu četla a byla nadšená. Jasností toho jazyka, nezatíženého jakoukoliv terminologií. Tam není otázka, jak to míní. Žádné triky na čtenáře, žádné odkazování na padesátého osmého filozofa.

G. W. F. Hegel

GWFH

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770–1831) byl vůdčí postavou německé idealistické filozofie (1770–1831). Bývá považován za autora řady nesmírně složitých děl a teorií, které ovlivnily generace dalších myslitelů. Jako příklad může sloužit jeho filozofie dějin, kterou rozvinul a přetvořil Karel Marx. Jeho nejznámější prací je Fenomenologie ducha, kterou Matějčková interpretuje ve své knize „jako popis cesty, na níž vědomí na každé ‚zastávce' formuluje konkrétní model světa“. Z pochopitelných důvodů se dnes Hegel šíří zejména formou memů.

Co předáváte studentům vy? A jak jim pomůže s orientací ve světě, když se zaměřujete třeba na Hegela, filozofa začátku 19. století?

Hegel je parádní příklad. Já samozřejmě nesouhlasím, když říká, že ženy a muži se k sobě vztahují jako květiny a zvířata. A že bych se jako žena měla věnovat spíš domácím aktivitám než vyučování. Od Hegela se nenaučíte moc názorů – ony by se názory mimochodem vůbec ve filozofii neměly přeceňovat. Můžete se naučit, jak přemýšlet. Nebo aspoň nový pohled na svět, v tom jsou velcí filozofové jedineční. Myslím, že moje výuka spočívá ve snaze naučit studenty obracet se k těmto učitelům. Já je myslet nenaučím.

Zvláštní pohled filozofie spočívá v tom, že vás učí distanci. Hegel říkal: Chcete se naučit dobře svůj jazyk? Tak od něj musíte poodstoupit. Učte se řečtinu. Najednou totiž pochopíte strukturu vlastního jazyka. A právě tak to platí i o přemyšlení o současnosti. Jestli chcete odstup, přečtěte si třeba středověkého filozofa Tomáše Akvinského. Díky tomu si uvědomíte nesamozřejmost všeho, co vám přijde jako samozřejmé.

Co konkrétně znamená, že nás Hegel naučí přemýšlet?

Ukazuje například, jak moc je člověk zapuštěný ve svojí době. Že všichni myslíme spolu. Prostředí vás táhne a jste tak dobří, jak dobří jsou ostatní. Proto není náhoda, že se třeba v dějinách objeví naráz více myslitelů. V Aténách. V Římě. Nebo v Německu Hegel, Fichte, Schelling, Nietzsche… A funguje to i naopak, kazíme se spolu. Když profesor nadává, že studenti dnes nečtou, tak ve skutečnosti tím trpíme i my učitelé.

Co tím myslíte?

Často se pohoršujeme na tím, že typicky mladí lidé mají klipovitou pozornost – naprosto totéž je v akademii. Člověk má občas pocit, že filozofové čtou knihy. Na to je ale potřeba čas, vy přitom musíte dělat spoustu aktivit, takže čtete články nebo jejich části. Já třeba takhle při snaze obstát v akademickém prostředí jednoho dne zjistila, že jsem ztratila schopnost číst beletrii. Tak jsem si řekla, že tohle nejde, a snažím se mít neustále něco rozečteného. Zkrátka: rozptýlení je všudypřítomné a akademie vás od toho rozhodně neuchrání.

Taky mám pocit, že posluchači své vyučující trochu přeceňují. Sama jsem třeba nikdy nepřečetla Kritiku čistého rozumu od začátku do konce. A pak se taky přeceňuje čtení. Zlí jazykové o Alexandru Kojèvovi tvrdí, že přečetl výběrově sotva padesát stran Fenomenologie ducha – a na tom postavil skvělou interpretaci jejího autora Hegela. Takže nemějme iluze.

O Babišovi nevědí filozofové nic navíc

Snažíte se studentům předat i něco, řekněme, nefilozofického?

Studium je také období, kdy se můžou setkat nerušeně s velkými díly literatury, filozofie. To je nenahraditelné. Je to luxus a máme štěstí, že můžeme jako společnost tohle mladým poskytnout. Potom nastoupíte do práce, založíte rodinu a už nemáte čas si přečíst třeba Válku a mír. Když si ji ale přečtete, už s vámi zůstane. A když ten čas promarní… no, co se dá dělat: já bych jim, jak říká Jaspers, dala tu možnost zničit si život.

Přišla zima a s ní i nový Finmag. Co v něm najdete?

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

KNIHY JSOU BYZNYS

• Jak zacloumal knižním trhem nástup komiksu? • Proč si za sebe slavné osobnosti nechávají psát knihy? • Investice do knih se vyplatí, ale pro byznys se to dělat nedá.

BYZNYS JE HRA

• Než úspěšní podnikatelé zestárnou, musí vyřešit, co bude dál. Kdo převezme Pradu? • Hřbitovy mají problém: Velká poptávka nepřináší víc peněz. • Kolik platů stojí byt?


Čas mezi dvacítkou a třicítkou je mimochodem hrozně krátký. Máte ukončit vzdělání, rozhlédnout se po nějakém partnerovi, ideálně založit rodinu… A je to taky doba obrovského intelektuálního potenciálu. Filozofy si často představujeme jako vousaté starce. Reálně jich ale měla spousta už v pětatřiceti hotovo a pak dolaďovali. Proto měl třeba Hegel deprese ze Schellinga, který v osmnácti proměnil filozofii – a Hegel v jednadvaceti pořád nic! Může vás i mě samozřejmě uklidnit, že Kant psal Kritiku čistého rozumu starší – ale dvacetiletá mysl je dvacetiletá mysl.

Co aktuální dění? Má se k němu filozofka vyjadřovat?

Nemyslím si, že to tak musí být: jsi filozof, tak nám řekni, jak je to s Babišem. To je ostatně něco, co filozofové vědí stejně hodně nebo naopak málo jako jakýkoliv jiný občan. Jejich práce je sice v nějakém ohledu služba veřejnosti, nemají nám ale říkat, co si máme myslet. Žijeme v demokratické společnosti, kde se každý musí popasovat se svým vědomím a svědomím sám, ne být poučován filozofem. Ti nám mohou nabídnout jiný úhel pohledu. Jejich perspektiva je jiná už proto, že nemusí jako novináři něco komentovat každý den. Přesto myslím, že často spíš, jako ostatně všichni, papouškují mainstream.

Pravda dost často mění strany, a to dřív, než si toho všimneme. A nevšimnou si ani filozofové, kteří patent na rozum zjevně nemají, a v historii vidíme, že někteří z nich mají ze svých vyjádření k politice problémy ještě dlouho po smrti.

Zároveň si myslím, že se akademici nemají bát bavit se s novináři, vysvětlovat, co dělají a proč to dělají. Univerzita je součástí společnosti, není to žádné zásvětí.

Když se na vás na konferenci nějaký profesor oboří, že cappuccino nepije, že chtěl dvojité espresso, a vy tam přitom máte přednést příspěvek, tak se leknete. Ono se to ženám evidentně děje.

Umějí lidé z akademie vůbec mluvit jazykem, kterému obyčejní lidé rozumí?

Je pravda, že nás jazyk může snadno zotročit. A třeba ve studiích věnovaných Hegelovi není problém vysázet větu, která vypadá pěkně, ale dotyčný ji není schopen vysvětlit. V tom si myslím, že je filozofie odlišná od jiných disciplín.

Když člověk bude dělat výzkum v medicíně, tak se musí opřít o terminologii, která je naprosto nepřístupná lidem mimo tento okruh. Lékař se nemusí starat, jestli tomu já porozumím. Nejsem si úplně jistá, jestli tomu tak je i ve filozofii. Prostě proto, že tam nejsme na této úrovni specializace a ani bychom neměli být.

Liší se to mimochodem i podle zemí. V českém disentu a obecně před revolucí lidé často promýšleli svou situaci a neměli přístup k zahraniční literatuře. Museli čerpat sami ze sebe. Tím tady vznikl esejistický, volnější styl. To je rozdíl oproti Německu, kde když chcete vydávat ve slušném nakladatelství, musíte se vypořádat s veškerou sekundární literaturou, precizně vršit poznámky pod čarou…

Říkala jste, že je potřeba trochu balancovat na hraně banality, zároveň se věnujete těm „nejtěžším“ filozofům. Hegel. Heidegger. Necítíte se trochu – ve vší úctě – nepatřičně, když o nich bádáte a přednášíte, a zároveň víte, co všechno napsali a co už bylo napsáno u nich?

K té práci patří i určitá drzost, kterou jsem v sobě našla. Strašně snadno se můžete ztrapnit a kolikrát se to i stane. Ale dokud si toho jste vědomí, tak je to fajn.

Zase jsme ale u toho, že filozofie je disciplína, u níž víte, že vás lidé, o nichž přednášíte, nekonečně přesahují. Že jste vedle nich trapní. To si pak často říkáte před studenty, že jim tady vykládáte někoho, komu sami sotva rozumíte, a děláte, jak říkal Nietzsche, šaška cizím slovům. Já vůbec nechci filozofii hanit, ale ona je často nikoliv vznešená, ale trapná.

Narubali jsme vám!

Chytré čtení na víkend

Vyvezli jsme vagony hlušiny. A vám můžeme každý pátek poslat to nejryzejší čtení, které pro vás v hlubinách českého i světového internetu vytěžil šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek.

Přihlaste se k odběru našeho pravidelného newsletteru.

Čtení na víkend

Feminismus mě nezajímal, ale…

Na vašem Ústavu filozofie a religionistiky jsme napočítali, že z 38 lidí je jen šest žen. Čím to je?

To jste počítali i doktorandky, které se podílí na výuce, že?

Takže vás je ještě míň?

Interně jsme tři. Pomalu se to zlepšuje, aspoň doufám. Studentek máme asi polovinu, ale potom učí většinou jen pánové. Zdá se mi, že tím může vzniknout podezření, že vysíláme dost děsivou zprávu: jsme rádi, že jste tady, protože bez vás bychom neměli práci. Ale nemyslete si, že byste to taky mohly dělat. To je dost nepříjemné.

Na Západě je to vychýlení taky časté, byť ne tak extrémní jako na našem ústavu. Když jsem ještě studovala, tak jsem si to příliš neuvědomovala. Měla jsem zdravou dávku naivity a říkali si, že mě přece nikdo nebude posuzovat podle toho, jestli jsem žena. A myslím, že tehdy mě skutečně takto nikdo neposuzoval. Jenže pak se ocitnete na doktorátu, čímž vyšlete signál, že o tuhle práci máte zájem a že byste se v ní třeba sama chtěla realizovat. Teprve pak si člověk zažije pár, řekla bych, smutných či hořkých chvil: když jste v menšině a máte nějaký konflikt nebo problém, všechno vnímáte intenzivněji. Taky si začnete všímat „vtipných“ průpovídek na téma žena a myšlení… to se člověk asi propadá do pocitu beznaděje snáze.

Takže mě feminismus sice programově nezajímal, ale když jste potom na konferenci a nějaký profesor se na vás oboří, že cappuccino nepije, že chtěl dvojité espresso, a vy tam přitom máte přednést příspěvek, tak se leknete, protože si myslíte, že tohle jsou jen příběhy, které se vyprávějí, ale ono se to ženám evidentně vážně děje.

Na druhou stranu, když se dnes otevře nějaká akademická pozice třeba v Německu, tak na ni máte sto kandidátů. Všichni jsou skvělí, mají publikace, jezdí na konference. Protože stále převažují muži, tak se v tom konkurzu spíš obrátí na ženu. Tyhle dnešní příležitosti ovšem stojí na generacích žen, které měly své příležitosti zmařené…

Tereza Matějčková

Jak se vůbec díváte na vývoj současného světa? Někdy se zdá, že se hrozně rychle vyvíjí. Postpravda, ekologická krize, identitářství… Nejste z toho nervózní?

Asi ne tolik, já jsem neklidná sama ze sebe a to mě plně zaměstná. Ale snažím se to samozřejmě brát vážně, třeba klimatická varování jsou všudypřítomná.

Nervozitu je zajímavé sledovat u studentů. Říkají, že se opravdu bojí klimatické změny a rozumím, že to není hysterie, ale opravdu strach. Nemít třeba nárok na dítě, protože je to ekologicky náročné – studenti mi sdělují, že tohle je pro ně reálný problém. To znamená, že má tato generace pocit, že nemá budoucnost, a pak vědomí toho strachu. Vědomí, které v téhle podobě dřívější generace v této podobě asi nepociťovaly. To se do biografie této generace i našeho světa vepíše.

Zmínili jste i postpravdu. Na tu se často díváme moralizující, černobílou perspektivou. Tahle varianta, kterou nám vnucují média, je naivní. Je samozřejmě blbost mlčky snášet, aby si třeba Trump říkal, co chce. Ale buďme opatrní na druhé zjednodušení: že prostě vidíme svět. Nevidíme. Mluvíme o postfaktické době, ale faktum je v latině to, co je vytvořené. Svět vnímáme tak, že škrtáme, že vybíráme… V téhle přihlouplé debatě zaniká, že je to náročná disciplína a že pravda neleží na zemi. Právě tady by měl filozof zproblematizovat jak Trumpa, tak moralizující mediální scénu, která má představu, že bude vyučovat a sdělovat nějaké pravdy svému publiku.

My ale spíš sledujeme, jak se filozofové a akademici přidávají k veřejnosti ve volání po slušnosti. To je moc pěkné, politici mají jistě být slušní, ale je to ta hlavní politická ctnost? Předhánění se, kdo je slušnější, je mimořádně neslušné. Navíc se pak na politiku díváme prizmatem dobra a zla, a taková politika prostě není. Tam jde o zájmy, o moc, o peníze, o vliv – a to je všechno legitimní.

Někteří ale mluví o tom, že za současný marast může vlastně filozofie. Postmoderní učení, neomarxisté a šedesátá léta prý zabily pravdu… Jak se na takovou kritiku díváte?

Můžu se tady opřít třeba o Jordana Petersona, který se svým bestsellerem Dvanáct pravidel pro život předvedl ukázkovou filipiku proti humanitnímu vzdělání. Peterson je Kanaďan, působí v jiné kultuře a obavy o omezování svobody v tamější akademii jsou možná oprávněné, ale to neumím posoudit. S podobnou kritikou ale nepřichází jen on, takže to je něco, co bychom asi měli brát vážně.

Peterson na druhé straně představil karikaturu tohoto prostředí: Frankfurtské školy, Foucaulta, Judith Butlerové a dalších. To jsou přitom filozofové, kteří zásadně proměnili, jak se díváme na svět. Frankfurtská škola vnesla do filozofie reflexi společnosti, tedy že bytí pro nás není tímtéž jako pro Aristotela, že je třeba reflektovat ekonomické nebo genderové vztahy. Foucault to samé.

Jistě, existuje riziko, že jejich učení může zatvrdnout do ideologie a pak budeme ve všem hledat mocenské ustavení a zjišťovat, kdo je tady větší oběť. To je přirozeně dost nezajímavé a časem hlavně nekonečně otravné. Úroveň Petersonovy argumentace je nicméně tak pochybná, že nevidím důvod, proč o ní diskutovat na akademické půdě. On navíc situaci popisuje tak, že se filozofie a humanitní vědy scvrkly na gender studies. Tak to zjevně není, studenti čtou klasická díla, stále se ještě učí latinu…

Vy jste na Petersona ostatně psala recenzi

Ano, přišlo mi to jako takové new age pro muže. Důraz na správnou stravu, uklízení pokoje, rovnání si zad, mluvení pravdy a samozřejmě: pozor na ženy, protože to jsou chaotky, zatímco muži ztělesňují řád.

Ostatně tady to binární myšlení: ženy jsou takové a muži takoví je pro new age taky dost příznačné, vzpomeňme na bestsellery typu Ženy jsou z Marsu a muži z Venuše, podle mě to jde přesně v tomto žánru. Petersonova kniha je zároveň v jistém ohledu mimořádná, protože vyhmátla, o co mají lidé zájem. To jsem trochu podcenila: kolik fanoušků má i v Česku. Po článku v Lidových novinách jsem dostala desítky a desítky reakcí – asi nejvíc v životě a musím říct, že se do mě Peterson dost vepsal, takže jej teď stále sleduji.

Konzumujeme, vylučujeme, ale netrávíme

Nezažíváme trochu regres, pokud jde o tyto filozofické superstar? Hegel byl ve své době známý, stejně tak zmínění francouzští intelektuálové jako Foucault a spousty dalších. Nejsou vedle nich Peterson třeba se Slavojem Žižkem dost slabý odvar?

Peterson určitě, to je spíš takový guru. Jinak to ale nejsem schopná posoudit. Doba má často velké spisovatele, o kterých se dozvíme až zpětně, respektive o kterých se dozvědí následující generace. A i Hegel se stal populárním až ke stáru, kdy dělal dodnes zesměšňované přednášky o filozofii dějin.

Pokud jde o Žižka, tak s ním v mnoha ohledech nesouhlasím. Pokud ale něco přežije z hegelovského bádání, pak to nebudou texty lidí, kteří se honí za tím, kde Hegel použil slovo bytí a co je pro něho vnímání. Přežije Žižek. A podle mě právem. Pro spoustu lidí je kašpar, při přednášení chrchlá, smrká, ve vší teatrálnosti, srandovnosti a hysterii, je ale schopen mimořádných pojednání. S tím ostatně souhlasí i někteří respektovaní hegeliáni, kteří jsou třeba na úplně opačné straně politicky [Žižek je prominentní levičák, pozn. aut.].

Máme pocit, že moderna nemá hodnoty. Jenže je to naopak – žijeme v době přehnaných hodnot.

Recenzovala jste taky poslední knížku Michela Houellebecqa Serotonin. Hodně v ní řešíte rozlévání tržních mechanismů do všech aspektů života. A odtud krizi Západu, nihilismus. Jak se díváte na téma neoliberalismu?

Houellebecq nabízí lákavý pesimismus. Všechno je špatně a svět končí. Asi bych se této podmanivosti měla spíš bránit, ale většinou podléhám, a zvláště u Houellebecqa. Umí totiž skvěle vykreslit vztahy zbankrotované tržním mechanismem, má dáti-dal.

Zajímavé je, jak se Houellebecq uvnitř své kritiky tržních principů neustále vrací k náboženským otázkám. My se často pyšníme tím, že jsme nejateističtější společnost. Měli bychom si ale uvědomit, že když nevěříme v kategorie jako je věčnost, tak se to promítne i do našich vztahů. Přestaneme věřit věčnosti i v našem čase. Normou není věrnost, ale opuštění. Naše vztahy se promění v sérii, z níž budeme unaveni, tak jako protagonista Houellebecqovy knihy. Není to jen neoliberalismus, to je moderna v pravém slova smyslu. Zpochybněním věčnosti se dostává na přetřes i křesťanská láska k bližnímu jako určitý typ metody, jak se k sobě vztahujeme. Když Nietzsche říká Bůh je mrtvý, jedním dechem dodává: Končíme s láskou k bližnímu, bližního je třeba potrápit, otestovat.

Dobové hodnoty se se smrtí boha omezují na užitečnost, spotřebu, konzum. To je přirozeně klišé, ale zdá se, že ne nepravdivé. Vilém Flusser to hezky psal v nedávno vydaných Postdějinách: neustále se zabýváme tím, co konzumujeme, a paralelně také odpady, které vylučujeme. Takže dnes řešíme vlhčené ubrousky a co s nimi bude a jak žít s tím, že jsme toho tolik spotřebovali. Jako bychom byli jenom organismy, které konzumují, vylučují – ale již netráví. To souvisí s tím Houellebecqem, přišli jsme o schopnost vytvářet stálost. 

Omezení životů na směnu vidíme i jinde, jsou to takové drobnosti. Třeba na Facebooku mají ženy často v kolonce pro zaměstnání něco ve smyslu Maminka na plný úvazek. Tím chtějí podemlít tezi, že maminky doma nic nedělají a ztrácejí pracovní návyky. Říkají, že je to vlastně důstojná manažerská pozice. Ale vždyť to je přece padlý na hlavu! Mateřství je zcela jiná aktivita – proč nejsme schopni přijmout, že se věnují dítěti a nepracují?

Houellebecq obecně pojmenoval problém, který tu nepochybně je. Můžeme se ptát, jestli v téhle míře. To si ale můžete u velkých spisovatelů všimnout často, oni myslí v hysterii, hyperbolách, to k tomu patří.

rozhovoru pro časopis PLAV říkáte, že podle vás znamená nihilismus absolutizaci jakékoliv perspektivy. Když tedy řešíme jen směnu, konzumování a vylučování, jsme všichni nihilisty?

My máme pocit, že moderna nemá hodnoty. Jenže je to naopak – žijeme v době přehnaných hodnot. Třeba právě užitečnost. Tu skoro uctíváme. Potom si matka musí klást otázku, jestli je „manažerka“ v domácnosti, nebo jestli studovat humanitní vědy. Nejsme schopni vidět pluralitu lidských talentů, osudů. Nakonec i v politice: slušnost jako hodnota. Moderna je nihilistická především proto, že takhle moralizuje a nevidí jiné hodnoty. Ve jménu vlastních hodnot říká: ty ostatní nemají cenu, jsou nicotné. To je podle mě minimálně jedna forma nihilismu. 

Nechci, aby to vyznělo moc nábožensky, protože to mi není vlastní, ale jde o trest za smrt Boha: To naše věčné hodnocení druhých a silné přesvědčení o vlastní pravdě.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že třeba efektivita není důležitá. Přemíra těchto divných hodnot a neschopnost vyrovnat se se světem je ale nihilismem. Takže absence hodnot — no, nemyslím, že by to byl náš problém.

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková bádá a vyučuje na Ústavu filozofie a religionistiky na FF UK, kde je odbornou asistentkou.

Publikuje v češtině a němčině, která byla jejím prvním školním jazykem. Německy také psala svou dizertaci o Hegelovi, který stojí v centru jejího studijního zájmu. Upravenou verzi publikovala česky pod název Hegelova fenomenologie světa. Je členkou redakční rady Filozofického časopisu a působí v nakladatelství OIKOYMENH. Od času studií píše recenze pro Lidové noviny. Ve volném čase se stará o své dva psy.

Proto píšete, že filozofie je spjatá se ztrátou pravd, nedůvěrou, obavami? Protože musíte všechno neustále zpochybňovat? To nezní úplně lákavě. A jak se s tím vůbec chodí do práce?

To zase není jen záležitostí filozofů; každý, kdo chce dělat svoji práci dobře, to má těžké. Musíte neustále zpochybňovat sebe samu a nezhlédnout se ve svém myšlení. To je ukázková neřest intelektuálů. Abyste něco dělali dobře, musíte se pořád cítit trošku… blbě. Možná, že se pletu a jednou to budu mít jinak, ale teď se to nezlepšuje. Když se věnuji třeba tomu Hegelovi, tak vidím, jak jsem v jeho vleku. Říkám si, co je vlastně moje a jestli bych tam neměla úplně přestat plést svoje názory…

Jednou třeba tenhle balast odložím, ty své předpoklady a úzkosti, ale to bude zase jedině prací. Opravdu odpracovat sebe sama je základ. A může to být i radost, protože být jenom sám se sebou je hrozný. Takže ztráta sebe samé není tak špatná, ne?

A přestože se možná musíte cítit mizerně, tak já se nechci ponižovat. Hrát si na pokoru. Můžete být právě tak pokorný, že nikdy nic nenapíšete a nepředstoupíte před studenty. Je to zkrátka divná hodnota. Já ale snad žádné hodnoty nemám a nebudu mít.

Pokračování:

Fotografie Aneta Martínková
Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
70
+

Sdílejte

Diskutujte (6)

Vstoupit do diskuze
Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, o kterých píše hlavně pro Médiář. Obtýden rozesílá Nedělní přílohu internetu.

Ondřej Sliš

Ondřej Sliš

Svá dobrodružství se čtením a psaním mapuje v newsletteru blogu popovrchu.cz a na goodreads.com. Vystudoval nová média na Univerzitě Karlově.

Související témata

filozofieJordan Peterson
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo