Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Myslete racionálně, postavte chrámy cizím bohům

Média únavně chrlí další a další fakta, informace, výklady, interpretace i tuny balastu. Informují, poučují, obohacují. Jenže občas může víc prospět uvědomit si vlastní – i jejich – omylnost a nevědomost. Tento článek proto nepřináší žádnou informaci.

Média obvykle své konzumenty zpravují o tom, co se domnívají vědět. Předpokládají naopak, že o tom, co je obsahem zprávy nebo komentáře, naopak nevědí ti konzumenti. Takové rozestavění rolí dávalo smysl historicky. Kdysi dávno, když Guttenberg vynalezl knihtisk, garancí absolutní pravdy byla církev a lidstvu šlo spíš o úrodu než o informace, se příliš nehledělo na nějakou pravdivost a objektivitu: lidé prostě chtěli číst něco neznámého, exotického, tajemného, co by trochu překročilo jejich obzory limitované kopci okolo.

V novinách se tak objevovaly fantasmagorie a lži a nikomu to nevadilo: šlo přece jen o zábavu. Postupem času se ta úroda začala pro část populace sklízet a dovážet jaksi automaticky: obilí a maso se nacházelo na tržištích, obzory se rozšířily, fantasmagorie zaplavily okolí. Chyběla naopak pravda, objektivita – a tak ji začaly dodávat noviny. I tady pořád platilo rozdělení, že autor ví, a proto píše, čtenář neví, a proto čte.

Jenže ty konkrétní a jasné informace se pak začaly rozmělňovat v příliš složitém světě. Co s tím, že Erdoğan táhne na Kurdy, když nevím, kdo je Erdoğan a kdo Kurdové? Smát se, nebo plakat? A co s Izraelci a Palestinci, co s Ukrajinou a Rusy-Nerusy obklopujícími její východ, co s brexitem a Trumpem, pokud nevíme, kdo je kdo? Najednou jde víc o výklad než o samotná fakta – a výkladů je víc než fakt. Hranice mezi těmi, co vědí, a těmi, co nevědí, se rozmělnila – a v mnoha otázkách ví podle vlastního názoru každý. Jenže každý jinak – a každý nejlíp.

Úlohou těch, kdo v takovém světě píšou, je vědět líp. Mít poselství, které někoho obohatí – které se někde sečte s tím, co zase ví někdo jiný, v celé nekonečně komplexní lidské informační síti. Úloha novináře jako toho, kdo ví, tak určitý smysl dává, ale není samozřejmá. A proto – a co není samozřejmé, může být občas dobré postavit na hlavu, jako když byl šašek na den králem a král šaškem. A odsud i dnešní článek: co nevíme?

Co všechno nevím

  • Nevím, jaká úroveň sociálního státu je optimální, aby lidem v nouzi uchovala důstojnost, zdraví a štěstí ze života, a zároveň je motivovala, aby se sami starali o svůj osud.
  • Nevím, jestli mají pravdu zastánci „neviditelné ruky trhu“ a oslabení státu by nám zajistilo větší spokojenost. Nevím, jaký je konečný součet přínosů a ztrát evropských dotací a jestli přes všechny nedokonalosti dávají smysl.
  • Nevím, do jaké míry se ekonomický a kulturně-technologický růst odráží na štěstí a spokojenosti lidí, a do jaké míry stejně svou úroveň poměřujeme s tím, jak se mají sousedi a jak jsme se měli minulý týden, a je úplně jedno, jestli setrvale hladovíme, nebo nám lítají do úst pečení holubi.
  • Nevím, jestli by měl lékař nebo učitel mít vyšší příjem než dělník nebo prodavač, aby odrážel nároky na vzdělání, zkušenost a duševní vypětí, nebo jestli by měl víc brát dělník nebo prodavač, protože lékařům a učitelům se mimo plat dostává i vyššího společenského uznání a příležitostí k osobnímu i profesnímu rozvoji.
  • Nevím, do jaké míry o otázce globálního oteplování smýšlet v kontextu klimatických výzkumů prokazujících jeho existenci a „zapříčiněnost“ člověkem, a do jaké míry jej vnímat i v historickém kontextu, jako součást sledu různých varování, proroctví a předpovědí, které lidstvo provázejí odnepaměti.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Na podobných otázkách mě fascinuje, že se všichni tváří, jako by znali zaručeně správné odpovědi. A že se jejich odpovědi liší. U některých lidí je vlastní přesvědčení o určité pravdě snadno vysvětlitelné. Pokud si někdo třeba k stáru kompenzuje úbytek sil přesvědčováním světa o tom, že je něco modré, a ne zelené, je dost možná natolik zaslepený svou myšlenkou, že vidí modře úplně všechno. Jenže lidé se neshodnou, ani když vyloučíme vrtošivé starce.

Zelené, nebo růžové globální oteplování?

„Jak je možné, že spolu často nesouhlasíte, i když všichni umíte číst a máte tak k dispozici úplně stejné zdroje?“ mohl by se divit mimozemšťan shlížející na nás z kosmu.

„Pře a nesváry z mnohosti argumentů a informací nutně vyplývají,“ poučil by ho trochu přemýšlivější kolega.

Řekněme, že si Bedřich někde přečte, že globální oteplování je růžové, zatímco k Janovi se dostane úplně totožný článek jasně označující barvu oteplování za zelenou. Pokud kolem těch tvrzení nebude žádná kontroverze, oba předkládaným informacím snadno uvěří. A pak se potkají a… a v tu chvíli už bude pozdě.

Béďa totiž bude mít informaci o růžové barvě. Sdělení o zelené barvě k němu naproti tomu pronikne ve zprostředkované formě, že „Honza říká, že četl, že je zelené“. A takové informace nejsou rovnocenné. Béďa přirozeně věří víc tomu, co četl na vlastní oči, než tomu, co mu někdo převyprávěl. Samozřejmě nemůže vyloučit, že se pletl jeho zdroj nebo že si to nějak pomotal. Jenže z jeho subjektivního pohledu je pravděpodobnější, že se spletl Honza nebo Honzův zdroj, než se buď spletl Béďa, nebo Béďův zdroj.

Jejich spor tak nemá řešení. Jistě si můžou články vzájemně vyměnit. Jenže pokud máte srovnat svůj původní zdroj s něčím, co vám předal oponent, nikdy je neohodnotíte jako stejné. Zaprvé u svého zdroje máte jistotu výběru: dospěli jste k němu náhodou, takže můžete vyloučit zaujatost při jeho vybírání. U doporučeného zdroje naopak nelze vyloučit, že si ten druhý záměrně vybral z mnohých různých studií tu jedinou, která mu náhodou vyhovuje.

Zadruhé do hry vstupují přirozená zkreslení našeho myšlení. To, o čem se dozvíme nejdřív, si propojíme s dalšími informacemi a najdeme pro to oporu. Cokoli dalšího pak budeme už vnímat v opozici k tomu, co už známe – a tak budeme naopak hledat protiargumenty. Takové myšlenkové zkratky nejsou ničím politickým. Obvykle naše myšlení zlepšují, protože díky nim nemusíme jednou známé věci promýšlet zas a znovu, takže nám zbydou kognitivní kapacity na důležitější otázky. A jindy nás klamou: stojí jak za hloupými, dávno vyvrácenými názory, tak třeba za chybováním pilotů, kteří kvůli nekritickému přijetí prvního pocitu zamění letiště k přistání.

Klíčové je si uvědomit, že jim podléháme všichni. Že z Bedřichova pohledu je Bedřichův názor odůvodněnější, z Honzova zase stojí na silnějších základech ten Honzův – ale ve skutečnosti jsou oba stejně validní. Pokud disponujete dostatečnou skromností, abyste si uvědomili, že sami můžete být tím, kdo má pravdu, stejně jako tím, kdo se zrovna mýlí, čtěte dál. Ostatním doporučíme jako bonus wikipedický článek o Dunningově-Krugerově efektu.

Lidé jako stroje na odpovědi

S vědomím vlastní omylnosti si můžeme každého člověka představit jako jeden drobný přístroj zpracovávající informace. Přístroj vybavený jedinečnou kombinací různých vedlejších vstupů, na jejichž základě vynese jedinečný úsudek o konkrétním problému. Mnohé obory ukazují, že mnohost různých měření a přístrojů nakonec přináší spolehlivější odpovědi na složité otázky než jednotlivá data. Příkladem budiž statistické modely založené na tisícerém opakování výpočtu s náhodně generovanými proměnnými, abychom získali přijatelný průměr. Nebo třeba happening, při němž se vědci sázeli, které psychologické studie se podaří replikovat. Zatímco žádný jednotlivý vědec nebyl schopný úspěšnost replikací předvídat o moc lípe než náhoda, výsledný sázkový kurz, který odrážel názory všech jednotlivých vědců, budoucí replikace predikoval docela dobře.

Úvahy každého konkrétního člověka se liší, odrážejíce naše hodnoty a životní zkušenost. Někdo se celý život zabývá rostlinami, živočichy a krajinou a možné dopady oteplování sleduje dennodenně. Někdo léčí lidi nebo učí děti – a každý den se setkává s tolika problémy ve zdravotnictví nebo školství, že je vnímá jako zásadnější než nějaké oteplování. Někdo se léčí sám, stará o nemocné rodiče nebo děti nebo bojuje o přijatelný život na hranici osobního bankrotu – a pro starosti o zítřek mu na nějakých pár stupňů za pár desítek nebo stovek let nezbývá čas.

Důvěru v názory ostatních přitom nelze aplikovat tupě: pravidlo „věnovat pět minut Židům a pět minut Hitlerovi“ přináší falešnou objektivitu. Místo mechanického kompromisu potřebujeme zjistit, proč se naše názory liší: jestli jeden z názorových oponentů dělá ve svém úsudku chybu, nebo jestli prostě vycházíme z jiných stanovisek a oba názory jsou stejně přijatelné. A pokud platí druhá z možností, přizpůsobit svůj vlastní názor možnosti, že má pravdu ten druhý.

Pravděpodobnostní názory

Připustit, že se můžeme plést a pravdu můžou mít ti, s nimiž nesouhlasíme, je obtížné, a to nejenom kvůli narcismu. Přicházíme tím totiž o možnost mít jednoznačný a zaručený názor: místo toho musíme přemýšlet v pravděpodobnostech. K čemu nás taková změna dovede? Ukázkou budiž můj spor s Karlem.

Tvrdím, že je oteplování růžové. Jsem o tom velmi silně přesvědčený – a navíc jsem si jistý vlastní nezaujatostí a jsem tak trochu narcis, takže svou odpověď hodnotím jako pravdivou na 99 procent. Co mám udělat tváří v tvář Karlovi, který tvrdí přesný opak – že je oteplování zelené?

Karel může být hlupák a jen něco plácat, případně být zaujatý nebo podplacený. Ale taky může být v obraze a coby metaforický výpočetní stroj provést ze svého pohledu kvalitní, byť omylný výpočet. Řekněme, že šanci, že je Karel blb nebo zkorumpovaný člověk a že jeho tvrzení vyplývá z hlouposti nebo zaujatosti, ohodnotím jako čtyřicetiprocentní. Zůstává šedesátiprocentní naděje, že skutečně provedl smysluplnou analýzu dostupných dat, která může obohatit mé vlastní přesvědčení. I při provádění analýzy se ale mohl zmýlit: pravděpodobnost, že se Karel při zodpovídání složité otázky zmýlí, vyhodnotím jako čtyřicetiprocentní.

Čtyřicet procent hloupých nebo zaujatých Karlů nabízí náhodnou odpověď: dvacet procent odpovědí je tak náhodou správných, dvacet procent náhodou chybných. Šedesát procent Karlů nabízí informovanou odpověď: 36 % odpovědí je informovaných a správných a 24 % informovaných a mylných. Z mého subjektivního pohledu je tak Karlovo tvrzení samo o sobě s 56procentní pravděpodobností správné.

Jenže to není všechno – já jsem si zároveň docela jistý, že Karel pravdu nemá a oteplování je růžové. Jak dát obojí dohromady? Můj vstupní poměr je 99:1 ve prospěch růžové. Následně jej vynásobím poměrem získaným od Karla: 44:56. Můj výsledný poměr se tak ustálí na 4356:56, tedy 78:1. Mé původní přesvědčení se změní jen minimálně: z 99 procent ve prospěch růžové končím u 98,7 procenta ve prospěch růžové.

Jeden Karel s mým názorem neudělal skoro nic. Jenže pokud takovou operaci zopakuji pokaždé, když se setkám s nějakým názorem, který aspoň trochu dává smysl, můj postoj se bude postupně sbližovat s těmi ostatními. Byť po maličkých kouskách, protože neznám kompetence ani motivace jednotlivých Karlů, takže z mého pohledu nejsou příliš důvěryhodní.

Je takový drobný posun vůbec hodný všeho toho zamýšlení? Nejde tolik o ta desetinná čísla – ale o změnu od jistoty k nejistotě. Na obecné úrovni asi svou omylnost všichni přiznáváme, ale v konkrétních otázkách na ni často zapomínáme. Manipulace s procenty nás donutí uvědomovat si, že si prostě úplně jistí být nemůžeme. A že pokud si moudří a vzdělaní lidé na některé otázky odpovídají jinak než my sami, měli bychom brát jejich pohledy v úvahu.

Třeba právě u klimatické krize: ať už stojíme na jakékoli straně nesmyslně vyostřeného sporu, musí nám být zcela zřejmé, že si nemůžeme nárokovat jistotu vlastní pravdy, ale jen určitou pravděpodobnost. U barvy globálního oteplování o to tolik nejde: ta je ve skutečnosti zelená s růžovými proužky.

U reakce společnosti na oteplování je takové zjištění ale klíčové: skeptická část populace díky práci s pravděpodobností jasně ví, že katastrofické scénáře neumí vyloučit – a tedy je chtě nechtě musí brát v potaz. Radikálně ekologická část populace zase zjevně nemůže ony katastrofické scénáře prokázat, takže zase chtě nechtě musí brát v potaz i méně katastrofické varianty vývoje.

Inspirací budiž antické Řecko: jeho decision makeři chápali, že nemusí mít pravdu – a stavěli chrámy i cizím božstvům. Třeba bychom i my mohli po jejich vzoru přijmout možnost vlastní omylnosti a projevit trochu ochoty přinášet oběti nejen tomu, čemu věříme sami, ale i ochraně před hrozbami, které třeba sami nevnímáme jako palčivé. Protože spolehlivě víme jen to, že vlastně nevíme nic.

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl píše a překládá o vědách, jejichž název má aspoň deset slabik, zejména pokud se točí kolem mozku, myšlení, psychologie, neurověd, medicíny… nejraději má psychoneuroimunologii. Ve volném čase pobíhá se psem po... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Michal Mrozek | 24. 10. 2019 17:05

Ohledně dotací mám docela jasno. Likvidují hospodářství, stačí srovnat naši pozici v Evropě v roce 1935 a 1989. Dotační socialistická politika nás poslala ke dnu. Pokud je něco společné, tak je životnost hned na polovině oproti tomu, když je to soukromé. Nevím, co je na tomhle tak složité, aby lidi přestávali podporovat dotační politiku. Je jedno, odkud k nám přichází. Vždyť my víme moc dobře, že když se uživatel hodnot oddělí od tvůrce hodnot, rozhodně tím hospodárnosti nepřidáme.

+5
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

kadrila kadrilová | 26. 10. 2019 00:19

Bláboly, kterými nám dotyčný říká, že je sice nekňuba, ale byl by rád, kdybychom ho považovali za chytrého a sečtělého. :-)

-6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK