Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Otravně optimistický premiér

António Costa není populista hrozící migrací ani mladý a neokoukaný charismatický lídr. Ne, je to celoživotní politik z tradiční strany, v jejíchž barvách kandiduje už desítky let. Přesto v Portugalsku přesvědčivě zvítězil a příští čtyři roky bude premiérem. Co stojí za jeho úspěchem?

Portugalský premiér António Costa působí na evropské politické scéně tak trochu jako zjevení. Vůbec neodpovídá trendům posledních let – není ani populista hrozící migrací, ani obhájce národního státu před bruselským diktátem, a dokonce ani mladý charismatický lídr typu rakouského kancléře Sebastiana Kurze, který by jinak tradiční stranu schoval za svou novou a dosud neokoukanou tvář.

Právě naopak. Osmapadesátiletý Costa reprezentuje Socialistickou stranu (PS), historicky jedno ze dvou hlavních portugalských politických uskupení, a v politice je bez přestávky v podstatě od samých počátků demokracie po Karafiátové revoluci v roce 1974. Přesto 6. října s bezmála 37 procenty přesvědčivě zvítězil ve volbách a znovu stane v čele menšinové vlády.

Jak to dokázal?

Politická krev

O Costovi se v Portugalsku říká, že „sál politiku s mateřským mlékem“. Narodil se totiž do velmi angažované rodiny. Jeho otec Orlando byl spisovatel a přesvědčený komunista v permanentním konfliktu se Salazarovou diktaturou (1926–1974), kterého třikrát věznila nechvalně známá tajná policie PIDE a pět z jeho šesti knih skončilo na indexu. Jeho matka Maria Antónia Palla se podílela na protivládních protestech už během univerzitních studií a později se stala jednou z prvních novinářek v zemi.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Na rozdíl od Orlanda byla ke komunistické straně od počátku kritická, přestože v dobách diktatury představovala jedinou dobře organizovanou opoziční sílu – nezamlouvala se jí její ideologická zabedněnost, předem připravená rozhodnutí a jak říká, „zatímco oni četli Marxe, já jsem četla Freuda“. António po rozvodu rodičů vyrůstal s matkou, a možná proto těsně po Karafiátové revoluci nezamířil ke komunistům, ale k demokratickým socialistům z PS.

Do mládežnického křídla strany vstoupil už ve svých čtrnácti letech a vydržel s ní až dosud. Až do 90. let sice paralelně vedl úspěšnou právnickou kariéru, ale bylo jasné, že jeho hlavním zájmem je politika. Postupně se stal členem vedení strany, poslancem i několikanásobným ministrem. „Costa se účastnil všech vnitřních i vnějších bitev Socialistické strany,“ shrnul bývalý poslanecký kolega Vítor Ramalho.

Osel, nebo Ferrari?

Současný premiér byl tedy odjakživa kariérní straník a v podstatě všichni jeho příznivci i odpůrci se shodují, že vynikl jako zkušený diplomat (někdo by hanlivě řekl intrikán). Zprostředkovával dialog mezi znepřátelenými stranickými frakcemi, pohyboval se v blízkosti všech socialistických premiérů a v případě potřeby se od nich uměl dostatečně rychle odpoutat.

V roce 2007 tak opustil ministerskou pozici ve vládě Josého Sócratese a místo toho pro socialisty znovu dobyl hlavní město Lisabon, kde působil osm let jako starosta. Ukázalo se, že to byla moudrá volba – Sócrates mezitím dovedl zemi na pokraj bankrotu, musel přijmout nenáviděnou půjčku Mezinárodního měnového fondu a nakonec skončil za korupci a praní špinavých peněz ve vězení.

Costu však od zástupu jiných kariérních politiků odlišovala ještě jiná vlastnost než jen dobrý instinkt, a to schopnost čas od času překvapit neotřelým, na první pohled snad absurdním nápadem. Do povědomí širší veřejnosti se poprvé zapsal v roce 1993 jako kandidát na starostu města Loures, když na hlavním tahu do Lisabonu zorganizoval závod mezi Ferrari a oslem, aby upozornil na tragickou dopravní situaci. Jelikož se závod pořádal ve špičce, osel samozřejmě s přehledem vyhrál – a Costa díky netradiční kampani skončil jen těsně za komunisty, kteří přitom ve městě dominovali od pádu diktatury.

Otravný optimista

Neotřelý, i když mediálně méně vděčný byl i Costův tah z roku 2015. Tehdy už v čele Socialistické strany prohrál v parlamentních volbách a skončil za vítěznou pravicí, přesto se ale díky dohodě s komunisty a s antikapitalistickým Levým blokem stal ministerským předsedou menšinové vlády. Řada spolustraníků ho za spojení s krajní levicí označovala za zrádce, do opozice vytlačená pravice hrozila státním bankrotem a média předpovídala brzký konec dohody, jenže Costovi se povedl pravý opak.

V čele vlády vydržel celé čtyři roky, obrovský rozpočtový schodek srazil téměř na nulu a po letech drsných škrtů znovu prosadil řadu sociálně citlivých opatření, aniž přistoupil na nejradikálnější návrhy prosazované zleva. Voliči pak letos nečekaně stabilní a efektivní vládu ocenili prvním místem ve volbách, zatímco krajní levice buď alespoň oslabila (Levý blok), nebo v případě komunistů úplně propadla.

Skutečný test pro věčně usměvavého a slovy prezidenta Marcela Rebela de Sousy „chronicky a poněkud otravně optimistického“ premiéra ale přichází teprve nyní. Ačkoli se mu bude díky většímu zastoupení v parlamentu snáz vládnout, jeho dalšímu úspěchu tentokrát nepřejí vnější okolnosti. Portugalská ekonomika stejně jako zbytek světa znovu zpomaluje, státní dluh je i přes postupné snižování stále masivní a ukáže se, jestli je Costa stejně schopným státníkem v době krize, jako byl v době končící prosperity.

Úvodní fotka: Alexandros Michailidis / Shutterstock.com

František Kalenda

František Kalenda

Spisovatel a publicista zaměřující se na Latinskou Ameriku. Působí jako doktorand v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde také na bakalářském oboru v angličtině přednáší mimo jiné o latinskoamerické... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 17. 10. 2019 13:39

Levičák, co vládne s ještě levicovějšími trockisty, maoisty a stalinisty.
Ekonomicky zatím funguje jen proto, že ECB již od krize celý jih EU drží nad vodou QE tiskem peněz a manipulací úroků směrem dolů.
Ideální eurohrdina.

+10
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK