Co nechceme slyšet: Samota zabíjí

Schizofrenie, jedna z „nejdědičnějších“ psychiatrických poruch, se vyskytuje častěji ve městech a u migrantů. Ne proto, že by urbanizace nějak prospívala stovkám genů, které se na ní podílejí – ale protože se v odcizení městského života nebo v cizích zemích daří duševním procesům, z nichž onemocnění postupně vzniká. Výzkum posledních dekád prokazuje, že se vliv odcizení a stresu moderního evropského života nepodepisuje jen na lidské mysli, ale i na docela biologických veličinách: úmrtnosti a době dožití.

Stres a schopnost sebeobrany

Účinky přemíry stresu na zdraví jsou docela dobře zmapované. Vyplavené hormony zvyšují tlak a tep, čímž zatěžují srdce a oběhovou soustavu, a narušují složité imunitní děje. Imunitní systém se pak hůř brání jak proti vlastnímu popletení, ústícímu v autoimunitní onemocnění, tak proti infekcím a narušeným buňkám, například zárodkům nádorů. Zprostředkovaně se takové procesy týkají i dalších tkání a orgánů: stres ovlivňuje zažívání, jak je zřejmé z možnosti se z něčeho podělat. Hormony stejně jako zvýšený tlak taky zprostředkovaně ovlivňují mozek. K výskytu nádorů a stárnutí vůbec můžou navíc přispívat i procesy uvnitř buněk: stres buňky připravuje na výkon, takže snižuje kapacity, které buňky investují do údržby vlastních organel a DNA.

Známé shrnutí tak už roku 2007 poukázalo na padesátiprocentní nárůst výskytu kardiovaskulárních onemocnění vlivem stresu nebo násobné urychlení rozvoje AIDS u HIV pozitivních pacientů, nepřímo svědčící o zhoršené imunitě. Letošní britská data od čtyřicátníků a padesátníků ukazují, že riziko úmrtí na infekční onemocnění se stresem roste asi o čtvrtinu, stejně jako pravděpodobnost zápalu plic nebo virového onemocnění; u bakteriální nákazy byl vliv asi třetinový. Stejné výsledky přinášejí i loňské americké výsledky seniorů: lidé, kteří pociťovali stres, zemřeli v sedmiletém průběhu studie s 1,22násobně větší pravděpodobností než ti, kdo stres nepociťovali. Studie navíc potvrzuje ještě jednu, výrazně kontroverznější hypotézu: vztah je daleko slabší u lidí, kteří se starali o nemohoucího partnera.

Tvor sociální a samota

Zdraví totiž zásadně souvisí i se sociálními vztahy. Britská profesorka Holovát-Lunstadová ve dvou slavných metaanalytických studiích shrnula poznání získané desátkami výzkumů na stovkách tisíc lidí. Výsledek: jak subjektivní pocit osamělosti, tak objektivní nedostatek sociálního začlenění zvyšuje mortalitu srovnatelně s kouřením a víc než další klasické prediktory, jako obezita nebo nedostatek pohybu. Což znamená o polovinu zvýšenou pravděpodobnost úmrtí za danou dobu: v momentu, jehož se dožije 60 procent dobře socializovaných lidí, zůstane naživu jen 40 procent jejich špatně socializovaných vrstevníků.

Opět se nejedná o překvapivá zjištění. Osamělost škodí všem sociálním tvorům, od hmyzu po člověka. Upravuje hormonální hladiny, snižuje schopnost myšlení, postihuje odolnost vůči stresu a tak dále, další informace shrnuje jeden z projektů iniciovaný zmíněnými výzkumy, britská Kampaň proti osamělosti. Samota zároveň působí i docela přirozeně na chování: člověku bez mezilidských vztahů se nedostane upozornění, že něco dělá špatně – ani pomoci, pokud to zrovna potřebuje.

Osamělost a z ní vyplývající depresivita samozřejmě souvisí i se zdravotně nežádoucími návyky. Efekt samoty nicméně přetrvává, v asi dvoutřetinové velikosti, i po odečtení jejich účinků. Snižuje se přitom hlavně u objektivní sociální izolace: možná tak objektivní přítomnost lidí okolo přispívá hlavně ke zdravějšímu způsobu života, zatímco subjektivní osamělost působí spíš biologicky, prostřednictvím zvýšení stresu a depresivity a jejich vlivu na zdraví. Rozdělení ale určitě není výlučné: měření imunity prokázalo snížení imunitní odpovědi jak u subjektivně osamělých, tak u objektivně málo sociálně začleněných lidí. A co je důležité pro ocenění výsledků: vliv osamělosti je výrazně vyšší u lidí, kteří nezemřeli krátce po započetí výzkumu, který je sledoval – což naznačuje kauzální vliv samoty na zdraví spíš než osamění v důsledku existujícího onemocnění.

Osamělost a samota samozřejmě nejsou jediným psychosociálním faktorem. Roli společenských podmínek rozebírá analýza zvýšené úmrtnosti zejména na kardiovaskulární choroby v komunistické a popřevratové střední Evropě. Zatímco od padesátých do sedmdesátých let mortalita maďarských padesátníků klesala, když se všichni měli stejně špatně, následně předčasná úmrtnost rostla až do poloviny devadesátých let, kdy navzdory setrvale rostoucímu HDP daleko přesáhla hodnoty z první poloviny století. Na vině byla polarizace společnosti a bezmoc těch, kdo nebyli schopní dosáhnout na lepší životní podmínky, třeba auto, ústící v „dramatický pokles sociální soudržnosti, důvěry, vzájemnosti a společenské podpory,“ píšou autoři. Negativní efekt zejména v devadesátých letech zásadně souvisel s výší příjmů – a to hlavně u mužů, kteří silněji prožívají svůj ekonomický status a u nichž se silněji projevuje souvislost mezi depresivitou a srdečními chorobami.

Už to tak bude

Jak biologické, tak psychosociální údaje pocházejí z epidemiologických průzkumů, které z principu nemůžou vyloučit vliv všech souvisejících proměnných. Ty nejdůležitější, jako věk, vzdělání a sociální status, kouření a podobně, se odfiltrují statisticky. Ty drobnější pak v datech zůstanou a výsledky nejspíš do určité míry zkreslují. Kvůli množství maličkých zkreslení nemůžeme daným číslům věřit na pět desetinných míst, nicméně trend, který ukazují, s nejvyšší pravděpodobností skutečnosti odpovídá.

S rostoucím množstvím studií totiž můžeme porovnat data, která zkoumají různé skupiny lidí a statisticky kontrolují různé faktory – a přinášejí velmi podobné výsledky. Představme si, že by byl vliv diskutovaných faktorů – třeba pití alkoholu nebo osamělosti – jen zdánlivý a ve skutečnosti se za ním skrýval nějaký neznámý, opomenutý faktor X: třeba nešťastná souhra genů nebo působení nějakých látek v ovzduší. Kdybychom měli k dispozici jen jeden výsledek, mohli bychom předpokládat, že se třeba ten jedovatý plyn X vyskytuje častěji na periferiích, kde se možná víc pije, nebo že interakce alel X nabourává jak zdravotní stav, tak mezilidské vztahy – a že tedy vyšší úmrtnost není s osamělostí nebo alkoholem kauzálně spojená, že se jedná jen o shodu okolností.

Jakmile bychom ale měli k dispozici víc různých studií, problém by vyšel najevo. Účinek plynu X na periferiích by se zásadně projevil u dat od lidí rovnoměrně rozmístěných v centrech měst, na periferiích a na venkově – a naopak by musel chybět u výzkumů, které místo bydliště statisticky kontrolují nebo pracují jen s daty lidí z konkrétní oblasti. Stejně tak by se projevila i genetická složka X: příslušný efekt by chyběl třeba u ovdovělých lidí, za jejichž samotu nemůžou jejich geny. Výsledky výzkumů jsou nicméně docela konzistentní.

Nic z toho samozřejmě žádný efekt definitivně neprokazuje, to věda ani z principu udělat neumí. Všechny předkládané výsledky můžeme vysvětlit i jinak, zavedením nějakých tajemných proměnných X – jen by takové vysvětlení bylo až absurdně složité. A pokud hrají roli další faktory, je pravděpodobné, že s těmi dobře známými stejně kauzálně souvisí. Navíc se nejedná o žádné nečekané, udivující vztahy. Naopak, data jsou v souladu s tím, co o lidském těle, mysli a zdraví víme. Věda i zdravý rozum proto velí přijmout, že jsou účinky takových faktorů skutečné, a zařídit se podle toho. Což se děje jen v omezené míře.

… a všechny tyhle novoty!

Jak moc podceňujeme psychosociální vlivy na zdraví, ukázal loňský výzkum z Austrálie. Odpovědi pěti set převážně vysokoškolsky vzdělaných účastníků hodnotily důležitost sociální integrace a podpory oproti „zdravým návykům“ jako nekouřit, nepřibírat a cvičit jako poloviční – v ostrém protikladu k analýze Holtové-Lunstadové, ze které vyšla oproti stejným faktorům jako dvojnásobná (oproti průměrné důležitosti devíti vybraných faktorů; v porovnání s těmi nejdůležitějšími, jako je kouření, vychází zhruba podobně). Druhá část studie se pak zabývá otázkou, proč se to děje.

Informace nevnímáme objektivně, ale vybíráme si je podle svých stávajících názorů a často jim je i přizpůsobujeme. Sociální vztahy tak co do dopadu na zdraví nepodceňují všichni stejně. Silnější je jejich podcenění u mladých lidí, u mužů a u méně vzdělaných osob. Možná takové poznání přináší věk a vzdělání – a u žen stoupá s mateřstvím, navrhují autoři. A pomocí dotazníku týkajícího se vytipovaných názorů odhalují další proměnnou, která s podceněním psychosociálních faktorů souvisí nejvíce: „pravicově autoritářské“ postoje.

Intelektuální i materiální postavení zdravotnických profesí zůstává jednou z tradičních autorit, které jinak v postmoderní společnosti vymizely nebo mizí. Podle autorů je tak docela přirozené, že lidé tíhnoucí ke starým, neměnným pořádkům vnímají psychosociální aspekty zdraví jako ohrožení tradičního rozložení sil a dívají se na ně s nedůvěrou.

Na úrovni společnosti pak hrají roli další faktory. Zájmové skupiny, které aktivně propagují pohled, který je pro ně výhodný: ti, kdo do biologického pohledu investovali peníze nebo odbornost. Nic z toho přitom nemusí vycházet ze zlé vůle. Pokud člověk nemá nic než kladivo, každý problém mu bude připomínat hřebík. Přísloví platí pro biologicky vzdělané lékaře, psychosociálně vzdělané psychology i farmaceutické společnosti opředené konspiracemi: ti všichni se prostě snaží řešit problémy lidí tak, jak umí.

Problém přiživují i osobní přesvědčení: lidé prostě neradi přiznávají, že se mýlí. A v neposlední řadě politické postoje obecně. Do konzervativní rétoriky dobře zapadá vnímat zdraví jako přímý důsledek osobní volby, oněch dietních kokakol a nekouření, zatímco progresivní proudy můžou těžit z vnímání zdraví v kontextu společenských a ekonomických vztahů. Důsledky ilustruje (anonymní) vyjádření nedávného australského ministra zdravotnictví: „Důkazy jsou nádherná věc, ale musí být v souladu s aktuálním směřováním, s problémy, které jsou zrovna v kurzu, nebo s tím, kam v danou chvíli směřuje vláda.“