Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

A nikdo vám nepomůže. Funguje efekt přihlížejícího?

Lidé se často domnívají, že když se dostanete do průšvihu, pomoci kolemjdoucích nebo přihlížejících se spíš nedočkáte, než dočkáte. Psychologové si pro to dokonce vymysleli jméno: efekt přihlížejícího. Nové výzkumy ukazují, že to s lidstvem nebude snad tak zlé.

V první části finálního dvoudílu sitcomu Seinfeld se hlavní hrdina Jerry a jeho přátelé Elaine, George a Kramer stanou svědky krádeže auta. Místo aby zasáhli a pomohli okradenému, jen přihlížejí, smějou se a všechno si natáčí. Dokonce ani nezavolají policii. Když se nakonec policista objeví, celou skupinu zatkne za porušení „zákona milosrdného Samaritána“ – nařízení, které přihlížejícím ukládá poskytnout těm, kteří to potřebují, v naléhavých případech pomoc.

Co je efekt přihlížejícího?

Zákon milosrdného Samaritána je samozřejmě výmysl scenáristů, ale je založený na legitimní společenské otázce. Když dojde třeba k loupeži, napadení, znásilnění nebo když někdo dostane infarkt, je možné důvěřovat že obyčejní lidé zasáhnou, když je k tomu nenutí zákon? Hodně lidí věří, že ne. Jednou z příčin téhle skepse je takzvaný „efekt přihlížejícího“.

Efekt přihlížejícího je sociálněpsychologický jev. Projevuje se tím, že jednotlivec není tak ochotný pomoct oběti, když se v okolí nachází jiní lidé. Čím víc přihlížejících kolem něj je, říká tahle teorie, tím míň je pravděpodobné, že se někdo z nich do věci vloží. Je to proto, že každý svědek zažívá to, čemu psychologové říkají difuze odpovědnosti. Pokud jeden člověk věří, že jiný člověk zasáhne, nebude se sám za zásah cítit odpovědný. A když nezasáhne vůbec nikdo, přihlížející může získat pocit, že je v pořádku chovat se stejně jako zbytek davu, takže se zbaví osobní odpovědnosti úplně.

Je to vůbec?

Výzkum efektu přihlížejícího naplno začal po brutálním znásilnění a vraždě Kitty Genoveseové v roce 1964. Podle prvních zpráv deníku New York Times sledovalo útok 38 svědků, ale nikdo z nich nezasáhl ani nezavolal policii. Případ vzbudil velký zájem novinářů, ale pozdější přezkum ukázal, že informace o něm nebyly pravdivé. Útoku přihlíželo mnohem méně lidí, než se zprvu uvádělo, nejméně jeden přihlížející kontaktoval policii a někteří svědci vraha ani oběť neviděli, jen slyšeli výkřiky.

Finmag na léto!

Finmag předplatné

Rozhovory. Roadrunnera Lukáše Hejlíka stíhá Ondra Tůma. Beep beep. Dobrý stres není, říká Michalu Kašpárkovi bioložka Julie Dobrovolná. Ale ani špatný.

Komentáře. Zuzana Fuksová o mužích, co mají v hubě feminismus a doma ficku. Zeman nesložil přísahu do rukou šéfa Senátu, ale do mikrofonu: Petr Němec o doslovném čtení Ústavy. Zákon proti šmejdům nefunguje, Janek Rubeš směnárny vzdává.

Téma: DIGI. Co po platebních kartách a aplikacích? Křižáci, tátové fintechu. Lék na pirátství: stream. České ropoznávání hlasu u německé kriminálky.


Nehledě na to ovšem psychologové tvrdí, že efekt přihlížejícího je běžný jev, který je navíc podložený desítkami let vědeckého experimentování. Nové studie ale naznačují, že věc je mnohem složitější, než se předpokládalo. Jeden nedávný výzkum se zabýval zkoumáním více než dvou set videozáznamů reálných incidentů, kterým přihlíželi svědci. Ukázalo se, že v 91 procentech případů aspoň jeden přihlížející zasáhl. Výzkumníci dospěli k závěru, že přítomnost jiných lidí člověka od poskytnutí pomoci neodrazuje, naopak: zvyšuje pravděpodobnost, že někdo zasáhne – tedy pravý opak toho, co tvrdí teorie o efektu přihlížejícího.

Ke stejnému závěru dospěla celá řada předchozích studií. Jak ve videu pro kanál SciShow Psych poznamenává vědkyně Brit Garnerová:

Metaanalýza víc než padesáti studií, provedená v roce 2011, také ukázala, že pokud je situace nebezpečná, třeba když je pachatel pořád na místě, lidé jsou ochotnější pomoci, když jsou přítomní další přihlížející.

Jinými slovy: přítomnost publika povzbuzuje k hrdinským činům.

Kulturní cynismus a osobní ctnost

Pokud se zeptáte obyčejného člověka, nejspíš vám nehledě na zmíněná zjištění řekne, že na pomoc ostatních se v krizových situacích nedá spoléhat. Tenhle předpoklad je podle všeho založený na osobní zkušenosti, ne na empirických důkazech. Lauren Sointuová na webu Daily Collegian uvádí několik příkladů situací, kdy uživatelé sledovali na internetu živý přenos brutálního útoku, ale neudělali nic. Sointuová tvrdí:

Denně dochází k bezpočtu podobných případů, téměř nikdy ale jako „digitální přihlížející“ neuděláme nic.

Svoje tvrzení nijak nedokládá.

Byl by samozřejmě nesmysl předpokládat, že svědci budou ochotni pomoct ve stu procent krizových situací. Jak ale dokazuje poslední studie, kolemjdoucí zasáhnou ve většině případů. Proč tedy kolem celé věci panuje takový cynismus?

Může to souviset s tím, co psychologové Amos Tversky a Daniel Kahneman nazývají heuristikou dostupnosti:

Lidé odhaduji pravděpodobnost nebo četnost určitého jevu podle toho, jak jednoduše se jim vybaví jeho příklady. (…) Když jsou čerstvé, živé, krvavé, unikátní nebo nahání hrůzu, jejich pravděpodobnost se nadsazuje.

Když se někdo stane na veřejnosti terčem útoku a přihlížející nic neudělají, přirozeně nás to rozzlobí, ale zároveň pak uvěříme, že se to děje častěji, než jak je tomu doopravdy.

Ve skutečnosti se většina lidí, kteří se ocitnou u nebezpečné situace, o pomoc přinejmenším pokusí. A udělají to, i když není hrozba bezprostředně přítomná. Rok co rok přispívají miliony lidí stamiliony dolarů na charitu. Někteří darují krev, někteří orgány, jiní zase svůj čas a práci. Nedělají to kvůli slávě nebo uznání ani proto, že by je k tomu nutil nějaký zákon nebo úřad, ale proto, že se rozhodli následovat biblické přikázání milovat svého bližního.

Když George ve finále Seinfelda sedí kvůli neposkytnutí pomoci okradenému za mřížemi, pokládá řečnickou otázku: „Proč bychom měli chtít pomáhat lidem?“ Možná se měl poradit s milosrdným Samaritánem.

Z anglického originálu, publikovaného na FEE.org, pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský.
Úvodní obrázek: Giacomo Conti: Milosrdný Samaritán 

Tyler Curtis

Tyler Curtis

Tyler Curtis pracuje jako poskytovatel půjček v komunitní bance v americkém Missouri. Vystudoval bakalářský stupeň ekonomie na Missouri University of Science and Technology. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK