Chcete zdravější a spokojenější život? Vypadněte!

Populární žurnalistický žánr vědci dokázali, že má nového hrdinu. Je jím tvrzení: Vědci dokázali, že právě dvě hodiny týdně strávené na čerstvém vzduchu prospívají vašemu zdraví.

Žánr je to všecko trochu jinak je populární o poznání méně. Ukazuje svět složitější a jeho čtení stojí námahu. No posuďte sami.

… pravdy trochu

Začněme od Adama. Takže ano, existuje studie, která zkoumá vztah mezi pobytem venku a zdravím. Ukazuje, že takový vztah existuje a že lidé, kteří venku pobývají, bývají zdravější a šťastnější. Neodpovídá výslovně na to, jestli pobyt venku prospívá zdraví a štěstí, nebo jestli zdravější a šťastnější lidé spíš chodí ven, nicméně o prospěšnosti pobytu venku na tělo i ducha není nutné pochybovat. Autoři studie se pokoušejí od samotného pobytu venku pohyb, výzkum tedy nevypovídá o prospěšnosti fyzické aktivity – ale i tak můžeme předpokládat, že i samotný „čerstvý vzduch“ prospěje jak naší imunitě, tak nervovým a hormonálním procesům, jejichž cykly se přirozeně seřizují podle vnějšího kolísání světla a teploty. Chyba je ale v těch dvou hodinách, které se ovšem tak hezky vyjímají v titulcích.

Jak to u každého šprochu bývá, i omyl o dvou hodinách vznikl ze směsi trochy pravdy a notné dávky přehánění, při předávkách od úst k ústům a od média k médiu pravděpodobně tu a tam okořeněné špetkou nepochopení. Na počátku mediálního kolotoče stojí věta vytržená z jednoho dvanácti odstavců, v nichž autoři interpretují výsledky svého výzkumu: „Proto předběžně navrhujeme, že 120 minut pobytu v přírodě týdně může odrážet jakousi ‚hranici‘, pod níž je pobyt nedostatečný k tomu, aby významně přispěl ke zdraví a blahu, a při jejímž překročení je takový přínos manifestní.“ V kontextu výzkumu ale věta dává úplně jiný smysl než sama o sobě.

Autoři netvrdí, že by kolem dvou hodin nastával nějaký faktický zlom. Že byste museli čekat 119 minut, pak by se náhle dostavil blahodárný efekt a vy byste mohli jít domů, protože víc už vám příroda nabídnout nemůže. Onou „významností“ a „manifestací“ účinku míní statistické charakteristiky, které nevyplývají ze samotného působení lesů, vod a strání, ale ze způsobu, jakým je zkoumáme.

Čiperná babička × mladý toxikoman. Kolik najdeš rozdílů?

Pokud trávíte léto na pláži a rozhlédnete se okolo sebe, snadno odhalíte, že děti (než vyrostou), bývají menší než dospělí. Pokud byste ale chtěli ověřit, jestli jsou muži vyšší než ženy, letmý pohled na pár náhodných lidí vám příliš nepomůže, protože rozdíl ve výšce mezi pohlavími není tak velký. V podobné situaci jsou i statistici zpracovávající epidemiologická data: pro ověření silných efektů jim stačí malé vzorky, zatímco slabé efekty vyžadují velké množství lidí, aby zkoumaný účinek dostatečně vynikl mezi dalšími rozdíly mezi konkrétními jedinci, a bylo jej možné prokázat.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

I autory citovaného výzkumu limitují data, která mají: dotazníky od dvaceti tisíc lidí. Číslo se může zdát obrovské, ale ti lidé se zásadně liší co do věku, zaměstnání, majetku a podobně, což statistickou sílu výzkumníků zásadně snižuje: pokud měříme pobyt v přírodě, zdraví a blaho, srovnávat babičky z přímořských letovisek, londýnské manažery před infarktem nebo po něm a potomky imigrantů poflakujících se po drogových doupatech Birminghamu není zrovna jednoduchá záležitost. Sběr dat navíc probíhal postupně po dobu dvou let – a jak pobyt v přírodě, tak pocity zdraví a štěstí nejspíš kolísají v průběhu různých ročních období, což do výpočtu přidává další problematické proměnné.

Autoři tak můžou prokázat jen efekt dostatečné velikosti – a právě k velikosti efektu, který je za daných podmínek statisticky prokazatelný, se vztahuje ta zmiňovaná dvouhodinová „hranice“. Lidé, kteří jsou venku hodinu týdně, jsou sice podle dat šťastnější a zdravější než ti, kdo ven nechodí vůbec, jenže ne o tolik, aby to bylo možné statisticky potvrdit. Pokud ale srovnáme lidi, kteří venku pobývají buď víc, nebo méně než dvě hodiny, výsledek už statisticky signifikantní bude. Pomohli jsme si totiž hned dvakrát: zaprvé srovnáváme daleko větší skupiny lidí, takže je analýza citlivější i k menším účinkům – a zadruhé bude mezi skupinami větší rozdíl, protože průměrná doba strávená venku se u první skupiny i nadále blíží nule, zatímco u druhé daleko přesahuje dvě hodiny.

Zkuste nejdřív lavičku

Skutečný vztah délky pobytu v přírodě a štěstí a zdraví podle (a jen podle) sesbíraných dat nejlépe ilustruje predikční křivka předkládaná autory výzkumu: podle té jsou nejšťastnější lidé trávící venku ne dvě, ale šest až sedm hodin a nejzdravější ti, kdo venku tráví tři až čtyři hodiny za týden. Anebo přes tři hodiny denně.

Z dat (a jen dat) totiž vyplývá, že zatímco spokojenost s pobytem venku přesahujícím sedm hodin setrvale klesá a při pobytu v přírodě přesahujícím osmnáct hodin týdně začínají být lidé dokonce méně spokojení než ti, kdo se ven nedostanou vůbec, u zdraví platí jiný vztah: od čtyř do deseti hodin průměrného pobytu venku statistické zdraví klesá, ale po uplynutí deseti hodin začne s každou hodinou opět stoupat.

Připadá vám to divné? Data takové trendy odhalují velmi jasně – otázkou zůstává, co přesně vlastně měří. Média mluví o přírodě, ale otázka se na přírodu neomezuje: ptá se na rekreační pobyt v „otevřených prostranstvích ve městech a okolo nich“, přičemž jmenovitě vylučuje pouze nákupy a čas trávený na vlastní zahradě. Čtrnáct hodin pobytu venku tak může znamenat každodenní procházku přes Londýn do práce a zpátky u mnohých z těch, které jízdenka na metro stojí půlku (minimální) hodinové mzdy, stejně jako nedělní túru po skotské vrchovině. Řadu vlivů autoři statisticky kontrolují, třeba věk, původ nebo zaměstnání, všechny ale kontrolovat nelze. Čas venku mohou trávit zklamaní nezaměstnaní i vitální důchodci, děti ze soukromých škol obklopených parky i pouliční mládež, což všechno bude zkreslovat statistické výsledky.

Oněch 120 minut je zkrátka docela náhodné číslo, které nemá vůbec žádný význam. Studie přesto není celá k zahození. Naznačuje, že pobyt venku nebo v přírodě má blahodárný účinek na pociťované zdraví a štěstí, srovnatelný třeba s fyzickou aktivitou nebo s kvalitou zaměstnání – což jsou faktory, kterým se dostává daleko větší pozornosti. A to je zásadní informace: možná nám vedle všemožných fitcenter a pingpongových stolů v korporátech může prospět jednoduše si sednout na lavičku v parku.

Na co se to vlastně ptali? A jak?

Z nakreslených funkcí vychází jako optimální zhruba hodinka denně – což je asi nejdelší doba, jakou v průměru tráví odpočinkem v přírodě běžný člověk. Statistický pokles po dosažení této „hranice“ ale nemusí znamenat, že by delší pobyt v přírodě naše zdraví a blaho sám o sobě nezlepšoval – pravděpodobnější mi připadá, že mezi lidmi trávícími rekreačními aktivitami venku víc než hodinu denně převažují lidé něčím zvláštní, a proto nesrovnatelní s námi, kdo většinu trávíme prací a společenskými aktivitami. Třeba tráví víc než hodinu denně po lavičkách v parku hlavně extrémně chudí lidé, tedy ti, kteří jsou statisticky méně zdraví a šťastní. Třeba tráví víc času na procházkách méně vzdělaní lidé – nechodí do knihoven a galerií, tedy lidé, kteří jsou opět statisticky méně šťastní a zdraví…

A neovlivnil data způsob jejich sběru? Respondenti měli odpovídat na otázky týkající se posledních sedmi dnů před vyplněním dotazníku – a z nich se pak usuzovalo na celkový způsob života. Jenže pokud někdo byl na dovolené, vyplňování nejspíš odložil na dobu po ní – a předchozí týden tak byl hodně venku a zároveň se možná cítil právě díky dovolené výjimečně svěží, nebo naopak léčil průjem z Maroka nebo nachlazení z Alp. Nebo nemají třeba nějaké skupiny lidí tendenci pobyt venku spíš přehánět, zatímco jiné podhodnocovat?

Venku si seřizujeme biologické hodiny

Výkladů může být nekonečné množství. V kontextu neurovědných výzkumů se ovšem jeví smysluplnější si myslet, že pobyt venku skutečně prospívá, a to nejen během prvních pár hodin.

Zapadající slunce se jeví být oranžové, protože jeho šikmo dopadající paprsky musí urazit dlouhou cestu prohřátou atmosférou, která pohlcuje modré světlo krátké vlnové délky, takže převáží teplé, dlouhovlnné světlo. Polední slunce naopak září přímo, takže na sítnici dopadá víc modrého vysokofrekvenčního světla, stejně jako ráno, kdy odlišná teplota a vlhkost vzduchu nepohltí tolik modrých paprsků jako večer. V průběhu dne a roku navíc silně kolísá teplota. Mozek se proto orientuje v čase pomocí signálů o modrém světle ze sítnice a teplotě vzduchu z termoreceptorů – a narušení těchto rytmů dost možná stojí za podstatnou částí nespavostí, depresí a úzkostí, kterými trpí obyvatelé rozvinutého světa uzavření ve svých vytápěných a osvětlených domečcích.

Pokud ven chodíte rádi, máte přesvědčivý argument čas v exteriérech skutečně trávit – a čím víc, tím líp. Další studie navíc ukazují, že je efekt silnější v pěkném a biologicky zajímavém prostředí. Pokud se vám ale ven nechce, neberte výsledky příliš doslovně. Podobně jako jiné epidemiologické výzkumy, ani tento neumí odpovědět, jestli by se příslušný efekt – pokud kauzalita skutečně směřuje od pobytu venku k vyššímu zdraví a štěstí – projevil i u vás. Bezprostřední procházka, kterou si člověk užije sám od sebe, se může zásadně lišit od účelového čekání venku „pro zdraví“, při němž bude člověk odpočítávat svých 120 (nebo, lépe, 240) minut, aby měl do příští neděle splněno.