Sportovci na prodej

Na lodi má nápis Pravda a láska vždy zvítězí nad lží a nenávistí. Když zrovna nezávodí, podniká po světě expediční výpravy na divoké vodě, stará se o svůj bar na pražské Náplavce, stojí před kamerou filmových tvůrců nebo pilotuje letadlo. K představám o stereotypním životě profesionálních sportovců má Vávra Hradilek hodně daleko.

Rozhovor vyšel v únoru 2018 ve sportovním speciálu časopisu Finmag. Předplatitelům Finmagu je speciál spolu s kompletním archivem Finmagu přístupný zdarma.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Nedávno jste na Twitteru napsal, že si dáváte pauzu od sociálních sítí. Nakonec vám to vydrželo osm dnů…

Přišlo mi, že na sociálních sítích trávím moc času. Štvalo mě, že každou volnou chvilku koukám na Twitter nebo Instagram, tak jsem se to rozhodl výrazně omezit. Když jsem ale viděl, jak se paktuje Zeman s Babišem a že se do důležitých funkcí ve Sněmovně derou komunisti a bývalí estébáci, prostě mi to nedalo. Musel jsem zareagovat.

Mezi českými sportovci jste spíš výjimka. Ostatní dění v politice ani ve společnosti moc nekomentují. Čím to je?

Myslím, že hlavně opatrností. Pro psychiku sportovce je klid strašně důležitý. Potřebuje se maximálně koncentrovat na co nejlepší výkony. Nikdo není nadšený, že mu lidi pod příspěvky na sociálních sítích píšou urážlivé komentáře. U příspěvků o politice je samozřejmě taková odezva pravděpodobnější, než když sdílíte, co jste měl k obědu nebo jak se máte na dovolené.

Když jsem v roce 2016 před odletem na Nový Zéland dělal rozhovor, ve kterém jsem kritizoval Miloše Zemana, chodily mi pak vzkazy, že jsem zmrd a že se nemám vracet. Nebo taky, že mě platí Američani. Ale člověk si to nesmí moc brát. Většina těchhle hrdinů píše anonymně, tváří v tvář by mi nic neřekli.

Už vám nějaký sportovní funkcionář naznačil, že byste se měl při vyjádřeních o politice mírnit?

Před posledními prezidentskými volbami, ve kterých jsem veřejně podporoval Karla Schwarzenberga, za mnou přišel předseda České unie sportu Miroslav Jansta, jestli si to nechci rozmyslet. Že je prý pro sportovce lepší kandidát Miloš Zeman. Musel jsem se smát.

Překvapuje vás, že Andreje Babiše podporuje řada úspěšných sportovců?

Je to jejich věc. Nechci nikoho kritizovat. Bez sponzorů se dnes ve sportu neobejdete. A dost sportovců má smlouvy s firmami, které se objevují v politických strukturách. Agrofert je ukázkový příklad. Sportovní bafuňáři, kteří rozhodují o přerozdělování peněz mezi sportovce, bývají navíc s politiky jedna ruka. Nikomu se pak nechce zbytečně dráždit.

Neříkejte mi, že si Jágr, Štěpánek nebo Kvitová nevydělali dost, aby se nemuseli tímhle způsobem angažovat…

Money talks. Když má někdo hodně peněz, přece to automaticky neznamená, že jich nechce mít ještě víc. Před minulými volbami do Sněmovny se mi ozvali s dotazem, jestli bych za peníze podpořil jeden politický subjekt. Okamžitě jsem to smetl ze stolu. Nechci se nikomu zaprodat. Jestli podobné nabídky dostávám já, určitě s nimi chodí i za většími rybami.

Cyklista Leopold König napsal na Twitteru k fotce Jaromíra Jágra v Čapím hnízdě, že ho jako sportovec v mnohém ovlivnil, jako člověk už ale ne. Souhlasíte?

Jsem schopný vstávat ve čtyři ráno a koukat, jak Jágr válí v NHL. Je to naše sportovní ikona, vážně ho nechci hodnotit po morální stránce.

Na sociálních sítích ho ale sledují miliony lidí, mezi nimi spousta dětí. Když pak podporuje Andreje Babiše, přece vás to musí štvát…

Jasně, že jo. Ale nechci nikoho soudit. Jestli si to pan Jágr, slečna Kvitová a další dokážou obhájit ve svém svědomí, je to jejich svobodná volba.

Nejsou stejně „prodejní“ i sportovci, kteří za peníze dávají na Instagram příspěvky, ve kterých dost okatě propagují nejrůznější značky a výrobky?

Jak už jsem řekl, v dnešní době se sportovec bez sponzoringu neobejde. Zásadní rozdíl je pro mě v tom, jestli jde o dlouhodobého sponzora, nebo jednorázovou akci. Nedávno za mnou přišla jedna firma s nabídkou, že když se budu holit jejich strojkem a dám pár fotek na sociální sítě, dostanu za každý příspěvek desetitisíce korun. Taková spolupráce mi ale nedává smysl. Nechci, aby si mě mohl kdokoli tak snadno koupit. Profil na sociálních sítích považuju za svoje vnitřní vyjádření, nechci tam dávat kdeco jenom kvůli tomu, že jsem dostal zaplaceno.

Na svém profilu ale máte spoustu fotek, kde pijete z plechovky Red Bullu, který je vaším hlavním sponzorem.

To je právě příklad dlouhodobé spolupráce. Já se s touhle značkou neskutečně sžil. Už ji beru za svoji součást. Red Bull se mnou byl od doby, kdy jsem začal mít první úspěchy, tehdy byla podpora malých sportů z veřejných peněz mizivá. Díky Red Bullu jsem se dostal mezi elitu, do popředí profesionálního sportu. Líbí se mi, jakým způsobem spolupracuje se sportovci, jaké vymýšlí projekty. Jasně, je to marketingová záležitost, ale prostě mi to dává smysl. Jde navíc o mnohem širší spolupráci, než by se na první pohled mohlo zdát. Děláme například expediční cesty na divokou vodu, kde točíme dokumentární materiály. Prostě mě to baví.

Jak sociální sítě změnily svět sportovního marketingu?

Někdo si možná myslí, že díky nim mají sportovci lepší situaci, ale zdání klame. Naopak mi přijde, že už pro firmy nejsme tak atraktivní. Kdejaký youtuber nebo bloger má pro ně větší hodnotu. Bohužel je to dané i tím, ke komu děti a mladí vzhlížejí. Zkuste se jich zeptat, čím by chtěli jednou být. Určitě jich víc řekne, že youtuber. Sportovci začínají být out.

Za sportovcem do galerie

Další obrázky v galerii (6)

Rozhovor vznikal v posilovně vodáckého areálu Praha-Troja, kde se stříbrný medailista z olympiády v Londýně připravoval na novou sezónu. Fotografoval Daniel Hamerník

Jak velkou část vašich příjmů dnes tvoří peníze od sponzorů?

Většina výdělků je z marketingu. To je zkrátka problém malého sportu. Za medaili ve světovém poháru nedostanu ani korunu. Za vítězství na mistrovství světa mám 150 tisíc. Jako reprezentant jsem zaměstnanec Vysokoškolského sportovního centra, které spadá pod Ministerstvo školství, tělovýchovy a sportu. Výše platu se pohybuje kolem průměrné mzdy.  

Rozhodně to ale neberte tak, že si stěžuju. V reprezentaci máme dobré zázemí. Olympijský svaz nám dává před olympiádou spoustu peněz v rámci projektu Top team, kde se sdružují sportovci s medailovými vyhlídkami. Jen to zkrátka není fyzický výdělek, ze kterého by si člověk mohl třeba šetřit.

Jsou nadstandardy v rámci Top teamu opravdu taková výhoda?

Naprosto. Můžeme si zaplatit vlastního fyzioterapeuta, osobního trenéra na fyzičku, lepší soustředění, letenky i hotely. Pokud by si člověk měl na tohle všechno vydělat jen sponzoringem, tak se zblázní. Je hezké mít sponzory, ale když pak objíždíte spoustu jejich akcí, ke kterým jste smluvně zavázaný, přicházíte o čas na trénink a regeneraci. To by si měl uvědomit stát při financování sportu. Čím víc dá sportovcům peněz, tím míň budou muset dělat poskoky různým značkám.

Víc peněz po státu chtějí všichni. Ať už se bavím s lékaři, učiteli, nebo umělci, všichni mi říkají, že je jejich obor podfinancovaný…

Já si vlastně nemyslím, že je největší problém v podfinancování sportu. Spíš ve struktuře toku peněz. Když si představím, že peníze jdou z Ministerstva školství do dvou set padesáti subjektů, které je pak přerozdělují dál, je jasné, že po cestě dojde ke ztrátám. Je to jako vodovod. Čím víc kolen a spojů, tím je větší riziko, že to bude někde kapat. Každý mezičlánek řetězce má své provozní náklady, počítat musíte i s různými malými domů. Přece jen jsme v Česku.

Česká pobočka Transparency International udělala velkou kampaň, ve které poukazuje na korupci ve sportu. Proč sportovní prostředí přitahuje korupčníky?

Nemyslím, že by byl sport víc zkorumpovaný než jiné oblasti. Čisté prostředí to ale určitě není. Sportovní bafuňáři si v Česku zvykli žít v závětří. Pořád říkají, jak bojují za sportovce, že pro ně shánějí peníze. Realita je často jiná. Když máte nekalé úmysly, je snadnější skrývat se za sportovce a jejich úspěchy než se angažovat v oblastech, které jsou víc pod drobnohledem nebo jsou společensky problematické.

Je vám třicet, dokázal byste si představit, že budete na vrcholové úrovni závodit stejně dlouho jako kajakářka Štěpánka Hilgertová, která o medaile bojovala ještě dlouho po čtyřicítce?

Určitě ne. Pokud zdraví dovolí, rád bych ještě za dva roky zkusil olympiádu v Tokiu. Pak to ale vidím na rozlučku. Závodit delší dobu by asi šlo, ale začínám cítit, že je tělo opotřebované. Chtěl bych skončit pěkným výsledkem, když do dvou tří let nepřijde, vykašlu se na to.

Takže olympiáda v Paříži v roce 2024 nepřipadá v úvahu?

Jako závodník se tam asi nepodívám. Ale nikdy neříkej nikdy. Třeba přidají mezi olympijské disciplíny kajak kros, ve kterém jsem vyhrál mistrovství světa. Pak bych o tom možná uvažoval. Ale pravděpodobnost je malá. Tím se teď vážně nezabývám.

Když jste se nekvalifikoval na olympiádu v Riu v roce 2016, přišlo mi, že máte sto chutí to úplně zabalit.

Byl jsem zklamaný, ale o konci kariéry jsem nepřemýšlel. Naopak si myslím, že kdybych se do Ria dostal a zajel tam dobrý výsledek, asi bych dneska závodění už tolik nedával. V našem sportu je v Česku obrovská konkurence, na olympiádu může jet jenom jeden, přitom jsme tu čtyři skvělí závodníci. V olympijském cyklu před Riem jsme byli dva mistři světa, stejně jeden z nás musel zůstat doma. Věřím, že si to fanoušci uvědomují. Kajak je náročný a zrádný sport. Stačí jedna blbá vlnka a čtyři roky příprav jsou v tahu.

Bylo těžké skousnout neúspěch?

Když jsem si poprvé uvědomil, že bych se jako obhájce stříbrné medaile nemusel na olympiádu vůbec dostat a že můžu přijít o takový zážitek, určitě mi v hlavě blikla červená kontrolka s nápisem průser. Ale pak jsem se uklidnil a souboj s Jířou Prskavcem, který nakonec v Riu vyjel stříbro, jsem si užil.

Taky jsem si tehdy uvědomil, kolik skvělých lidí mi přeje, a naopak, že mi někdo fandí, jenom když se daří. Najednou jsem měl víc času, udělal jsem si pilotní průkaz a splnil si sen, že se proletím v letadle úplně sám. Hodně jsem cestoval. Nakonec jsem se podíval i na tu olympiádu, kde jsem spolukomentoval pro Českou televizi, což byla zkušenost k nezaplacení. Byl to rok plný zážitků. A postupně jsem zase dostával chuť závodit.

Po neúspěšné kvalifikaci do Ria jste byl pod palbou kritiky, že jste se na závodění dostatečně nekoncentroval. Natáčel jste například film Tenkrát v ráji, kde jste měl hlavní roli…

S tím nesouhlasím. Lidi mi sice říkali, že to flákám a nedávám závodění všechno, ale o mojí neúčasti na olympiádě nerozhodlo, že jsem hrál ve filmu. Naopak jsem si při hraní pročistil hlavu. Během kvalifikace jsem měl dobrou formu, fyzicky i technicky jsem na tom byl dobře. Nezvládnul jsem to po psychické stránce.

Teď už je situace zase trochu jiná. Závodění se opravdu nevěnuju na sto procent, mám spoustu dalších aktivit, což asi není u profesionálního sportovce ideální. Na druhou stranu mám pořád velkou motivaci, makám na sobě a závody si užívám.

Kdy jste poprvé začal přemýšlet o tom, co budete dělat, až ve vrcholovém sportu skončíte?

Pocházím z rodiny, která není sportovní, takže mě od začátku drželi při zemi. Rozhodně jsem se nezapomínal rozhlížet kolem sebe. Život sportovce je v podstatě hodně jednoduchý. Je to sice obrovská dřina, ale když máte úspěch, nemusíte se o moc věcí starat. Nekupujete si oblečení, auta, hodinky, telefony, všechno vám dávají sponzoři. Pak je najednou konec a všechno je pryč. Někdo se na to zvládne připravit, jiný zjistí, že celý život jen chodil na tréninky, běhal okruhy, zvedal činky a teď nemá sebemenší ponětí, co bude dělat dál. Věřím, že do téhle skupiny nepatřím.

Vavřinec Hradilek

Foto Daniel Hamerník

Narodil se v Praze v roce 1987. Na kajaku jezdí od deseti let. Českou republiku reprezentoval ve vodním slalomu už v mládežnických kategoriích. V roce 2008 se probojoval na olympijské hry v Pekingu, kde skončil na 11. místě. Na další olympiádě v Londýně v roce 2012 už získal stříbrnou medaili. O rok později se stal mistrem světa. V roce 2017 vyhrál také mistrovství světa v kajak krosu.

Zmínil jste, že máte kromě závodění řadu dalších aktivit, buďte konkrétnější…

S kamarády máme v Praze na Náplavce Kayak Beach Bar. Člověk může posedět u vody a dát si drink, zároveň je možné půjčit si kajak nebo paddleboard a prohlédnout si Prahu z Vltavy. Máme tam i beachvolejbalový kurt, jógu a saunu. Lidi chodí, takže intenzivně uvažujeme o tom, jak projekt rozšířit.

Dokážete si představit, že by tohle byl jednou váš full time job?

Popravdě moc ne. I když přestanu závodit, budu dál jezdit divokou vodu. Mám v hlavě spoustu míst, kam bych se chtěl podívat. Pokud bude pokračovat spolupráce s Red Bullem na expedicích, můžu si tím vydělávat.

Přemýšlím i o dalších projektech, ale do těch se naplno pustím, až skončím závodní kariéru. Každopádně nemám v plánu sedět v kanceláři od osmi do pěti, potřebuju něco flexibilnějšího a taky pohyb.

Řada sportovců se při podnikání pořádně spálila. Nebojíte se, že by se jednou mohlo říkat, že Hradilek jde ve stopách Čechmánka?

Já se nepohybuju v tak velkých sumách. Investuju rozvážně. Navíc, i kdyby se všechno potopilo, přežiju to. Nepotřebuju vydělávat spoustu peněz, chci být bohatý uvnitř.

Úvodní fotka: Jan Kasl