Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Velká restituce. Bude Západ vracet umění?

Schránky západních muzeí, zejména v metropolích někdejších koloniálních říší, plní žádosti o vrácení artefaktů. Od oštěpů přes sochy až po pradědečkovu čelist. Přichází velká restituce? A poradí si restituenti s navráceným dědictvím?

Muzeím v Evropě hrozí nová invaze, psal loni Guardian. Uvidíme, předpovídal, jak bude přibývat bývalých kolonií, které budou žádat navrácení „svých“ uměleckých děl. Ukazuje se, že měl pravdu. Přicházejí nové a nové – a staronové – požadavky. A nejde dokonce jen o bývalé kolonie. Heslo dne: Co bylo ukradeno, má být vráceno.

Jenže – je tu pár praktických i morálních problémů.

Západní muzea, zejména ta v metropolích bývalých koloniálních říší, jsou často doslova přecpána artefakty z celého světa. Od pokladů starověkých civilizací po takzvané primitivní umění. Stačí se podívat do londýnského Britského muzea, do muzeí v Paříži, ale třeba i v Berlíně nebo na předměstí Bruselu.

Spravedlnost

Země, na jejichž území se tato umělecká díla původně nacházela, se dnes hlásí o své dědictví a požadují návrat artefaktů. Ať už jde o africké beninské bronzy, konžské masky, sochy z Velikonočního ostrova, australské štíty nebo výtvory řeckého sochařství z území dnešního Řecka a Turecka. A nehodlají se spokojit s nějakými dlouhodobými zápůjčkami nebo podobnými kompromisy.

Evropští politici i část představitelů muzeí jsou pro. Například francouzský prezident Emanuel Macron loni označil návrat afrického kulturního „dědictví“ do Afriky za svoji prioritu, nizozemské Rijksmuzeum v Amsterodamu nedávno oznámilo, že chce vrátit některá umělecká díla na Srí Lanku a do Indonésie  a vůdce britských opozičních labouristů Jeremy Corbyn se nechal slyšet, že pokud se stane premiérem, vrátí Řecku takzvané Elginovy mramory. Tedy sochařskou výzdobu chrámu bohyně Athény z athénské Akropole. Zlomek jich vidíte na úvodním snímku. Jméno dostaly podle lorda Elgina, který je získal a přivezl do Britského muzea, kde jsou dodnes.

Podle těch, kteří podporují návrat uměleckých děl do míst jejich původu, jde o spravedlnost, odčinění koloniálních zločinů a zneužívání evropské dominance nad mimoevropskými národy či slabšími zeměmi. Značná část předmětů zejména ve sbírkách evropských muzeí byla opravdu získána loupeží, podvodem nebo nátlakem. Například beninské bronzy, které zabrali britští vojáci jako kořist po vydrancování královského paláce v Beninu, dnešní Nigérii, v roce 1897. Nebo umělecké předměty z císařského letního paláce, který zničili evropští vojáci po porážce takzvaného boxerského povstání v Číně v roce 1901. Nebo různé sochy a štíty pacifických a afrických domorodců. V zájmu spravedlnosti by mělo být to, co bylo ukradeno, vráceno. Nehledě na to, že v některých případech mají pro domorodce tyto předměty dosud náboženskou hodnotu, nebo se dokonce jedná o pozůstatky těl jejich předků.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Restituujete dveřmi, vrátí se vám oknem

Odpůrci navracení těchto uměleckých děl upozorňují na to, že jde i přes jejich pochybný původ stále a na prvním místě o umělecká díla. Pokud by se tedy měla vracet, musí se pro ně v zemi jejich původu najít místo, kde jim nehrozí ukradení, poškození nebo úplné zničení. Mnohé africké země ale nemají muzea, kde by mohly vrácené umělecké předměty uskladnit a vystavovat.

Tanzanie nemá kam dát exponáty, které požaduje vrátit z Německa. Národním muzeum v Ouagadougou v Burkina Fasu je ve špatném stavu a na jeho pozemcích je víc pasoucího se dobytka než vystavených exponátů. V mnoha zemích hrozí zničení sbírek islámskými i jinými fundamentalisty, kteří nemají rádi připomínky jiných náboženství.

Někde zas hrozí uloupení uměleckých děl zloději nebo i státními úředníky. Časopis The Economistv této souvislosti připomíná, jak Belgie v sedmdesátých letech minulého století vrátila do tehdejšího Zairu (dnešní Demokratické republiky Kongo) 144 sbírkových předmětů. Záhy se ovšem objevily na trhu s uměním v Evropě. Šlo o jednu z prvních žádostí o navrácení uměleckých předmětů z území bývalé koloniální mocnosti na území bývalé kolonie. „Nechme prozatím tyhle věci tam, kde jsou,“ říká právě z těchhle důvodů například známý kamerunský antropolog Paul Nchoji Nkwi.

Světové dědictví by měl svět vidět

Někteří „původní majitelé“ si návrat „svých“ uměleckých předmětů nepřejí i z jiných důvodů, zmiňuje list The Financial Times. Například proto, že se mezitím stali křesťany, jako obyvatelé tichomořských Šalamounových ostrovů, a obávají se, že by staré pohanské rituální předměty „obživly“ a „napadly“ své staronové majitele.

Jeden ze stařešinů Aboriginců, tedy australských domorodců, zase vyjádřil obavy, že vrácení uměleckých předmětů získaných Evropany v 18. století, by mohlo vést ke sporům současných domorodých rodin o to, komu vlastně patří. Stejně jako někteří další přitom upozornil na to, že umělecké předměty mají být také prostředkem vzájemného poznávání a kulturního obohacování. Prostě, že není od věci, když jsou umělecké předměty jiných kultur vystaveny v cizích zemích.

Právě tím, že předměty z různých zemí a různých kultur jsou vystavovány ve velkých západních muzeích v širším kontextu argumentují také západní odpůrci jejich vracení. A tím, že je tam vidí víc lidí. Šéf Britského muzea Hartwing Fischer například upozornil, že v Britském muzeu Elginovy mramory vidí každý rok šest milionů lidí. Zrovna v tomto případě je ale namístě podotknout, že aténská muzea také nemají zrovna malou návštěvnost a upozorňují často i na celosvětový kontext vystavovaného umění. Na druhou stranu to samé se nedá říct například o muzeích v etiopském hlavním městě Addis Abebě. Přitom Etiopie požaduje po britských muzeích vrácení ilustrovaných rukopisů či jedné z etiopských královských korun.

Hledá se dědic. Ale pravý

Navíc, jak uvádí i výše citovaný článek z listu The Financial Times, ne všechny artefakty, které si dnes nárokují vlády zemí, kde vznikly, byly získány násilím. Šlo také o nákupy cestovatelů, misionářů nebo o dary, které získali Evropané od místních pohlavárů v rámci vzájemných diplomatických styků. Mimochodem, i ony opakovaně zmiňované Elginovy mramory byly získány legálně. Nebo minimálně částečně legálně – s povolením osmanské správy, protože Řecko bylo tehdy pod vládou Turecka. Podobně je to i s různými vykopávkami například z Egypta či z Iráku.

V tomto případě ale argumentují zastánci jejich návratu tím, že jde zkrátka o kulturní dědictví, část identity dané země či národa. I to je ale občas dost pochybné. Současné státy nekopírují hranice starověkých, středověkých ani novověkých státních útvarů a často na jejich území žijí lidé, kteří už nemají s původními výrobci uměleckých předmětů mnoho společného. Mimořádně absurdní jsou v této souvislosti třeba nároky Turecka na navrácení starých původně řeckých a byzantských památek, které pocházejí z území dnešního Turecka, ale jsou v zahraničních muzeích. Přitom to byli právě představitelé moderního tureckého státu, kteří dohodli vystěhování Řeků ze svého území, a nynější turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se hlásí k dědictví tureckých dobyvatelů, kteří zničili byzantskou říši včetně mnoha jejích památek.

Vracení uměleckých předmětů do míst původu by nepomohlo k odstranění historických křivd ani lidstvu jako celku k tomu, aby bylo vzdělanější a pochopilo vzájemné propojení jednotlivých kultur, tvrdí britská socioložka Tiffany Jenkisnová, které o tom napsala celou knihu. Upozorňuje i na to, že restituce jdoucí daleko do minulosti by prostě byly nesmyslné a nebylo by jisté, kde by to skončilo. Třeba středověké kodexy se stěhovaly po celé Evropě. Pokud bychom chápali restituci umění jako určité „bolestné“, není také není jisté, koho odškodnit. Například zmíněné beninské bronzy jsou vyrobeny z kovu, kterými Portugalci platili tamějším otrokářům, a tak by jimi možná měli být „odškodněni“ otroci beninského království…

Úvodní foto: část výzdoby athénského Parthenónu, tzv. Elginových mramorů, v Britském muzeu. Fotil Giannis Papanikos / Shutterstock.com

Marek Hudema

Marek Hudema

Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako novinář například v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách nebo Lidovkách. Zajímá se o Blízký východ a Asii, kde se snažil co nejvíc... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Amos | 29. 4. 2019 14:11

Tak jo. A co takhle chtít aby ony bývalé kolonie vrátily do Evropy železnice, mosty, budovy, vybavení škol, právní a zdravotní systémy, poštovní úřadovny atd., které tam ty evropské země vybudovaly?

+23
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK