Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zachránce-diktátor. Silný muž Haftar chce v Libyi zavést pořádek

Podle životopisu maršála Chalífy Haftara by se dal napsat thriller. Jsou v něm převraty, zrada, tajné služby, atentáty. Je v něm i okamžik, kdy nikým nechtěný vysloužilý voják odchází užívat si vnoučat... Až jednou vlast zavolá: Potřebujeme spasitele, kde jsi?

Organizací spojených národů otevřeně pohrdá, ale přesto ho podporují stálí členové Rady OSN Francie a Rusko. Spolupracuje s islamisty, ale je oslavovaný jako bojovník proti nim. Označují ho za demokrata, ale sám tvrdí, že jeho rodná Libye není na demokracii zralá. Podle ochránců lidských práv zavádí právo a pořádek, jeho jednotky ale páchají válečné zločiny. Maršál Chalífa Haftar, nejsilnější muž v Libyi a pravděpodobný budoucí vládce této země, je muž plný rozporů. A velké touhy po moci.

Libyjský silný muž Chalífa Haftar – pro Západ důležitý tím, že kontroluje většinu libyjské těžby ropy a bojuje proti tamním islamistickým teroristům – dal 4. dubna svým vojskům rozkaz zaútočit na libyjské hlavní město. Tripolis sice Haftar nedobyl, ale ukázal, že se s ním musí v Libyi počítat. A o to zřejmě šlo.

Pořádek a bezpečí

Útok totiž mířil proti libyjské vládě, oficiálně podporované OSN, a začal v době, kdy byl v Tripolisu generální tajemník OSN António Guterres připravovat mírovou konferenci, která se má pokusit ukončit osm let trvající občanskou válku. Haftar chtěl připomenout, že se s ním má na konferenci počítat jako se silným hráčem. A že očekává jediný výsledek „mírového procesu“: maršála Haftara v čele Libye. Pokud možno s co největšími pravomocemi.

K tomuto výsledku se ale nechce dobrat nějakým složitým jednáním. Jak popsal v The Financial Times jeden z diplomatů, který se s ním stýkal, „vyjednávání a politický proces nejsou součástí jeho agendy“. Haftar raději spoléhá na vojenskou sílu a zastrašování. Jeho Libyjská národní armáda (o které jeho odpůrci žertují, že není ani libyjská, ani národní, protože v ní bojuje mnoho cizinců z okolních zemí a fakticky není podřízena národu, tedy parlamentu či vládě, ale jen Haftarovi) ovládá východ země. Je nejsilnější ozbrojenou formací v Libyii a hlavně má na rozdíl od ostatních funkční letectvo. Přesto si Haftar stále zřejmě není úplně jistý, jestli by dokázal natrvalo ovládnout i západ země s Tripolisem. A jaké by ho to stálo oběti a jestli by to nerozklížilo jeho nesourodé spojence, které obratně dával dohromady.

Chalífa Haftar

Chalífa Haftar / Khalefa Haftar / Khalifa Haftar

Generál Chalífa Haftar uříznutý z fotky od Magharebia na základě licence CC BY 2.0

Narodil se v roce 1943 v městě Adžebádíja v severovýchodní Libyi. Vystudoval vojenskou akademii v Tripolisu a stal se profesionálním vojákem. V roce 1969 se podílel na převratu, kterým Muammar Kaddáfí svrhl krále Idríse; údajně byl členem užšího vedení vojenské junty. Absolvoval další vojenský výcvik v Egyptě a Sovětském svazu, v roce 1973 se pravděpodobně účastnil izraelsko-arabské války.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jako muž blízký Kaddáfímu stoupal až k hodnosti plukovníka (vyšší tehdy v Libyi nebyla), byl velitelem Tobrúku a nakonec podle některých zdrojů faktickým operativním šéfem celé armády. Podílel se na libyjské invazi do Čadu, kde byl v roce 1987 zajat. Když se Muammar Kaddáfí nepokusil vyjednat jeho propuštění, plukovník Haftar se přidal k opozici proti němu a chystal, zřejmě za pomoci CIA, invazi do Libye. Po převratu v Čadu a kratší africké anabázi skončil v USA. Odtud se snažil zorganizovat minimálně jeden puč proti Kaddáfímu.

Když v roce 2011 Libye svrhne Kaddáfího, vrací se do Libye. Pokusí se získat co největší moc a kontrolu nad armádou. Je odsunut stranou a vrací se nakrátko do USA. Tam pobude dva nebo tři roky a natrvalo odchází zpátky do Libye. Na východě země si Haftar vybudoval základnu a později zahájil operaci proti teroristům z organizace Islámský stát. Opírá se o parlament v Tobrúku

Od roku 2015 byl velitelem armády, která spadala pod vládu v Tobrúku, kterou vytvořil tam sídlící libyjský parlament. Parlament ho povýšil na maršála. Získal východní část země a mezinárodní podporu od široké koalice zemí od Egypta, přes Rusko, Francii až po sousední Tunisko. Jeho vláda sice není mezinárodně uznávána, navštívil ale oficiálně například Moskvu, kde jednal s ruským ministerm obrany, nebo Paříž, kde jednal s francouzským prezidentem.

Proto by se Haftar nebránil ani volbám, tedy pokud by ho vynesly k moci. Tím se dá vysvětlit, proč i když opakovaně prohlásil, že Libye „není zralá pro demokracii“ a potřebuje vojenského vládce, zároveň tvrdí, že jsou „nutné“ celolibyjské volby, a je ochoten na nich spolupracovat. Má totiž slušnou šanci, že v nich se svými spojenci a podřízenými zvítězí. Na východě země je populární. Zavedl pořádek a dokázal zajistit určitou úroveň bezpečnosti. V zemi, kde už přes osm trvá občanská válka sice nízké intenzity ale o to víc doprovázená zločiny proti civilistům, je to pro lidi důležité. „Od té doby, co tady Libyjská národní armáda převzala moc, jsme tu neslyšeli o únosech nebo krádežích“ řekl serveru al-Monitor mluvčí Fezzan Libya Organization, která sídlí v městě Sabhá a zabývá se ochranou lidských práv. A tahle Hafatarova pověst ochránce práva a pořádku se se šíří i na západ Libye.

Čekání na odplatu

Na východě navíc Haftara podporují i ti, který si přejí větší autonomii pro bývalou Kyrenaiku, část tamních kmenů, někteří islamisté a také lidé, kteří spolupracovali s režimem svrženého diktátora Muammara Kaddáfího. Ostatně i sám Chalífa Haftar byl kdysi Kaddáfího příznivcem. Jako mladý důstojník mu v roce 1969 pomáhal svrhnout libyjského krále Idríse a pak se stal faktickým šéfem jeho armády. Kaddáfí ho dokonce označil za svého „duchovního syna“. Jenže pouto mezi „synem“ a „otcem“ přerušila libyjsko-čadská válka. Libyjská invaze do Čadu skončila katastrofou a v zajetí skončil v roce 1987 s několika stovkami svých mužů i tehdejší plukovník Haftar. Kaddáfí tenkrát trval na tom, že v Čadu žádní jeho vojáci nejsou; nechal tak svoje lidi ve strašných podmínkách čadského vězení. Haftar to bral jako zradu a obrátil se proti Kaddáfímu. Sám tvrdil, že z čadského vězení uprchl, jiná verze praví, že mu z něj pomohla CIA. Ať už se ale rozhodl pro boj proti Kaddáfímu sám a CIA mu byla vítaným spojencem, nebo naopak CIA naverbovala Haftara, začal v Čadu připravovat malou armádu k invazi do Libye. Plukovník prý osobně přesvědčoval své zajaté druhy, aby se k ní přidali. Výhružkami i mučením.

Plánovaná invaze se ale neuskutečnila, dřív přišel v Čadu převrat a CIA evakuovala Libyjce do Zairu, pak do Keni a nakonec část z nich, včetně Haftara, skončila ve Spojených státech. Haftar s kolegy v USA ještě naplánoval atentát na Kaddáfího a převrat v Libyi, ale akce skončila jen smrtí jeho spolupracovníků v Libyi. CIA pak prý Haftara a jeho Národní libyjskou armádu ještě nějakou chvíli platila, ale nakonec o něj ztratila zájem. Haftar se stýkal s dalšími libyjskými emigranty a snil o odplatě.

Příležitost přišla v roce 2011. Vypukla lidová revoluce proti Kaddáfímu a podpořilo ji letectvo NATO a dalších zemí. Haftar se vrátil do Tripolisu a nabídl revolucionářům své služby a styky a zapojil se do budování armády.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Nejlepší ze špatných

Sny o kariéře v nové Libyii ale skončily pro Haftara fiaskem, musel se vrátit do USA. Jak přesně to proběhlo, není jasné. Zdá se, že tehdejší libyjští politici se Haftara zbavili pro jeho bezskrupulóznost a touhu po moci. Poslali ho „do důchodu“ údajně proto, že se pokusil intrikami odstranit své nadřízené a stát se šéfem armády. On ale říká, že si odcházel užívat vnoučat.

Libye se ale postupně propadala do stále větších zmatků. Revolucionářské frakce začaly bojovat mezi sebou. Země měla několik soupeřících vlád, objevili se islamističtí teroristé a mnozí spolupracovníci bývalého režimu – včetně techniků, řadových úředníků a vojáků – přišly kvůli drakonickému „lustračnímu“ zákonu o zdroj obživy. Přidávali se k islamistům nebo komukoliv, kdo jim nabídl nějakou, byť i pochybnou „budoucnost“. Haftar, který byl v kontaktu s některými bývalými důstojníky, vycítil svoji šanci.

Vrátil se, obnovil svoji Libyjskou národní armádu a v roce 2014 v Benghází na východě země zahájil spolu s nespokojenými vojáky, částí místních kmenů a s podporou části bývalých Kaddáfího zaměstnanců a parlamentu v Tobrúku své „tažení proti terorismu“, džihádistům a později proti teroristické organizaci Islámský stát. Tobrúcký parlament ho pak dokonce povýšil na polního maršála. Brzy ale začalo být nejasné, jestli vlastně Haftar poslouchá parlament, nebo parlament Haftara. Mezitím si Haftar dokázal získat podporu a uznání ze zahraničí. Včetně dodávek zbraní – i přes embargo OSN – nebo ojedinělých útoků cizího letectva či speciálních komand na jeho nepřátele. Přitom ho podpořily i země, které jsou normálně nepřáteli nebo minimálně soupeři: Rusko a Francie spolu s Velkou Británií a Itálií, Katar a Saúdská Arábie spolu se Spojenými arabskými emiráty, Egypt spolu se sousedním Tuniskem.

Spoustě zahraničních státníků se totiž najednou Haftar jevil jako záruka stability, umírněného režimu, boje proti islamismu a také jako muž, který zabrání nejhorším zvěrstvům proti civilistům a bude se svými podporovateli jednat o těžbě a dodávkách ropy. Každopádně lepší než původní vláda na západě, velitelé jednotlivých ozbrojených milicí nebo slabá a neschopná, ač mezinárodně uznávaná vláda v hlavním městě Tripolisu.

Spasitel-diktátor

Haftar ale není tak „hodným chlapcem“, jak by se zdálo. Jeho jednotky jsou obviňovány, a zdá se, že oprávněně, z hromadných poprav bez soudu. Tedy válečných zločinů. 

Navíc prý jeho armáda rekrutuje malé děti. Některé oddíly jeho armády jsou tvořeny islamisty a některým islamistům předal také Haftar kontrolu třeba nad chováním žen na části svého území. Haftar je totiž totální pragmatik, jak potvrzují ti, kteří s ním jednali. Volná ruka části armády, některým islamistům nebo kmenovým vůdcům je prostě jen daní za to, že jeho armáda drží pohromadě.

Haftar sám pak prý touží usednout do křesla v nějakém luxusním paláci v Tripolisu a stát se vládcem země. Za pokud možno co nejmenších obětí, aby jeho mocenská základna zůstala silná a jeho obraz v zahraničí pokud možno neposkvrněný. Říká, že jen vyslyšel výzvy lidu, který volal po zachránci. Haftarovi kritici ale tvrdí, že se chce stát se diktátorem a že je až moc dobrým žákem svého někdejšího učitele a „duchovního otce“, krutého a nevyzpytatelného diktátora Kaddáfího.

Úvodní fotka: Profimedia

Marek Hudema

Marek Hudema

Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako novinář například v Respektu, Reflexu, Hospodářských novinách nebo Lidovkách. Zajímá se o Blízký východ a Asii, kde se snažil co nejvíc... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK