Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Ctrl + C, Ctrl + V. Plagiátoři na vysokých školách

Že se jak na běžícím pásu objevují další a další případy vysokoškolského plagiátorství, není jen důsledek toho, jak snadné je v elektronickém věku jejich odhalování. Svůj podíl má i samotný systém výuky a tvorby odborných textů na vysokých školách, který k takovému jednání nepřímo motivuje.

Jednou z prvních věcí, kterou se studenti mají (nejpozději) na vysoké škole naučit, jsou pravidla korektního odlišování vlastních myšlenek od myšlenek někoho jiného. Přesto přibývá případů obvinění z plagiátorství, někteří publicisté dokonce mluví o novodobé „inkvizici“.

Plagování samotné samozřejmě není žádná novinka. Nedokážeme asi správně posoudit, jestli se opisuje víc než dřív, snad jen můžeme spekulovat, že díky internetu a klávesovým zkratkám Ctrl+C a Ctrl+V je opisování snadnější – a je možné, že příležitost dělá zloděje i v případě intelektuálního vlastnictví. Jisté ale je to, že s pokrokem přišly technologické možnosti, jak kopírování odhalit. A nejen prosté přebírání částí cizích textů bez patřičného označení, tedy stoprocentní shodu v některých pasážích nové a starší vědecké práce, postupně se daří stroje učit rozpoznávat i texty upravené.

Není div, že v některých kruzích dnešní debata okolo plagiátorství vzbuzuje mírně řečeno paniku. Je možné, že kdybychom dnes prověřili všechny akademické práce k nějakému datu v minulosti, mohlo by na povrch vyplavat ledacos. Odebírání titulů je sice možné jen tři roky od odevzdání práce, docentura se může anulovat do pěti let od udělení, ale nejde přece jen o tituly. Žádné zpětné prověřování úplně všeho není na pořadu dne, ostatně v elektronické podobě se práce odevzdávají vlastně relativně krátkou dobu, starší by se musely nejprve nákladně digitalizovat.

Každopádně argument, že dřív podvody možná (snáz) procházely, může být pravdivý, ale plagiátorství neospravedlňuje ani neomlouvá, už jen kvůli studentům a akademikům, kteří i v minulosti dělali svou práci poctivě.

Naši slavní plagiátoři

Nejznámější případy plagiátorů nenajdeme mezi vědci, „populární“ jsou zejména případy, kdy se nečestné jednání prokáže u politiků. Mezi prokázané případy v Česku patří bývalý ministr vnitra Milan Chovanec, bývalá ministryně spravedlnosti Taťána Malá nebo bývalý ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál. Druzí dva zmínění po odhalení rezignovali.

Jeden z prvních velkých případů plagiátorství, který se v českých médiích řešil, odstartoval v roce 2009 tzv. kauzu plzeňských práv – bývalý proděkan tamní právnické fakulty opsal část své dizertační práce. Plagiátem byl dokonce i jeden z posudků této práce, přičemž všichni zúčastnění nakonec byli nuceni rezignovat. Etická komise univerzity v Brémách konstatovala plagiátorství i v díle politologa a neúspěšného politika Petra Robejška, a to již v roce 2003.

Student letí za to, z čeho učitel žije

Až absurdních rysů nabyla debata v případě profesora Martina Kováře, uznávaného historika a prorektora Karlovy univerzity. Než ji ukončily verdikty etické komise fakulty i univerzity, které konstatovaly, že profesor Kovář se dopustil plagiátorství „významného rozsahu“ a že opisoval dvě desetiletí, mohli jsme u jeho obhájců či zastánců pozorovat snahu nikoli hájit originalitu jeho práce, ale odvádět od obvinění pozornost k jiným aspektům Kovářovy vědecké a pedagogické činnosti. Snad v každé diskuzi se objevil nějaký bývalý student, který hrdě prohlašoval, že kauzu okolo plagiátorství považuje za nesmysl a že profesor Kovář vždycky „skvěle vyprávěl dějiny“. To je samozřejmě úžasné, pro středoškolského dějepisáře je to ideální meta a u vysokoškolského pedagoga jistě žádoucí schopnost – zdaleka to ale není všechno, co očekáváme, když se řekne špičkový historik.

Podobné „argumenty“ ukazují obrovskou neochotu akceptovat pravidla, která tu sice tak nějak byla vždy, ale teprve nedávno se začala skutečně vymáhat. Dostáváme se do paradoxní situace, na kterou upozornila v rozhovoru pro DVTV i členka Etické komise FF UK Olga Lomová – studenti jsou z fakulty vyhazování za přestupky, na kterých si někteří jejich vyučující vybudovali kariéru.

Tento smutný paradox je samozrejmě součástí problému – jak můžou studenti brát plagiátorství jako vážný a neakceptovatelný přečin, když se ho samotní vyučující nejen dopouští, ale leckdy je ještě ze strany univerzity vidět ochota plagiátory chránit?

Profesor Kovář z Filozofické fakulty Karlovy univerzity odešel záhy, jenže jeho kauza není jediná. Etická komise FF UK konstatovala plagiátorství v pracích profesorky Lenky Šulové z katedry psychologie   už v roce 2015. Navzdory dlouhodobé snaze některých akademiků ale na katedře dál zůstává, byť to samozřejmě škodí pověsti školy, a to i v mezinárodním měřítku. Pořád je mezi akademiky i dost těch, kteří jsou ochotni plagiátory buď bránit, nebo nepovažují důležité je z akademické sféry vyloučit. Jak plagiátoři, tak ti, kteří jsou ochotni je omlouvat, pak učí dnešní generaci studentů.

Nechci jen zápočet, dejte mi zpětnou vazbu

Svůj podíl na tom, že se opisuje a kolik se opisuje, může mít ale také způsob, jakým školy ke psaní prací přistupují.

Na některých školách studenti nejsou k psaní prací vedeni. Na začátku studia je sice někdo formálně seznámí s pravidly, ale před bakalářkou musí napsat třeba jen jedinou seminární práci, takže jim chybí dostatečná zpětná vazba a jistota, že se s pravidly vypořádali správně.

U některých humanitních oborů je zase systém nastavený tak, že v horizontu několika málo týdnů musí student zvládnout vyprodukovat několik seminárek a nemá pak přirozeně čas věnovat se všem tématům do dostatečné hloubky. A opět zde chybí kvalitní reflexe: ani pedagogové při tak velkém množství prací nemají čas všechny dobře přečíst. Případně vůbec přečíst.

O jednom profesorovi z mé bývalé fakulty kolovala mezi studenty „vtipná“ historka. Studentka mu posílala seminární práci e-mailem, zapomněla ale dokument přiložit. Přesto jí velmi brzy přišla odpověď ve stylu Vážená paní kolegyně, děkuji vám moc, práce je povedená, uděluji zápočet.

Nevolám po přísnějším metru na studenty, ale trvám na tom, že pokud nad něčím strávím hodiny a hodiny, chci vědět, jaké měl můj text slabiny. To se netýká jen studentů, kteří se chtějí vydat na akademickou dráhu; schopnost dobře argumentovat a jasně formulovat myšlenky je něco, co by univerzita měla naučit všechny studující. Systém by měl být nastavený tak, že studenti budou psát pouze to, co mají akademici čas skutečně důsledně ohodnotit. Takové hodnocení by nemělo být pouze formální, mělo by jít o skutečnou debatu nad tím, jak danou práci udělat lepší – a to klidně i v případě, že už v první verzi dobrá je. Moje britská vyučující z bakalářského studia v České republice vždycky říkala: „Kašlete na známku, nějakou tam bohužel napsat musím, hlavně si přečtěte moje komentáře.“

Najít a vyvážit ten správný způsob výchovy k psaní akademických prací je samozřejmě složité. Některá pracoviště například berou seminárky téměř výhradně jako cvičný prostor, na kterém se studenti mají naučit práci s prameny, vycvičit se v argumentaci, ale jinak v podstatě jen kompilovat poznatky a myšlenky druhých. To je samozřejmě v pořádku (když tedy netrváme na tom, že by to snad mohli umět už ze střední). Ovšem pokud je ještě u desáté práce na vysoké škole požadavek pročíst pár odborných článků a poskládat na jejich základě esej, těžko můžeme čekat, že to studenta (nebo vyučujícího, který má práci číst) bude bavit. Namísto kritického myšlení přichází téměř mechanická práce.

Finmag na léto!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Pro udržení akademických standardů je samozřejmě nutné, aby se studenti naučili správně citovat, samo o sobě to ale ani zdaleka nestačí. Zdroje můžou zastarávat a je třeba se naučit s tím počítat   , člověk musí vědět, které typy publikací – typicky predátorské časopisy – mívají špatnou úroveň, a tak je lepší se jim vyhnout, zdroje nemusí pouze dokazovat, ale je také možné s nimi polemizovat. Pro rozeznání zastaralých zdrojů, ani pro určení těch nedůvěryhodných neexistují jednoduchá a vždy jednoznačná pravidla, ale jde spíš o osvojení si poměrně náročných schopností včetně umění se alespoň trochu orientovat v oboru, což ovšem vyžaduje pozornost ze strany vyučujících.

Kriticky myslet. Správná citace nestačí

Co ale můžeme od vyučujících chtít? Sami fungují v celkově pokřivené publikační kultuře, ve které už řadu let – a snad stále silněji – platí okřídlené publish or perish, tedy něco jako kdo nepublikoval, již stojí opodál. Kvantita vítězí na kvalitou a pro akademiky je často výhodné psát prostě co nejvíc a třeba za publikaci i platit predátorskému periodiku. Netvrdím, že to, co vědec dělá, by mělo mít přímý „užitek“ pro veřejnost, ale mělo by to alespoň rozvíjet jeho obor, případně být užitečné pro kolegy. Nebo snad – poněkud idealisticky řečeno – prohlubovat poznání.

Jenže pokud sami akademici nemají ponětí ani o tom, co dělají kolegové z toho nejpříbuznějšího oboru, je těžké vést studenty k tomu, aby svými pracemi šli proti tomuto trendu. Aby si pro svou magisterskou, bakalářskou nebo seminární práci vybírali téma, které je zajímá a u kterého mají pocit, že jejich zaměření nějak rozvine.

Algoritmy sociálních sítí a fragmentace společnosti dnes nahrávají tomu, že se jednotlivci či skupiny uzavírají do svých vlastních echo chambers, kde bez přemýšlení pouze reprodukují a opakují své vlastní názory jako neotřesitelné pravdy. Po vysokoškolácích bychom toho ale měli chtít víc než jen dělat to samé v bleděmodrém, byť s dobře odcitovanými zdroji.

Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze své názorové komfortní... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 46 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Martin Brezina | 20. 3. 2019 05:13

Stačilo by, pokud by si lidé, kteří mají na starosti organizaci vysokého školství, jasně definovali cíle, kterých má vysoké školství dosáhnout, a prostředky, které k dosažení takových cílů vedou.

Cíle vš školství definovány v současnosti nemáme, ale implicitně je lze zpětně dovodit z prostředků. Zmíním dva, které považuji za hlavní. Prvním implicitním cílem je dosažení co nejvyššího počtu vš studentů (prostředek: platba na studenta). Druhým implicitním cílem je produkce akademického smetí, které nikdo nečte (prostředek: kritérium publikační činnosti).

Oba tyto implicitní "cíle" jsou naprosto debilní, přeloženo slabomyslné. Ze slabého myšlení - v tomto případě absence vědomého stanovení cílů - plynou debilní důsledky. Systém, který nemá stanoveny cíle svého fungování, si ty cíle začne vytvářet svým samopohybem. Plagiátorství je jistě nepřijatelná praxe, ale odpovídá zvrácené logice systému.

+25
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK