Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nástroje myšlení: Dva pojmy svobody podle Isaiaha Berlina

Můžeme člověka učinit svobodným proti jeho vůli?

Svoboda je slovo, které má sílu. Všichni na něj reagujeme pozitivně, pod její zástavou se rozpoutávaly revoluce, bojovaly války a dál se pod ní vedou i politické kampaně. Co ale ve skutečnosti máme na mysli, když říkáme svoboda? Fakt, že se vírou ve svobodu zaštiťují politici všech stran, naznačuje, že lidi svobodou nemyslí vždycky jedno a to samé. Existují tedy různé typy svobody, a pokud ano, můžou se navzájem octnout v konfliktu? Mohlo by posílení jedné svobody omezit svobodu jinou? Mohli by lidé být ve jménu svobody dokonce k něčemu nuceni?

Negativní a pozitivní svoboda

Politický filozof minulého století Isaiah Berlin (1909–1997) na obě otázky odpovídal kladně. Ve své eseji Dva pojmy svobody z roku 1958 (česky v souboru Čtyři eseje o svobodě, Prostor 1999, překlad Martin Pokorný) rozlišoval dva typy svobody (střídal přitom pojmy „freedom“ a „liberty“ a volně je zaměňoval): svobodu negativní a svobodu pozitivní.

Negativní svoboda je svoboda od zasahování. Jste negativně svobodní v té míře, ve které vám ostatní nebrání v tom, co děláte. Pokud vám ostatní v něčem brání, ať už přímo svou vlastní činností, nebo nepřímo podporou sociálního a ekonomického nastavení, které vás znevýhodňuje, pak právě do takové míry omezují vaši negativní svobodu. Berlin zdůrazňuje, že naši negativní svobodu můžou omezit pouze omezení, která na nás kladou ostatní lidé. Omezení vlivem přirozených příčin se nepočítají. Fakt, že neumím levitovat, je fyzickým omezením, ale nikoli omezením mé svobody.

Prakticky každý souhlasí s tím, že je třeba přijmout nějaká omezení naší negativní svobody, abychom se vyhnuli chaosu. Všechny státy povinují své občany k tomu, aby dodržovali zákony a regulace, nastavené tak, aby napomáhaly společnému soužití v hladce fungující společnosti. My naopak přijímáme taková omezení svých svobod výměnou za jiné benefity, jako je mír, bezpečnost a prosperita. Současně s tím by většina z nás trvala na tom, že existují určité oblasti našeho života, které by neměly být regulovány, a ve kterých by měli mít lidé podstatnou, ne-li úplnou svobodu. Celá jedna z velkých diskuzí v politické filozofii se týká hranic této osobní negativní svobody. Například, jestli by měl stát regulovat to, co říkáme nebo čteme, nebo jakým sexuálním aktivitám se smíme nebo nesmíme oddávat.

Narubali jsme vám!

Chytré čtení na víkend

Vyvezli jsme vagony hlušiny. A vám můžeme každý pátek poslat to nejryzejší čtení, které pro vás v hlubinách českého i světového internetu vytěžil šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek.

Přihlaste se k odběru našeho pravidelného newsletteru.

Čtení na víkend

Zatímco negativní svoboda je svobodou od regulování ostatními, pozitivní svoboda je svobodou regulovat sebe sama. Být pozitivně svobodný znamená být svým vlastním pánem, jednat racionálně a zodpovědně v souladu s vlastními zájmy. To se může zdát jednoduše jako protiklad svobody negativní: reguluji sám sebe tehdy, kdy mě nereguluje nikdo jiný. Mezi oběma typy svobody ovšem vyvstává mezera, jelikož člověk může limitovanou sebekontrolu, aniž ho omezovali ostatní. Vezměte si třeba drogově závislého člověka, který se prostě není schopný zbavit návyku, jenž ho zabíjí. Není pozitivně svobodný (tedy nejedná racionálně ve svém nejlepším zájmu), přestože jeho negativní svoboda není nijak omezována (nikdo ho nenutí vzít si drogu).

Násilné osvobození?

V takových případech, píše Berlin, můžeme přirozeně mluvit o čemsi jako dvou já: nižší já, které je iracionální a impulzivní, a vyšší já, které je racionální a prozíravé. Člověk je potom pozitivně svobodný, pokud je v dominantní roli jeho vyšší já. Pokud je tohle pravda, pak bychom mohli být schopní učinit člověka svobodnějším skrze omezení. Pokud drogově závislému zabráníme v tom, aby bral svou drogu, můžeme tak pomoct jeho vyššímu já, aby převzalo kontrolu. Omezením jeho negativní svobody bychom zvýšili jeho pozitivní svobodu. Je snadné si představit, jak může být takový postoj zneužíván k ospravedlnění špatných a zhoubných zásahů do svobod.

Berlin tvrdil, že mezera mezi pozitivní a negativní svobodou a riziko jejího zneužití je vyšší, pokud identifikujeme vyšší (nebo „skutečné) já se sociální skupinou (kmenem, rasou, církví nebo státem). Pak bychom totiž mohli tvrdit, že jedinci jsou svobodní, pouze pokud tato skupina potlačí jejich individuální tužby (které pocházejí z nižších, nerozumných já), a uplatňovat tak na individua vůli těchto skupin. Co Berlina na tomto scénáři obzvlášť znepokojovalo, bylo, že ospravedlňuje omezování jednotlivců, ne jen jako prostředek k zajištění sociálních výhod, jako bezpečnosti nebo spolupráce, ale jako osvobozování jedinců jako takových. Omezení tu vůbec není bráno jako omezení, ale jako osvobození, a protesty proti němu by mohly být odmítány jako projevy nižších já, jako projevy drogově závislého, který touží po svém opiu. Berlin to nazýval „obludné odosobnění“ – to umožňuje těm, co jsou zrovna u moci, „přehlížet skutečné přání lidí a společností, šikanovat je, utlačovat a mučit ve jménu a v zastoupení jejich ‚skutečných‘ já“. (Čtenář si u těchto řádek možná vzpomene na román George Orwella 1984 (1949), který ukazuje, jak stalinistická politická strana uplatňuje svou koncepci pravdy na jednotlivce, a „osvobozuje“ ho k lásce vůči stranickému vůdci).

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Berlin přemýšlel nad tím, jak byly ideje svobody zneužity totalitními režimy nacistického Německa a stalinistického Ruska, a měl pravdu, když zdůrazňoval nebezpečí spojená s tímto druhem uvažování. Ale nevede ho to k závěru, že je prosazovat pozitivní svobodu je vždycky chyba. (Berlin netvrdí, že ano, naopak dodává, že prosazování negativní svobody může být zneužito podobným způsobem.) Někteří lidé možná potřebují pomoct, aby pochopili, jaké jsou jejich nejlepší zájmy, a aby dosáhli plně svého potenciálu, a můžeme se legitimně domnívat, že stát má zodpovědnost za to, aby jim v tom pomáhal. Tohle je hlavní důvod povinného vzdělávání. Nutíme děti, aby chodily do školy (a výrazně přitom omezujeme jejich negativní svobodu), protože věříme, že je to v jejich nejlepším zájmu. Kdybychom dětem nechali úplnou volnost v tom, co dělají, zřejmě by se to dalo vidět jako zanedbávání nebo dokonce špatné zacházení. V případě dospělých je také obhájitelné, že by stát měl nést zodpovědnost za to, aby pomáhal svým občanům k bohatému a naplňujícímu životu skrze kulturní, vzdělávací a zdravotní programy. (Potřeba takové výpomoci je obzvlášť naléhavá ve volnotržních společnostech, v nichž reklamy konstantně pokoušejí naše nižší choutky.) Může se také jistě stát, že někteří lidé najdou smysl a účel, když se identifikují s širším společenským či politickým hnutím, jako je třeba feminismus, a když jim při tom pomáháme, pomáháme jim, aby se osvobodili.

To všechno samozřejmě vyvolává řadu dalších otázek. Fungují naše současné vzdělávací systémy skutečně v nejlepším zájmu našich dětí, nebo je spíš je formují do podoby, která je společensky a ekonomicky užitečná? Kdo rozhodne, co se počítá jako „bohatý a naplňující život“? Jaké prostředky může stát legitimně použít, aby zlepšil lidem život? Je jakékoli donucování vůbec přijatelné? To jsou otázky po tom, v jakém typu společnosti chceme žít, a nejsou na ně snadné odpovědi. Tím, že nám však Berlin ukázal odlišnosti mezi negativní a pozitivní svobodou, dal nám mocný nástroj k jejich promýšlení.

Z originálu, který vyšel na AEON.co, pro Finmag přeložil Kamil HrabalAeon counter – do not remove

Maria  Kasmirliová

Maria Kasmirliová

Maria Kasmirliová je filozofka a učitelka. Momentálně působí jako výzkumná pracovnice na univerzitě v Sheffieldu a přednáší na School of European Education v Heraklionu na Krétě.  Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 13. 3. 2019 14:32

Takže máme tu úžasnou fuldosvobodu nechat se násilím okrádat státem, účastnit se krachujícího důchodového systému a zdravotnictví, přispívat na zisky Agrofertu a zaneřádění celé země řepkou, posílat děti do státních vymýváren mozků, podřizovat se statisícům nesmyslných regulací a norem atd atd a to vše pod hrozbou trestu. No každý holt si svobodu představuje jinak.

+6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK