Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Monitorovat lidi na každém kroku je absurdní

„Umístit kameru na každý roh a pokutovat lidi kvůli prkotinám by byl zásadní krok špatným směrem,“ říká obchodní ředitel společnosti CertiCon, která mimo jiné vyvíjí rozpoznávací software pro bezpečnostní kamery, Vladimír Mařík mladší.

Jejich kamerový systém dohlíží na bezpečnost na letištích, v obchodních centrech i v dopravních uzlech. Software založený na deep learningu a neuronových sítích dokáže identifikovat objekty nebo detekovat podezřelé chování lidí. Zdaleka přitom nejde o jediný projekt, se kterým CertiCon – česká inovativně-technologická firma s vlastním oddělením aplikovaného výzkumu – v posledních třiadvaceti letech uspěl doma nebo v zahraničí. S obchodním ředitelem společnosti Vladimírem Maříkem mladším jsme si povídali o využití umělé inteligence i o jeho vlastní cestě do světa moderních technologií.

Váš otec patří mezi největší osobnosti české kybernetiky. Jak to vypadalo u vás doma, když jste byl kluk? Měli jste byt plný technických vychytávek a vylepšováků?

Otec je vědec v oblasti umělé inteligence, multiagentních a znalostních systémů. Rozhodně není typ člověka, který by doma spravoval rádio nebo snad dokonce konstruoval roboty. Žádné technické vychytávky jsme neměli. Ale je pravda, že se u nás našly věci, které asi v běžných domácnostech nebyly. Hrál jsem si s profi vysílačkami, měl jsem nástroje na to, abych mohl kdeco rozmontovat a následně složit. Protože táta dělal na kybernetice, dostal jsem se brzy k notebooku, kopírce nebo k internetovému připojení. Jinak jsme ale měli úplně normální vybavení.

Byla vůbec šance, že se profesně nevydáte v otcových stopách?

Ještě na gymnáziu, řekněme v šestnácti letech, jsem neměl jasno. Už jako kluka mě lákala elektrotechnika. Hrál jsem – a stále občas ještě hraju – na elektrickou kytaru, s pájkou jsem si doma vyráběl zesilovače. Zajímala mě vysokofrekvenční technika, telekomunikační sítě, satelitní a přenosové systémy, takže jsem se nakonec přece jen rozhodl jít na ČVUT. Věděl jsem ale, že nebudu dělat softwarové inženýrství ani kybernetiku, tedy obory, kterým se věnoval táta. Zvažoval jsem mezi telekomunikacemi a radiotechnikou. Zhruba ve druhém ročníku na vysoké jsem se definitivně rozhodl pro telekomunikace.

Proč?

Na konci devadesátých let a na začátku nového tisíciletí šlo o lákavý obor. Stavěly se sítě mobilních operátorů, vznikaly nové technologie. Chtěl jsem být u toho. Ještě při studiích jsem založil živnost a začal podnikat. Nejdřív jsem pracoval pro jednu malou pražskou firmu, která nabízela bezdrátový internet. Po vysoké škole jsem nastoupil do telekomunikační společnosti COM PLUS, která staví sítě mobilních operátorů. Pak jsem přešel do české softwarové firmy Empire, která se mimo jiné zabývala vývojem softwaru pro banky. Bylo to v době, kdy se rozjíždělo elektronické bankovnictví a mobilní platby. Zároveň jsem se postupně přeorientovával z čistě technického produktového zaměření na obchodní činnost a péči o klienty.

Jak to? Technologie vás omrzely?

Ještě během působení v COM PLUS jsem řešil rozsáhlý projekt pro ČEZ a komunikoval přitom s vysoce postavenými manažery firmy. Tehdy jsem si uvědomil, že objevuju svět, který se na moji dosavadní činnost díval s větším nadhledem, ale také s mnohem větší mírou zodpovědnosti. Šlo o velké projekty, které měly nevratný finanční i společenský dopad.

Nakonec jste se přes nadnárodní společnost Capgemini dostal až do CertiConu, který spoluzakládal váš otec.

Firmu Empire záhy koupilo francouzské Capgemini, kde jsem se jako byznysový konzultant věnoval zákazníkům, jako jsou například Commerzbank, Reader Digest nebo Veolia. A musím říct, že mě to bavilo. Jenže v roce 2010 k nám ze Západu dorazila finanční krize a začalo se škrtat. Firmu Capgemini, která se soustředila na krizí pošramocený bankovní svět, tahle situace dost poznamenala. Na moji práci to mělo negativní vliv, takže jsem se začal porozhlížet jinde.

To už bylo v době, kdy otec vnímal, že jsem v byznysu úspěšný. Ve svých firmách nikdy nebudoval obchodní týmy, je to vědec, ne byznysmen. Na druhou stranu má velmi dobré strategické rozhodování, dokáže předvídat, jak se bude daná technologie vyvíjet.

Vladimír Mařík mladší

Vladimír Mařík

Na elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického v Praze absolvoval obor telekomunikační technika,  dále pak postgraduální program MBA na Sheffield Hallam University.

Svou kariéru zahájil na odborných pozicích v obchodě, projektovém a produktovém managementu. Následně působil na pozici obchodního zástupce pro klíčové zákazníky ve společnosti Empire (později mezinárodní firma Capgemini), kde si vybudoval širokou klientskou síť. Od roku 2010 pracoval ve společnosti ProfConsult zaměřené na poskytování odborných konzultací v oblasti IT a telekomunikací. Ve společnosti CertiCon působí od roku 2012, nejprve ve funkci manažera obchodu, od roku 2015 pak ve funkci obchodního ředitele.

Je autorem odborných publikací a spolupůvodcem několika průmyslových vzorů a patentů z oblastí telekomunikačních systémů a počítačového vidění.

Takže vám nabídnul práci?

Táta mi tehdy navrhnul, že bychom mohli začít spolupracovat. První dva roky to bylo jen externě, pak jsem do CertiConu nastoupil jako obchodní manažer, který měl za úkol zkonsolidovat obchod a posunout firmu zase o něco dál.

Jak se vám s otcem spolupracuje? Pro spoustu lidí je nepředstavitelné, aby pracovali v jedné firmě s rodiči, protože by se nedokázali dohodnout.

Když jsem nastoupil, tak mě otec vnímal jako juniorního pracovníka, který se pořád ještě formuje. V některých pohledech na byznys jsme nebyli úplně zajedno, ale když jsem ve firmě získal několikaletou praxi a začal chápat veškeré dění uvnitř, dokázal otec uznat, že v něčem sice uvažuji jinak než on, ale že to v dané situaci může být nejlepší řešení. Takže jsme našli společnou řeč.

Na webu CertiConu se píše, že jde o „technologickou společnost zabývající se inovacemi, vývojem softwarových a hardwarových řešení pro oblasti zdravotnictví, telekomunikace či automobilového a leteckého průmyslu“. Proč tak široký záběr? Co je dnes jádro vašeho byznysu?

Když to vezmu chronologicky, tak firma začínala s projekty v oblasti zdravotnictví. Pro holandskou společnost Vitatron jsme vyvíjeli nové typy kardiostimulátorů. Dělali jsme softwarový i hardwarový design, prototypování, testování a podobně. Potom přibyli další zákazníci z jiných odvětví. Dělali jsme pro Bosch, se kterým dodnes spolupracujeme na testování řídicích jednotek. Následovaly zakázky pro německé a rakouské firmy na komunikační systémy a systémy pro dispečerská pracoviště. To byl náš core byznys, respektive do roku 2010 se nedělalo nic jiného.

Pak jsme vybudovali obchodní oddělení, rozšířili portfolio služeb a začali řešit i jednorázové projekty a dodávky vývoje na klíč. Zabývali jsme se třeba rozpoznáváním použitého elektroodpadu, rozpoznáváním odcizených předmětů na aukcích nebo projekty pro bankovní segment.

Zároveň jste začali vytvářet vlastní produkty…

To přišlo zhruba před čtyřmi lety. Jde hlavně o analytický systém CertiConVis pro rozpoznávání z bezpečnostních kamer. Ten vznikl na základě naší zkušenosti, že zákazníci mají desítky systémů, každý je naprogramovaný natvrdo a dělá jen konkrétní úlohy, které nejdou upravovat. My jsme jim chtěli nabídnout platformu, kde si sami nadefinují, co chtějí sledovat.

Jak to funguje?

Program se naučí rozpoznávat objekty, které následně v kamerových systémech označuje a upozorňuje na odchylky. Můžete sledovat osobní auta, náklaďáky, autobusy, osoby, zvířata, zkrátka cokoli je předmětem zájmu dispečinku. Když se detekuje nějaká anomálie, zalarmuje se obsluha – ať už jde o odložené zavazadlo, jízdu v protisměru, pobíhajícího psa, vstup do nepovolené zóny nebo jen neobvyklé chování osob, například kvůli přemíře alkoholu nebo kvůli zdravotním komplikacím.

Kdo jsou vaši klienti?

Bezpečnostní složky, města, obce a bezpečnostní agentury. Náš systém využívají například při monitoringu dopravy, na ulicích, na letištích, v obchodních centrech. Má opravdu široké využití.

Zaznamenali jste už zájem ze zahraničí?

Produkt funguje teprve dva roky, takže ho stále ještě zdokonalujeme. Než půjdeme naplno do zahraničí, chceme mít všechno dokonale vyladěné. To ještě nějaký čas potrvá. Postupně systém implementujeme především v Česku. V zahraničí zatím probíhala různá testování. Řešíme možné partnery a support.

Dokážete s CertiConVis rozpoznávat obličeje?

V základním nastavení produktu není tato funkce zahrnutá, ale nabízíme ji jako doplněk. Má to ale dva háčky. Rozpoznávání obličejů naráží na výrazné legislativní překážky, navíc zdaleka nefunguje tak, jak vidíte v detektivních seriálech nebo sci-fi filmech.

Jak to?

Musíte mít referenční model. Nevím, jak starou fotku máte na občance, ale když porovnáváte člověka z pět, sedm, někdy i devět let staré fotky, je dost pravděpodobné, že bude vypadat jinak. Algoritmus vám bude zkrátka fungovat jen v případě, když budete mít perfektní a aktuální databázi. Abychom z kamer na ulici v reálném čase automaticky identifikovali konkrétní lidi, je nesmysl. Na letišti můžete mít rampu, na které se zastavíte, necháte se nasnímat kamerou a ta vás porovná s fotkou v pasu, ale představa, že stejné výsledky bude mít kamerový systém, co pokrývá dva kilometry čtvereční na nějakém prostranství, je dnes scestná.

Myslel jsem, že kamerové systémy v některých asijských zemích, zejména v Číně, dokážou člověka penalizovat za přecházení na červenou, za pití alkoholu na veřejnosti a tak podobně…

V médiích se o tom občas mluví, ale ještě jsem takový funkční systém neviděl a neznám ani žádnou firmu, která by ho dokázala implementovat. Nevím, co přesně mají v Číně, ale myslím si o tom své.

Takže něco podobného nebude běžné ani za pár let?

Nedokážu si představit, že nad městským kamerovým systémem spustíme všechny analytické funkce, ze kterých se budeme snažit vytřískat co nejvíc přestupků. Byl by k tomu potřeba obří výpočetní výkon, energeticky by to bylo neuvěřitelně náročné a získaných výstupů by bylo absurdně moc. Jen z detektorů jízdy na červenou a z radarů po Praze chodí statisíce výstupů měsíčně. Když se teď podíváme z okna, tak během pár minut zaznamenáme desítky přestupků. Chůze a jízda na červenou, přebíhání vozovky mimo přechod, kouření na zastávce, najíždění do zákazu vjezdu a jednosměrky, otáčení vozidel na křižovatce. A to by byl záběr z jedné kamery. V Praze jich je několik tisíc. Zkuste si představit, kolik přestupků by se zjistilo v čínském městě s desítkami milionů obyvatel. Dnes jsme schopni v určitém sledovaném prostoru detekovat anomální nebezpečné situace, na jejichž základě je možné zalarmovat policii. Ale podrobné monitorování lidí na každém kroku je absurdní.

Někdo je nadšený z toho, že nás na ulicích sleduje stále víc kamer, které prý zvyšují naši bezpečnost, jiní varují před ztrátou soukromí a velkým bratrem, co nás pozoruje na každém kroku. Jak to vidíte vy? Chápu, že vám z byznysového hlediska bude hrát velký počet kamer na veřejných prostranstvích do karet. Přesto, neobáváte se, že nás čeká orwellovská budoucnost?

Rozumím těm, kteří se bojí narušení soukromí. Z určitého pohledu to tak vnímám i já, protože nikdy nevíte, kdo se k záznamům může dostat. I proto jsem zastánce toho, aby kamery sloužily k prevenci, identifikaci a archivaci závažné kriminality a závažných přestupků. Je potřeba dosáhnout toho, aby se bezpečnostní kamerové systémy využívaly výhradně pro lepší pocit a bezpečí lidí. Pokud bychom chtěli umístit kameru na každý roh a „pokutovat“ lidi kvůli prkotinám, byl by to zásadní krok špatným směrem.

Anketa

Necháme si vzít soukromí?

Myslíte, že se kamerám na každém rohu nebo dokonce uvnitř každého domu a bytu dokážeme vyhnout?

Myslím, že ano. Alespoň v době, do které dokážeme dohlédnout. Lidé si nenechají tak snadno vzít soukromí.

Když už se díváme do budoucnosti moderních technologií, budou podle vás našimi ulicemi v dohledné době běžně brázdit samořiditelná auta?

Nejsem přesvědčený, že se jen tak dočkáme masivního nasazení autonomních automobilů. Určitě se budou ve velkém testovat, automobilky budou rády ukazovat, jakých dosáhly pokroků. Ale jakákoli vážnější nehoda způsobená počítačem – a bude k nim nevyhnutelně docházet – zásadním způsobem přibrzdí další rozvoj. A nic na tom nezmění ani to, že bude procentuálně chybovat méně než lidé. Zpráva, že stroj zavinil smrtelnou nehodu, bude vždycky budit velkou pozornost a odpor. Umělá inteligence navíc ještě není tak daleko, že by dokázala suplovat rozhodnutí člověka v krizových situacích. Zásadní otázkou je i vyřešení legislativního rámce. Ani to nebude hračka.

Anketa

Kdy budou po D1 běžně jezdit samořiditelná auta?

Takže se stihne opravit dálnice D1 dřív, než po ní budou jezdit autonomní auta?

Je to dost pravděpodobné. Možná se stihne postavit dálnice až do Vídně.

Ale teď vážně. Opravdu moc nevěřím, že tady v následujících dvou dekádách budou samořiditelná auta běžně v provozu. Třeba budou schválené určité trati, po kterých budou jezdit částečně autonomní vozidla. Ta si budou vyměňovat informace s telematickými a obslužnými systémy a na základě toho upravovat jízdu, ale to je asi tak vše. V masové nasazení plně autonomních automobilů v dohledné době nevěřím.

Jakým směrem se bude vaše firma posouvat v následujících letech v oblasti robotizace a umělé inteligence?

Chceme se dál rozvíjet v počítačovém rozpoznávání, o kterém jsme se už bavili, a druhý styčný bod bychom rádi vybudovali na rozvrhování a plánování výroby. V rámci výzkumného projektu jsme dělali pro Airbus na optimalizaci jejich výrobních linek. Získané know-how bychom rádi uplatnili i v dalších výrobních koncernech, které se zabývají výrobou unikátních celků. Typicky v lodním a leteckém průmyslu nebo obecně u stavebních konstrukcí. V rámci průmyslu 4.0 má tato oblast velkou budoucnost.

Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase a Lidových novinách.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

24. 2. 2019 18:46

Kdo neznásilňuje své dítě, tomu přece policejní kamera v ložnici nemůže vadit.

+5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK