Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Co nám může křídlatý Cadillac říct o růstu nerovnosti bohatství

Když máte opravdu velké peníze, vždycky se najde někdo, kdo vám nabídne, za co je utratit. A dnešní luxus je mnohem luxusnější než nejluxusnější luxus před pár desítkami let. Jsou tedy dnešní pracháči taky mnohokrát prachatější?

Nejspíš jste nesčetněkrát narazili na články o tom, jak velké procentu příjmů či majetku kontroluje nejbohatší procento, nebo dokonce desetina nebo setina procenta obyvatel Země nebo toho či onoho státu. A možná jste z toho získali víc či míň neurčitý pocit, že se ve společnosti děje něco, co není tak docela v pořádku. Ostatně pravděpodobně jste taky četli články o tom, že nerovnost bohatství je jedním z největších problémů společnosti, některé z nich dokonce napsané samotnými příslušníky nejbohatší vrstvy.

Lidská mysl ale není příliš dobře vybavena k tomu, aby si ze statistik a čísel dokázala vytvořit nějakou zřetelnou představu o skutečnosti. Může vás zarazit, že jedno procento nejbohatších lidí světa ovládá polovinu světového bohatství. Třeba pozvednete obočí nad tím, že zatímco v 50. či 60. letech byl rozdíl mezi příjmem vrcholného manažera velké korporace a dělníkem v téže korporaci obvykle v řádu desetinásobků, dnes jsou to vysoké stonásobky. Ale pořád je těžké si to představit nějak konkrétněji.

Ploutve pro nejnáročnější

Na to potřebujeme něco jiného než čísla a statistiky. Třeba něco masivního, hmatatelného a okázale ztělesňujícího bohatství. Například luxusní auto. V našem případě použijeme jeden starý americký koráb s ploutvemi, z pohledu většiny z vás možná zaměnitelný s čímkoliv jiným, co vyjíždělo na konci padesátých let z detroitských továren. Jmenoval se, patřičně okázale, Cadillac Eldorado Brougham, a podle mého skromného názoru je tím nejlepším příkladem, na kterém lze ilustrovat to, co se s nerovností příjmů v posledních dekádách děje.

Proč zrovna tohle auto? Je to jednoduché. Ač Eldorado Brougham vypadalo na první pohled dost podobně jako ostatní americká auta té doby – se spoustou chromu, divokými ploutvemi na zádi a rozmařile opovržlivým přístupem k ekonomickému využívání prostoru –, v něčem bylo jiné. Tohoto modelu se v průběhu let 1957 až 1959 vyrobilo ani ne tisíc kusů a ti, kteří si ho kupovali, patřili k opravdové smetánce. Eldorado Brougham totiž tehdy bylo nejdražším sériově vyráběným autem světa – dražší než Rolls-Royce, dražší než Ferrari, dražší než víceméně cokoliv jiného na čtyřech kolech.

Eldorado Brougham představovalo naprostý vrchol tehdejší automobilové techniky. Nešlo zdaleka jen o rozměry nebo obří osmiválec o objemu 6,4 litru nebo technologické prvky jako vzduchový podvozek, elektricky ovládaná okna, sedadla i zámky, automatické zapínání světel či klimatizace. Snad až na vzduchový podvozek jste mohli všechno z toho najít i v levnějších modelech. Ale záležitosti jako ručně vyrobená karoserie bez jediné spáry (mimo dveří a kapot, pochopitelně), flakónek se speciálně namíchaným parfémem, speciální rtěnka, pudřenka a kožený poznámkový blok nebo koberečky z vlny ovcí, které měly rodokmen delší než většina majitelů – to posouvalo tento Cadillac na zcela jinou úroveň.

Dvojité eldorado

Fotografie v galerii pořídil Radek Beneš. Stříbrný vůz je ročník 1957, modrý 1958.

Mnoho

Nic z toho samozřejmě není neznámé dnešním zákazníkům luxusních automobilových značek. Rolls-Royce, Bentley či Mercedes-Maybach se i dnes přímo předhánějí ve způsobech, jak přimět zákazníky platit horentní sumy za exkluzivitu. A daří se jim to. Za základní Bentley Continental GT, ve světě superluxusních vozů vnímané jako přece jen trochu „plebejský“ model (sdílí zkrátka hodně techniky s Volkswagenem) zaplatíte přes pět milionů. Za vrcholný Rolls-Royce Phantom to už bude necelých 12, prodloužená verze začíná nad 14 miliony. A to jsme se pořád nedostali k těm opravdu nejdražším autům na světě, tedy vesměs supersportům s šílenými cenovkami v milionech eur. Bugatti Divo, asi nejdražší auto, kterému by se ještě dalo říkat „sériové“ vás přijde na nějakých pět milionů. Eur. Ano, v korunách je to devítimístná suma.

To ale ví asi každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o luxusní auta. Možná to nejsme schopni plnohodnotně vstřebat, protože představa, že za měsíční splátku leasingu (kdyby si někdo kupoval Bugatti na leasing) bychom zaplatili zhruba jako za menší dům či sedmičkové BMW, je těžko uchopitelná. Jsou to čísla, na která hledíme jako inteligentnější ze Štorchových lovců mamutů na cokoli, co bylo víc než pět – to už je mnoho. Dokážeme si zhruba představit, jak bohatý asi musí být člověk, který si koupí nový Range Rover za tři miliony, možná i nové Ferrari za deset milionů. Ale auto za sto milionů?

Pět set fábek

A tady se oklikou dostáváme zpátky k našemu Cadillaku. Jeho základní cena, která ale zároveň byla cenou finální, protože obsahovala úplně všechny nabízené luxusní rozmařilosti, totiž činila 13 074 dolarů. Ano, dolar měl tehdy mnohem větší hodnotu než dnes a třináct tisíc dolarů bylo pořád zatraceně hodně peněz. Přinejmenším pokud jste je měli dát za auto. Když to ale srovnáte s dnešními luxusními auty, byla to vlastně docela skromná suma.

Průměrná roční mzda v USA se v roce 1957 pohybovala někde kolem čtyř tisíc dolarů. Průměrný rodinný dům stál deset tisíc, tedy o něco méně než onen Cadillac. Levné auto? Zhruba dva tisíce dolarů za brouka od Volkswagenu, který byl typickým vozem z války se zotavující Evropy, ve Spojených státech se v něm i člověk dělnické profese cítil poněkud nepatřičně. O pár set dolarů více za nejlevnější Chevrolet či Ford.

I když budeme počítat s tím, že společnost za posledních 60 let zbohatla – v USA mírně, v Evropě značně –, a nemůžeme tedy slepě postavit tehdejší Volkswagen na úroveň dnešní Dacie Sandero či nějakého amerického ekvivalentu jako Mitsubishi Mirage, je to ohromující rozdíl.

Kdybychom tehdejšího brouka považovali za ekvivalent dnešního Volkswagenu Golf, pořád to znamená, že by Cadillac Eldorado Brougham, nejdražší a nejluxusnější auto své doby, stál sumu přibližně odpovídající dnešnímu slušně vybavenému BMW řady 7 nebo Porsche Cayenne. To jsou auta, kterých si v centru Prahy víceméně nevšimnete. Před mateřskou školkou v Beverly Hills či Notting Hillu jsou Cayenne či Range Rovery standardem…

Anebo to můžeme vyjádřit ještě jinak. Za jedno Eldorado Brougham jste si v roce 1957 mohli pořídit zhruba sedm Brouků. Nebo spíš šest a půl. Kolik si dnes pořídíte Volkswagenů Golf za jedno Bugatti Divo? Dvě stě padesát. A Fabií v základní výbavě budete mít pět set. Za jeden Rolls-Royce Phantom VIII pořád dostanete zhruba 30 Golfů nebo 60 Fabií.

Takový nepoměr mezi cenou levných a drahých aut jsme mohli vidět naposledy někdy na přelomu 20. a 30. let, kdy nejdražší vozy značek jako Duesenberg nebo Bugatti dosahovaly cen podobně astronomických jako dnešní supersporty – a kdy byla, a to asi není shoda okolností – příjmová nerovnost téměř stejně extrémní jako dnes

Jak roste (a klesá) podíl nejbohatších na celkových příjmech společnosti, roste (a klesá) i monstrozita luxusu.
První vůz v grafu je Bugatti typ 41, přezdívané Bugatti Royale. V převodu na běžný vůz extrém obdobný dnešnímu Chironu. Původně jich mělo být postaveno 25, nevznikla jich ale nakonec v letech 1928–1931 ani desítka. Vůz zvíci šesti metrů a o hmotnosti víc než tři tuny si bral na sto kilometrů 40 litrů benzinu.

Druhý v pořadí – a podstatně skromnější – je náš známý Cadillac Eldorado Brougham. Vyráběl se rovněž jen tři roky, v letech 1957–1960.

Placatý supersport vzadu je Bugatti Chiron, vyrábí se od roku 2016.

Zdroj dat pro graf: Emmanuel Saez. Income And Wealth Inequality

Dobový snímek Bugatti Royale s normálně rostlým Američanem. Jen motor (o objemu až 15 litrů!) vážil 380 kilo. Ostatně ty, které Ettore Bugatti nevmontoval do původně plánovaných automobilů, nakonec sloužily v lokomotivách.

Co to o naší společnosti vypovídá a jestli bychom se měli spíše radovat z toho, že úspěšní a bohatí si dnes můžou dopřávat ještě fantastičtější hračky než dříve, nebo v tom vidět problém, to už je téma na jindy. Jestli vás vědomí, že může existovat něco jako Bugatti Divo naplňuje nadšením, nebo spíš sdílíte názor čerstvé kongresmanky Alexandry Ocasio Cortéz, že je na čase zvýšit sazby nejvyšších daňových pásem (mimochodem, v USA na konci 50. let byla nejvyšší sazba daně z příjmu 91 %), to už nechám na vás. Snad vám ale naše malé přirovnání s 250 Volkswageny pomohlo představit si dnešní majetkovou nerovnost trochu názorněji.

Úvodní snímek: Radek Beneš

Vojtěch  Dobeš

Vojtěch Dobeš

Automobily byl posedlý od malička a řízení osudu ho postupně dovedlo do redakcí českých verzí Autocaru a TopGearu, do americko-kanadského TheTruthAboutCars.com a k založení vlastního magazínu Autíčkář.cz. Považuje se za ekologicky... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 20 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 26. 2. 2019 15:01

Dobrý článek.

Jen 2 drobnosti:

1) Oficiálním statistikám inflace se nedá věřit
http://www.shadowstats.com/alternate_data/inflation-charts

Ale máme i jiné nástroje: v 50. a 60. letech byl pevný kurz dolaru ke zlatu 1:20, takže tímto přepočtem nám vyjde, že tehdejších 13tis dolarů je dnešních cca 20 milionů korun - tak drahých aut zas tolik dnes nemáme a pokud, tak se jich prodá pár kusů (celosvětově, tzn. ne jen domácím kapitalisům, ale i zahraničním tyranům, mafiánům, šejkům, atd...).

Tímto přepočtem spíše dojdeme k jinému zjištění: docela slušná auta (ala Scala - slušná zejména v porovnání s těmi z 50. a 60. let) jsou dnes velmi levná a dostupná lidem, kteří si o tom dříve jen mohli nechat zdát. Díky kapitalismu. Díky tomu samému kapitalismu, který někteří chtějí znásilňovat kvůli údajnému rozevírání nůžek (které pokud vůbec existuje, má spíše příčinu ve státu, jeho tisku levných peněz pro bohaté, v jeho předražených státních zakázkách pro největší firmy, v tvorbě státní legislativy na míru vlastníkům největších korupčních fondů).

2) Když někdo utratí 50 mega za ručně vyrobené auto, tak dá VELMI DOBŘE vydělat celé řádce kvalifikovaných dělníků.

+15
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 26. 2. 2019 17:02

Vysoká zisková marže? Vysoká zisková marže znamená, že na prodeji luxusních věcí vydělají zase především majitelé firem, které je vyrábějí, nikoliv kvalifikovaní zaměstnanci, kteří je vyrábí. Ti obdrží zase jen drobky i když budou o nejspíš něco větší, než dostanou zaměstnanci vyrábějící "běžné" zboží. Teorie tzv. prosakování bohatství je jen bohapustá fantazie, která v praxi není relevantní.

-6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK