Izrael vs. Polsko: k dějinám s pokorou

Nemyslím si, že by Poláci ještě dnes sáli antisemitismus s mateřským mlékem, jak to v minulých dnech prohlásil izraelský ministr zahraničí Jisrael Kac. Ale na druhé straně těžko zcela rozporovat slova izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, že Poláci pomáhali za války nacistům zabíjet Židy. Velká část samozřejmě ne, ale bylo takových mnoho.

Kořeny

Fakt je, že v málokteré zemi byl před druhou světovou válkou antisemitismus na takové úrovni, jako v poslední fázi vojenské diktatury, která vládla Polsku na konci třicátých let. Sílil vliv antisemitské pravice, v polské katolické církvi existovaly kruhy, které stále šířily obraz Židů jako náboženských protivníků. Před hluboce vkořeněným antisemitismem polské Židy do jisté míry ještě bránil zakladatel obnoveného Polska maršálek Józef Piłsudski, po jeho smrti v roce 1935 už ale vojenští vládci vlně do značné míry spontánního antisemitismu nebránili. Součástí polské reality konce třicátých let byly protižidovské pogromy, které si nezadaly s tím, co se odehrávalo v nacistickém Německu.

Ostatně až do gdaňské krize roku 1939 se „beckovské Polsko“, jak se u nás zemi říkalo podle ministra zahraničí Józefa Becka, snažilo o dohodu s nacistickým Německem. Výsledkem těchto snah byla i polská účast na pomnichovském dělení československého pohraničí – Polsko získalo Těšínsko a území na severu Slovenska –, ale také celá řada protižidovských opatření. Od omezování možnosti studia na univerzitách, výkonu některých povolání, až po snahy Židy z Polska vystěhovat.

V zemi přitom byla situace zcela nepodobná situaci kdekoli ve střední a západní Evropě: několik miliónů polských Židů vytvářelo především v Haliči poměrně kompaktní osídlení a především mnohá tamní města byla v podstatě čistě židovská. Židé navíc existovali nejen jako náboženské společenství, ale existovaly tu i národně-emancipační tendence – teze, že kdyby nebylo druhé světové války, Izrael by zřejmě vznikl někde na pomezí dnešního Polska, Běloruska a Ukrajiny, snad není daleko od pravdy.

Poláci se těmto tendencím, nejen v případě Židů, ale také východopolských Ukrajinců tvrdě bránili a o nějaké větší národnostní autonomii nemohlo být ani v jednom případě možné mluvit. Na konci třicátých let se naopak i v polských vládních kruzích objevily plány na vysídlení polských Židů na Madagaskar a byla také podporována jejich emigrace do tehdy britské Palestiny.

Pomáhali, ale taky udávali

Po okupaci Polska v roce 1939 mnozí Poláci kolaborovali s nacisty na protižidovských aktivitách. A to přesto, že brutalita nacistů vůči Polákům se zacházení s Židy blížila a i Poláci měli být jako národ zlikvidováni. Vyskytly se ovšem na druhou stranu případy, kdy se polské podzemí pokoušelo Židy bránit, pomáhat jejich odboji, nebo alespoň informovat spojence o hrůzách holokaustu. Tisíce Poláků také (i když ne vždy zadarmo) schovávalo židovské rodiny, za což od nacistů hrozil trest smrti. Bohužel je ale pravdivý komentář Gazety Wyborczy, která v souvislosti s nejnovější krizí mezi Izraelem a polskou vládou napsala, že „počet Poláků, kteří Židy nacistům udávali, byl nesporně mnohem vyšší, než počet těch, kteří jim pomáhali“.

Ještě hrůznější pak byla vlna polského antisemitismu po druhé světové válce. Tehdy při pogromech zahynulo na tisíc polských židů a 140 tisíc jich uteklo (přes Československo) z Polska do vznikajícího Izraele. A poslední vlna antisemitismu otřásla Polskem ještě v letech 1967–1968, kdy bylo ze země komunistickým vedením vyhnáno dalších 40 tisíc Židů.

Na místě je pokora

To vše vytvořilo silný důvod pro to, aby izraelsko-polské vztahy nebyly jednoduché. Polské vlády udělaly po roce 1990 mnoho pro to, aby hrany obrousily. Reprezentace v čele s Aleksanderem Kwaśniewskim se kála za pogromy jak za války, tak po ní. Obrat ale nastal po nástupu dnešní nacionalistické pravice. Do její národní mytologie patří i antikomunistický antisemitismus, založený na tom, že část prosovětských komunistů, kteří po válce Polsko brutálně ovládli, byli Židé. Vláda Práva a spravedlnosti buduje i mnohé další národní mýty a „čistí“ štít polské národní cti, V takto pojatých polských dějinách není pro nějaké omluvy nebo přiznání polského antisemitismu místo.

Tento postoj ale mnohé Izraelce, kteří ještě zažili nebo od rodičů slyšeli, jak to v Polsku před válkou, za války i po ní se Židy bylo, provokuje a vyvolává velmi tvrdé reakce. Polsko a Poláci rozhodně nejsou v situaci, kdy můžou tvrdit, že antisemitismus v Polsku nebyl a udávání Židů nacistům nebyla častá realita okupovaného Polska.

Na druhé straně ale nelze všechny Poláky házet do jednoho pytle a už vůbec nelze tolerovat označování nacistických koncentračních táborů za tábory polské. 

Přesto platí, že Polsko by se ve vztahu k Židům a Izraeli mělo vrátit k pokoře a kritickému zkoumání vlastní historie. Taková pokora nikdy nikomu neuškodila.

Autor je redaktor Deníku

Úvodní fotka: Březen 1968. Po druhé světové válce odešlo z Polska několik vln židovské emigrace. Příčinou byl většinou nárůst antisemitismu. Někdy emigraci režim bránil, jindy ji naopak podporoval – jako například právě na jaře roku 1968, po šestidenní válce, ve které Izrael bleskově rozdrtil arabské protégé Sovětského svazu.