Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Inteligence a rasa. Je to tak prosté, drahý Watsone?

James Watson, jeden z objevitelů dvojité šroubovice DNA (a jako takový tedy přirozená autorita ve věcech genetiky), tvrdí, že mezi lidskými rasami jsou rozdíly v inteligenci. A že jsou zakódované v genech. Jak věřit vědě, když i nobelisti klesnou k pavědě?

Ne všechno, co se jako věda tváří, věda taky je. Laik nemá vždycky schopnost rozeznat, kdy se k výsledku došlo pomocí skutečných a správně uplatněných vědeckých metod, a často tedy spolehne jen na autoritu vědce. „Pseudověda“ a lidská selhání ale do skutečné vědy vstupují daleko víc, než si jsme ochotni připustit. Jenže takové „připuštění“ je nutné k tomu, aby budoucí „víra ve vědu“ byla vůbec možná.

James Dewey Watson

Americký molekulární biolog, genetik a zoolog. Narodil se v roce 1928. Jako kluka ho otec nakazil vášní pro ornitologii, které se James chtěl věnovat vědecky, v 15 (!) letech pak získal stipendium na Chicagské univerzitě. Bakalářský titul sice ještě získal v oboru zoologie, ale to už byl rozhodnutý pro genetiku…

V roce 1953 publikoval s Francisem Crickem v Nature článek o molekulární struktuře deoxyribonukleové kyseliny. Ta sice byla známá už z druhé poloviny devatenáctého století, nicméně většinou byla považována za nevýznamnou sloučeninu, že by mohla hrát nějakou roli v dědičnosti, se začalo uvažovat až ve čtyřicátých letech století dvacátého století. Za objev byli oba v roce 1962 honorováni Nobelovou cenu za medicínu, spolu s nimi ji dostal také Maurice Wilkins, jehož difrakční snímky DNA výrazně přispěly k popisu struktury DNA. (Až později byl doceněn také přínos Rosalindy Franklinové).

Kontroverzím se James Watson nikdy nevyhýbal, nakladatelství Harvard University Press například odmítlo vydat jeho knížku Dvojitá šroubovice, kvůli protestům jak Cricka, tak Wilkinse (po vydání v komerčním nakladatelství se z ní ovšem stal bestseller a jedna z nejvlivnějších knih literatury faktu 20. století).

Po kontroverzi s poznámkami o vztahu dědičnosti, rasy a inteligence se v roce 2007 stáhl z veřejného života a stal se prvním žijícím nobelistou, který svou cenu prodal. Podle vlastních (respektive Orwellových) slov se „stal neosobou“ a přišel o většinu svých příjmů.

Dnes se objevují texty, které vynášejí na světlo kdejaký jeho dřívější výrok, tu s nálepkou sexistický, šovinistický, fatshaming – nutno se ale ptát, zda jejich odsuzování nevypovídá víc o dnešní Americe než Watsonovi samotném.

Snímek: National Human Genome Research Institute

Nadvědec a podlidé

V roce 1962 dostal americký vědec James D. Watson spolu s dalšími dvěma kolegy Nobelovu cenu za lékařství. Udělena jim byla za objev struktury DNA (později se ukázalo, že by k němu nedošlo bez dat sesbíraných Rosalin Franklinovou, která Watson se svým kolegou použil bez jejího souhlasu).

V roce 2007 na sebe Watson prvně upozornil výroky o tom, že černoši mají jiný typ inteligence než bílí a že tyto rozdíly nejsou dány prostředím, ale geneticky. Doprovodil to komentářem, že lidé si bohužel nejsou rovni, což prý pozná každý, kdo se musí „potýkat“ s černošskými zaměstnanci. Watson se přitom nikdy inteligencí ani jejím měřením nezabýval, na téma není odborníkem, spíš to vypadá, že se mu zalíbilo v roli provokatéra…

Za důkaz Watson považuje IQ testy, ve kterých skutečně v americkém kontextu některé etnické menšiny mají horší či lepší výsledky než bílá většina. Je ovšem velmi problematické ztotožňovat IQ s inteligencí člověka, nebo dokonce s jeho schopností pracovat – to ovšem Watson velmi „nevědecky“ udělal. Ještě problematičtější samozřejmě je, že rozdíly ve výsledcích přisuzuje především genetických rozdílům mezi jednotlivými etnickými skupinami, nikoli vlivům prostředí.

Kdyby se dalo mávnout rukou…

Loni Watson své výroky zopakoval pro chystaný televizní dokument. Opět dodával, že „z toho nemá žádnou radost“ a že doufá, že se jeho slova nikoho nedotknula. Po odvysílání dokumentu na začátku roku přišla sprcha kritických reakcí. Jeden z nejuznávanějších vědců v oboru genetika (znovu) tvrdí, že genetické rozdíly mezi jednotlivými rasami vedou k tomu, že „černí“ nezvládají stejné nároky jako „bílí“, případně ostatní! Tentokrát ovšem Watson nemůže své výroky upřesnit či vysvětlit, ani kdyby chtěl – jeho zdravotní stav to po nehodě z loňského podzimu neumožňuje.

Bell Curve

Z debat o genetice, rase a inteligenci

IQ testy se objevily na začátku 20. století a prakticky hned se o nich začalo diskutovat v souvislosti s rasou. Na konci 20. let byly například jedním z faktorů, na jejichž základě se ve Spojených státech rozhodovalo, kteří Američané podstoupí nucenou sterilizaci. Mezi oběťmi nucených sterilizací byli disproporčně zastoupeni chudí lidé i Afroameričané. Názory na to, že vzdělávání u některých etnických menšin selhává, jelikož je jejich inteligence geneticky nižší, se začaly ve velkém objevovat v 60. letech – paradoxně před a krátce po zrušení zákonů Jima Crowa v roce 1965, které Afroameričany znevýhodňovaly mimo jiné v přístupu ke vzdělávání.

Kniha The Bell Curve Richarda J. Herrnsteina Charlese Murrayho z devadesátých let rovněž zdůrazňovala mimo jiné genetický faktor (ale třeba i to, zda se člověk narodí do úplné rodiny) jako směrodatný pro inteligenci člověka a mimo jiné navrhovala, že by ve Spojených státech měla skončit podpora porodnosti chudých žen (což jsou nejen, ale disproporčně často právě Afroameričanky) – z evropského pohledu, kde ve většině zemí existuje univerzální zdravotní péče a sociální stát je štědřejší, se může zdát absurdní, o jaké podpoře to autoři vlastně mluvili. Kniha byla jinými vědci obviněna z pochybné metodiky i čistě matematických chyb a současný vědecký konsenzus se staví proti ní.

Watsonovi kolegové z branže – kromě toho, že se od jeho výroků důsledně distancovali – nemají ponětí, čím Watson svá tvrzení podpírá. Genetik David Reich z Harvardu připouští, že mezi skupinami lidí, které dřív žily ve vzájemné izolaci, lze předpokládat jisté genetické rozdíly v poznávání a chování, zároveň však dodává, že žádná získaná data nedovolují činit kategorická zobecňující tvrzení. To potvrzují i jiní vědci z prestižních amerických institucí.

Můžeme si snadno říct, že faktickému zakladateli molekulární biologie „na stará kolena přeskočilo“ a že bychom ho v jeho úctyhodně vysokém věku měli nechat na pokoji, dost na stanovisku jeho bývalého dlouholetého zaměstnavatele. Problém ale je, že podobných nepodložených výroků se velmi rádi chytají různorodí extremisté. Steve Bannon, dnes již bývalý poradce prezidenta Trumpa a hlas americké „alternativní pravice“, se nechal slyšet, že Afroameričané jsou „přirozeně agresivní a násilničtí“. Bannon rovněž neodkazuje na žádná průkazná data, pouze používá nálepku vědy pro zaštítění rasistických předsudků.

Předsudky zažrané v systému

Watsonův incident ale nemusíme chápat jen jako ojedinělý zkrat jednotlivce. Pravděpodobně jde také o produkt prostředí, ve kterém Watson většinu svého života dělal výzkum. Americká věda – která do obrovské míry určuje kurz vědy po celém světě – má s neetickým přístupem mimo jiné k Afroameričanům hned několik zkušeností, viz třeba i víc než deset starý článek v New York Times.

Asi nejznámějším příkladem je studie syfilidy v Tuskegee, kdy bylo 400 Afroameričanů se syfilidou ponecháno 40 let bez léčby, aby vládní lékaři mohli sledovat průběh nemoci (studii prováděla Služba veřejného zdravotnictví Spojených států ve spolupráci s Univerzitou v Tuskegee). Výzkum musel skončit kvůli veřejnému pohoršení nad takto systémovým rasismem, když ho odhalili novináři.

Taková praxe byla normální, docházelo k ní přímo pod vládním dohledem a nikdo ze zúčastněných se proti tomu neozval, což znamená, že velká část vědců neměla při své práci problém neeticky využít etnické menšiny, která tehdy byla nejen společensky, ale minimálně do roku 1965 i v rámci zákonů vnímána jako podřadná. Nejde ovšem jen o neetický výzkum, eugenické příklady nucených sterilizací skutečně ukazují, že ani vědci nedokázali odhlédnout od svých předsudků a často je naopak pomáhali uchovávat.

Situace se od té doby samozřejmě změnila k lepšímu, bylo by ale naivní si myslet, že po staletí zakořeněný styl myšlení vymizí během několika málo let a že k němu bude stačit pouze generační výměna, kdy mladší vědci najednou na rozdíl od svých předchůdců a mentorů zaujmou nezaujatý přístup.

Bez pochybností není důvěry

Nemožnost oprostit se od zažitých předsudků, názorů nebo předpojatostí se samozřejmě netýká pouze rasismu, věda s tím má problém obecně. Výzkumy po roce 2000 se shodují na tom, že si vědci mnohdy vybírají a interpretují data tak, aby odpovídala hypotéze, kterou dopředu předpokládají. K tomu samozřejmě často může docházet i nevědomě. Nejde ale jen o to, že skoro nikdo není schopen k výsledkům výzkumu přistupovat naprosto neutrálně; souvisí to i se systémem vědeckých publikací.

Pokud např. dokážete, že mezi nějakými dvěma faktory souvislost není, článek vám pravděpodobně nikdo nevydá, byť se teoreticky může jednat o cenné poznání. Vědci se tak co nejvíc snaží, aby tam ona souvislost byla – chcete-li publikovat, což musíte, pokud toužíte po vědecké kariéře, výsledky musí být dostatečně statisticky signifikantní. Dalším problémem je, že mnohdy nezbývá čas ani vůle na to studie ověřovat.

Zabere netopýří lejno?

A napíšu o tom?

Jak to funguje ve vědeckém výzkumu. Máme třeba hypotézu, že netopýří lejno zabírá na sennou rýmu. Uděláme výzkum, který může mít právě čtverý výsledek:

  • Netopýří lejno pomáhá a na léčebný efekt se také projevil.
  • Netopýří lejno pomáhá, ale léčebný efekt se ve studii neprojevil.
  • Netopýří lejno nepomáhá, ale vypadá to, že ano.
  • Netopýří lejno na sennou rýmu nepomáhá a na mé skupině pacientů je to vidět.

O kterém z výsledků napíšu? A kterému výsledku bych tedy dal přednost, abych měl odškrtnutou publikační činnost a odměny? Mechanismus názorně popisuje Tomáš Fürst:

Obzvlášť vysoká škola v Horní Suché

Neříkám, že se máme vůči vědě obrnit nikdy nekončící paranoiou, nechat si na zahradě postavit bunkr, kde se budeme skrývat před nárazem příští supernovy, a místo lékaře si pořídit léčitele. Přínos vědeckého poznání je nezpochybnitelný, a byť často vidíme i negativní následky, nelze nevnímat to, kolik lidí denně zachraňuje. I bez užitečných důsledků má navíc téměř jakékoli poznání hodnotu samo o sobě.

Vědu bychom však měli vnímat spíše jako proces. Proces obsahující i jisté systémové mechanismy, které skutečné poznání můžou brzdit – ty je třeba pojmenovat a změnit. Věda není absolutně daná a pevná, jelikož ji utvářejí lidé, kteří i přes nepochybnou vysokou inteligenci mají často předsudky (a někdy velmi nebezpečné). Právě tyto předsudky pak můžou zčásti utvářet to, jak vědecké poznání vypadá, což neznamená, že bychom ho měli zavrhnout, ale spíše podrobovat pozorné kritice.

Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze své názorové komfortní... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 39 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 19. 2. 2019 03:10

>>> "Věda není absolutně daná a pevná, jelikož ji utvářejí lidé, kteří i přes nepochybnou vysokou inteligenci mají často předsudky (a někdy velmi nebezpečné)."

a co třeba tako:

Novinařina není absolutně daná a pevná, jelikož ji utvářejí lidé, kteří i přes nepochybnou vysokou inteligenci mají často předsudky (a někdy velmi nebezpečné).

+112
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Risik | 20. 2. 2019 19:55

Nie je to celkom tak.

V tomto ohľade odporúčam knihu od Matthew Syed: Bounce.

Je to tom, že talent je mýtus. A tiež o tom, že ani černosi a ani Keňania nemajú viac talentu na behanie. Černosi sú lepší v behaní, lebo viac behajú a behajú od mladosti. Lebo v tom sa dokážu lepšie uživiť, ako v práci pre belochov.
To isté Keňania. Behajú od útleho veku. Do školy a zo školy. Kým dovŕšia 15 rokov, majú nabehané toľko, ako ostatní atléti v 20tich rokoch. Preto niet divu, že všetko vyhrávajú.
Ono v športe celkom platí pravidlo 10tis hodín: ak chcete v nejakej disciplíne vynikať, musíte v nej stráviť 10 tis hodín progresívneho tréningu. Ak to stihnete do 15 roku života, ako Keňania v behoch na dlhé trate, alebo černosi v šprintoch, budete vyhrávať. Rasa s tým nemá veľa spoločného.

-8
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK