Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Douglas Murray: Trump je jediný, kdo nehraje podle pravidel levice

Jaký je podíl univerzit na rozdělení společnosti? „Desítky let demontovaly koncept pravdivosti,“ říká v dokončení rozhovoru britský novinář a spisovatel.

Internetem nedávno kolovalo video syrského dítěte odporně šikanovaného v anglické škole. Video se dostalo do hlavních zpráv po celém světě. Jakou roli sehrávají sociální sítě v narativu „nenávisti na vzestupu“?

Děti se liší od dospělých. Je to jeden z důvodů, proč by neměly volit a proč existuje řada problémů, které by bylo nevhodné s dětmi řešit. Například, nikdy bych nedělal přednášku o složitostech multikulturalismu třídě školáků, protože si nemůžete být jistí, jestli tomu neporozumějí jinak než dospělí a nepovede je to k nějakému hroznému činu, což se u dětí vždycky může stát. Ale zas nebudu s dospělými zacházet jako s dětmi nebo jim zamlčovat složitá témata. Myslím, že dospělým se dá věřit, že se neobrátí proti člověku vedle sebe. U dětí si tím nemůžete být jisti. To video bylo hrozné. Děti, které šikanovaly syrského chlapce, byly hrozné. Nemohly ani tušit, čím si ten kluk prošel předtím ani co musel pociťovat potom. Doufám, že se teď hluboce stydí za to, co mu provedly. Ale odmítám toto chování extrapolovat na společenské postoje celé země. Školáci šikanují ostatní z mnoha různých důvodů. Když jsem chodil do školy, nejhorší předsudky panovaly vůči zrzavým dětem. Možná to je pořád číslo jedna. Ale nevypovídá to o pandemii antizrzounství v širším vzorku populace. Opět bychom se měli ptát, proč se některé věci používají a pojímají jako symboly, ale spousta dalších už ne. Proč se po sebevražedném bombovém útoku v aréně v Manchesteru, jatkách, kde umřelo 22 mladých lidí, nemáme „ohlížet v hněvu“, ale odporné chování několika školáků má být přesvědčivý zdroj společenské hanby?

Douglas Murray

Douglas Murray

Vlivný konzervativní (nebo neokonzervativní, chcete-li) britský novinář a spisovatel. Spolueditor a komentátor magazínu The Spectator. Přispívá nebo přispíval mimo jiné pochopitelně do Spectatoru, ale také do Guardianu, Wall Street Journalu nebo Standpointu. Vydal mimo jiné knihy Neokonzervatismus – proč ho potřebujeme, Bloody Sunday a nejnověji Podivná smrt Evropy (poslední jmenovaná se dočkala českého vydání, Finmag ji ale recenzoval ještě před ním). Kritik imigrační politiky Velké Británie i Evropské unie (A Evropské unie vůbec) a hlasitý odpůrce islamismu.

Foto: Rebel Wisdom, licence CC BY 3.0

Sociolog Musa al-Gharbi studoval práci „akademiků-aktivistů“, zejména ve vztahu k rasismu v Trumpově éře, a zjistil, že spousta z nich publikovala práce, ve jejichž základu byly zabudovány předsudky (například automaticky brali opozici vůči pozitivní diskriminaci za výraz rasismu, aby dokázali, že konzervativci jsou rasisté). Čím to, že vědec nepozná takovou základní metodologickou chybu?

Kdo z těch „vědců“ by přísně dbal na metodologii, když jako aktivista může být úspěšnější?

Jak univerzity přispěly k polarizaci společnosti v obecnější rovině?

Desítky let demontovaly koncept pravdivosti a pak začaly tvrdit, že je to fenomén Trumpovy éry. Na fakultách nejsou prakticky žádní konzervativci. Vyučují obory, které nemají žádnou hodnotu, a předstírají, že jejich absolventi budou mít práci. Předstírají, že „gender studies“, „queer studies“ a podobně jsou skutečné disciplíny, a ne indoktrinační kurzy. Myslí si, že úkolem vzdělání je vytváření občanských aktivistů. Zaplavují svět příliš mnoha „sociálními vědci“ a jen málo vědci. Myslí si, že to takhle půjde dál o hodně déle, než jejich studenti zjistí, jak obrovsky se jim lhalo a že jejich budoucí čínští šéfové se vůbec nezajímají o jejich bakalářský titul v lesbickém tanci.

Gallupův výzkum ukázal, že „dysfunkce vládnutí“ je na prvním nebo druhém místě mezi největšími problémů Ameriky posledních pěti let. Britové zažívají podobnou frustraci z Bruselu a Westminsteru, datuje se dávno před rok 2016. Jaké frustrace můžou vysvětlovat, proč lidé volili tak, jak volili?

Tou hlavní nebyla imigrace, ale nedostatek odpovědnosti za tohle a další témata. Byli jsme zvyklí na systém, ve kterém – když někdo dělal něco, co jste nechtěli, aby dělal – zbavili jste se ho ve volbách. V posledních dekádách, především od Maastrichtské dohody, tu narůstal pocit, že váš hlas do Evropské unie zkrátka vůbec nedolehne. Británie si navolila do Evropského parlamentu víc reprezentantů ze Strany nezávislosti UK než z kterékoli jiné strany, a přesto se nic nezměnilo.

Je tu ještě jeden nepříliš zmiňovaný bod. Řada lidí, kteří jsou zodpovědní za brexit, jsou lidé, kteří byli proti němu. Ale vezměte si to. Ve volbách 1992 jsme v Británii zvolili místo labouristů konzervativce. John Major okamžitě poslal poraženého lídra Labour Party Neila Kinnocka přímo na pozici britského evropského komisaře. O deset let později musel kvůli obviněním souvisejícím s korupcí dvakrát opustit labouristickou vládu Tonyho Blaira Peter Mandelson. Kam ho jeho přítel Tony Blair poslal, když nemohl být v britské vládě? Kam jinam než do Evropské komise? Tohle posilovalo narůstající pocit, že na takové lidi prostě nedosáhneme. Byli mimo dosah našeho souhlasu nebo nesouhlasu. Britský lid měl oprávněnou obavu z takového deficitu demokratické odpovědnosti a jeho rozhodnutí hlasovat v souladu s tímhle svým pocitem by měl každý, kdo věří v demokracii, oslavovat. Projevili uvědomění o něčem, o čem status quo ztratil ponětí.

Proč jste vy hlasoval pro brexit?

Protože jsem viděl, že Evropská unie se chtěla stát něčím, čím se Británie stát nechtěla. Nikdy jsme netoužili po „ještě těsnější unii“ a vždycky bychom představovali pro takový plán problém. Brzdili bychom je a vyvolávali v Evropě odpor. Tady doma si veřejnost uvědomovala, že Unie se stala něčím jiným než evropskou komunitou, ve které jsme si v roce 1975 odhlasovali členství. Příklad číslo jedna je společná evropská armáda. Když v kampani k referendu příznivci odchodu řekli, že Evropská unie bude chtít společnou armádu, příznivci setrvání je obvinili z šíření poplašných zpráv. A o co dnes Unie usiluje? O vytvoření armády. Čili toto byl můj obecnější důvod, spolu se základními problémy suverenity a odpovědnosti. K osobnějším důvodům v roce 2016 patřilo jednání Angely Merkelové a Evropské komise v roce 2015, když dovolili milionům imigrantů vstup do Evropy. Viděl jsem tu katastrofu z první ruky a říkal jsem si, že jestli tohle dokázali vlastnoručně a navzdory protestům spousty svých spojenců, pak můžou udělat vlastně cokoli, a nikdo je za to nepožene k odpovědnosti.

Další čtení

Deník Guardian knížku Podivná smrt Evropy rozcupoval. Je prý urečna lidem, kterým se nelíbí pákistánští sousedé, ale představa demonstrace skinheadů se jim zamlouvá ještě míň. Za řadou seriózně působících frází a odkazů se skrývá prachobyčejný nacionalismus. Konzervativci jako filozof Roger Scruton pak hodnotí Murrayovo dílo naopak jako „životně důležité“.

Podnětné čtení, nebo „xenofobie pro lepší lidi“?

Čekání na zachránce Evropy 

 

Kdybyste měl na Trumpovi najít něco pozitivního, co by to bylo?

Není to asi věc, která by se mi zvlášť líbila, ale možná je to jediný republikán, který není ochotný hrát podle pravidel levice. Většinu toho, co dnes hází levice na něj, házela i na Johna McCaina a Mitta Romneyho a pomohlo je to sestřelit („plné šanony žen“). Trump odpovídá na šikanu šikanou a na nízké politikaření ještě nižším politikařením. Myslím, že nekonečná proud pokryteckých prohlášení proti němu by kohokoli jiného poslal k zemi. Problém je, že v té záplavě se zároveň ztratí některé upřímné požadavky a kritika. Kdoví, jestli to znamená návrat k politické rovnováze, nebo jestli za ten návrat neplatíme moc.

Co bude třeba k zacelení příkopů ve společnosti z roku 2016?

Výsledky voleb se musí začít respektovat. Není s nimi třeba souhlasit, ale musíme je přijmout. Neexistuje jiná cesta. Pokud lidi připravíme o váhu jejich hlasů, dostaneme se do výjimečně nebezpečné situace.

Rozhovor, který vyšel v National Review, se souhlasem autorky pro Finmag přeložil Kamil Hrabal. Úvodní fotka: Profimedia/Lionel Derimais/JDD/SIPA

Madeleine  Kearnsová

Madeleine Kearnsová

Madeleine Kearnsová je držitelka stipendia Williama F. Buckleyho pro politickou žurnalistiku, které poskytuje National Review Institute. Je z Glasgow, vzděláním zpěvačka.  Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Capouch | 13. 2. 2019 09:39

Škola, která má ve svém názvu bigotního katolíka, homofoba, xenofoba a heteropatriarchu Karla musí být podezřelá. Stálo by za to uvažovat o přejmenování.

+18
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK