Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Aleš Pilgr: Květy se učí z výzev

Brněnská alternativní kapela Květy vždycky patřila k těm aktivnějším, po obměně sestavy už se ale musí mluvit o hyperaktivitě. V roce 2017 vydala dvě desky, loni v rámci pobočného projektu YM její členové nahráli další dvě. Povídali jsme si s bubeníkem nejpilnější české kapely Alešem Pilgrem.

Kluky z Květů člověk může slyšet ve spoustě bočních projektů. Martin Kyšperský hrál třeba ve Čvachtavém lachtanovi a Furré, postavil kapelu Nikole Muše a hrál v ní na baskytaru, má sólové desky, dělá muziku k divadlu a filmu. Ondřej Kyas hraje na basu u Muchy teď a skládá vážnou muziku, ty máš mimo jiné Biorchestr a bubnovals v Těch syčácích. Podobně (hyper)aktivní jsou dodnes i členové legendárního Dunaje – srovnání s nimi je asi vystavena každá alternativní brněnská kapela. Cítíte se být jejich pokračovateli?

Měli jsme je rádi, dost nás ovlivnili, ale takhle to určitě necítíme. Hudba, kterou děláme, zní jinak a má inspiraci ze spousty jiných věcí. Mě osobně hodně ovlivnili The Young Fathers, hodně posloucháme PJ Harvey, Nicka Cavea, Pink Floydy, Radiohead…

Předloni Květy po letech opustili baskytarista Ondřej Čech a houslista Albert Novák. V nové sestavě s Ondřejem Kyassem jste stvořili projekt YM. Dohoda byla, že každý z kapely složí písničku v určitém žánru a zbytek kapely mu je pomůže nahrát na desku. Jenže Kyšperský udělal nejen countryovku Lorenzovi hoši, ale nad rámec dohody přihodil ještě EP Garáž. U jiné kapely by to byl důvod k rozpadu, ale u vás to bude asi jinak …

Aleš Pilgr

Narodil se v roce 1980 v Ústí nad Orlicí. Vystudoval VUT. Od roku 2005 vyučuje matematiku a fyziku na gymnáziu. Bubnuje v kapele Květy, s manželkou Janou tvořil duo Biorchestr. Roku 2006 vydal sólovou desku Nos na stůl. Se spoluhráči z Květů vydal loni v rámci projektu YM sólovou elektronickou desku Japonec.

Na fotce Aleš Pilgr jako frontman Biorchestru v roce 2015. Ben Skála, Benfoto. Licence CC BY-SA 4.0

Prostě jsme toho udělali hodně. Něco se nám do toho jakože country hodilo a něco už vybočovalo. Bylo to sice akustičtější, ale už dost „květový“. Tak jsme se rozhodli, že k Lorenzovi přilepíme ještě EP, kde taky hrajeme všichni dohromady, ale zní míň než jako ten projekt.

Kyšperský se dal na country, ty na elektropop, třetí deska by měla být indierocková. Proč si dobrovolně svazujete ruce?

V tvorbě fungují různé inspirační zdroje. Jeden z nich jsou mantinely. Když si člověk řekne můžu udělat cokoliv, často se v tom může utopit. My jsme si vymezili cestu, kterou chceme zkoumat. Každý už nějaký materiál měl, pak jsme se o tom bavili. Normálně z těchhle žánrů čerpáme. Ne že bychom sjížděli country, ale poslouchali ho naši tátové i já jako děcko. Teď jsme to zkusili obráceně. Žánry, ze kterých normálně čerpáme, jsme naopak zkusili naplnit.

Květy

Brněnskou kapelu založili v roce 1993 ještě na ZŠ Martin E. Kyšperský, Pavel Brychta, Michal Navrátil a Michal Komorný. Nejdéle (2007–2016) kapela hrála v sestavě Martin E. Kyšperský (kytara, zpěv), Aleš Pilgr (bicí nástroje), Ondřej Čech (baskytara) a Albert Novák (housle). Dnes Květy vystupují jako trio Martin E. Kyšperský – Aleš Pilgr – Ondřej Kyas.

Lorenzovi hoši mi hodně připomněli Hop Trop. V 80. letech patřili ke špičce české country, ale s americkým vzorem a zdrojem neměli přímý kontakt, je to spíš ohlas nebo hra na country. Taky jste se snažili napodobit něco, s čím jste neměli přímou zkušenost?

Je to tak. Martin, když psal, hodně poslouchal český country. Jdeme na to zvenku.

V rámci své přípravy jsem zase já poslechl písničku Láska je zboží tuzexový, kterou Květy nahrály pro seriál Svět pod hlavou. Napadlo mě: do jaké míry jsou Lorenzovi hoši parodie?

Aspoň tak z poloviny. Když člověk dělá parodii, tak se tomu směje, ale něčím se mu ta píseň líbí. Využívá existující klišé, které funguje. Buďto ho úplně rozčiluje, anebo – když to klišé použije – samozřejmě v tom je radost z toho, že si splnil zadání.

A k Lásce – dostali jsme zadání na ploužák, který by hrála kapela svazáků. Ne že bych to musel nějak moc poslouchat, ale měl jsem z toho zvrácenou radost.

Tesilový pop v podání Květů

Humor mě u vás překvapil. Před pár lety mě jeden folkový kapelník lámal, že bychom spolu udělali nějaké psychosongy. Dal jsem mu poslechnout od květů Opustit Bystroušku. Z fleku mi doporučil odvykačku a už mě s podobnými nápady neotravuje. Jak došlo k vašemu přerodu v kapelu, co si umí dělat legraci?

Je to snaha se neopakovat. Člověk se samozřejmě opakuje – je takovej, jakej je, ale my se snažíme jít dál a učit se. Nejsme hudebníci, kteří chodí každý den do zkušebny, cvičí a zkoušejí: takhle to hraje, takhle to nehraje. My to děláme formou výzev. Tím se člověk strašně učí a otvírá si cesty.

Kyšperský se jeví jako tvůrčí mozek kapely, teď měla každý z vás natočit vlastní autorskou desku. Nakolik byla výměna rolí úspěšná? Pokud ano, jak jste se s ní vyrovnali?

Když kapela funguje, nejde úplně vyměnit lidi. Karty jsou rozdané, každý má nějaký temperament. Má to svoje výhody i nevýhody. Vždycky jsme byli zvyklí si do toho mluvit. V kapele nefunguje, že by někdo přinesl píseň, která by se hrála, i když se někomu se nelíbí. Když to někoho štvalo, tak to řek. V současné konstelaci jsme dost otevření, protože to tak funguje.

V YM jsme si zpočátku nechali volný prostor. Ostatní členové se především snažili naplnit, co autor chtěl. A po nějakým odstupu jsme si do toho začali mluvit, většinou každý v té oblasti, ve které je dobrý. Třeba na Japonci mi Martin do hudby nemluvil, ale po textové stránce se k tomu vyjadřoval.

YM: Japonec

Björk v Tanci v temnotách slyšela a cítila hudbu, tanec a texty všude kolem sebe. Japonec mi přijde podobně impresionisticky stavěný. Byl to záměr?

Mně přijde, že ty texty jsou docela konkrétní, ale proč ne? Hudba a tanec kolem nás, to se mi líbí. Primárně to záměr nebyl, každá písnička má svoje sdělení.

Nově v Květech hraje Ondřej Kyas, o kterém do té doby bylo nejvíc slyšet v souvislosti s Ensemble Opera Diversa. Jak se klasicky vzdělaný hudebník, snažící se o nové pojetí vážné hudby, sžívá s alternativními naturščiky?

Ondra má celý život dvě polohy. Píše opery, velké formy, a je v tom úspěšný. A pak je v něm ta rocková část, kdy je šťastnej, že hraje na pódiu s lidma. Kapely měl odpradávna. S Lunochodem hrál alternativní jazz, s Prvoukou artrock. Natočil srandovní sólový alba. Zhudebňoval třeba novinové články. My jsme ho nemuseli lámat. V kapelách se ukazuje jako geniální sideman. Umí hrát na hromadu nástrojů. Dokáže žánr dokreslit. Nemá problém vzít banjo, zahrát, jako by fakt u táboráků hrál, a vymyslet fakt nosný věci. Dokonce nahrával housle. Bez něj bychom si tenhle projekt nemohli dovolit. S Martinem jsme proti němu dost neandrtálci.

Dá se říct, že vážná hudba dnes dochází k tomu samému co alternativa, ale z jiné strany a jinými prostředky?

Já bych za vážnou hudbu mluvit nechtěl. Fakt nejsem kompetentní.

Nicméně cítíte mezi sebou pomyslnou hranici, je-li nějaká?

Když většinu svého času píšeš noty, které pak hrají spoluhráči, rozdíl je ve vnímání autorství. Pokud Ondra doprovází, tak v pohodě. Náročnější to je, když ty věci píše, protože se v něm bijí ty dvě složky. Myslím, že tohle pnutí mu dává zajímavý pohled na tvorbu, a zároveň mu komplikuje práci. My ostatní to máme jednodušší.

V posledních letech vydáváte dvě desky ročně. Dá se říct, že jste cimrmanovský vulkán, který svoji aktivitou zasypal sebe sama?

Občas nám říkají, že jsme pošuci. Jsme ale rádi spolu a rádi společně tvoříme. Když člověk hraje v kapele, která už funguje roky, chce se potkávat na zkouškách, ale nechce se mu obehrávat dokolečka ty stejný písničky, aby je zahrál ještě lepší. Cesta je dělat další věci, a když už člověk na tom dělá, chce mít horizont, že to někdy dokončí a vydá. Nemůžeme říct, že se zasypáváme, protože to by znamenalo, že už přes to nejsme s to se dostat ven. Jestli zahlcujeme lidi – je to klidně možné. Neřekl bych, že na to úplně kašlem, ale není to to podstatné, co by rozhodovalo o tom, jestli uděláme další materiál.

Milan Páleš z Polí5 se už prý nechal slyšet, že víc než tři desky ročně vám nevydá. Co je na tom pravdy?

Milan je vtipnej. Já ho chápu. Kdo by to kupoval?

Shromáždit materiál pro dvě skvělé desky ročně pro vás není problém, jenže jak je zaplatit? Je to tak, jak to ironizují kluci z Kumštu, že to celé zaplatí člověk z malého vydavatelství, který si ty peníze vydělá tím, že dělá jinou práci?

Ne, my si to platíme sami. Tyhlety sólovky si každý financuje sám. Je to totálně prodělečné.

Ale z čeho? Z grantů?

Prostě pracujeme. Hrajeme od sedmi. Člověk si dává peníze bokem. Samozřejmě klasické desky nám vydají Indies, kde to zafinancujou. Bočními projekty vydavatele nezatěžujeme.

Na úvodní fotce Aleš Pilgr bubnuje na křtu alba Nána zpěvačky Mucha, 2016. Fotil Ben Skála, Benfoto. Licence CC BY-SA 4.0

Jan Hamerský

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK