Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Český podcast stopuje hudební smutek. Nachází politiku

Česko se konečně dočkalo dobrého podcastu. Je o hudbě, smutku… a politice.

Po letech mediálního přešlapování, kdy se v Americe šířila vlna roztodivných podcastů, zatímco tuzemské kanály nabízely zejména rozhovory, se i v Česku začaly rodit plnohodnotné podcastové série hodné pozornosti. Vedle krimiseriálu Matematika zločinu je to hlavně hudební Černé slunce, namluvené česky i anglicky. Jeho autor – hudební publicista a spisovatel Karel Veselý – v něm stopuje a skládá světy smutku a deprese v západní populární hudbě.

V šesti dílech vytvořených pro uměleckokritickou platformu Institut úzkosti se přitom snaží rozdrolit romantizující fikci o rozervaném hrdinovi, jehož běsy vycházejí zevnitř (a který ideálně za svou genialitu zaplatí sebevraždou). Na popkulturních dílech minulých i současných hvězd naopak ukazuje, jak moc jsou reakcí na dobové politické a ekonomické okolnosti. Vedle přehledného průvodce popem tak dostáváme optiku, kterou můžeme pozorovat politické pohyby od konce 70. let. A jak téma série napovídá, není to veselý příběh.

Jaké je to slyšet

Karel Veselý. Foto: Institut úzkosti

Podobně jako ve svých článcích autor plynule přechází mezi hudbou, popkulturními odkazy, politikou a citacemi kultovního publicisty Marka Fishera. Svou koncentrovanou koláž pak vykládá nezaměnitelným skřípnutě-zastřeným hlasem, který si buď posluchači oblíbí, nebo musí umět anglicky, aby si pustili druhou jazykovou mutaci podcastu. Technicky dobře zvládnuté prolínání ukázek písní a hlasu (o zvuk se staral bývalý dlouholetý redaktor Radia Wave Jiří Špičák) trochu drhne v závěru epizod, kdy už působí Veselý unaveně. Zejména na konci druhého dílu tak musíme přetrpět mnoho střihů a s nimi i lupanců, nad kterými by editor Radiožurnálu zvedal obočí. Autoři se také mohli více pověnovat okrajům: přidat seznam zmíněné hudby nebo dát posluchačům možnost přehrávat z více platforem a nespoléhat pouze na ne-úplně-přívětivý Mixcloud. Přehlížení rozcestníků typu iTunes jim možná přidá body u posledního soudu v otázce boje proti kapitalismu, zároveň ale zbytečně ubírá na možnosti evangelizace náhodně hledajících (klidně i zahraničních) posluchačů. Majitelé stařičkých iPodů a dalších off-line zařízení jsou navíc pro nemožnost stahování z Mixcloudu zahnáni do šedé zóny.

Od party k úzkostem a zpět

„Populární kultura umí skvěle odrážet nálady ve společnosti. Jen někdy není úplně jisté, jestli chce realitu popisovat, kritizovat, nebo z ní pomoci utéct,“ říká ve druhém díle Veselý, zatímco na pozadí slyšíme tóny povědomé písně. Vycházející hvězda Lady Gaga nás v ní vyzývá, abychom prostě tancovali, bude to v pohodě. Číslem jedna amerických hitparád se její první hit Just Dance stává v lednu 2009, kdy o práci přichází rekordních 800 tisíc Američanů. Blyštivý pop nabízí snový únik: nemáš práci, ale pořád můžeš pařit, jak kdyby to bylo tvoje zaměstnání. Čistá fáze popírání, vysvětluje Veselý, který se celý díl věnovaný hudebním reakcím na světovou finanční krizi opírá o pět fází vyrovnání se s tragickou ztrátou, jak je popsala americká psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová.

Když nás hudebními ukázkami provede přes fáze hněvu a smlouvání až do deprese, máme podzim 2013 a Lady Gaga vydává opulentní album Artpop. Končí neúspěchem. Na nakažlivý optimismus už není nikdo zvědavý. Fáze deprese rodí novou hvězdu: Lanu Del Ray s její „melancholií upletenou z bombastického retra a narkotických hip-hopových beatů“.

Do poslední fáze modelu – tedy smíření – se nikdy nedostaneme. Prezidentským vítězstvím Donalda Trumpa otřesená popkultura začíná celý cyklus od začátku. Lady Gaga, toho času už folkrocková písničkářka, mluví otevřeně o úzkostech.

Na papíře snad až naivně působící příběh funguje ve zvuku na výbornou. „Nic nedokáže vzbudit vzpomínku snadněji než lidský hlas,“ píše ve svém pojednání o gramofonu mediální teoretik Friedrich Kittler a Lady Gaga je toho důkazem. Kéž-by-zapomenuté rádiové hity, které paměť ochotně rozpoznává, dostávají novou interpretací nebývalou závažnost. Právě pro tento znepokojující přepis výkladů je důležité, že Veselý velkou část svého příběhu vykládá skrze hudbu, která byla ve své době na vrcholcích hitparád – alespoň z doslechu ji tak zná každý. Že zpochybňování zažitých představ o maskulinitě nezačalo včera s reklamou na holítka, ale sledujeme ho minimálně od počátku devadesátých let, má zkrátka větší sílu a „sociologickou relevanci“ při užití příkladu kanonické Nirvany nebo Radiohead než kapely, co vydala jednu kazetu v Berlíně.

Kam sáhnout pro podcast

První podcasty – jakési rozstříhané rádio do kapsy – se zrodily docela pozdě. V roce 2004. O rok později jsou ke stažení na iTunes a vloni už je alespoň jednou měsíčně poslouchala čtvrtina Ameriky.

Kde začít?

Angličtináři nechť zkusí třeba veleúspěšné non-fikční rekonstrukce investigativních případů, dramatizaci jednoho MeToo příběhu, syrové záznamy z partnerské poradny nebo něco z experimentální dílny Radiotopie. V Česku neprohloupíte s waveovskými Buchtami a hudebním Komplexem nebo vltavskými ponory do světa filozofie. Rozhlas má samozřejmě celý archiv dramatizací a čtení, předchůdců to podcastů.

Nejpohodlnější cestou k odebírání podcatům jsou mobilní aplikace. iPhone ji mají předinstalovanou, pro Android jich je celá řada ke stažení. A nejlépe chutnají na cestách!

Cesta od plotny a hiphop na tlumidlech

Vedle zmíněného dílu o posunu od neotřesitelného chlapáctví k otevřeným projevům pochybností a úzkostí u mužů, sestavil Veselý i ženský příběh. V něm sleduje snahy umělkyň o vymanění se z domácí sféry, začínající hluboko v minulém století. Jejich odváženým výpovědím dobová kritika přiřkne přívlastek konfesní, drobné to pomrkání, že se doznávají k něčemu apriori nekalému. Díl pojmenovaný Malá zemětřesení odkazuje názvem na album americké zpěvačky Tori Amos z roku 1992. Jestliže osmdesátková Madonna věděla, že sex jako akt prodává, tak Amos zcela opouští tuto ekonomiku a začíná komplexně pitvat sexualitu a její mocenské roviny, které na ženy systematicky dopadají. „Muži se v textech Tori Amos a PJ Harvey objevují jako uzurpátoři a násilníci. Téma znásilnění je tady pak jakýmsi lakmusovým papírkem mužských posluchačů a kritiky,“ představuje Veselý jeden z prapočátků hnutí #MeToo.

V epizodě Nejchladnější zima se pak stává mediálním a farmakologickým archeologem, který odhaluje vrstvy utvářející rap posledního desetiletí. Okolnosti neustále zdůrazňující publicista vysvětluje, jak mnohými nenáviděný autotune spolu s platformou SoundCloud, která dělá usměrňující vydavatelství zbytečnými, otevřely stavidla rapového smutku. Ten je poháněn – nebo spíše tlumen – hrstmi prášků proti bolesti a úzkostem, které si začali rappeři spolu s miliony dalších Američanů ordinovat. Téma je to očividně naléhavé i u nás: Veselého článek o xanaxovém rapu byl nejčtenějším příspěvkem minulého roku na A2larmu.

Soundtrack beznaděje

Jestliže progresivní levicová média bývají občas vysmívána (nebo se sama kritizují) pro svou neschopnost mluvit srozumitelným jazykem, tak Veselý dlouhodobě ukazuje, že to možné je. Vůbec první díl série nazvaný Neznámé slasti by mohl sloužit jako úvod do myšlení kulturně-politických autorů sdružených kolem A2larmu nebo Radia Wave, kde Veselý ve svých dvaačtyřiceti patří mezi ty starší. Se svými předchůdci z řad zavedených novinářů a publicistů často sdílí společensky liberální postoje, odklon ovšem nastává v ekonomických otázkách. Na rozdíl od veteránů listopadu, kteří si v mnoha momentech vystačí s konformním „tak to prostě chodí“, se globálněji zaměřené děti Saši Uhlové a Veselého nesmířily s nárůstem nerovností a drolením sociálního státu, což podle nich můžeme na Západě sledovat od konce 70. let (o roli establishmentu v časech světové krize ani nemluvě). Když pak při kritice létají vzduchem odcizení, prekariáty a další pojmy alespoň zavánějící marxismem, vzrušení jsou starší i mladší: jedni naštváním ze vzpomínek na minulý režim, druzí z představy sebe jako nového Waltera Benjamina.

Narubali jsme vám!

Chytré čtení na víkend

Vyvezli jsme vagony hlušiny. A vám můžeme každý pátek poslat to nejryzejší čtení, které pro vás v hlubinách českého i světového internetu vytěžil šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek.

Přihlaste se k odběru našeho pravidelného newsletteru.

Čtení na víkend

Zmíněné Neznámé slasti odkazují názvem na manchesterskou kapelu Joy Division, v jejíž tvorbě hledá Veselý spolu s Fisherem počátky smrti poválečného optimismu, který panoval až do inflačně-krizových 70. let. „Vítězství Margaret Thatcherové v parlamentních volbách v květnu 1979 mělo pro industriální města jako je Manchester v rukávu ještě temnější budoucnost. Rádobyspasitelská politika konzervativní strany postavená na individualismu ještě zvedla nezaměstnanost. Ponurý klaustrofobický zvuk Joy Division se stal soundtrackem ke všeobjímající beznaději. Bídný stav společnosti se v Curtisových textech překlápí do osobních traumat. Veřejné znechucení, do soukromé marnosti,“ vykládá Veselý dobové okolnosti tvorby Iana Curtise, který dostává do rocku dosud neznámé druhy smutku. Slibovaná prosperita pro všechny se nekoná ani po „konci dějin“, kdy vládne britpop a s ním blairovští labouristé, kterým se může v roce 2002 Margaret Thatcherová tak akorát vysmát, jak vzali za svou její protržní ideologii.

Víc imaginace

Nad Veselého politicko-ekonomickým makrovyprávěním by šlo vést mnoho polemik, jejich hlavní síla je ale na mikroúrovni. Když publicista kritizuje kult osobního rozvoje, rámování smutku jako malé snahy jedince a další nenápadné mocenské praktiky, kterými hněteme naše těla a návyky ve foucaultovském smyslu, může to být pro fanoušky Jordana Petersona příliš postmoderně abstraktivní – dokud nehraje hudba. Ta totiž i díky zasazení do kontextu dokáže – slovy mediálních filozofů Sybille Krämerové a Horsta Bredekampa – tyto neviditelné procesy osmyslnit, estetizovat. Struktury rodící úzkostný svět na antidepresivech mohou být spatřeny.

Promýšlení politiky jako estetiky a opačně, zdá se, v posledních letech nabývá znovu na popularitě. V Česku tento přístup využívá třeba sociální antropolog Radan Haluzík, zkoumající etnické konflikty v Jugoslávii. Jejich kořeny nachází mimo jiné v reakcích na překotnou unifikační modernizaci. Úzkostnou nejistotu a pocit ztráty identity, jak přesvědčivě dokumentuje Veselého hudební průvodce, prožívá mnoho lidí i dnes. V časech pozbývání záchytných bodů – jakým může být i vesnická hospoda nebo kuřárna v bývalé práci – tak není divu, že je tolik voličů magnetizováno estetikou staré dobré Ameriky, Británie nebo Česka, které je naše. Identitu zaručující obraz zurčícího národa přesahujícího jedince jede. Média zatím honí fake news, Jiří Drahoš tvrdí, že prohrál kvůli řetězovým emailům, a týdeník Respekt ve své ročence pro rok 2018 (!) připomíná, že Karla Schwarzenberga v roce 2013 poškodil inzerát v Blesku.

Finmag na Mars!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


To samozřejmě neznamená, že bychom měli rezignovat na pravdu, usvědčování ze lží nebo se spolu s národovci otáčet do minulosti. Celý Veselého podcast naopak funguje jako bytostná kritika nostalgie, ve které se utápí velká část masové kultury a s ní obyvatel. Řešení? Potřebujeme více imaginace, volá Veselý spolu s dokumentaristou BBC Adamem Curtisem, který ve svém posledním filmu HyperNormalisation sleduje politicky velmi podobný příběh o světě bez alternativ. Vytváření nových horizontů a vizí, které budou přitažlivější než nacionalismus nebo slušnost, přitom nepůjde bez návratu vyprávění do teorie a experimentů s formou, jak vysvětluje ve své loňské knize Nespavost teoretik Václav Janoščík.

Naděje tam je

Úspěšným příkladem takového přístupu je třeba velmi imaginativní filozofka Natalie Wynn, Sókratés doby youtubové – tedy pokud by Sókratés byl transgender víla zasypaná třpytkami (což by ten buřič kazící mládež dnes skoro jistě byl). Wynn se ani zdaleka nevzdává kritické racionality, zároveň ví, že zdánlivé vítězství v podobě umlácení oponenta sprškou (ironických) argumentů nikam nevede – a tak raději ukazuje novou cestu, na kterou svádí. Podobně mohou fungovat narativní podcasty. V hlavě halucinující zvukové stopy, na kterých jsou nemilosrdně uloženy všechny „řečové zmatenosti“ (už zmíněný Kittler), nabízí něco dnes docela výjimečného: naléhavou opravdovost, kterou o všechny hlasové nejistoty, emoce a šumy očištěný non-fikční text přenáší jen velmi složitě. Schopnost skutečně poslouchat, a tak i šance pochopit strasti či záměry ostatních tak může být o něco vyšší. Ať už jde o voliče Trumpa (viz Spojené státy úzkosti o rozkolech v současné Americe), nebo lidi trpící depresemi (viz autobiografický Žádný pocit není poslední).

Nežijeme ani zdaleka v nejlepším z možných světů, říká po celou dobu Veselý, a v posledním díle věnovanému porevolučnímu Česku nechává zažít bídu světa z bezprostřední blízkosti. Přes Psí vojáky, ranou Mňágu a Žďorp, Jaromíra Nohavicu a „lobotomii středního proudu, který nemá hlavně znepokojovat“ se dostáváme až k úspěchu Ortelu. Tedy kapely, která se podobně jako tolik politiků, veze na čistě estetickém příběhu poskládaném z neviditelných uprchlických přízraků a dalších monster děsících naši společnost. Neveselé.

Přese všechen smutek a depresi Veselého podcast ale neklouže k cynismu nebo kyselé ironii. A to je důležité. „Naděje tam je,“ cituje v poslední epizodě Filipa Topola. Tak na horizonty a politiku jako umění možného.

Jakub Jetmar

Jakub Jetmar

Zajímá se o média, brněnské pivnice a kvašení zeleniny. Vystudoval bakalářskou žurnalistiku a politologii na Masarykově univerzitě. Nyní pokračuje ve studiu obdobných oborů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. E-mail:... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK