Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Konec dobrý, všechno dobré. K čemu jsou lidstvu pohřby

Pohřeb může být typickým projevem klasického psychologického Kahnemanova pravidla vrcholu a konce.

Nedávno jsem měl konečně možnost setkat se se skvělým Danielem Kahnemanem. Od té doby nemůžu dostat z hlavy jeho práci, zejména jeho „pravidlo vrcholu a konce“. Stručně: To, jak si lidé pamatují určitou zkušenost, silně závisí na tom, jak tato zkušenost skončí. Obvyklé shrnutí:

Pravidlo vrcholu a konce říká, že způsob, jakým zkušenost skončí, určí štěstí, které jí připisujeme. Pravidlo vrcholu a konce dokazují dva klasické experimenty. V roce 1993 Kahneman a jeho spolupracovníci ukázali, že účastníci pokusu, kteří byli 30 vteřin vystaveni vodě o teplotě 14 stupňů Celsia (opravdu studené!), hodnotili zkušenost jako bolestivější než ti vystaveni 60 vteřin 14stupňové a dalších 30 vteřin 15stupňové vodě… Zkušenost, která skončí o trochu méně bolestivě, tedy hodnotíme jako méně bolestivou celkově. „Vrchol na konci“ byl v tomto případě jednostupňový rozdíl v teplotě vody.

Pravidlo vrcholu a konce podporuje řada studií. Lidé upřednostní, a dokonce si dobrovolně zvolí (objektivně) větší bolest, pokud situace skončí tím, že pocítí bolesti méně… Když vám vrtají zub a zubař vrtání na konci zjemní, budete je mít za méně bolestivé, i když kvůli tomu bude delší než obvykle. Neintuitivní? Ano. Obvyklé? Rozhodně.

Podobně se chováme nejen při zkušenostech s bolestí, ale také při přijímání předmětů jako darů. Jak ukázala studie dartmouthské psycholožky Amy Do a spolupracovníků (2008), účastníci experimentu, kteří dostali DVD zdarma, se z daru radovali více, když na nich dostali populárnější filmy až po těch méně oblíbených, než když dostali ta stejná DVD v opačném pořadí. Když přijde na potěšení, rozhodující je, co je na konci.

Finmag na léto!

Finmag předplatné

Rozhovory. Roadrunnera Lukáše Hejlíka stíhá Ondra Tůma. Beep beep. Dobrý stres není, říká Michalu Kašpárkovi bioložka Julie Dobrovolná. Ale ani špatný.

Komentáře. Zuzana Fuksová o mužích, co mají v hubě feminismus a doma ficku. Zeman nesložil přísahu do rukou šéfa Senátu, ale do mikrofonu: Petr Němec o doslovném čtení Ústavy. Zákon proti šmejdům nefunguje, Janek Rubeš směnárny vzdává.

Téma: DIGI. Co po platebních kartách a aplikacích? Křižáci, tátové fintechu. Lék na pirátství: stream. České ropoznávání hlasu u německé kriminálky.


Smrt nemusí být (ten úplný) konec

Pokud pravidlu vrcholu a konce uvěříte, začne lidský život vypadat poněkud tragicky – prakticky vždycky končí špatně. V nejlepším případě zemřete klidně, ve spánku a obklopeni svými blízkými. Pravděpodobnější je, že budete roky trpět neustále se zhoršující bolestí a pak nedůstojně zemřete v nemocnici. A to nemluvíme o předčasných úmrtích způsobených nemocemi, nehodami nebo násilím.

Můžete se utěšovat, že lidé na vás budou myslet v dobrém, až nebudete mezi živými? Pokud platí pravidlo vrcholu a konce, zřejmě ne. Život končí špatně, nebudou ho tedy lidé považovat za špatný jako celek?

Odpověď závisí na tom, co se počítá jako „konec vašeho života“. Pokud je koncem den, kdy zemřete, váš příběh skončí špatně. Proč k němu ale nepřidat další kapitolu?

Přirozeně mám na mysli pohřeb. Je to příležitost, při které se všichni vaši blízcí sejdou, uctí vaši památku, ocení vaše skutky a povědí si, co dobrého jste zažili a udělali. Pokud váš život oficiálně končí povedeným pohřbem, a ne bídnou smrtí, vzpomínky na mrtvého se nás provedou oklikou kolem nepěkných myšlenek na smrtelnost. Je příliš odvážné říct, že to, že se lidé pohřbívají na celém světě, naznačuje že lidstvo se řídí pravidlem vrcholu a konce a že pohřbem lidé definují „konec života“, aby byly jejich vzpomínky na zesnulé milosrdnější?

Jistě, jde o spekulaci; nedivil bych se, kdyby se výzkumy potvrzující pravidlo vrcholu a konce ani nepovedlo replikovat. A přece je to fascinující. Jedním z důsledků by bylo, že lidé budou – při jinak rovných podmínkách – mít horší vzpomínky na zemřelé s nepříjemným nebo vůbec žádným pohřbem. Je ovšem očividné, že podmínky nejsou rovné téměř nikdy – životy neúspěšných logicky oslavujeme méně.

Sám jsem na pohřby nikdy příliš nedal, ale díky téhle kahnemanovské perspektivě už na nich nechci tolik šetřit. Nešetřit se přitom vyplatí zejména emocemi, ne financemi. Proč se místo výběru rakve za čtvrt milionu raději nedělit o vzpomínky na svůj naplno prožitý život? Proč po sobě místo hromady peněz na bohatý obřad raději ještě v plné síle nezanechat optimistický a inspirativní pozdrav na videu?

P. S.: Před lety jsem tweetnul: „Nenechte lidi na svém pohřbu ohýbat pravdu.“ Můžete namítnout: „Ne, měli bychom ohnout pravdu a dopřát tak pozůstalým hezčí vzpomínky na mrtvého.“ Odpověď, která je nasnadě, je ale: lidem se bude lépe malovat pěkný obraz vašeho života, když to bude odpovídat skutečnosti. Kajte se tedy, dokud je čas.

originálu, který vyšel na FEE.org, pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský

Bryan Caplan

Bryan Caplan

Profesor ekonomie na Univerzitě George Masona a hostující profesor v Mercatus Center. Napsal knihy The Myth of the Rational Voter: Why Democracies Choose Bad Policies (Mýtus racionálního voliče. Proč v demokracii vítězí špatná... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

kadrila kadrilová | 10. 1. 2019 01:32

Svatby, křtiny a pohřby se stále považují za největší slavnosti. A zvlášť pohřby... Snad ta rovnost, že tam musíme všichni, lidi děsí, a živí si mrtvé pudově usmiřují. Chodí jim na pohřby, modlí se za ně na zádušních mších a zdobí jim hroby květinami. A je to zároveň něco jako předplatné: uctím-li já mrtvého, jiní živí uctí mne, až já budu ležet pod zemí. Zabezpečujeme si takto své poslední důstojenství.

+61
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Novak Josef | 11. 1. 2019 12:58

"Zabezpečujeme si takto své poslední důstojenství."

Zabezpečenie důstojenství pomocou predplatného je super. Také moderné, slniečkárske. Niektorí zbohatlíci si ešte za života predplatie takzvané PLAČKY , chudobné ženičky, ktoré idú po smrti zbohatlíka pár hodín plakať nad jeho hrobom, a takto mu zabezpečia obrovskú dôstojnosť. Z gaunera dokážu vyrobiť ľudomila, dobrosera, lepšoida.
Je dobré, že Finmag takto propaguje výrobu dôstojných ľudí.

-2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK