František Štorm: Otevřít knížku a prohlížet si font

Na čem zrovna děláte?

Teď spravuju jedno písmo, který ještě není úplně hotový, a věci na příští týden. V pondělí se vracím do studia. Mám rozepsaný dvě písničky, tak si budu hrát. Kromě toho mám řemeslníky na chalupě. Prozaická starost. Sice nesouvisí úplně s uměním – ale vlastně jo. Člověka to strašně determinuje, když mu přímo před nosem hrabou bagry.

To se zas chystá další album?

To dopředu takhle neprozrazuju a ani sám nevím. Jen si zapisuju nápady. Zatím je to ve fázi demáčů.

František Štorm

Foto: Martin Mayer

Typograf, grafik, pedagog, publicista a hudebník. Narodil se roku 1966 v Praze. Vystudoval Hollarku a UMPRUM, kde v letech 2003–2008 i učil. Roku 1993 založil v Praze-Střešovicích „písmolijnu“ Storm Type Foundry. Společnost se zabývá tvorbou a distribucí digitálních písem. Jsou mezi nimi autorská Štormova písma i modifikace historických předloh. Jeho kniha Eseje o typografii (2009) byla nominována na cenu Magnesia Litera.

Je zpěvákem, kytaristou a textařem světově proslulé blackmetalové kapely Master’s Hammer (1987–1995, 2009–).

V jedné z vašich esejí jsem četl, že všechno podstatné už bylo v typografii vymyšleno. Totéž se tvrdí i o metalu. Přesto se v metalu co chvíli něco nového objeví. Proč je podle vás typografie v podstatě nereformovatelná?

V typografii jednou byly stanovený principy znakového kódu, který se dál pak nemění. Má to svoji logiku. Pak můžeme číst knížky starý několik set let a doufáme, že i za pět set let budou ty naše srozumitelný. O to jde především. Jak vypadá áčko, béčko, číslovky – čitelnost. Ta už se nemění. Zůstává na dalších tisíc let stejná. Ono to tak vždycky nebylo. U vývoje latinky stála spousta jinejch vlivů a znakový kód se ujednotil na něčem, co je srozumitelný celýmu světu. Jak je to v metalu, nevím, hudbu nevnímám s odstupem, ta mě spíš pohlcuje.

„Na začátku bylo slovo, takže ho nutně musel vytvořit typograf… “

Jasně, ten byl dřív než Bůh nebo Bible.

„… pak text a nakonec grafika.“ Jsou tedy Master’s Hammer komplexní umělecký projekt?

Já bych to takhle neřek. U kapel bývá zvykem, že buď někdo z kapely sám dělá design, nebo na to někoho má. Já se samozřejmě snažím dělat všechno včetně detailů. Kytaru mi vyrobili na zakázku podle mýho návrhu a dekorace na scéně jsou vlastně moje zvětšený obrazy. Co provádíme na scéně, se dá označit za komplexní dílo, ale to je jenom několik prvků, který do sebe perfektně zapadaj. Muzika, obraz, pohyb.

S Honzou Vlasákem z Vivian Guitars jsem se nedávno potkal. Říkal, že jste přišel s tvarem kytary, chtěl jste žlutej kabel a jinak technickou stránku jste nechal na něm. Jak to bylo?

Je to už druhá kytara od Vivian tohoto tvaru, který jsem si za ta léta přesně definoval jako nejlepší. Technickou stránku jsme řešili spolu. Honza doporučoval určitý druhy dřev, upevnění krku, lak i snímač a já měl jasnou představu o tvaru a zvuku.

Jakou?

Nástroj, který by měl průraznější, jednodušší zvuk. Máme jiný preference než dřív. Začali vyrábět novej kytarovej snímač Seymour Duncan Black Winter a ten jsem chtěl, protože je pasivní. Aktivní strašně bzučej. Konečně mám zvuk, kterej je osobitej a průraznej právě ve spojení s celkovým provedením kytary. Je můj. Nemá moc možností, ale chtěl jsem právě jednoúčelovej nástroj.

A tvar?

Asi pětadvacet let mám rád Explorera, protože je strašně pohodlnej. Samozřejmě nejlepší jsou Gibsony Les Paul. Taky mám jednoho, ale strašně řeže do vnitřní strany ruky. Nad zápěstím je citlivý místo a tam při hraní tlačím. Myslím, že nejsem sám. Někdy si kytaristi to místo zrovna ohoblujou. Explorer nic takovýho nemá. Má krásnou šikmou hranu, kterou jsem si ještě nechal vytvaroval podle sebe. Hlavně mi skvěle funguje s kostýmem.

Často u vás padají přirovnání k Josefu Váchalovi. Vám je ale bližší grafik José Guadalupe Posada. Jaké to bylo se letos v květnu podívat do jeho vlasti, Mexika, kde Dušičky bývají tradičně záminkou pro divokou celonárodní oslavu?

To by bylo krásný, kdybysme tam byli zrovna o Dušičkách a měli čas zúčastnit se obřadů a veselic. Bohužel turné s kapelou znamená práci. Měli jsme volný dva dny v New Yorku a dva v Kostarice. V Mexico City jsme čas neměli. Byl jsem v Mexiku už třikrát, a vždycky za pracovním účelem. Pořád toužím tam zajet na dovču a pořádně to prozkoumat.

Tradice mexické grafiky není jen Posada. Je mi strašně příjemná. Je to řemeslo, na který se dneska zapomíná. V umění vládnou módní trendy, který mi někdy nejsou pochopitelný. Když mám depky, tak se vždycky uchýlím k řemeslu – a to platí v muzice i ve výtvarným. Odreaguju se a nenechám na sebe působit jedy okolního světa.

Jak se změnila česká typografie od doby, kdy strojopisy nahradily texty v Courieru?

Počítače jsou samozřejmě ten technickej nástroj, ale mění se i potřeby. Rychlost čtení, délka textu. Dneska lidi nejsou schopný číst dlouhý věci, tak se holt tlačí na extrémní čitelnost a osobitost. Počítače to hodně ovlivnily, ale neřekl bych, že nějak zásadně tvaroslovně. Estetika se vyvíjí spíš v souvislosti s architekturou nebo oblíkáním, řekl bych.

V 90. letech jste založil Střešovickou písmolijnu – Storm Type Foundry. Tradiční písmolijny tehdy zanikaly. Co vlastně obnášela překotná komputerizace typografie?

Úplně konkrétně: komputerizace pro mě znamená bolesti v zádech a zhoršení zraku. Vizuálně to zas až tak drastická změna není. Změny nastaly ve způsobu použití, vnímání a taky ve formátech. Digitál přinesl obří formáty. To dřív fyzicky nešlo. Pokud neměl člověk gigantickej sítotisk, nemohl udělat písmo extra velký. Dneska to pošleme na plotr a uděláme nápis velkej jako barák. To je naprosto úžasný, protože písmo někdy přebírá funkci obrazovýho sdělení, když je to pěkně udělaný. Mám hrozně rád, když ty věci jsou výrazný.

Spíš mi šlo o to, jak převést odlitá písmenka.

Dřív se to naskenovalo a obtáhlo obrysovou křivkou. Dnes si udělám malou škicu tužkou a podle toho začnu nahrubo rovnou v počítači, snažím se zachovat původní energii škicy, ale detailně se k ní pak nevracím.

Taky jste v Esejích o typografii psal, že dobrá typografie je ta, které si nikdo nemusí všímat.

V knížkách a časopisech, to jo. Když někdo čte, nepotřebuje si všímat, jak je tvarovaná patka. Já to dělám, páč jsem vyšinutej, typografii prohlížím namísto abych četl. Typografové, co znám, jsou takhle taky postižený. Otevřou knížku a analyzujou font kterým je vytištěná.

Co vám teda dává možnost věnovat se „neviditelnému oboru“?

Mě to živí, takže svobodu. Můžu si pak dělat dost šílenou grafiku, která nebude úplně úspěšná: linoryty, obrázky na plátno – a mě to strašně baví. Vedle toho mi běží licenční poplatky z celýho světa. Dneska si chci udělat písmo jen pro sebe. Potřebuju jinej tvar. Vždycky se mi to okouká a nemůžu to ani vidět. Teďkonc, to bude úplně klasická knižní latinka. Klidňoučká, žádný švabachy.

Mezi starými a obnovenými Master’s Hammer zeje čtrnáctiletá propast. To vás typografie tolik pohltila?

Ano. Chce to sitzfleisch a řemeslo si pořádně prožít jako řeholi. Krom toho jsem pět let učil na UMPRUM. To byla asi nejzajímavější část mýho typografickýho života. Študenti jsou citlivej materiál a jsou extrémně talentovaní všichni, co se tam dostanou.

Ta propast bez kapely byla možná i delší. Poslední album (Jilemnický okultista) jsme vydali v roce 1992. Pak už jen Šlágry (1995) – a od tý doby to nebyla kapela, ale studiovej projekt. Mezitím jsem dělal pár nepublikovatelnejch elektronickejch projektů. Když jsem se zbavil povinností na škole, hnedka jsem spadl do skládání. Takhle se to střídá.

Dalo by se říct, že jste typografii zviditelnil i tím, že jste založil světoznámou blackmetalovou kapelu?

Vždycky jsem se to snažil oddělit. To jsou jiný polohy vyjádření. U metalu jde o extrémismus, v typografii se člověk musí trochu vyklidnit. Používal jsem to jako terapii. Když mi bylo hodně blbě, sednul jsem si k písmenkům. Když trpím záchvatama euforie, vezmu do ruky kytaru a zařvu do celýho světa, jak je to všecko parádní a pochcípe to tady.

Mluvili jsme o Mexiku, ale ve vaší hudbě hrají důležitou roli i jiné inspirace. Například na Formulae Indie. Vydal jste se do Goy s tím, že natočíte tematickou desku?

Samozřejmě. Tematickou úplně ne, ale pro inspiraci si jezdím všude možně. Na Mantras je indickejch motivů možná nejvíc, včetně názvu. V Norsku jsem měl zas krajinářskej psychosexuální zážitek vstupu do fjordu na palubě lodi, tak jsem si ho zaznamenal v podobě písničky. A teď zase – mám rozepsanou písničku o guatemalskejch sopkách. Když v Indii nebo kdekoliv jinde cestuje člověk s laptopem, pochytá pár nápadů, ale nemůže natočit prakticky nic. Všechny věci včetně textů se dokončujou až doma. Pěkně v klidu ve studiu vytunit a vypointovat, aby to mělo hlavu a patu.

Teď budu citovat z jednoho vašeho textu: „Stačí se napít liány smrti, abys zjistil, že všechno už máš“.

To je řeč o ayahuasce.

Jak jste se k ní dostal a jakou roli hraje ve vaší tvorbě?

Snažím se nepoužívat, co vidím během ceremonií. Umělců, kteří obkreslujou ty vize, je spousta. Jsou úplně úžasný, ale dneska je po těch zkušenostech vidím v jiným světle. Jsou tam plány, zadní projekce, nekonečný vesmíry. Mě napadají mnohem odvážnější souvislosti. Mně se dokonce podařilo vystoupit na malý okamžik ze svýho těla. Občas se mi vracej obrazy. Převalující se mlhovinky a pavučiny. Začne to v noci a pak se z toho vytvoří figury a tváře. Takhle před usnutím jsou ty flashbacky fakt pěkný.

James Cole pro Full Moon popisoval velmi podobné stavy…

Myslím, že na dlouhou dobu ayahuasku vynechám. Byl jsem letos možná naposled a pořád to zpracovávám. Plán je naprosto jasnej: Před sto lety prostřednictvím spiritistickejch seancí duchové přicházeli na zem a dneska se to děje prostřednictvím šamanů. Mají společný se spiritistickými médii to, že nejedí maso, drží dietu a zpívají písně. A taky medijní kresby se nápadně podobají tomu, co vidíme při ayahuaskovejch ceremoniích. Po sto letech se tedy duchové vrací jinejma dveřma a něco nám chtějí říct.

Bohužel už se z ayi taky stává módní trend…

Spíš mi šlo o to, kdo vám řekl: „Tohle zkusíme, bude to fajn.“

Kamarádi. Jména vám neřeknu, ale můžu doporučit různý šamany. Dobrejch jich zas není tolik. Vůbec nejlepší je si zajet do Peru nebo Ekvádoru. Tam bych strašně rád.

V čem je ayahuasca jiná než jiná „zelená múza dekadentů“ – absinth?

Není to droga nýbrž medicína. Člověk je víceméně při vědomí, akorát když zavřu oči, někam letím. Není návyková. Docela dost se blije a sere. Několikrát jsem měl pocit, že je po mně, ale zase mě zvedla a nakopla jinam. Je to inteligentní bytost. Mám podezření, že je z jiných planet. Poprvé v životě jsem slyšel, že na mě něco mluví a nepoužívá slova. O každé ceremonii jsem si psal dvou- až šestistránkovej podrobnej záznam.

Zpátky k muzice. Desky Vracejte konve na místo nebo Formulae jsou oblíbené a ceněné. Přesto na koncertech hrajete hlavně klasické kusy. Není to škoda se po tolika letech vrátit jako živý jukebox?

Hrajeme půl na půl starý věci s novýma. Mě samozřejmě baví ty nový a, jak jsem pochopil, lidi taky, ale bez starejch věcí nás nepustí z pódia. Koncert Master’s Hammer bez Jámy pekel na konci – to nejde. Jako by Motörhead na koncertě vynechali Ace of Spades. (Ale to jsem trošku přepísk, to je blbý přirovnání.)

Proč?

Děláme si z toho srandu. Materiálu máme tolik, že si ho na každý vystoupení můžeme upravit, aby se nám hezky hrálo, a taky podle publika. Setkali jsme se v Guatemale i s tím, že nás lidi neznali, zatímco v sousední Kostarice zase jo a nasadili jsme víc starších věcí. V Evropě musíme hrát hlavně Rituál, Okultistu a z novějších Konve, i když mě to nebaví.

Ve Full Moonu jsem četl vzpomínku Adama Nergala Darského z polské deathblackové kapely Behemoth, který si jasně pamatoval, že k vaší desce přišel v knihkupectví v Hradci Králové. Vznikla i verze Jámy pekel od Behemoth. Nazpíval ji Jiří Bigboss Valtr z Root. Proč jste se toho neúčastnil?

Metal není můj celoživotní zájem. Přišel jsem k němu jak slepej k houslím. Zakládali jsme kapelu s Milanem Fibigerem na UMPRUM. Punk nám přišel málo, thrashmetalový kapely měkký, tak jsme po sklepích nahrávali demáče a chtěli udělat něco absolutně totálně maximálního. A že to ausgerechnet musel být blackmetal, to vyplynulo přirozeně. Tím se dostávám k odpovědi: Root i Behemoth jsou stoprocentně na vážno, já umím upřímně jen cynický škleb.

Přesto neoslovil vás Behemoth: „Prosím vás, my vás strašně obdivujem, nezazpíval byste si s náma!“?

Ne. Protože se znali s Jurou a Rootama, udělali to takhle a dobře. Kromě toho vyšla deska Tribute to Master’s Hammer, kde hraje asi dvacet kapel různý písničky. Všechny jsou udělaný líp než originál. Já si toho velice vážím, že mám na to lidi.

V čem tedy vidíte největší rozdíl mezi Master’s Hammer, ze kterých je nedopatřením žánrová klasika, a současnými?

Jak nedopatřením? My si za tím stojíme! Současná sestava jsou nadšenci, kteří muziku MH znají od dětství. Blackosh (Petr Hošek) je extrémně talentovanej kytarista. Nerad říkám geniální, ale von fakt je. Samozřejmě bratři Honza Kapák a Petr Mecák, bicí, basa. A Honza na tympány je tam od samýho začátku. Zatím nejlepší sestava, která kdy byla. Že si hrajeme v týhle sestavě, je self-revival. Předtím to všechno byli psychopati. Dneska vlastně jsou taky, ale ještě míň příčetní. A okolnosti nám přejou.

Dá se říct, že začátek 90. let byl pro vás jeden nekonečný mejdan, a stále ještě zpracováváte zážitky?

To je klišé, že lidi, kteří si pamatujou devadesátky, že je neprožili. Zas moc jsem je neprožíval, a přesto si je nepamatuju. Dělali jsme spoustu jinejch věcí. Nebyli jsme takoví, že chceme imrvére furt hrát. Necrocock, narcis štítící se lidí, říkal, že živý hraní není potřeba, a já tomu nadšeně tleskám.

Byla to také doba obrovských příležitostí. Dodnes mě fascinuje klip ke Géniům s černou mší a logem České televize. Jak k tomu vůbec došlo?

To byl snad dokonce Televizní klub mladých. To tehdá způsobil Kočandrle z Monitoru. Na Kavčích horách měli kulisy z pohádky. Dokonce jsme dostali k ruce režiséry. Přesto klip nebyl podle našich představ. Nekontrovali jsme to a ani nerežírovali. 90. léta byly vzácný tou nezkušeností. Nikdo nevěděl, jak se dělá produkce nebo deska, takže jsme se učili za pochodu. Byla mnohem větší svoboda než dneska.

Černá mše byla váš nápad nebo s tím taky přišel producent?

Původně náš. Že to má takový srandovní dekorace s andělíčkama, to už je další věc, ale to neva. Od začátku to byla parodie.

Bavil jsem se se záhadologem Milanem Zachou Kučerou. Tvrdí, že vaše texty mají velké okultistické niveau. Je to pravda?

Jestli to říká odborník, tak to tak určitě bude.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Studoval jste poctivě Antona Sándora LaVeye nebo Aleistera Crowleyho kvůli těm textům?

Tyhle dva pány fakt nemusím. LaVey byl Přemek Podlaha okultismu a fanatickej blb, i když jsem dělal jeho Satanskou bibli jako diplomku. Mě zajímala výtvarně, nikoliv textově. Parafrázoval jsem i některé jeho citáty v textu Útok.

Mě daleko víc přitahovali blouznivci jako Karel Sezemský: Teď jsem se dostal k příručce Jak se státi jasnovidcem. Tam se praví, že je třeba upřeně se deset minut, nebo půl, tři hodiny dívat na sklenici s vodou, a to opakovat každý den, dokavaď se tam neobjeví obrazy, který chci vidět: co se děje u sousedů nebo u tetičky na chatě. Pak je třeba vystřihnout si přiloženou hvězdici, která je v ceně brožury, postavit ji na viditelný místo, dívat se na ni upřeně a tím dosáhnout zlepšení jasnovidných sil. Tyhle blbosti mě zajímaly víc než vážná teorie satanismu, která je totálně vyfabulovaná slátanina a nikoho nikam neposune. Pitomosti všeho druhu aspoň na mě fungují tak, že mi naskakují výtvarný asociace. To je vždycky známka, že stojí za to se tím zabejvat. Řešili jsme reálný příběhy podkrkonošských spiritistů. Měli problémy s rakouskou, gestapáckou i bolševickou zvůlí. Spálily se obrovský stohy medijních kreseb. Mají je ještě v Nový Pace. Jsou krásný, barevný, unikátní. Některej kunsthistorik řekne, že to je bezcenný, ale pokud ta věc s divákem něco dělá i po letech, tak to není marný.

Přes tyhle pitomosti jste přišel k té široké slovní zásobě?

Pitomosti, nebo podněty banálního charakteru, který jsou na první pohled nicotný, ale když si je člověk rozebere a postaví do souvislostí, najednou to secvakne a začne fungovat ve spojení i s tou muzikou. Vždycky mi překážely vážný a patetický témata.

Úvodní foto: Martin Mayer