Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Rasisti. Misogyni. Obdivuhodní

Máme velikány historie posuzovat dnešními měřítky a bořit monumenty?

Obdivovat se velkým myslitelům minulosti se stalo z morálního hlediska tak trochu riskantním. Vychvalte Immanuela Kanta – a někdo vám brzy vmete do tváře, že obdivujete člověka, který byl přesvědčen, že „humanita dosahuje své nejvyšší dokonalosti v bílé rase“, nebo že „žlutí Indové nemají žádné nadání“. Velebte Aristotela, a budete muset vysvětlovat, jak tento skutečný mudrc mohl hlásat myšlenku, že „muž je od přírody nadřazený a žena podřadná, muž je vládcem a žena ovládanou“. Sepište poctu Davidu Humovi jako nedávno já, a stanete se terčem útoku za to, že pějete chvalozpěvy na někoho, kdo někdy v letech 1753–1754 napsal: „Mám podezření, že negři a obecně všechny ostatní lidské rasy (…) mají vrozeno nepřátelství vůči bílým.“

Těžké rozhodování. Nemůžeme mávnout rukou nad nepřijatelnými předsudky minulosti, jako by nebyly vůbec důležité. Pokud bychom ale zase naopak přistoupili na to, že morálně nepřípustné postoje člověka ho diskvalifikují coby velkého myslitele nebo politického lídra, tak nám v historii skoro nikdo nezbude.

Nejen muži

A navíc: problém by nezmizel, i kdybychom všechny ty mrtvé bílé muže spojené s establišmentem škrtli. Rasismus byl běžný i mezi dámami z hnutí za volební právo žen na obou stranách Atlantiku. Americká sufražetka Carrie Chapmanová Cattová například řekla: „Nadřazenost bílých bude ženským volebním právem posílena, nikoli oslabena.“ Emmeline Pankhurstová, její britská sestra v boji, se stala hlasitou podporovatelkou kolonialismu a popírala, že by to snad bylo „něco, co by mělo být odsuzováno nebo za co by se měl člověk nedej bože stydět“. Naopak, trvala na tom, že „je velkolepé být dědicem něčeho takového, jako je naše impérium“.

Sexismus a xenofobie byly odjakživa normou i v odborářském hnutí. Vždy ve jménu ochrany práv pracujících – tedy pracujících mužů. A ne imigrantů, pochopitelně…

Myšlenka, že by měly rasistické, sexistické nebo jinak bigotní názory automaticky diskvalifikovat historickou osobnost z ranku obdivuhodných, je ale chybná. Pokud někdo kvůli tomu není schopen takové osobnosti docenit, prozrazuje zásadní nedostatek pochopení pro sociální podmíněnost našeho smýšlení, ty největší velikány nevyjímaje. Předsudky jsou pro takového člověka tak jednoznačně špatné, že zkrátka nedovede pochopit, jak by jim někdo mohl podlehnout, aniž byl naprosto zkažený.

Věčná americká válka

Je 153 let po válce Severu proti Jihu. Ve Spojených státech je podle letošního sčítání 1740 pomníků jižanských politiků a generálů, veřejných škol, vojenských základen, obcí a okrsků, …, které se po nich jmenují. Od roku 2015, kdy bílý magor postřílel v kostele devět černochů, jich 113 ubylo.

Jak ale připomíná Pavel Jégl, válka se přece zdaleka nevedla jen o otroctví. Válčilo se především o míru autonomie států – a s tím i o daně nebo cla. A také za právo na odtržení.

Když Sever válčil s Jihem (o pomníky)

 

Byli bychom jiní?

Rozhořčení těchto spravedlivých se opírá o poněkud domýšlivý předpoklad, že sami jsou natolik čestní, že by se podobného poklesku nikdy nedopustili. Ani kdyby všichni kolem nich byli vůči nespravedlnosti slepí. Měli bychom uvažovat trochu poctivěji. Nejtvrdší lekce, kterou nám dala třetí říše, spočívala v tom, jak masivní byla podpora, kterou měla mezi obyčejnými lidmi. Lidmi, kteří by za jiných okolností, kdyby jim nebylo souzeno žít ve výjimečně toxických časech, pravděpodobně žili své bezúhonné životy. Případné přesvědčení, že my bychom se jistě bývali zachovali jinak, nestojí na pevných základech. My dneska víme, co lidé tenkrát nevěděli. My si nedokážeme představit, že bychom šli s nacisty – protože na to, abychom pochopili, jaké měl důsledky, už dnes představivost nepotřebujeme.

Proč je pro spoustu lidí tak těžké pochopit, že některý z takzvaných géniů taky nemusel být schopný rozeznat, své iracionální a nemorální předsudky? Jedním z důvodů je, že i naše dnešní společnost trpí jedním hluboko zakořeněným a hluboce mylným přesvědčením: totiž že individuum je autonomní lidský rozum nezávislý na sociálním prostředí. I letmá obeznámenost s psychologií, sociologií nebo antropologií by měla tuto pohodlnou iluzi rozdrtit. Osvícenská myšlenka, že bychom všichni mohli a měli přemýšlet sami za sebe, by se neměla zaměňovat za hyperosvícenskou fantazii, že všichni dovedeme myslet sami o sobě. Naše myšlení je tvarováno naším prostředím v mnoha zásadních směrech, kterých si často ani nemusíme být vědomi. Ti, kteří si odmítají připustit, že jsme těmito vlivy stejně limitovaní, jako byli všichni před námi, sami trpí falešnými představami o své intelektuální velikosti.

Produktem své doby

Když je člověk hluboko vrostlý v amorálním systému, je problematické připisovat mu individuální odpovědnost. Je v tom ale zároveň potíž, protože máme tendenci mravní odpovědnost brát za věc autonomního jednotlivce. Je to obtížné z toho důvodu, že se sami oddáváme myšlence, která umísťuje morální odpovědnost do dokonale autonomního jednotlivce. Máme jednoduše strach, že kdybychom vážně vzali za své, že všechny nechutné názory a jednání jsou společensky podmíněné, nikdo by najednou nebyl za nic odpovědný a zůstal by nám jen beznadějný morální relativismus.

Ovšem ta obava, že bychom nebyli s to odsoudit to, co si odsouzení opravdu zaslouží, je neopodstatněná. Pokud misogynie a rasismus jsou produktem společnosti, nejsou proto o nic míň odpudivé, než kdyby za ně mohl jen jednotlivec. Spíš jsou o to horší. Omluvit Huma neznamená omlouvat rasismus; omlouvat Aristotela neznamená omlouvat sexismus. Rasismus ani sexismus nebyly nikdy v pořádku, lidí se jenom mylně domnívali, že jsou.

Přijmout takové závěry neznamená nějaké přelakovávání dávných předsudků. Uvědomovat si, že i velikáni typu Kanta nebo Huma byli produkty své doby, je pokornou připomínkou, že i nejchytřejší hlavy můžou stále zůstat slepé vůči omylům a zlu, pokud jsou omyly a zlo hodně rozšířené. Měli bychom si rovněž klást otázku, jestli na nás ty předsudky, které tak hrubě vyvřely na povrch neslavných citacích uváděných výš, číhají i na jiných místech v základech jejich myšlenkových systémů. To ostatně naznačuje velká část feministické kritiky filozofie „mrtvých bílých mužů“, podle níž je evidentní misogynie jen špičkou zákeřnějšího ledovce. Někdy to bude pravda, ale neměli bychom to automaticky předjímat. Mnoho slepých skvrn se týká jen malého místa a celkové zorné pole zůstává perfektně jasné.

Mít pochopení pro mrtvé neznamená zavírat oči před činy živých

Vzorová ukázka toho, jak ochraňovat filozofa před jeho nejhorším já, je obrana jeho misogynie z pera Edith Hallové. Hallová tvrdí, že než ho soudit podle dnešních standardů, je lepší podrobit ho testu, jestli by ho jeho myšlení dovedlo k předsudkům i dnes. Vzhledem k Aristotelově otevřenosti vůči důkazům a zkušenosti, není pochyb, že by dnes nepotřeboval žádné přesvědčování o tom, že ženy jsou mužům rovnocenné. Stejně tak Hume vždycky dal na zkušenost, tudíž by se dnes neuchýlil k čemukoli hanlivému o lidech s tmavší pletí. Ve zkratce, nemusíme nahlížet za základy jejich filozofií, abychom viděli, co bylo špatně na způsobu, jakým je uplatňovali. 

Jeden důvod, proč bychom se mohli váhat, jestli omlouvat myslitele minulosti, je obava, že omlouvání mrtvých by vedlo k omlouvání živých. Pokud nemáme právo vinit Huma, Kanta nebo Aristotela za jejich předsudky, jak bychom mohli vinit ty, které dnes volá k zodpovědnosti hnutí #MeToo za činy spáchané ve společenském prostředí, kde byly docela normální? Není nakonec Harvey Weinstein jen typickým produktem hollywoodské „přespostelové“ kultury?

Mezi žijícími a zesnulými je však jeden důležitý rozdíl. Žijící totiž můžou dojít k uvědomění, v čem byly jejich činy špatné, přiznat si to a projevit lítost. Byly-li jejich činy zločinné, můžou taky čelit spravedlnosti. Nemůžeme si jednoduše dovolit stejné pochopení pro přítomné předsudky, jaké chováme k těm minulým. Měnit společnost znamená ukazovat lidem, že je možné překračovat předsudky, se kterými byli vychováváni. Nejsme zodpovědní za vytváření pokřivených hodnot, která spoluutvářely nás i společnost. Můžeme se však učit přijímat zodpovědnost za to, jak s nimi nakládáme dnes.

Mrtví takovou možnost nemají, takže plýtvat hněvem a pohoršovat se nad nimi nemá smysl. Je správné žalovat na nerovnosti minulosti, ale vinit jednotlivce za věci, které dělali v méně osvícených časech, a brát jako míru dnešní standardy? To by bylo zkrátka příliš tvrdé.

Z originálu, který vyšel na Aeon.co, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal

Aeon counter – do not remove
Julian  Baggini

Julian Baggini

Julian Baggini je britský spisovatel a filozof. Jeho poslední kniha se jmenuje World Thinks: A Global History of Philosophy (2018). Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Boris Otokar Hodlak | 21. 11. 2018 09:42

Jesti bychom se v situaci rozvíjející se hysterie a iracionální nenávisti nenávisti chovali jinak?
No, to můžeme osvědčit tak, že se jasně a nahlas postavíme genderově feminstickému teroru, šikaně a zastrašování těch nejlepších a bohužel tím také nejkritičtějších osobností. Žen i mužů. Nezávislé a sebevědomé ženy z toho nemají sebemenší výhodu, že se mluví jejich jménem. Stejně jako Němci celkové nijak nevydělali na nacismu nebo dělníci na nástupu komunismu.
Že vám tento pŕíspěvek připadá sexistický? Gratuluji! V situaci popsané v odstavci "byly bychom jiní" byste obstáli! Přesně na úrovni doby!

+15
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK