Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Turisti, co nenávidí turisty

Poslední ukázka z podzimního Finmagu. Zimní číslo už má v práci grafik a brzy se vydá na stánky i do schránek…

Globalizace proměnila centra vyhledávaných měst v disneylandy bez duše. Snaha uvědomělých cestovatelů dostihnout tu duši v rádoby bohémských čtvrtích ale působí ještě bizarněji než vítězná véčka na fotkách z berlínského památníku holokaustu.

Službě Hoodmaps.com stačil pouhý rok fungování na to, aby se na ní mapy měst po celém světě zaplnily dřív těžko dohledatelnými zkušenostmi místních obyvatel. Návštěvník Prahy se z popisků dozví, že je na Petříně „malá Eiffelovka“, na Žižkov ho naláká nápis „marjána“ a od Karlova náměstí odradí informace „všude nachcáno“. Z mapy Brna ční rada „koukněte na sochu koně zespoda“.

Hlavním účelem Hoodmaps, jejichž autorem je Holanďan Peter Levels, je ukázat turistům cestu i jinam než do přeplněného centra. „Jsem z Amsterdamu a vím, že devět z deseti turistů nemá ponětí o opravdovém životě ve městě. Zůstávají v turistické pasti, která většinou neodkryje nic z místní kultury, jen jim vytáhne peníze z kapsy,“ vysvětluje Levels na blogu. Mimo to, že vás Hoodmaps upozorní na přeplněnost nejznámějších náměstí, ulic a Karlova mostu, ukazují město barevně rozlišené do několika základních kategorií podle převládajícího obyvatelstva: kromě turistických oblastí zobrazují, kde bydlí studenti, hipstři, boháči, normálové a kravaťáci.

Schéma upevňuje nepříjemné stereotypy. I pražský Černý most je podle mapy „no go zone“, přestože je tu výrazně nižší kriminalita než v centru a Praha navíc patří k nejbezpečnějším hlavním městům v Evropě. Ani kategorie obyvatel nedělají městům dobrou službu, zjevně jsou navrženy z perspektivy bílého, zajištěného ignoranta. „To, co je na mapě vybarvené jako hipsterská čtvrť, bývá ve skutečnosti často oblast s etnicky pestřejším obyvatelstvem s nižšími platy. A normálové jsou tak vágní pojem, že znemožňuje jakékoliv hlubší porozumění,“ rozebírá magazín CityLab.

Hoodmaps jsou ztělesněním postturismu: umožňují vyhnout se tradičním turistickým hotspotům, „ponořit se“ pro autentický zážitek do lokální kultury. Přesto ale vybízejí jen k jinak unifikovanému způsobu trávení času. Hipsteři snadno najdou své čtvrti v každém městě, a tak si v Praze na Krymské nebo u jezera v Estonsku můžou posedět v prakticky identické kavárně. Šedá barva čtvrtí normálů zase opticky vymazává části města, kde se dá opravdový život pozorovat líp než v hubech a galeriích – právě ty ale mapky samosebou zobrazují. Zdá se, že zážitky postturisty nemůžou být o moc autentičtější než selfíčka lidí na Eiffelovce.

Kreativní kolonizátoři

Pojem alternativní cestování se začal používat v sedmdesátých letech. Už tehdy se dal předvídat růst turistického průmyslu do rozměrů, které budou stále větší části světa vadit. Dnešní předpona post- naznačuje už akutní potřebu nahradit turistický průmysl s jeho obchody se suvenýry plnými kuchyňských chňapek s Monou Lisou něčím méně škodlivým pro planetu a příčetnost obyvatel nejnavštěvovanějších oblastí. Tak zásadní změna ale stále patří do žánru utopického sci-fi a jednoduché recepty jen odsouvají davy turistů jinam.

Kolonizace

Nejdřív přijdou lepší lidi a vytlačí starousedlíky. A pak kolonizované území obsadí ještě lepšejší lidi a najednou se v Karlíně pod stovku nenajíte.

Gentrifikace po česku

Za hlavní město postturismu se dá považovat Berlín. V poslední době ho v top trojici na Nomadlist.com, žebříčku nejvhodnějších destinací pro digitální nomády, mimochodem opět od Petera Levelse, doplňuje z evropských měst Budapešť, Praha nebo Lisabon. „Autentické“ turisty v nich nesnášejí ještě víc než ty tradiční. Patří totiž ke spouštěčům gentrifikace, vytlačování „normálů“ z měst.

„Ještě nedávno návštěva Berlína znamenala prohlédnout si Braniborskou bránu, televizní věž a muzejní ostrov. Dnes se většina lidí tradičním památkám vyhne, místo toho si ‚zažijí‘ berlínský lifestyle, fotí si graffiti, prozkoumávají undergroundovou uměleckou scénu v Neuköllnu nebo nasávají sousedskou atmosféru v Kreuzbergu,“ popisoval už skoro před deseti lety pro web Exberlin urbanista Johannes Novy, který teď pozoruje gentrifikaci z oken pařížské Sorbonny. Novy popisuje sortu nových „městských turistů“ kolonizujících okrajové části center měst. Zůstávají v nich celé měsíce – někdy dokonce tak dlouho, že stíhají zakládat minigalerie nebo bary, než vyrazí „kreativně měnit“ život v jiném velkoměstě.

„Jezdí sem, aby se na chvíli stali součástí atmosféry. Snaží se tu žít tak, jak si myslí, že žijí místní,“ souhlasí berlínský sociolog Ralf Hutter. Některé berlínské čtvrti začínají vypadat jako filmové kulisy. „Lidi nesmyslně rozdělují turisty a místní do dvou různých kategorií, v tomhle městě se to ale překrývá,“ vysvětluje Novy. Na otázku, zda se postturismus objevuje až v poslední době, odpovídá záporně. „Spíš se z něj teď stává mainstream. „Už začátkem šedesátých let se Kreuzbergu říkalo Berlínský Montmartre. Souběžně se začátkem stavby zdi sem turisti začali jezdit čtvrť okukovat, procházet zdejší galerie, squaty, hospody a trhy se zbožím prodejců různých kultur.“

„Jediná změna tedy spočívá v tom, jak výrazně začala popularita těchto aktivit město měnit,“ dodává Novy. Podprůměrně i průměrně bohatí obyvatelé Kreuzbergu dnes jen čekají, kdy se sousedství plné bytovek postupně promění v něco, jako je londýnské Soho, kde nakoupíte suvenýry nebo předražený oběd, ale na místního nenarazíte.


Zbytek článku najdete v podzimním Finmagu. S trochou štěstí na něj ještě narazíte v novinovém stánku. A kdyby nebyl nebo se vám nechtělo ven, objednejte si ho přes web. Digitálně nebo v papíru. Jedno číslo nebo předplatné. A pozor: k digitálnímu předplatnému získáváte přístup ke kompletnímu archivu Finmagu.


ČERSTVÝ FINMAG

Finamg předplatné

Nakonec jsem si řekl: Jindro, co blbneš? Přece nemůžeš dělat šéfredaktora novin, které vlastní politik. Babišovi jsem napsal že by to nedělalo dobrotu. Rozhovor s Jindřichem Šídlem.


Žánr, který se Česku příčí v krku: Rytmusovskému „zo stoky hore“ se v rovnostářském Česku, kde většina obyvatel nebyla v chudinské čtvrti, nefandí. Táňa Zabloudilová o rapu.


Máme přijmout syrské sirotky z uprchlických táborů v Libanonu? Jestli tam nějací jsou, zjišťovala na místě Markéta Kutilová. Výsledek? Nedostatkové zboží.

Táňa  Zabloudilová

Táňa Zabloudilová

Píše o popkultuře, společnosti a tématech spojených s rozvojem a designem měst. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK