Změňte svět, ne sebe. Jak si Arendtová pozvala Thoreaua na kobereček

Nestává se často, aby se venkovská strkanice zapsala do světových dějin. V létě roku 1846 strávil Henry David Thoreau jednu noc ve vězení v Concordu ve státě Massachusetts. Odmítnul zaplatit místnímu úředníkovi daň z hlavy. O nesmrtelnost se tomuto spíš drobnému aktu odporu později postaral Thoreaův esej O povinnosti občanské neposlušnosti z roku 1849. Vysvětluje v ní, že nebyl ochoten vyjádřit materiální podporu federální vládě, která udržovala masovou nespravedlnost – konkrétně otroctví a mexicko-americkou válku. Za jeho života se esej moc nečetla, později ale teorie občanské neposlušnosti inspirovala řadu největších politických myslitelů počínaje Lvem Tolstým nebo Gándhím a konče Martinem Lutherem Kingem.

Jeho teorie disentu ovšem měla i své disidenty. Politická teoretička Hannah Arendtová napsala v září 1970 pro magazín The New Yorker esej Občanská neposlušnost. Podle ní Thoreau ve skutečnosti „občansky neposlušný“ nebyl. Arendtová trvala na tom, že celá jeho morální filozofie byla popřením kolektivního ducha, kterým by měly být všechny projevy veřejné vzpoury vedeny. Jak se to mohlo stát, že se sám zvěstovatel občanské neposlušnosti dočkal obvinění, že ji vůbec nepochopil?

Není svědomí jako svědomí?

Thoreauův esej nabídl působivou kritiku autority státu a bezvýhradnou obranu individuálního svědomí. V textu Walden z roku 1854 Thoreau tvrdí, že by každý člověk měl následovat spíš svého „génia“, individuální talent, než společenské konvence. A v textu O povinnosti občanské neposlušnosti tvrdí, že bychom měli následovat své vlastní mravní přesvědčení spíš než zákony svojí země. Občan podle něj nesmí nikdy „třeba jen na chvíli, nebo jenom v nejmenší míře, podřídit své svědomí zákonodárcům“. Tento imperativ podle Thoreaua platí, i pokud jsou platné zákony produktem demokratických voleb či referend. Demokratická participace tedy pro Thoreaua evidentně degraduje náš mravní charakter. Sám Thoreau to vysvětluje následovně: když volíme, hlasujeme pro principy, které považujeme za správné, ale současně ztvrzujeme svou ochotu uznávat jakékoli – ať už dobré, či špatné – principy, které upřednostňuje většina. Tímto způsobem klademe obecně rozšířené postoje nad morální ctnost. Thoreau dával zásadní význam svému vlastnímu svědomí, a naopak ho upíral státní autoritě nebo demokratickému mínění. Proto cítil povinnost neuposlechnout jakýkoli zákon, který by šel proti jeho smýšlení. Celá jeho teorie občanské neposlušnosti stojí na tomto přesvědčení.

Thoreauovo rozhodnutí odepřít roku 1846 finanční podporu federální vládě bylo bezpochyby správné. A teorie, která tento čin inspirovala, mohla jistě později inspirovat řadu dalších správných projevů neposlušnosti. Navzdory těmto neoddiskutovatelným úspěchům tvrdí Arendtová, že Thoreauova teorie byla zavádějící. Thoreau se podle ní mýlil zejména v tom, že občanskou neposlušnost zakládal na svědomí jednotlivce. V první řadě, jednoduše řečeno, Arendtová upozorňuje, že svědomí je příliš subjektivní kategorie na to, aby mohlo ospravedlnit jakékoli politické jednání. Levicoví aktivisté, kteří protestují proti tomu, jak američtí úředníci zacházejí s imigranty, jsou motivováni svým svědomím, ale svědomím byl motivován i Kim Davis, konzervativní okresní úředník z Kentucky, který v roce 2015 odmítal vystavovat potvrzení o sňatku stejnopohlavním párům. Svědomí samo o sobě může sloužit k ospravedlnění politického přesvědčení jakéhokoli typu. Nemůže tedy představovat jakoukoli garanci morálnosti našich činů.

Hlavně veřejně

Ve druhém sledu formuluje Arendtová o něco komplexnější argument, podle kterého, i pokud nám zrovna svědomí velí něco mravně nezpochybnitelného, zůstává „nepolitické“. Motivuje nás totiž stále k tomu, abychom se soustředili spíš na svou vlastní morální čistotu než na kolektivní činy, které by mohly přinést skutečnou změnu. Je třeba si uvědomit, že když Arendtová označuje svědomí jako „nepolitické“, netvrdí tím, že by bylo bezvýznamné. Naopak byla přesvědčená, že hlas svědomí byl v historii část životně důležitý. V knize Eichmann v Jeruzalémě z roku 1963 například tvrdí, že to byl právě nedostatek etické introspekce Adolfa Eichmanna, co mu umožnilo podílet se na nepředstavitelných hrůzách holokaustu. Arendtová ze zkušenosti s fašismem věděla, že svědomí může člověka odradit od toho, aby aktivně páchal zásadní nespravedlnost, viděla v tom však jen svého druhu „morální minimum“. Pravidla svědomí podle Arendtové „neříkají, co máme činit, ale pouze to, co činit nemáme“. Jinými slovy: osobní svědomí nám může občas pomoct vyvarovat se toho, abychom napomáhali zlu a podporovali je, ale nevyžaduje po nás, abychom podnikali nějaké pozitivní politické kroky, které by měly za cíl nastolení spravedlnosti.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Thoreau by možná byl ochoten přijmout kritiku, že jeho teorie občanské neposlušnosti říká člověku pouze to, co nemá dělat, protože aktivní vylepšování světa podle něj nijak nespadá do zodpovědnosti jednotlivce. „Není samozřejmou povinností člověka zasvětit svůj život vykořenění jakéhokoli, i toho největšího zla, je mnoho dalších důležitých záležitostí, které se ucházejí o naši pozornost; je ale povinností každého alespoň se nestát součástí zla, nepodporovat zlo svými činy,“ píše Thoreau. Arendtová by souhlasila, že je lepší vyhnout se páchané nespravedlnosti než se na ní podílet, obává se ale, že nás Thoreauova filozofie může činit lhostejnými vůči všemu zlu, se kterým zrovna nejsme nějak spojení. Protože thoreauovská občanská neposlušnost je tak moc soustředěná a osobní svědomí, a ne – slovy Arendtové – na „svět, ve kterém se páchá zlo“, je tu riziko, že bude upřednostňovat individuální morální čistotu před vytvářením spravedlivější společnosti.

Možná nejradikálnější rozdíl mezi Thoreauem a Arendtovou je v tom, že Thoreau vidí neposlušnost jako nutně individuální, zatímco Arendtová jí naopak vnímá jako z definice kolektivní.

Arendtová má za to, že aby bylo porušení zákona vůbec bráno jako občanská neposlušnost, musí se odehrát otevřeně a veřejně (jednoduše řečeno: pokud porušíte zákon v soukromí, pácháte zločin, zatímco pokud porušíte zákon při protestu, formulujete tím nějaký postoj). Thoreauovo dramatické odmítnutí zaplatit daň, bylo v souladu s jeho teorií, jenže Arendtová přináší ještě jedno rozdělení: kdokoli poruší zákon veřejně, ale individuálně, je jenom „odpírač z přesvědčení“. Teprve ti, kteří poruší zákon veřejně a kolektivně, jsou opravdu občansky neposlušní. Až tato posledně jmenovaná skupina – ze které by Arendtová Thoreaua nepočítala – je podle ní schopná dosáhnout skutečné změny. Masová hnutí občanské neposlušnosti tvoří momentum, vytváří tlak a posouvají politický diskurz. Podle Arendtové si ta největší hnutí občanské neposlušnosti – indické usilování o nezávislost, bojovníci za lidská práva nebo mírové hnutí – brala inspiraci z Thoreaua, ale přidala k tomu nepostradatelný závazek k masové veřejné akci. V ostrém kontrastu proti tomu Thoreau věřil, že „v činech lidových mas je jen minimum ctnosti“.

O povinnosti občanské neposlušnosti je esej s ojedinělou mravní vizí. Thoreau v ní vyjadřuje nekompromisní kritiku současné vlády a současně vystihuje silné mravní přesvědčení, jaké často podepírá občansky neposlušné jednání. Přístup Hannah Arendtové ale každopádně vypadá, že by mohl nést spíš výsledky. Arendtová trvá na tom, že bychom se neměli soustředit na své vlastní svědomí, ale na samo páchané bezpráví a na konkrétní prostředky nápravy. To neznamená, že občanská neposlušnost se musí nutně zaměřovat jen na malé cíle nebo cíle dosažitelné, ale že má být nastavená čelem k světu – který má tu moc měnit k lepšímu, a nikoli jen k člověku samotnému – kterého může tak maximálně očistit.

Z originálu, který vyšel na AEON.co, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal