Obzvláště vysoká škola v Horní Suché

V době, kdy píšu tento text, rezignuje kvůli opsané diplomce jeden člen vlády týdně. Možná nakonec zůstanou jen staříci, jejichž závěrečné práce se nedochovaly.

Jde o jeden z průvodních jevů rozpadu našeho veřejného vysokého školství. Třicet let od revoluce se zdá, že směřuje od desíti k pěti, ač se všude nadělá mnoho řečí o vzdělanostní společnosti. Jak je to možné? Pro vysvětlení nabízím následující alegorii.

Etiketa víno nedělá

V Horní Suché byli tři vinaři. Jednoho dne se starosta rozhodl, že víno bude všem obyvatelům platit obec (samozřejmě z jejich daní), protože je to čestné a spravedlivé. Chvíli šlo všechno dobře, lid byl spokojen a vinaři bohatli. Po čase ovšem začalo být jasné, že všeho moc škodí. Polovina obce byla pořád ožralá, a dokonce se proslýchalo, že Lojza Pumprlů napájí ředěným vínem dobytek, aby ušetřil za vodu. Vinařů kvapem přibývalo a peněz v obecní kase ubývalo.

Někteří začali brblat, že to víno už není, co bývalo. „Co byste chtěli, vždyť je to zadarmo!“ říkali jim místní vinaři. A tak začali kverulanti chodit do hospody v Dolní Mokré, kde nalévali dvě deci výborné Pálavy za třicet. I sešla se obecní rada a rozhodla, že se to s tou podporou vinařů nějak přehnalo a že je třeba podporovat kvalitu, a ne kvantitu. Radní dlouho dumali, jak poznat excelenci. Kdosi navrhl, že by se dalo zeptat zákazníků, jak jim víno chutná. „Neblbni,“ řekl starosta, „dyť ti volové nepoznajú bílé od červeného!“ Pak se zeptal: „Co to tehdy dovéz Francek z teho Tulúzu, to bylo dobré, ne?“ – „Nevim, ale mělo to takú barevnú cedulu,“ řekl Mirek. A nápad byl na světě. Dobré víno se přece pozná podle etikety! Obecní kasa už nebude platit vinaře podle litrů vydaného vína, ale podle počtu a kvality vydaných etiket.

V pátek jako každý týden přijel Lojza se sudem ke kaštanu, aby mu hostinský Řeháček načepoval sto litrů růžového špinavou hadicí. Lojzovi to bylo jedno, naředí to doma kravám a sám se cestou staví v Dolní Mokré. Tentokrát mu ale hostinský vyskládal do kufru dvě stě úhledných půllitrových lahviček s etiketou jak od cirkusu. Řeháček je sice starý opilec, ale počítat umí dobře. Když chce starosta excelenci, má ji mít. Lojza byl z nového balení překvapený a ani si nevšiml, že se mu do rána dvě krávy zduly. I v ostatních hospodách byli vynalézaví. U Tří strašidel tiskli etikety zepředu, zezadu i zespod dvoudecových lahví. A v kulturáku rozdávali flašky s třicetistránkovou etiketou v kroužkové vazbě s logem Evropské unie! Tonda z Dolní Mokré dokonce tvrdil, že jednou dostal jenom tu brožuru, a víno žádné. Ale věřte někomu z Dolní Mokré.

Naplňte posluchárny

Kdyby někdo přece jen v této pitomé frašce české vysoké školství nepoznal, dodávám vysvětlení. Vysoké školy v naší zemi mají tři základní zdroje financí. Jednak dostávají peníze ze státního rozpočtu za to, že vyučují studenty. Pak také dostávají peníze ze státního rozpočtu za výzkum. Do třetice dostávají různé granty a projekty od grantových agentur, ministerstev, měst, krajů či Evropské unie. Granty se přidělují v poměrně standardních soutěžích a není třeba je zde příliš komentovat. Prostředky institucionální (dotace za výuku a dotace za vědu) ovšem tvoří drtivou většinu příjmů typické vysoké školy – a právě zde dal český stát vykvést bizarnímu systému, který si nijak nezadá s Horní Suchou.

Pár let po revoluci posílal stát školám za každého posluchače určitý obnos. Školy měly motivaci přijmout co nejvíc uchazečů a učit je s nejnižšími náklady. Při dohánění Západu se totiž považovalo za mimořádně žádoucí zvýšit podíl vysokoškolsky vzdělané populace. Některé školy se chovaly docela zdrženlivě, ale jiné otevíraly skoro každý rok novou fakultu s tisícovkou nových studentů.

Brzo to začalo vypadat jako v Horní Suché. Množily se hrůzostrašné historky z regionálních univerzit, přibývalo profesorů papírově vyučujících na dvou nebo třech školách a poprvé se začalo mluvit o snižování kvality vysokých škol.

Zvrhlý kafemlejnek

Už v devadesátých letech začalo být zřejmé, že systém je neudržitelný. A tak se chytré hlavy na ministerstvu daly do vymýšlení reformy. Školné už v zárodku zarazily argumenty jako v Horní Suché: studenti přece nemůžou poznat kvalitní výuku. Místo toho se peníze za studenty zastropovaly přibližně na výši předchozího roku. Vysoká škola tedy mohla přijmout, kolik lidí chtěla, nemohla ale za jejich výuku dostat o moc víc peněz než loni.

Na oplátku si univerzity mohly „vydělat“ pomocí dotací na vědu. Úředníci si chvíli lámali hlavu, podle jakého klíče peníze přidělovat. Někdo zaznamenal, že v západních zemích je průvodním jevem výzkumu publikace výsledků v odborných časopisech. To je pravda asi tak, jako že průvodním jevem dobrého vína je pěkná etiketa. Tak vznikl unikátní český přerozdělovací mechanismus přezdívaný „kafemlejnek“, do kterého se na jedné straně nasypaly odborné publikace a na druhé straně vypadly miliardy. Vysoké školy přišly o motivaci věnovat se výuce, a naopak dostaly důvod soustředit se na co největší produkci článků, které sice téměř nikdo nečte, ale za které dostaly spoustu peněz.

Z výuky se stala aktivita zdržující od skutečné práce. Učím na vysoké škole už patnáct let a za celou tu dobu se nikdo z mých nadřízených nezeptal ani mě, ani mých studentů na cokoliv, co by souviselo s kvalitou mé výuky. Zato každý rok několikrát vyplňuju, kolik článků, které nikdo nečte, jsem napsal.

Opsané a odfláknuté diplomky jsou jen dalším symptomem – protože jejich vedení přece taky zdržuje od psaní článků.

Kouzlem nechtěného přišel český stát s kafemlejnkem zrovna v době, kdy se ve vědeckém světě začal vynořovat obrovský problém nereplikovatelného výzkumu. Poslední dobou je odborná literatura zaplevelena množstvím výsledků, které jsou špatně v tom smyslu, že když se daný výsledek pokusíte zopakovat, nepotvrdí se původní závěr. Replikační krize hlodá na samotném kořeni naší civilizace, z velké části založené na technologiích a inovacích, jež stojí na porozumění přírodě.

Celosvětový rozpad vědy a výzkumu je možná horší zpráva než globální oteplování. Podle převládajícího názoru způsobuje replikační krizi kombinace perverzních pobídek a scestného užívání statistických metod. Zvrácené pobídky sestávají zejména z vytvoření obrovského tlaku na počet publikací za každou cenu. Jeden z mála ekonomických zákonů, který skutečně platí, je totiž zákon poptávky a nabídky. Když vytvoříte neomezenou poptávku, nabídka se vždycky najde. I kdybyste si měli data vycucat z prstu. A pokud bychom chtěli stvořit učebnicový příklad perverzních incentiv ve vědě a výzkumu, nic lepšího než český kafemlejnek asi nevymyslíme.

Zázrak, že se učí

Tohle všechno je navíc u nás v Horní Suché umocněné bizarním systémem udělování akademických titulů. Ty si navzájem rozdáváme – jak jinak – podle počtu publikací, které nikdo nečte. Na akademické tituly se na vysokých školách váže úplně všechno: pracovní smlouvy, výše platů, pravomoci, privilegia a většinou i manažerské pozice.

Středověký systém akademických titulů navíc efektivně brání jakémukoliv kontaktu mezi akademickou půdou a okolním světem. Kdyby zítra přišel na nějakou českou univerzitu šéf vývoje leteckých motorů firmy Rolls-Royce, že bude přednášet o aerodynamice, nemá šanci získat zaměstnání, protože ve svém věku není ani docent a nemá dost publikací. A i kdyby náhodou místo dostal, čeká ho menší nástupní plat, než má pokladní v Lidlu, a úkolovat ho bude profesor, který skutečný motor nikdy neviděl a není si jistý, kde ho na letadle hledat.

Daňoví poplatníci se domnívají, že vysokoškolští učitelé za jejich peníze odpovědně vzdělávají jejich děti. Ti na to ovšem zvysoka kašlou a místo toho píšou tisíce článků, které nikdo nečte a které jsou vesměs špatně. Tohle všechno drží v chodu bizarní systém udělování akademických titulů, který dále umocňuje perverzní pobídky obsažené v systému. Vzhledem k výše popsanému je ku podivu, že vůbec nějaká výuka ještě probíhá. Když se ovšem někdo z vnějšího světa náhodou podívá pod pokličku, jak se stalo teď v případě diplomek dnes už bývalých členů vlády, najde červy a hnilobu.

Co s tím? Stačí se zeptat chlapů z Dolní Mokré: zrušte víno zdarma a vykašlete se na etikety.