Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Gentrifikace. Když přicházejí lepší lidi (a po nich ještě lepší)

– „V Karlíně už se nedá najíst do stovky.“ – „Je tam teď místo toho dědy novej podnik s moderním interiérem, ale pivo stojí šede.“ –„No jo, holt gentrifikace.“

Gentrifikace tady, gentrifikace támhle, gentrifikace všude. Házím tím slovem nezávazně při jakékoli konverzaci týkající se mého rodného města – Prahy. Najednou doprovází každou diskuzi o místních hospodách. „Někdo gentrifikaci trochu moc spojuje s hipstry, kavárnami a avokádem, ale její historie je mnohem starší,“ píše mi Tomáš Brabec, specialista analýz a prognóz Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.

Kořeny

Jako první slovo gentrifikace použila britská antropoložka Ruth Glassová v 60. letech, v souvislosti s Londýnem. Popsala jím stěhování obyvatel střední třídy do původně dělnických čtvrtí ve vnitřním Londýně – a související postupné vytlačování původních chudších obyvatel.

Proč gentrifikace

Anglické slovo gentry dříve odkazovalo na skupinu lidí urozeného původu, kteří jsou společenským postavením hned pod aristokracií. Dnes už často odkazuje obecněji k lidem, kteří mají vyšší společenské postavení. I čeští odborníci slovo gentrifikace často vyslovují s počátečním „dž“, aby byl zachován důraz na jeho původ.

Marxistka Ruth Glassová sama gentrifikaci hodnotila jako škodlivý, sociálně nespravedlivý proces. Jí zavedený termín se ovšem brzy rozšířil jak mezi akademiky, tak v médiích – a jeho významový odstín se může odlišovat podle toho, jestli se pisatel domnívá, že je gentrifikace „dobrá“, či nikoli.

Kdo je v Česku gentry

O tom, že gentrifikace probíhá i v České republice, nepochybuje z odborníků vůbec nikdo. Podle sociálního geografa Martina Ouředníčka z Přírodovědecké fakulty se o ní ale dá v pravém slova smyslu mluvit pouze v případě Prahy a Brna.

Názorový příkop je v Česku stejný jako v Londýně či v USA (kde je typickým příkladem proměna newyorské původně černošské čtvrti Bronx): Jedná se o proces pozitivní či negativní? Sám Ouředníček mluví o tom, že někteří jeho kolegové gentrifikaci vnímají jako veskrze pozitivní „sociální upgrade“, zatímco jiní se po vzoru Ruth Glass zaměřují především na její negativní dopady a „oběti“.

Kde se slavně gentrifikovalo

I v našich médiích se často zmiňuje příklad čtvrti Bronx v americkém New Yorku, kam se ještě v sedmdesátých letech mnozí báli vstoupit, dnes jde ale o jednu z nejlukrativnějších a taky nejdražších lokalit ve městě. Především v devadesátých letech si prošla gentrifikací i londýnská čtvrt Notting Hill, přičemž za finální stadium tohoto procesu je zodpovědný stejnojmenný film s Julií Robert a Hughem Grantem. Stížnosti na gentrifikaci dnes přicházejí ze všech koutů světa – z Berlína, Barcelony, Moskvy, Pekingu nebo Ria de Janeira.

Toto dilema nejlépe ilustruje právě Karlín a chvála, která na proměnu města směřuje: „Když člověk před pár lety podjel Negrelliho viadukt a vjel do Karlína, z pravé strany ho vítaly ošuntělé činžovní domy a z levé zaprášené průmyslové areály plné skladů a pochybných zákoutí. Ta doba je pryč.

Dneska je tady moderní město. Úplně jiná Praha, než jak ji znáte. Vypadá spíš jako nové čtvrti západních velkoměst a stojí za to se tam podívat.“

V Karlíně klesla kriminalita, přibyly zajímavé bary, podniky servírující jídla z celého světa a stylová kadeřnictví. Stal se lákavým i pro turisty. Zbývá ovšem nepříjemná otázka: „Kam se poděli všichni ti, kteří chodili do podniků původních?“

Vymístění

Není žádnou novinkou, že z pražského Karlína téměř zmizeli Romové. Gentrifikace ovšem „vytlačuje“ např. i staré nebo prostě chudé lidi. Nejde přitom jen o vysoké nájmy – původní obyvatelé se dostanou do situace, kdy se ve čtvrti, kde žili mnoho let, cítí po radikální proměně cizí – místa, která dřív v jejich myslích byla součástí jejich domova, postupně mizí.

Podle urbánního antropologa Michala Lehečky, který působí na FHS UK, by se právě kvůli původním obyvatelům, kteří lokalitu často nuceně opouštějí, mělo hovořit spíše než o gentrifikaci o problematice tzv. vymístění (anglicky displacement). Používání pojmu vymístění poukazuje na to, že se na proces gentrifikace nedíváme pouze z pohledu lidí, kteří se stávají novými obyvateli dané čtvrti, ale z perspektivy těch, kteří museli odejít.

Noví obyvatelé mohou nad nářky starousedlíků mávnout rukou, je však možné, jak říká Lehečka, že i je to nakonec „doběhne“. Nikdy navíc není jisté, kdy se rozjetá gentrifikace zastaví. Podle Lehečky se v současné pražské politice začíná o těchto tématech mluvit právě proto, že zvyšování nájmů – často důsledek gentrifikace – najednou dopadne i na střední třídu:

„Nejnižší stupeň vymístění spojeného s gentrifikací se týká lidí, o kterých neuslyšíte. To se dělo i v případě Karlína, kdy povodeň v roce 2002 byla pohodlným impulzem k tomu, jak se nenápadně zbavit ‚nepohodlných‘ lidí. Tito lidé mohou být vytlačováni do tzv. ‚stagnujících‘ regionů, někdy dokonce končí v azylových domech. Paradoxní je, že se gentrifikace stala tématem, až když se začala dotýkat střední třídy, ten proces ale započal už dříve. Je zajímavé, jak to souvisí s kořenem slova ‚gentry‘ – v tomto případě se totiž dá říct, že gentrifikace vytlačuje už i tu starou gentry.“

Hlavně ne u mě doma!

Že se to děje, potvrzuje Tomáš Brabec z pražského Institutu plánování a rozvoje, který jinak gentrifikaci označuje za ambivalentní proces: „Je velmi smutné, když příliš vysoké nájmy dopadnou na ty, kdo celou obnovu započali.“ Těmito lidmi jsou mnohdy – i když nutně ne vždy – různorodí umělci či aktivisté, kteří začínají v „zanedbané“ čtvrti rozjíždět nové projekty. To začne přitahovat další návštěvníky, čímž se čtvrť stane atraktivní pro investory, a gentrifikace je na světě. V posledních letech gentrifikační procesy výrazně ovlivňují také projekty typu Airbnb.

Tragické? Diskuze o přínosech či negativních dopadech gentrifikace je především otázka perspektivy, zmiňuje Martin Ouředníček: „Kritizují to lidé, na který to má přímý dopad, ale pro Prahu jako celek to může být vnímáno jako revitalizace té čtvrti. Strašně závisí na měřítku, na lokální úrovni bude proces změny vždy odmítán, cokoli je nového, je hodnoceno negativně, zejména těmi, na které to má přímé dopady.“

Ouředníček navíc dodává, že k podobným „gentrifikacím“, kdy se ve větších skupinách měnila sociální skladba obyvatelstva a zároveň se revitalizovalo město, dochází v Praze i jiných městech již po staletí. Mnoha zajímavým architektonickým projektům musel navíc někdo „vyklidit prostor“.

Gentrifikace v České republice probíhá v zásadě podobně jako ta v USA či Velké Británii, potvrzují Lehečka i Ouředníček. Veškerá drobná specifika vycházejí z historického kontextu. Brabec píše: „Hlavní rozdíl je podle mě v tom, že je zde velký podíl vlastního bydlení oproti nájemnímu a že se velké množství bytů v gentrifikovaných lokalitách velmi levně rozprodalo v rámci privatizace. Mnoho lidí proto zvyšující se nájmy vůbec netrápí. Gentrifikátoři (ti, kteří stojí u počátků sociální obměny čtvrti, pozn. red.) jdou spíše do nájmu, než že by si byty kupovali, protože jsou na počátku kariéry, nemají tolik peněz a nechtějí se tolik zadlužovat.“

Na velmi vysoký podíl soukromých vlastníků bydlení (na příklad oproti Vídni) poukazuje i Lehečka. Vyjádření „dobré/špatné“ ke gentrifikaci se pak samozřejmě odvíjí od toho, zda byt sami vlastníte, nebo jste v nájmu.

První „gentrifikace“ v ČR

První porevoluční „česká gentrifikace“ se týkala pražských čtvrtí, jako jsou Malá Strana nebo Vinohrady. I když o „klasickou gentrifikaci“ vlastně nešlo. „Pionýrské stadium gentrifikace v Praze,“ říká Martin Ouředníček, „bylo netradiční. Nesplňovalo původní podmínku dělnických čtvrtí, ze kterých byli working class obyvatelé vytlačeni vrstvou lidí, kterým říkáme gentrifieři (zažitější synonym pro slovo gentrifikátoři, pozn. red.). Gentrifiery jsou například tzv. yuppies, ale mohou to být i třeba hipstři na Letné.“

Žijeme v džungli, nebo je regulací až moc?

Na alespoň nějakém usměrňování gentrifikace se shodnou i ti, kteří jsou ochotni vidět její výhody. Martin Ouředníček říká: „Je dobře se tomu procesu věnovat, není to určitě nic vykonstruovaného. Musíme především dávat pozor, abychom nezasáhli početné skupiny obyvatel. To by pak nemuselo být negativem pouze pro ně, ale mohlo by to vést k narušení sociálního smíru.

Usměrňování je možné dělat prostřednictvím územního plánu, ale třeba i těmi nátlakovými akcemi lokálních sdružení. Jsou to tak trošku hlídací psi lokální spravedlnosti. Na druhou stranu mohou často blokovat jakoukoli novotu, a ne vždy si uvědomují, že v řadě ohledů jde při oněch změnách i o jejich prospěch. Musíme si přiznat, že pokud bychom město nechtěli regulovat v socialistickém slova smyslu, budou se tyto procesy opakovat.“ Gentrifikaci tedy není možné zastavit, ale můžeme na ni dohlížet, abychom co nejvíce omezili její negativní dopady (se kterými však stejně musíme počítat) a mohli maximálně vytěžit ty pozitivní.

Ouředníčkovi není příliš blízká pozice, kdy zkoumání gentrifikace provází i výrazná kritika volného trhu či neoliberalismu: „Po roce 1989 nenastala pouze změna zřízení, ale i převrat z totality ke svobodě a demokracii, to se často v té debatě neartikuluje.“

Ouředníček nepovažuje současnou situaci ohledně bydlení v Česku za „echt-kapitalistickou“: „Dnes se může kdokoli stát účastníkem řízení a docela efektivně blokovat téměř cokoli.“ Poukazuje nejen na regulaci nájemného, která tu byla až do roku 2012, ale i na fakt, že vliv na podobu města má mnoho aktérů na více úrovních, ať už se jedná o obce, města, stát či občanská sdružení. S územním plánem se zkrátka nedá tak jednoduše pohnout.“

ČERSTVÝ FINMAG

Finmag předplatné

Nakonec jsem si řekl: Jindro, co blbneš? Přece nemůžeš dělat šéfredaktora novin, které vlastní politik. Babišovi jsem napsal že by to nedělalo dobrotu. Rozhovor s Jindřichem Šídlem.


Žánr, který se Česku příčí v krku: Těžko vysvětlovat voliči ODS ve středních letech, proč si člen Wu-Tang Clanu kdysi zajel vyzvednout potravinové lístky limuzínou a že to někdo považuje za užitečný aktivismus. Táňa Zabloudilová o rapu.


Máme přijmout syrské sirotky z uprchlických táborů v Libanonu? Jestli tam nějací jsou, zjišťovala na místě Markéta Kutilová. Výsledek? Nedostatkové zboží.


Tento postoj samozřejmě vychází z Ouředníčkova náhledu na (sociální) politiku: „Máme hustou sociální sít, příspěvky na bydlení, doplatky na bydlení, sociální dávky. Stát je velice štědrý, má vysoké daně, máme zdarma zdravotnictví, školství. Mluvit o naší společnosti jako o neoliberální? Já bych to spíš srovnal s welfare state 60. a 70. let v západní Evropě. Český stát je stále více méně rovnostářský.“

Martin Ouředníček nemá pocit, že by současná situace výrazně nahrávala developerům, jak si myslí Lehečka. Určitě není náhodou, že postoj, který Ouředníček zastává, je spojený i s vírou v to, že český sociální stát je velmi štědrý a že „systém“ žádné nové regulace nepotřebuje.

Mají občané dostatečné páky na to, aby sami mohli vstupovat do debaty o svém „vlastním“ městě? Je volný trh regulovaný dostatečně (či dokonce moc?), nebo jsou zájmy lidí smeteny ze stolu velkými developery? Právě zde se štěpí názory na velmi důležitý jev, který v posledních letech nabírá na obrátkách (Adam Švejda, mluvčí IPRu, ještě v roce 2016 tvrdil, že gentrifikace pro Prahu velký problém není, teď se jeho postoj změnil). Když v předvolebních debatách politici máchají slovem gentrifikace, je na místě se začít ptát, jak by odpověděli na tyto otázky.

Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, kter0 pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze své názorové komfortní... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 3. 10. 2018 13:54

Docela mě drtí, že si někdo může vymyslet téma (např. gentrifikace) a pak na něm dělat (za cizí peníze) kariéru, zasahovat do cizích životů a majetku.

Existuje něco jako nárok na to žít např. ausgrechnet v Karlíně? Existuje něco jako nárok na to, aby to tam zůstalo stejné, jako dřív, aby zkostnatělí staromilci mohli příst blahem?
A co pak tedy mají říkat původní obyvatelé obcí do 50km za Prahou, kterým za plotem vyrostly milionářské extravilány? Co mají říkat lidé u přehrad, rybníků, hor, hradů a zámků, kterým za plotem vyrostly chaty, penziony, restaurace, ...?

Takový je holt život, že se věci mění. Mě se také nelíbí, že u nás na chatě už to není jak za klukovských let a že místo malých chatek rekreantů tam rostou vily lidí, kteří nechtějí bydlet ve městě, mají na to mít 3 auta v domácnosti, atd..

Spíš se připravme, že bude daleko hůř. Až dojde na to, co předvídá většina ekonomů - že za 15-20 let budou penze kupní silou odpovídat jen dnešním 6500Kč. Veškerý boj s AirBnb se rychle ukáže jako směšný a pokrytecký, protože naprostá většina penzistů bude ekonomicky nucena svůj byt pronajmout či prodat (na rozdíl od EU ekonomicky rostoucím asiatům) a buď se odstěhovat na chatu, nebo se společně s dalšími penzisty vmáčknout do jednoho sharovaného bytu.

K tomu předpokládám, že časem doženeme "vyspělý" západ zavedením tak padesátiprocentní dědické a darovací daně (protože stát bude hledat zdroje pro skomírající rozpočet). Pak to bude jak např. v Londýně. Děti nebudou moci zdědit byt po babičce, protože nemají na brutální dědickou daň z přešponované tržní ceny - a byty přestanou patřit místním, skoupí je zahraniční investoři a oligarchové. Takže konečně budeme jak na vyspělém západě, kde vlastnické bydlení (z pochopitelných důvodů) není v kurzu - starousedlíci byty nemohou dědit, musejí je prodat, koupí to spekulanci a ti pronajímají.

+60
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK