Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dětský politik. Roztomilé, nebo strašidelné?

Jak to ten klučina v televizi natřel politikům! Je pěkné, že mladí dostávají v médiích prostor pro své politické názory. Je v tom ale háček. Opravdu pro své názory?

Dětské radnice, národní mládežnické organizace – pořád a všude se propagují děti v politice. Nikoho asi nepřekvapí, že tyhle děti nakonec docházejí přesně k těm závěrům, jaké se zrovna líbí dospělým.

Příští prezidenti

„Jste budoucí decision makeři. Jste velvyslanci svojí generace.“

Tahle slova mi stále zná v uších. Sám jsem byl členem řady mládežnických a studentských parlamentů a účastnil se mnoha akcí s heslem „dejme hlas mladým“. Není nic špatného na tom, abychom zahrnuli mladé do rozhodovacích procesů o věcech, které se jich každodenně dotýkají – jenže nic takového se neděje. Ve skutečnosti všechny ty dětské parlamenty slouží leda tak k naší vlastní zábavě, abychom se mohli uculovat nad roztomilostí mlaďochů v oblecích a provolávat je za svoje budoucí prezidenty.

Příklad: malý Horace z Paříže. Loni navrhnul zdanit Nutellu a Coca Colu a získané prostředky použít na financování zdravotní péči pro chudé. Následovalo kolečko po francouzských médiích. Desetiletý chlapec se s „Dětskou ministerskou radou“ zúčastnil dne v Elysejském paláci, kde mohl klást otázky francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi. Horace potom zvali do televizních pořadů, zato Macron se dočkal veřejné kritiky, že se Horacovu návrhu vysmál.

Horacův návrh samozřejmě neoplýval nějakou velkou kreativitou: Francie už oba produkty daní docela tvrdě. V roce 2012 vláda prezidenta Françoise Hollanda schválila zákon, která výrazně navýšil úroveň zdanění tučných a nezdravých jídel; což je docela podivná perspektiva, když si uvědomíme, že palmový olej obsažený v Nutelle je ve skutečnosti zdravější alternativou oproti trans-tukům.

Palmový olej je dnes daněný 90 eury na metrickou tunu. Podobně Coca Cola – Francie má už dnes speciální daň na nealkoholické nápoje, kvůli tomu že obsahují velké množství cukru a můžou vést k obezitě. Limonádová daň, která byla zavedena už za prezidenta Sarkozyho, se pak zvyšovala jak za prezidenta Hollanda, tak za prezidenta Macrona. Žádná z těchto vlád se nenechala v nejmenším rozhodit faktem, že jde o zdanění regresivní, tedy že konzumenty s nízkými příjmy zasahuje podstatně citelněji než ty bohatší. Což je ironický efekt opatření, které mělo chudším lidem pomáhat.

Sečteno a podtrženo: požadavky celonárodně medializovaného desetiletého dítěte už jsou dávno skutečností. A ani v nejmenším nejde o produkt jeho vlastního myšlení. A to je právě to, co dělá dětské parlamenty spíš děsivé než roztomilé: dospělí dodávají svým požadavkům přijatelnost tím, že jejich děti je opakují. Nevěříte? Zkuste si na vteřinu představit, jaká by asi byla reakce, kdyby desetiletý Horace požadoval zrušení minimální mzdy. V nepříliš pravděpodobném případě, že by to někdo odvysílal, dostavilo by se pobouření: „Nějaký neoliberální dospělák využívá dítě“! Je víc než pravděpodobné, že by se měřilo úplně jiným metrem.

Děti za igráčka bagristku

Vezměme si teď klíčové teze ze společného zasedání skotského dětského parlamentu a skotské vlády:

  • „V reklamách, baleních, hračkách a oblečení je spousta genderových stereotypů. Bylo by lepší, aby bylo víc hraček genderově neutrálních nebo aby aspoň nezdůrazňovaly stereotypy.“
  • „Dětská práva činí děti zdravými, šťastnými a bezpečnými a všechna jsou obsažena v Úmluvě o právech dítěte OSN.“

Možná se pletu, ale myslet si, že skupina devítiletých dětí je přirozeně znepokojena záludnostmi genderových stereotypů v hračkářském průmyslu nebo dodržováním mezinárodní úmluvy z roku 1989, je pěkně naivní. Pokud by libertariánská organizace sezvala skupinu dětí a přiměla je podporovat zlatý standard nebo omezení financování OSN, právem by byla terčem výsměchu. Ale jakmile to platíme z veřejných peněz, má to najednou začít dávat smysl? Kam se poděla nějaká konzistence?

Děti proti zbraním

V červnu dokončily školu děti, které přežily střílení ve škole v Parklandu na Floridě. Nejstarší z nich, čerství absolventi Stoneman Douglas High School, stále drží smutek za sedmnáct spolužáků, obětí únorového útoku.

David Hogg, Emma Gonzalezová, Cameron Kasky a Jaclyn Corinová jsou dnes mluvčími hnutí #NeverAgain veškerý svůj volný čas věnují lobbingu za přísnější regulaci zbraní. Jak se blíží volby, jejich momentum poněkud osláblo, ale důvěra, s jakou se média i politici nadchli pro tyhle mladé dospělé, přesto zůstává ohromující. Já dokonce ani nežiju v USA, ale zprávy, které sleduju byly přesto plné prohlášení Davida Hogga se zaťatou pěstí vztyčenou ve vzduchu.

Jordan McGillis píše pro FEE:

„Nepochybuji o tom, že teenageři, kteří vedli March for our lives, hájí svá přesvědčení upřímně – tvrdím jen, že širší hnutí proti zbraním tyto mladé využívá jako intelektuální štít. Každý obrázek v novinách, každé interview ukrývá nevyslovenou otázku, co by to muselo být za člověka, aby šel proti těmhle nebohým dětem? Tahle taktika znemožňuje věrohodnou protireakci stejně, jako když na názor podporující snižování vojenských výdajů přilepíte nálepku nedostatečného vlastenectví.“

Zkusme si představit, že by stoupenci druhého dodatku dali dohromady skupinu dospívajících, aby propagovali právo na držení zbraně, nebo dokonce na její použití. Když dojde k nějakému střílení, pravidelně se stává, že někdo, kdo vlastní zbraň zasáhne a agresora neutralizuje – ovšem děti zachráněné při takovém incidentu jste v diskuzním pořadu na CNN ještě neviděli.

ČERSTVÝ FINMAG

Finmag předplatné

Nakonec jsem si řekl: Jindro, co blbneš? Přece nemůžeš dělat šéfredaktora novin, které vlastní politik. Babišovi jsem napsal že by to nedělalo dobrotu. Rozhovor s Jindřichem Šídlem.


Žánr, který se Česku příčí v krku: Těžko vysvětlovat voliči ODS ve středních letech, proč si člen Wu-Tang Clanu kdysi zajel vyzvednout potravinové lístky limuzínou a že to někdo považuje za užitečný aktivismus. Táňa Zabloudilová o rapu.


Máme přijmout syrské sirotky z uprchlických táborů v Libanonu? Jestli tam nějací jsou, zjišťovala na místě Markéta Kutilová. Výsledek? Nedostatkové zboží.


Za peníze poplatníků

Mládežnické projekty se od tohohle příliš neliší. Obzvlášť v Evropě mládežnické organizace často čerpají veřejné finance – především z Evropské unie – z dobrých důvodů.

Takzvaný program Erasmus financuje víc než jen studijní výměny. Od té doby, co se sloučil s eurounijní iniciativou Youth in Action financuje Erasmus taky studentské konference, které – žádné překvapení – mladé lidi zrovna dvakrát nepovzbuzují, aby byli vůči Evropské unii kritičtí. Evropský parlament mládeže (EYP), spolufinancovaný skrze Erasmus+, nabírá šestnáctileté studenty na akce, na kterých pak simulují eurounijní debaty. Tyto debaty jsou strukturované tak, aby studenti hledali řešení aktuálních problémů, které má Evropská unie právě řešit. A neudělat nic se jako možnost nepočítá, ve skutečnosti se na nezletilé na zasedání komise vyvíjí jistý nátlak, aby došli k jednomyslnému výsledku. „Konečně, byla by to dost pruda, kdyby zrovna vaše skupina skončila jako jediná bez finálního textu.“

Další podobný projekt, Young European Leadership (YEL), (opět spolufinancovaný z peněz evropských daňových poplatníků), chce údajně mladým lidem pomáhat, aby byli aktivními evropskými občany, kteří by vnášeli do veřejné diskuse kritický vklad. Ovšem kritický jen do určité míry, jak se zdá: YEL byl oceněn Evropskou cenou mládeže 2016 (European Charlemagne Youth Prize), jakožto jeden z nejlepších projektů „v celé Evropské unii, který podporuje evropskou integraci“ (čti: větší centralizaci moci).

Tito mladí lidé jsou samozřejmě ve věku mezi 15 a 24 lety, takže přece jen nejsou tak snadno ovlivnitelní jako děti ze základní školy. Ale něco asi vypovídá, když vláda vydává desítky tisíc eur na konference, které se usnášejí, že by vláda měla vynakládat víc prostředků na mladé lidi. Je to sebenaplňující proroctví par excelence a zase se o něm dočteme v médiích, abychom si potvrdili, že potřebujeme větší vládu.

Mladí lidé by měli myslet nezávisle a podle toho vyjadřovat své postoje. Krmit mládež vlastními názory s cílem, aby je pak s roztomilostí plynoucí z jejich věku reprodukovali v médiích – to není roztomilé. Je to prostě strašidelné.

originálu, publikovaného na FEE.org, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal

Bill Wirtz

Bill Wirtz

Studující práv na Lotrinské univerzitě v Nancy. Provozuje vlastní mnohojazyčný blog. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Martin Brezina | 26. 9. 2018 07:06

Tohle využívání dětí k politickým cílům je docela časté. Nevyhnulo se ani Česku. Kolem roku 2010 se v médiích objevoval 13letý "politolog" Miki Kopas, který podporoval ODS a později TOP09. Chrlil ze sebe fráze, vyčtené z novin a ze sledování ČT24, což novináře přivádělo k úžasu, protože si myslel totéž, co oni. Nějak je nenapadlo, že vůči nim není zrovna hodné obdivu, pokud 13-letý autista kombinuje podobným způsobem, jako dospělí komentátoři politiky.

+13
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK