Šmejdi level psychologové

Máte pochroumanou duši? Bojíte se, jestli na vás nesedla duševní nemoc? Nevíte, jestli jste normální? Zkuste si v Googlu vyhledat pár pojmů souvisejících s psychologií nebo duševním zdravím, případně informací o nejběžnějších lécích z tohoto ranku. Lokální verze populárního vyhledavače vás často navede na Psychoweb.cz, obsáhlou stránku propagující pochybné online psychotesty a „jednoduché a účinné programy k překonání stresu, deprese, nespokojenosti a nízkého sebevědomí“.

Na základě „určitých znalostí a zkušeností“

Psychoweb má velmi pravděpodobně dobře udělanou optimalizaci pro vyhledávače a zcela určitě příšernou grafiku a tragickou úroveň textů. To ale nechejme stranou a pojďme se podívat, co nám přinesou placené testy a programy, ke kterým se na stránce dřív nebo později proklikáme.

Vytvořit psychologický test, který něco skutečně měří, stojí řádově miliony korun. Takže se k nám dostávají testy přeložené z angličtiny a ověřované (samozřejmě taky draho) na české populaci. Název takového překladového testu často začíná zkratkou původního anglického názvu, za kterou následuje české pojmenování. Názvy online testů na Psychowebu to svou strukturou napodobují, koupit můžete třeba „OSPAT – TEST PRO TYPY A PORUCHY OSOBNOSTI“ nebo „PESO – SOCIÁLNÍ TEST OSOBNOSTI“. Nenechte se ovšem mýlit, nejedná se o žádné překlady, ale o originální výtvory psycholožky PhDr. Michaely Peterkové.

Že teploměr měří teplotu, to dá rozum. A popiska na krabičce nám jasně napoví, jestli patří do podpaží nebo do zavařovacího hrnce. S psychodiagnostickými testy to tak jednoduché není. Abychom věděli, co vlastně měří, k čemu je možné je použít a jaké výsledky od nich můžeme čekat a jestli má pro nás jejich použití vůbec smysl, měli bychom mít k dispozici nejen rozbor toho, co mají měřit, ale také statistické údaje, ze kterých plyne, jestli a jak přesně takové zadání splňují.

Autorka testů z Psychowebu ovšem tyhle informace není ochotná zveřejnit; na opakované dotazy odpovídá, že testy sestavila podle „určitých znalostí a zkušeností“ a „měly by fungovat dobře“. Co její testy měří nebo co to znamená „dobře fungovat“, se ale už nedozvíme.

Pravděpodobně jste schizofrenik

Psychologové měření užívají hlavně ze dvou důvodů: aby předpověděli budoucí chování člověka (například pro rozhodnutí v kontextu studia a práce) nebo aby diagnostikovali jeho obtíže. Nabízené testy nenabízejí ani jedno. Namátkou:

• Podle všeho amatérsky sestrojený a neověřený test IQ vyplivne velmi zkreslený výsledek, když k němu chybí jakékoli instrukce o tom, kdy a jak jej vyplňovat – takže měří kromě inteligence i rychlost připojení internetu, nebo jakou máte zrovna náladu. Výsledek pravděpodobně také ovlivní, kolik rébusů podobných těm v zadání už jste v životě řešili. Podle typu otázek lze předpokládat, že jeho výsledky budou s inteligencí souviset – ale jenom velmi slabě – a že naměřený kvocient může být klidně o pár desítek bodů výš nebo níž proti skutečnosti.
• „Test duševního zdraví“ vám pak vnutí představu, že jste, nebo naopak nejste zdraví. Bohužel autorka neuvádí jakýkoli důvod, proč by jejich výsledky měly odpovídat realitě. To už lze doporučit raději konzultaci s kartářkou nebo věštkyní. Jednak nabízejí osobní přístup, jednak nesugerují, že provádějí psychologické testování nebo obecněji že jejich práce založena na vědeckých základech a přístupu.

„Pokud autor testu není schopný doložit základní parametry, nejedná se o psychologické testy. Myslím, že podobné testy mohou lidi reálně poškodit. Když mi v ‚testu psychického zdraví‘ na základě hodu kostkou nebo jiných víceméně náhodných výsledků vyjde, že jsem schizofrenik, minimálně se leknu, že schizofrenik vážně jsem – a i kdybych to dál neřešil, taková informace je nepravdivá, a tedy poškozuje člověka, který za takový test zaplatí,“ říká Hynek Cígler, který se psychotesty zabývá na Masarykově univerzitě.

Rychlé východisko

Podvedená se cítí i klientka, která si test udělala, ale nepřinesl jí žádné relevantní informace: „Test mi nebyl k ničemu. Vyhodnocoval můj stav: jestli je vážný, méně vážný nebo by se s ním mělo něco dělat. Možná je mi hůř, než mi vychází v těch tabulkách, říkala jsem si, možná ne, možná se pletu. Ale neudělalo to se mnou nic, nezjistila jsem nic, co bych nevěděla. Měla jsem pocit, že pokud nejsi úplný blázen, samo o sobě ti to nic nedá.“

Další klienti vůbec na podobný problém nemusí přijít. Buď přijmou autoritu odborníka, který jim prostřednictvím webové aplikace vydal své stanovisko, nebo podlehnou takzvanému Forerovu efektu, sklonu přijímat neurčitě napsaná osobnostní hodnocení. Třeba pokud bych vám napsal, že jsem „psychologicky odhalil“, že kolem sebe obvykle máte rádi lidi, obzvlášť ty nejbližší, nejspíš přikývnete – stejně jako 99 procent dalších lidí. Na podobném principu fungují různé věštby, výklady astrologických znamení nebo karet.

Nemusí se přitom vůbec jednat o záměr – ale o vysvětlení, proč není možné kvalitu „testů osobnosti“ odvozovat ze zpětné vazby klientů. Také to neznamená, že takový test nikomu nepomůže, třeba si někdo chce jen potvrdit, že je dobrý nápad vyhledat psychologa nebo psychiatra – a zdánlivě objektivní výsledky mu v tom pomohou. Anebo ho ale naopak přesvědčí o něčem úplně jiném. Právě v tom se liší od profesionální péče, jejíž základním pravidlem je nikdy neuškodit.

Nejde přitom o žádnou drobnost – klient se nachází ve stejné situaci, jak kdyby mu v železářství prodali jako měřidlo kus dřeva podle odhadu prodavače přibližně metrový. Autorka vystavuje své diplomy a psychologické vzdělání, její web i weby nabízející pochybné služby odkazují k psychologické diagnostice – kterou ale neposkytují. Chudákům, kterým zrovna chybí nadhled, když jsou nešťastní a pátrají online po příčinách svých strastí nebo podrobnostech diagnózy, kterou jim přidělil psychiatr, se tak mezi prvními odkazy na Google zobrazí snadné východisko za pár stovek – které může, ale nemusí dávat smysl.

Bez odpovědnosti

Autoři na webu uvádějí, že „provozovatel nenese ani nemůže nést odpovědnost za to, jak na Účastníka – testovanou osobu výsledky zapůsobí“. To je v rozporu s podstatou psychologického testování a základními etickými nároky (viz etické standardy téměř jakékoli psychologické organizace, například americké APA). Psychologové jsou zodpovědní za kvalitu testů, které nabízejí, stejně jako za dopad, který mají nabízené služby na duševní zdraví jejich klientů. Proto je taky testování vyhrazeno odborníkům.

Kromě etických pravidel mohou nabízené služby odporovat i zákonu. Česká legislativa vztahující se k psychologickým službám sice jasně nevymezuje povinnosti jejich poskytovatelů, ale do jisté míry ji supluje živnostenský zákon, který omezuje vázanou živnost Psychologické poradenství a diagnostika alespoň co do vzdělání. Provozovatel webu Psychonet.cz, který psychotesty nabízí, Ing Zdeněk Peterka přitom příslušným živnostenským oprávněním – a podle veřejných informací ani vzděláním – nedisponuje.

Prostě pomůžeme

Mimo testy Psychoweb propaguje i „jednoduché a účinné programy k překonání stresu, deprese, nespokojenosti a nízkého sebevědomí“, které nepůsobí o nic méně absurdně.

„Za to, co vám přinese jediný program Žlutá sova, byste na sezeních u psychologa bez problémů zaplatili 5000 Kč. Možná i více. Tolik programy Žlutá sova nestojí. Nestojí ani 3000, ani 1000 Kč, což je částka, za kterou byste si jinde stáhli nějaká videa nebo e-čtení. My po vás nechceme ani 500 Kč, což je běžná hodinová sazba psychologa. Cena za účast v jednom programu Žlutá sova je natolik nízká, že si ho může dovolit opravdu každý,“ píše se na stránkách, které Psychoweb.cz doporučuje. Zároveň ale autoři uvádějí, že programy psychologickou pomoc nenahrazují – a nejsou určené pro lidi, kteří trpí psychiatrickým onemocněním.

„Jsou odborně na výši – sestavovali je psychologové z toho nejlepšího, co psychologie nabízí,“ tvrdí webová stránka; na mailový dotaz ovšem Peterková odpovídá, že je vytvořila sama. Sekce FAQ obsahuje výhradně řešení obtíží s platbou. O kvalitě nabízených služeb se nedozvíme vůbec nic; autorka není ochotná sdělit ani to, v čem konkrétně mají programy klientům pomoci.

To nejlepší, co psychologie nabízí

Protože data, podle kterých by bylo možné posoudit validitu nabízených testů a účinnost nabízených programů buď neexistují, nebo je poskytovatelé služeb tají, lze si o jejich kvalitě udělat představu jen z textů, jimiž doktorka Peterková zásobuje český internet.

Ukázkou budiž článek Co v mozku dělají antidepresiva. Pokud pomineme infantilní tón textu („Signál jde neuronem a na jeho konci se má předat – jenže tam je mezera!“) i dílčí faktické chyby („Molekuly přenašeče vniknou do toho následujícího neuronu a tím se signál přenáší dál“ – transmitery obvykle nikam nevnikají, navazují se na receptory), zůstanou nám dva problémy.

Zaprvé bezobsažnost textu, v němž chybí zásadní informace pro lidi, kteří je potřebují. „Žádná záhada v tom, jak vidíte, není. Takže také není důvod se antidepresiv obávat, protože v mozku pouze podporují žádoucí přirozené procesy. […] Prostě žádná velká věda :)“ – dospívá k pointě článek, který skutečně žádnou velkou vědu ani informace nepřináší: chybí třeba klíčové sdělení o tom, že je antidepresiva nutné užívat dlouhodobě, o vedlejších účincích, o sporném dlouhodobém efektu…

Zadruhé zásadní faktické chyby, které čtenáře matou úplně. „Je-li serotoninu málo, přichází deprese, čili úkolem léků je jeho množství zvýšit,“ opisuje Peterková dávné reklamy na jistý druh antidepresiv, které odmítali už vědci, kteří kdysi příslušnou (dávno zastaralou) teorií o depresích hájili. Dneska už víme, že to je nesmysl – a k léčbě deprese používáme například léky, které hladinu serotoninu v synapsích naopak snižují. Nepřímou lží je i ona fráze o tom, že „v tom“ není žádná záhada. Naopak: současná věda neví, proč, jak a u koho antidepresiva fungují.

Pro čtenáře, kterého nezajímají neurotransmitery, demonstrujme úroveň rad doktorky Peterkové na stránce o nevěře. „Abyste zbytečně neodhalili svého partnera při nevěrných aktivitách, přiměřeně respektujte jeho soukromí – tj. žádné kontrolování telefonu, mailů, kapes ani diáře; nechoďte domů dříve, než bylo domluveno, neorganizujte přepadové kontroly v práci pod stupidními záminkami a podobně. A jestli vám pořád pracují nervy, stáhněte si relaxaci nebo si udělejte psychotest,“ směřuje čtenáře rada vystudované psycholožky k placenému obsahu.

Jestli se „to nejlepší, co psychologie nabízí“ skrývá právě na pochybném českém webu, nad jehož záměry se ve své diplomové práci o české online-psychologii pozastavuje i jinak až úzkostlivě korektní Radka Žáková, nechť posoudí sám čtenář.

I rozbité hodinky ukazují dvakrát denně správně

Blog americké psycholožky popisuje, jak se její klientka dvacet let trápila s výsledky špatně administrovaného testu IQ, kvůli kterému si připadala hloupá. Zdánlivě „objektivní“ testy, které nabízejí zmiňované weby, přitom cílí právě na ty, kdo jsou si nejistí, mají problémy, hledají, čeho se chytnout: prototypickým uživatelem nabízených materiálů je bezradný člověk, jehož mohou výsledky neodborných testů za stovku hluboce ovlivnit.

Zacílení na lidi sužované duševním utrpením není žádná novinka, podobných aktivit je v zahraniční na internetu hodně. A českému webu kralují právě služby Peterkových (shrnutí dalších online testů lze najít v práci Radky Žákové). Jejich důsledky přitom můžou být zásadní. Člověk, kterému hloupý test nabídne „diagnózu“ a hloupý web radu, se s nimi může spokojit a nevyhledat odbornou pomoc, kterou potřebuje. Páru vyrovnávajícímu se s nevěrou můžou hloupé, odborně se tvářící rady rozvrátit vztah nebo zhoršit situaci, kterou pak dlouhodobě trpí jak oba partneři, tak jejich případné děti.

Jakýkoli test nebo svépomocný kurz funguje na bázi pravděpodobnosti – a stejně jako zastavené hodinky ukazují dvakrát denně správný čas, i amatérský test nebo kávová sedlina můžou předpovědět budoucnost a amatérský online kurz může trpícímu člověku pomoct. Podstatou psychologického testování je ale ověřená a jasně vyčíslená spolehlivost; podstatou psychologického poradenství a péče soulad s vědeckým poznáním a objektivní důkazy o účinnosti užívaných metod. Popisované služby proto psychologické nejsou, byť se za ně vydávají – a jejich autorka to coby psycholožka těžko může nevědět.