Ani fair trade kokain není bez obětí. Ukázka z novely Hry bez hranic

Od roku 2010 jste na tomhle místě mohli po většinu čtvrtků číst moje recenze. Dlouho ve mně nad těmi stovkami knih rostla chuť napsat takovou, kterou bych rád četl, a která tu není, až jsem to fakt udělal. Tenhle týden ji postupně rozvážejí do knihkupectví po republice.

Hry bez hranic vyprávějí o roce v životě programátora Filipa, který se snaží ochcat, co může – a docela mu to vychází. Najdete v ní podobné motivy jako v mých článcích pro Finmag. Nimrám se v kultech efektivity a produktivity, vážím světlé a stinné stránky globalizace, zkoumám rozdíly mezi legalitou a legitimitou. Taky tam jsou popkulturní reference a zoufalé pokusy o sex.

Přesvědčte se v ukázce z první kapitoly:

Hry bez hranic vydává nakladatelství Listen. 160 stran, 159 Kč (elektronická verze)

Rande z Tinderu bývají trapná dvakrát: na začátku a na konci.

S Markétou jsme podle appky oba dali na Facebooku lajk stránce Přiznání Vietnamců. To je vždycky slibné znamení. Když někoho baví historky středoškoláků, kteří musejí chodit do školy s horečkou, ale pro nákupy v Makru do rodinné večerky jim rodiče napíšou omluvenku, existuje vysoká pravděpodobnost, že ten člověk bude bavit mě.

Sešli jsme se v baru jak z hongkongské gangsterky. Bylo chvíli po otvíračce, ale na všech úzkých polstrovaných sedačkách už se tu na sebe v přítmí mačkaly páry. V lístku navinutém na dvou cívkách jsem si všiml Bloody Mary. Neveselé vzpomínce na loupežný nájezd stejnojmenné revoluční buňky jsem se rozhodl postavit čelem. Koktejl mi přinesli v hliníkové plechovce ozdobené škvarkem na špejli. Markéta svůj drink cucala z křišťálového střevíčku.

Připomínala mi Sashu Grey. Měla havraní vlasy, byla skoro tak vysoká jako já, s něčím drzým ve tváři i v hlase. Ze všeho nejzajímavější na ní ale bylo tričko s nápisem VÁCLAV KLAUS DID NOTHING WRONG. Pochválil jsem jí ho.

„To je tak vtipný triko!“

„Přijde ti?“

„Top.“

„Když já si ale myslím, že měl Klaus v dost věcech pravdu,“ lezlo z ní pomalu. „Ne ve všech. Ale v dost jo. Jasně, teď mu z Putinovy prdele čouhají jenom papuče. Jenomže než si v ní udělal pelíšek, byl to jedinej člověk široko daleko, co nahlas varoval, kam nás přivede to věčný kecání lidem do životů.“

Kdo má poznat, co tihle hipstři myslí vážně a co ironicky.

„Aha…,“ hlesl jsem. „Já se o politiku moc nezajímám.“

„Měl bys,“ doporučila mi přísně.

Ticho. Vypadala zapáleně. Nechtělo se mi vysvětlovat, že si rád čtu o válkách a bavila mě Atlasova vzpoura, ale zároveň znám milion ekonomičtějších využití vlastní energie než dělat si na všechno názor, účastnit se besed a demonstrací a chodit k volbám. Jen matematický ignorant může věřit tomu, že zrovna jeho hlas mezi těmi miliony něco rozhodne. Jasně, kdyby se na to vybodli všichni, možná by to přineslo problémy. Možná taky ne. Dokud všechno funguje, jak má, s dovolením se povezu.

„A co vlastně děláš, Markéto?“ zakvedlal jsem plechovkou a zvedl oči od rozvířené rajčatové šťávy.

Byl jsem zoufale z formy. Mohl jsem se rovnou zeptat, jestli ráda luští křížovky.

Po chvíli se ale ukázalo, že tohle rande na práci nezakysne. Naopak. Markéta byla reklamní textařka na volné noze, klientům spravovala on-line kampaně.

„To zní jako tvůrčí práce,“ zkusil jsem se vlichotit. Rozesmálo ji to.

„Zní, ale dávno není. Nasekám bez přemýšlení dvacet sloganů a potom měřím, na kterou z těch debilit klikne nejvíc zákazníků. Tu pak do zblbnutí upravuju a zase testuju. Za krize začaly firmy obracet každou kačku a už s tím nepřestaly. Je to pro ně levnější než utrácet za geniální textaře. Vlastně mě vůbec neplatí za to, že bych uměla bůhvíjak psát, ale za to, že umím přijít na to, co nefunguje. Že nechávám předsudky v šatně.“

Přikyvoval jsem s hraným úžasem. A/B testování i výpočet konverzního poměru jsem dobře znal. Právě tak jsem odhalil, že nejvíc holek se se mnou chce na Tinderu seznámit, když na hlavní fotce chovám v náruči kolegovo štěně. Markétě jsem nic neřekl. K čemu bych si tím pomohl.

Každý jsme dali dva drinky. Markéta trvala na tom, že svou půlku zaplatí. Vysvětlil jsem jí, že jsem nejlíp placený kamioňák v republice, a zeptal se, jestli nechce na oplátku zatáhnout až další dvě rundy. Přikývla.

„Máš rád techno?“

„Rád to zjistím.“

Taxík nás vezl pět minut. Za nádražím jsme odbočili do čtvrti, které se všichni vyhýbali. Teplý letní večer vytáhl hloučky cikánů popíjet na ulici. Projeli jsme kolem pár bloků zchátralých činžáků a zastavili u nízké budovy bez oken. Myslel jsem si, že je to sklad, ale Markéta mě poučila, že to bývalo vězení a teď tam není nic. Jen večírek.

„Takhle hospodaří stát,“ podotkla za vraty zříceniny. Zdi se drolily, v podlaze tu a tam chybělo prkno.

Chodbami jsme po rámusu a čajových svíčkách v zavařovačkách prokličkovali do roztančené cely. Patřil jsem v ní k nejstarším. Po straně se klikatila fronta na lahváče, které šly do dychtivých dlaní rovnou z basy, aniž by se někdo zdržoval ledničkou.

Markéta přišla s návrhem.

„Nedáme si lajnu?“

„Máš piko?“

„Kokeš.“

„Čili piko. Tady nejsme v Hollywoodu.“

„Nejsme, ale v práci mi ukázali, jak se dělá s tím… no… s in-ter-ne-tem!“ odslabikovala poslední slovo.

„Já myslel, že Silk Road už pár let nefunguje.“

Kdysi mě napadlo objednat si z dark netu chytré drogy, abych měl aspoň nějaké téma pro small talk s ambicióznějšími kolegy. Než jsem nastudoval, jestli mi IQ víc naboostuje Modafinil, Adderall nebo Arcalion, policajti chytli Piráta Robertse, soud mu Silk Road zrušil a napařil doživotí. Zůstala mi jen bitcoinová peněženka. O rok později jsem zjistil, že turbulentní kurz udělal z dvoutisícového vkladu dvacet pět tisíc. Ještě že jsem byl líný si to převést zpátky.

„Vstali noví obchodníci,“ zpravila mě Markéta. „Donedávna šlapala Agora. A pořád nám zůstává… Hansa!“

S posledním slovem vytáhla z tašky sáček.

„Představ si, že je to fair trade.“

„Jako že kartel místního poldu nezastřelí, ale štědře uplatí?“

„Blízko. Za prvé se na zboží z Hansy nemají šanci nabalit žádní lamači kostí, protože to jde do Evropy obyčejnou poštou. Jako ty cedule u silnic: med přímo od včelaře. Akorát je ten včelař někde v Kolumbii. Věděls, že kvůli jednomu kilu kokainu zemře šest lidí? U tohohle je to nula, nebo skoro nula. Za druhé zrovna tohle zboží navíc vyrábějí a prodávají nějací lidumilové, kteří posílají pětinu bitcoinů na místní školu. Dokonce mi ti školáci namalovali a poslali obrázek. Vystavila jsem si ho na ledničce.“

„Můžeš věřit lidem, kteří vyrábějí a prodávají drogy?“

„Proč bych nemohla? Výrobci drog mají zájem na tom, aby byli jejich zákazníci spokojení. Stejně jako pivovarníci nebo vinaři. Kdo z toho byznysu potřebuje dělat minový pole, jsou státy. Politici a úředníci nesmí dopustit, aby lidi zjistili, že by se dobře obešli i bez nich.“

„Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlel.“

„Všechny obchody přece stojí na důvěře. Kdybych těm Kolumbijcům neměla věřit, tak bych ty drogy v první řadě nemohla brát.“

„To dává smysl.“

„Mimochodem, do Latinský Ameriky se takhle z Evropy zase posílá Misoprostol. Vyvolává potraty. Nejsou tam legální. Na obou stranách Atlantiku zakazujou chlapi v oblecích ostatním lidem rozhodovat o vlastním těle. Ale chlapi v oblecích jsou krátcí na dark net a bitcoin.“

„A to všechno normálně projde přes celníky?“

„Jasně. Víš ty, kolik chodí po světě balíků?“

„Asi hodně.“

„A každej rok víc. Dáme si teda?“

Vyšli jsme na chodbu. Položila telefon na široký parapet a na černém zhasnutém displeji urovnala kreditkou dvě úhledné lajny. Pak vytáhla dvoustovku a smotala ji do ruličky.

„Je to hygienický?“ zeptal jsem se.

„Ty se asi ptáš na ty peníze, protože ti jako malýmu říkali, že si máš po placení vždycky umejt ruce. Ale na telefonu je víc bacilů než na záchodovým prkýnku. Jestli jseš fajnovka, můžeme vystát frontu na toitoiku.“

„Nejsem.“

Každý jsme protlačili dvě lajny do nozder a vběhli před soundsystém. Tohle opravdu nebylo piko s omítkou. Takhle si musel připadat Maradona, když dal gól Boží rukou. Steve Jobs, když smrtelníkům snesl iPhone. Muhammad Atta, když parkoval boeing do severního Dvojčete.

Zjistil jsem, že mám techno rád.

„Chceš vidět celu smrti?“

„Kdo by nechtěl vidět celu smrti?“

„Většina lidí by asi spíš nechtěla.“

Jenže my nebyli většina lidí. Markéta mě chytla za ruku.

Tou volnou si z kapsy vytáhla telefon a dlouhou temnou chodbu prosvítila bleskem. Ztrouchnivělá podlaha nám vrzala pod nohama. Několikrát jsme zatočili za roh, pak prošli pootevřenými těžkými dveřmi.

„Tady náckové i komunisti drželi odsouzence před popravou.“

„To sis vymyslela.“

„Nevymyslela. Ještě v padesátým tu věšeli politický vězně. Támhle na dvoře.“

Ukázala ven malým oknem pod stropem.

„Kurvy.“

„Kurvy.“

Posvítila telefonem na zeď. Byla natěsno pokrytá nápisy. AŤ ŽIJE MASARYKOVA REPUBLIKA vedle LUĎKU, MÁM TĚ RÁDA.

Naše pohledy se nad kuželem bílého světla potkaly. Udělala půlkrok ke mně. Udělal jsem půlkrok k ní.

Hryzal jsem ji do krku a do ucha a nabíral si při tom plné hrsti jejích vlasů. Markéta mi v dlaních drtila zadek a kroužila nohou mezi mými stehny. Jenže ať dělala, co dělala, v kalhotách jsem měl ground zero.

Chvíli mi tiskla poklopec vší silou, chvíli mě něžně hladila. Nic. Atlas nepovstal, i když se Ayn Randová snažila.

„Promiň,“ řekl jsem.

„Neva.“ Jasně, že va.

„V pohodě. Netrap se,“ poplácala mě po rameni.

Přesně to musí říkat sloganům, na které se málo klikalo. Nálada, jaká se sluší na celu smrti.

Rande z Tinderu bývají trapná dvakrát: na začátku a na konci.