Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Válka a média zblízka a z dálky

Že referování o válce často připomíná spíš zpravodajství z fotbalového zápasu, kde fandíme jedné straně a moc neřešíme fauly a zranění, je vedlejším produktem principu fungování médií. To se zase odvíjí od principů lidské pozornosti – a k vysvětlení jejich působení nepotřebujeme žádné konspirační teorie.

Berďansk, sedmého června 2018. U silnice postává dvojice vojáků, v jedné ruce samopal, druhou mávají na auta – některá namátkou stavějí, jiná nechají projet. Mám štěstí: stopnou dodávku a SUV přede mnou a já můžu projet bez zastavení. Po desítkách hodin kodrcání přes výmoly ukrajinských silnic vjíždím na betonové panely hlavní silnice Berďansku, která mě po dvaceti minutách poskakování dovede až k moři. Dovolená může začít.

Sto kilometrů východněji bojuje ukrajinská armáda v protiteroristické operaci se separatisty, ale poklidný život letoviska u Azovského moře boje narušují jen nepřímo: kurz hřivny nepřestává klesat a turisté už nejezdí tolik jako před válkou. Pláží, kaváren a barů je ale dost, stánkaři a číšníci se předhánějí v nabízení jídla a pití a postarší majitelka vedlejšího penzionu na mě každý den křičí, ať se přestěhuju k ní, že mě místo tří stovek ubytuje za dvě.

Největší problém dovolené kousek od válečné linie je sehnat granule pro psa. Jakmile ale pochopím, že se zverimex – v Google Maps chybně zanesený o ulici vedle – ukrajinsky řekne zoomagazin, bez problémů dostávám dvanáctikilový pytel. Od hotelu mě dělí dvacetiminutová procházka po pláži: děti si hladí psa, nějaká důchodkyně se mi svěřuje, že taky mívala labradora. Ten ale zůstal na Donbasu, odkud uprchla před separatisty.

Jako zeď mezi Berounem a Prahou

Právě s lidmi, kteří utekli z území okupovaných separatistickými silami podporovanými Ruskem, si později povídám v Mariupolu, který je frontě tak blízko, že za tichých večerů slyšíme vzdálené výbuchy. Zatímco zdálky válka vypadá jako konflikt dvou ucelených bloků, při pohledu zblízka se rozpadá na jednotlivé problémy, které často s geopolitickými událostmi souvisejí jen nepřímo – a když se střílí, je úplně jedno, ze které strany.

Poslední roky se toho z válečného pohledu moc neděje: obě strany se ostřelují ze zákopů, ale žádná z nich nemá šanci výrazně postoupit, a každý den dojde k jednomu nebo dvěma zraněním nebo úmrtím. Místo traumat mi psychologové i obyčejní lidé vyprávějí o životech rozvrácených nepřímými důsledky války. Lidé, kteří celý život zasvětili stavění rodinných apartmánů ve vesnicích na pobřeží, přišli o domov, obživu i majetek. Zemědělci nemůžou obdělávat podminovaná pole. Kvůli přerušené infrastruktuře přišla obrovská spousta lidí o práci: rozseknutí doněcké oblasti válečnou linií má podobné důsledky, jako kdybychom postavili zeď mezi Prahou a Berounem.

Při návštěvě jedné z vesnic poblíž fronty mi vytane na mysli názor opakovaný v internetových diskuzích: že lidé v oblastech postižených válkami nemají utíkat, ale bojovat. Ve vesničce s pečlivě opečovávanými záhony se plně projevuje jeho absurdita: místní obyvatelé chtějí mír, klid a práci. Někteří preferují Ukrajinu, někteří možná Rusko – ale hlavně konec války, za který se mezi zákopy ukrajinské a separatisticko-ruské armády dost dobře bojovat nedá. Kde se v lidech taková hloupost bere?

Separatisté a vysídlenci

Separatisty obsazený Doněck žije docela obvyklým životem, jen se v něm lidi bojí a mračí, vypráví Olena, docentka z jedné z doněckých vysokých škol. Olena se z Doněcku odstěhovala nejprve ze strachu z bombardování; později se chtěla vrátit, ale odradil ji nedostatek příležitostí k osobnímu i kariérnímu rozvoji – a skupiny podivných lidí se samopaly, kteří jsou „něco jako policie“ a nikdo neví, co od nich čekat. Univerzita se odstěhovala také, protože potřebuje státní autoritu, která garantuje platnost vydávaných diplomů. V Doněcku sice je možné studovat – ale po státnicích dostanete bezcenný kus papíru. Totéž platí třeba o svatbách: k čemu je oddací list vystavený skupinou teroristů?

Obyvatelé Mariupolu si naopak pochvalují, že zesílené policejní a armádní sbory ve městě téměř vymýtily kriminalitu – a válka na město upozornila a přitáhla do něj řadu ukrajinských i mezinárodních sociálních a kulturních projektů.

Jakkoli jsou takové možnosti skvělé, utečencům z vesnic okolo fronty a oblastí obsazených separatisty domov nenahradí. Největší obětí války jsou staří lidé, kteří třetím nebo čtvrtým rokem čekají, jestli se někdy dostanou zpátky domů – což se z vnějšího pohledu jeví jako čím dál méně pravděpodobné. Pro člověka, který prožil celý život v jedné vesnici, je ale nový začátek úplně odznovu s šedesátkou nebo sedmdesátkou na krku často jen obtížně představitelný – a psychologové mi tak spíš než o válečných traumatech svých pacientů vyprávěli o jejich úzkostech, depresích a beznaději.

ČERSTVÝ FINMAG

Finmag předplatné

Šéfredaktor doporučuje: Dobrý pedagog vysvětlí průšvih českého vysokého školství tak, že porozumí i žák základní školy. Na pomoc si Tomáš Fürst bere ožungry z Horní Suché.


Kašpárek doporučuje: Na hodinách informatiky děti formátují text ve Wordu. Kdo je naučí to opravdu podstatné? Silvie Zeman a Klára Štouračová a kurzy IT gramotnosti makeITtoday.


Redakční vegetarián doporučuje: Neřízená střela řezník Fanda Kšána vás naučí milovat masožravého bližního svého. Jestli ne, nemáte rádi lidi. A kdo nemá rád lidi, nemá rád zvířata.


Na rozdíl od hrůz přímo spojených s válkou, o nichž mi vyprávěla například Kalyna Kardash z kanadsko-ukrajinské organizace Hero’s Companion a které si běžný Čech neumí představit, jsou příběhy milionů lidí válkou postižených nepřímo docela pochopitelné. Lidé se museli přestěhovat, přišli o kariéru, o kamarády, o domov; kvůli penězům se často musely rozdělit rodiny – není výjimkou, že táta s mámou odjeli pracovat každý do jiné země, zatímco děti zůstaly s prarodiči.

Silné emoce zaznívají i z nahrávky, kterou mi na diktafonu zanechala čtrnáctiletá Asja, kterou podobné problémy nepostihly a přestěhovala se i s rodiči:

„V šesté třídě jsem přišla domů, někdy v září, v říjnu, a viděla v televizi zprávy o Majdanu, o berkutu [bývalé speciální policejní jednotky, jejichž příslušníci jsou pravděpodobně odpovědní za většinu mrtvých z demonstrací na kyjevském Majdanu; pozn. red.], o těch demonstracích. Bylo to pro mne složité představit si, že se něco takového může dít v mé zemi. Potom zabrali Krym a pak to začalo v našem městě. V sedmé třídě v září jsem začala chodit do záporožské školy a učila se tam tři měsíce. Pak jsem se vrátila do Doněcka s tím, že už všechno utichlo. Byla jsem tam dva měsíce a pak došlo k tomu osudnému bombardování. Jednou v noci někdy v jedenáct byl slyšet silný výbuch. V celé ulici zhasla světla, při následujícím výbuchu spustil alarm všem autům na dvoře. Bylo to strašné, seděli jsme s mámou a mladším bratrem v bytě a čekali, až to utichne, ale potom bylo najednou na chodbě slyšet hlasité volání souseda. ‚Všichni do sklepa!‘ křičel. Ani jsme nezavřeli dveře, obuli jsme se, oblékli bundy a běželi do sklepa. Tam jsme se setkali s ostatními sousedy, přečkali asi čtyřicet minut, dokud nepřestaly další výbuchy a… Ve čtvrtém patře to vymlátilo okna a my bydleli v přízemí. Další den matka zatelefonovala otci, který pracoval v Mariupolu, a řekla mu, že se musíme okamžitě přestěhovat.“

Zatímco Asjiným největším přáním je vrátit se domů, do Doněcku, někteří její spolužáci jsou po třech letech v Mariupolu docela spokojení. „Z Doněcku přijela do Mariupolu spousta lidí a já mám najednou daleko více přátel, dokonce komunikativnějších, mám z toho velkou radost. Pro děti to byl určitě stres, ale mohlo to mít i pozitivní vliv, noví přátelé, noví známí, je těžké se adaptovat, ale je to možné,” říká stejně starý Vladyslav.

Válka, nenávist a média

Někteří žáci zmiňovali určitou nevraživost ze strany svých bývalých doněckých spolužáků, kteří v separatisty ovládaném městě zůstali – skutečnou nenávist ale nevidím u nikoho. Etničtí Rusové a Ukrajinci v klidu popíjejí ve stejných hospodách a koupají se na stejných plážích, na večeři si v kruhu přátel dělají ze svého ruského a ukrajinského původu legraci, jako by se o kus dál nestřílelo. Poklidnost soužití pak pozdě v noci komentuje mladík, s nímž od sebe v baru odtrháváme dva muže peroucí se kvůli nevěrné blondýně sedící opodál: „Vidíš? Jsem Rus, většina lidí okolo jsou Ukrajinci. Můžeme spolu v klidu pít v jedné hospodě, můžu ti před nimi bez problémů vyprávět, že bych sám raději patřil k Rusku než k Ukrajině – a je to úplně v pořádku, když se popereme, tak jedině kvůli ženské.“

Jako ledová sprcha pak působí komentář Kahtarine Quinnové-Judgeové z International Crisis Group, který poukazuje na nenávist v kyjevských politických kruzích – a také rozhovor s Alexem, kterého potkávám v malebném středoukrajinském městečku Kamenec Podolský, jehož obyvatelé znají válku jen z televize.

„Je to všechno kvůli ruské propagandě,“ říká mi Alex, který jako jeden z mála mluví plynně anglicky. Domů přijel na dovolenou, jinak už léta pracuje na americké výletní lodi. „Sám jsem se bál se vrátit domů, když jsem viděl, co je v médiích. Rodina mě ale uklidnila: neděje se vlastně nic. To jenom Rusové šíří dezinformace, že je Ukrajina nebezpečná – i moje americká přítelkyně se sem bojí přijet,“ stěžuje si nad pivem. Právě koktejl osobních problémů společně se vzdáleností, která brání hlubšímu pochopení toho, že i Rusové jsou docela obyčejní lidé, je skvělou živnou půdou pro nenávist k celému národu.

Zatajím Alexovi, že jsem se cestou na Ukrajinu bál taky, přestože mi na ambasádě řekli totéž, co všichni ostatní: nejezdi k separatistům, tam je to zlé – ale jinak je Ukrajina normální země. A pěkná. Místo toho se snažím vysvětlit, že stejně jako válka, i média vypadají zblízka trochu jinak, než když se člověk dívá zpovzdálí.

Ozbrojený konflikt je jednoduše tím nejzajímavějším, co se v lokalitě děje – a proto o tom média píšou. Lidé víc rozklikávají negativní zprávy, protože je mozek vyhodnocuje jako důležitější než ty pozitivní. A geopolitické informace se nám v bezpečí Česka jeví jako důležitější, než jestli se zemřelý voják jmenoval Vasil nebo Sergej, jakkoli je to smutné. Média nám tak nabízejí, co po nich chceme.

Že potom referování o válce často připomíná spíš zpravodajství z fotbalového zápasu, kde fandíme jedné straně a moc neřešíme fauly a zranění, je vedlejším produktem principu fungování médií, které se zase odvíjí od principů lidské pozornosti – a k vysvětlení jejich působení nepotřebujeme žádné konspirační teorie. Zároveň je ale zdravé si uvědomovat, že informace, které nám média předkládají, nejsou a nemůžou být úplně neutrální.

Pokud ve svém textu zmíním, že podle dostupných informací Ruskem podporovaní separatisté mučí nebo mučili válečné zajatce, zaujímám určité stanovisko; pokud informaci vynechám, zaujímám zase jiný postoj – a žádné prostřední řešení neexistuje.

V digitální době navíc takovou drobnou zaujatost na jednu, nebo druhou stranu násobí selektivní výběr informací. Zatímco u papírových novin byste při vyhledávání dalších zdrojů nejspíš narazili na širokou škálu různých názorů, Google při ověřování informací umožňuje zadat rovnou „Russians torturing prisoners war Ukraine“. Zaujatý čtenář tak s velkou pravděpodobností získá texty, které takové informace potvrdí – a zároveň může opominout občasné zprávy o tom, že k nestandardnímu zacházení s některými zajatci možná – byť v násobně menším měřítku – docházelo i ze strany ukrajinských úřadů.

Jako čtenáři máme sklon sledovat spíš média, které podporují naše názory a dělají nám radost tím, že potvrdí naši pravdu – a stejnou tendenci mají i autoři blogů a obsahu na sociálních sítích. Proto se společnost dělí na nesmiřitelné tábory. A proto je také nebezpečné čerpat informace z blogů a dalších subjektivních zdrojů, jejichž autoři často sami podléhají tendencím vyhledávat a sdílet informace, které jsou v souladu s jejich přesvědčením. Výsledkem je nárůst neznalosti, nepochopení a nenávisti, která se momentálně nejzjevněji projevuje vůči uprchlíkům hledajícím v Evropě nový začátek a lepší život – ale často se skrývá i v myslích docela liberálně smýšlejících lidí, kteří zaměňují nesouhlas s politickým směřováním Ruské federace s nenávistí k Rusům jako národu.

Úvodní fotka: Fotograf připravený sejmout maskovaného snajpra v akci. Ukrajina letos v březnu. Nesterenko Maxym / Shutterstock.com


Podrobnější reportáž o tom, jak vypadá situace na východní Ukrajině očima psychologů, najdete na stránkách časopisu 067.

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl píše a překládá o vědách, jejichž název má aspoň deset slabik, zejména pokud se točí kolem mozku, myšlení, psychologie, neurověd, medicíny… nejraději má psychoneuroimunologii. Ve volném čase pobíhá se psem po... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK