Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tomáš Dvořák (umělec)

Přepsal dějiny české elektroniky. Tuzemské herní soundtracky povýšil na umění ceněné v mezinárodním měřítku. A letos oslavuje obyčejný život s elitním britským hudebníkem, symfoňákem, a avantgardní deskou, kterou jim vydal nepravděpodobný label. Proč je tak důležité dělat věci originálně a nekalkulovat, objasnil Floex.

Jeho stránka ve Wikipedii je nadepsaná Tomáš Dvořák (umělec). Aby nedošlo k pomýlení s jinými Tomáši Dvořáky, v čele se známým sportovcem. Přitom by stačilo heslo nadepsat jeho pseudonymem – jako Tomáše Dvořáka ho zná málokdo, ale jako Floex si získal respekt publika i kritiky už debutovou deskou Pocustone, na které citlivě křížil elektroniku se zvukem živých nástrojů, a to takových, které se s elektronikou nekřížívají zrovna často. Debut získal jednoho Anděla, druhá o deset let mladší deska Zorya si vydobyla dva. Právě teď mu vychází nová deska s britským skladatelem a multiinstrumentalistou Tomem Hodgem (to je ten na titulní fotce trochu v pozadí), nahrávaná ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, a chystá se k ní neobvyklé podzimní turné.

Kromě „čisté hudby“ Floex zaujal i interaktivními instalacemi a performancemi. Jenže co naplat, jeho úplně nejznámější a nejrozšířenější prací jsou soundtracky k počítačovým hrám Samorost a Machinarium studia Amanita Design…


Floex

Narodil se jako Tomáš Dvořák roku 1978 v Praze, kde dnes i žije. Na FAMU a v ateliéru nových médií Michaela Bielického na AVU studoval zvuk. Elektronickou hudbu skládá od roku 1996. Debutoval v roce 2001 albem Pocustone. Deska považovaná v kontextu české populární hudby za přelomovou byla oceněna cenou Anděl pro Objev roku a a nominací na Evropskou cenu nezávislých vydavatelství Qwartz. Deska Zorya z roku 2011 opět kombinuje elektroniku se zvukem živých nástrojů, zejména klarinetu, na který Floex sám hraje. Zorya dostala dva Anděly a vysloužila si nominace na ceny Apollo a Vinyla.

Napsal hudbu k trilogii počítačových her Samorost (2006–2016) a ke hře Machinarium. Soundtrack k Samorostu 2 vyhrál cenu pro nejlepší webové dílo na festivalu Net Festival v Soulu a cenu Flesh Forward Award v kategorii původní zvuk 2006. Machinarium OST zase prestižní PC Gamer Magazine ocenil jako nejlepší soundtrack roku 2009

Letos ve spolupráci s britským skladatelem Tomem Hodgem a Symfonickým orchestrem Českého Rozhlasu vytvořil album A Portrait of John Doe.

Floexův web

„Na vaše otázky rád odpovím, ale přijde mi docela velká škoda, že většina jich směřuje na hry, obzvlášť v momentě, kdy nám vychází nová deska,“ píše mi Floex po návratu z dovolené na Rujáně v reakci na zaslané okruhy otázek. „Kdybyste ten rozhovor ještě trochu přehodnotil a měl zájem odklonit víc směrem k té nové desce, budu samozřejmě rád, i když budu často mít tendenci uvádět na pravou míru.“

„Rád děláte věci jinak?“ rýpnu si. „Pro mě je spíš důležité, abych měl pocit, že lidi rozumí tomu, jak věci myslím.“ – „Proč nevyjít rovnou z toho?“ navrhnu. „Jak byste tedy popsal svůj vztah k PC hrám?“ – „Ještě na AVU, poté co jsem vydal svou první desku Pocustone, Jakubu Dvorskému z Amanita Design přišlo, že je hodně blízká jeho světu, který je hodně organický, imaginativní a dalo by se říct až pohádkový. Mně se svět Samorosta moc líbil, takže jsem nabídku s nadšením přijal. Byl to pro mě jeden z dalších uměleckých projektů, který zkoumal oblast mezi vizuálnem a hudbou.“ Vůbec nečekal, že se Samorostu prodá přes pět milionů kusů a z Amanity se stane velká firma.

Smysl a krása

Pro akademii populární hudby je Pocustone (2001) milník tuzemské elektroniky. Soundtrack ke hře Machinarium zas podle prestižního PC Gameru patří mezi sto vůbec nejlepších herních soundtracků. I když se Floexovy autorské desky na tuzemské poměry dobře prodávají, hudba do her je pro něj zásadní a navíc hodně zábavný zdroj příjmů. Sám sebe navíc rozhodně vidí víc jako hudebníka než někoho, kdo hry jen ozvučuje.

Jak se vlastně Floex zařadil mezi hrstku tuzemských hudebníků, kteří se hudbou uživí?Upřímně řečeno, myslím, že je to štěstí nebo náhoda.“ Úspěch ale vnímá jako hodně relativní. „Mám řadu kolegů, kteří by si podle mě zasloužili daleko větší pozornost, protože podle mě dělají geniální věci. Jedno jim ale každopádně nikdo nemůže odpárat, a to, že ty věci existují. Přál bych jim ale, aby měli komfortnější prostor na práci.“

Michal Novák z Bandzone tvrdí, že tuzemští hudebníci mají stejnou startovní čáru a o případném úspěchu rozhoduje hlavně ochota makat. Jiní mu oponují, že úspěch v hudební branži se rovná výhře v loterii. Floex nepřizvukuje ani jedněm. „Především je důležité dělat něco zajímavého a smysluplného. Je rozdíl dělat hudbu, protože nás naplňuje, anebo tvořit s ambicemi prorazit a být úspěšný. Všechno jsme to dělali srdcem. Na začátku nebyl ekonomický nebo kariérní záměr. Naším cílem bylo udělat něco krásného, co má smysl.“

Idealista je i jako skladatel pro počítačové hry. „ Spíš to vnímám jako jednu z forem, kde se moje energie může projevit. Naše světy jsou si blízké. Z toho důvodu ode mě asi ani nevyšel jiný soundtrack než právě pro Amanita Design.“

Báječné nové světy

Běžné řadové desky vydává v mnohem nižší frekvenci než soundtracky ke hrám. Považuje je za královskou disciplínu. Ale proč? Rozeznít PC hru do posledního kliku je snad stejně náročné jako rozepisovat party pro orchestr… „Když děláte hudbu pro obraz, napojujete se na něj, doplňujete ho, vycházíte z něj. Především jde o to být schopen vyjádřit atmosféru, která se v obrazu odehrává. Když ale děláte vlastní hudbu, musíte vytvořit vlastní svět, vlastní vizi a předat ji v takové intenzitě, aby pro posluchače obstála sama o sobě.“

„Jinými slovy, nejste tolik ve vleku představy někoho jiného?“ napadá mě. „Být ve vleku představy, jak říkáte, je fajn, když je zajímavá. Svět amanitích her mě inspiruje. Nicméně to není to samé jako dělat hudbu bez obrazu. Nesmíte překročit určitou míru intenzity a také dynamičnosti, která by přebila obraz. Musíte být abstraktnější ve vyjadřování. Proto také do popředí daleko víc vystoupí často zvuk. U vlastní hudby ale jde daleko víc o hudební kvality, o to vytvořit silné motivy, zajímavou formu, vyjádřit se s veškerou intenzitou.

Nevypočitatelný lidský faktor

U hudebníka bývá svéráznost obvykle chápána jako přednost. U toho, kdo skládá zvukovou kulisu pro PC hry, bývá naopak spíš na obtíž. Tomášovi se ale nezdá, že by narážel. „V Amanitě jsme dost na podobné vlně, úleťáci jsou tam skoro všichni. My jsme se vždycky snažili dělat věci i jinak a nabourávat klišé.

U hudby pro počítačovou hru nevíte vždycky, kdy začne, kdy skončí, jaké další zvuky se do ní zapojí – záleží na hráči a na konkrétní hře. Když Floex při psaní uvažuje nad nevypočitatelným hráčským faktorem, občas se mu trochu zavaří závity. „Zároveň je to ale ta zábavná a vzrušující část,“ říká. Floexí hudbu ale považuje za šedivější z jiného důvodu. „Obraz dává člověku často prostor zaměřit se víc na zvukové experimenty.“ A není to deprimující mít čas si svůj výtvor vychutnat nejčastěji jen jako gameplay video na youtubu? Prý ne tak docela. „Všechny moje soundtracky vycházejí i jako samostatné desky. Některé skladby do určité míry dotvářím, aby obstály na samostatný poslech. Takové Machinarium na vinylu se lisovalo snad pětkrát. Gameplay mě zase bavil u posledního soundtracku Samorost 3, kde jsme právě pracovali s řadou nelineárních schémat. Tímhle způsobem jsem si docela dobře ověřil, že jsme to vymysleli dobře.“

Dnes se běžně chodí na Pána prstenů doprovázeného živým orchestrem. Tomáš tři roky nazpět snil, že by svůj herní soundtrack taky přehrál živě. Jak je s tím daleko? „Na předávání Českých her za rok 2016 jsme hráli něco ze Samorosta 3. Od té doby se to neposunulo, ale bylo to zábavné.“ Napřesrok by ale některé jeho skladby ke gamesám měly zaznít přepsané pro orchestr na festivalu ve Vratislavi.

ČERSTVÝ FINMAG

„Čekárny jsou plné lidí, z nichž třetina má sedět úplně jinde, třetina je nedovyšetřená a jen té zbývající třetině může doktor pomoct ihned,“ vysvětluje válečný chirurg Tomáš Šebek, proč rozjel virtuální poradnu uLékaře.cz.


„Jak je možné, že Potomci lidí, Minority Report a Blade Runner tak dobře vyhmátly naše dnešní problémy? Stačilo si všímat věcí, o kterých se nemluví v televizi, říká tvůrce prvního z nich,“ píše naše nová posila Táňa Zabloudilová.


„Ayn Randová inspiruje už třetí generaci libertariánů a anarchokapitalistů. Nechybělo přitom moc – a v Leningradě by ji nutili točit komunistickou propagandu.“ Další díl našich nepřátel státu věnujeme Náčelnici Ankapů Ayn Randové. Mimochodem, ona sama anarchokapitalisty opovrhovala.


Uzemnit se mystikou

Dávno před tím, než se z východoněmecké Rujány stalo jedno velké rekreační středisko, býval ostrov významným střediskem slovanského pohanství. Jel tam snad někdejší wunderkind tuzemské elektroniky načerpat inspiraci jak Bowie do Berlína?

Důvod byl asi prozaičtější, ale moc jsem se nemýlil. „Chtěl jsem zkusit zas něco jiného a nechtěl se jen placatit u moře. Taky jsem hledal trochu víc soukromí. Na Rujáně je fajn, že jsou v okolí úžasné lesy. Buky v parku Jasmund mě doslova uchvátily. Kromě hudby se trochu věnuju i taoistické praxi nei gong [v českém přepisu také nej kung – pozn. red.] a stromy jsou zrovna na cvičení dobrými společníky.“

Zajímá mě, jestli se jeho záliba promítá do muziky. Je přece řada umělců i v elektronické hudbě, kteří různé takové praktiky vnímají jako zásadní inspirační zdroj. „Třeba Jon Hopkins, můj oblíbený elektronický hudebník, se věnuje transcendentální meditaci. Já jsem měl vždycky spíš opačný problém. Že jsem příliš lítal ve hvězdách a ztrácel půdu pod nohama. A zrovna nei gong mi pomáhá se trochu uzemnit.“

Nově, tedy odznova

Na konci července se Floex zase chystal na cesty. Ve španělském Oviedu s Danem Gregorem ze studia Initi chystal novou verzi interaktivní instalace Archifon. Nová verze? Hodně mírně řečeno. V Oviedě je zas čeká práce doslova jak na kostele. Přetvoří architekturu na obří interaktivní nástroj. „ Že vždy vycházíme z autentické povahy každé individuální stavby je na tom právě to kouzelné,“ uklidňuje mě. Inspirují se sochami, anděly, dekorem nebo obrazy a vztahy mezi nimi. „Lidé dostanou do rukou laserové ukazovátko a můžou hrát na jednotlivé architektonické elementy tím, že na ně lasery ukazují.“ Podobné instalace už vytvořili pro průčelí Mariendomu v Linci, kostely v Bruselu, Glasgow nebo Olomouci.

Můj bývalý zaměstnavatel byl videomapingem uchvácen jen do doby, než mu studio zaslalo předběžnou kalkulaci zadání, a to šlo pouze o animaci. Jak těžké bylo obhájit ještě pracnější projekt v zahraničí? „Náš projekt je právě zajímavý, protože to není klasický videomaping. Zásadním prvkem v naší instalaci je totiž interaktivita. Takových projektů pořád ještě tolik není.“ Takže nikdo nezpochybňoval, jak jste instalaci nacenili? „Samozřejmě jako ve všem je to také otázka domluvy. Pokud ale kurátoři či pořadatelé o projekt mají zájem a uvědomují si jeho kvality, peníze nejsou překážkou. Ve výsledku je to pak docela dobrý filtr.“

Kolekce ostrých kontrastů

Dostáváme se k tomu, o čem se Floex chtěl rozpovídat nejvíc. Čerstvé avantgardní desce A Portrait of John Doe. Vyšla u nakladatele vážné hudby. To mi hlava nebere. Proč zrovna Decca Classics? Jak je přiměli vydat nahrávku, která mezi vážnou a nonartificiální hudbou stojí přesně uprostřed? „Vytvořili nový sublabel Mercury KX, který se vyloženě zajímá o současnou tzv. neoklasickou hudbu.“ Z vážné hudby si tento směr bere především klasické nástroje a odkazy na minimalismus. Z druhého břehu zase elektronickou hudbu, produkci a snad i osobnější, intimnější pohled. „Naše deska je možná trochu jiná v tom, že není tak jemná a klidná, jak bývá pro tuto hudbu typické. A Portrait Of John Doe je hodně založený na kontrastu a dynamickém vývoji. Najdete tam velice bouřlivé a našláplé, ale taky dost jemné až intimní momenty.“

Jak to tak bývá, Floex se k Mercury KX dostal přes známosti. Na desce spolupracoval s klarinetistou a pianistou Tomem Hodgem, který je Británii zavedený i jako skladatel mimo jiné filmové hudby. Taky se zná s šéfkou nakladatelské sekce Decca Classics Natashou Baldwinovou, kterou projekt nadchl.

Virtuální symfoňák

Loni na podzim nahrával Floex s Tomem Hodgem, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dalšími hráči živý koncert. Kromě zvuku snímali pětatřiceti kamerami také orchestr. Aby se jim vešel do klubu. Na podzim chystají malou šňůru po Česku (a Bratislavě) – živá kapela a virtuální symfoňák.

Spojuje nás to, co ignorujeme

Tématem A Portrait of John Doe je obyčejný život. „Co lidi jako celek ještě sdílejí a mají společné a taky, jak se vyrovnáváme s dobou, útočící na náš smysl fungování na tomto světě.“ Například tím, že stále víc naší práce zastanou stroje nebo umělá inteligence.“

Je tedy A Portrait of John Doe také reakcí na vzestup sociálních sítí, které v nás podporují sklony se předvádět, a zároveň izolovat od okolí? „Myslím, že to byl důležitý pocit, který v nás vybudil potřebu si tuhle imaginární postavu vytvořit. Chtěli jsme poukázat na nenápadné věci, kterým navenek nepřikládáme takový význam a jsou jakoby obyčejné. V našich životech ale hrají daleko hlubší roli. Jednak je všichni známe, a tedy nás spojují, a také nás v životě neminou.“

Střípek z portrétu obyčejného člověka

Jak ale jde dohromady pomocí symfoňáku vyprávět obyčejný příběh Honzy Nováka? A jak se vůbec přihodilo, že Dvořáka a Hodge někdo oslovil s tím: „Hele, nechcete přibrat orchestr?“ – „Vyprávění o obyčejných momentech lidského života jsme pojali jako jejich oslavu. Proto nám nebát se bohatších aranží a větší dynamiky v jednotlivých skladbách přišlo vlastně fajn.“ Sice dávali bacha, aby nespadli do pompy či patosu, přesto nejde o extra intimní nebo nepřístupnou desku. „Tyhle příběhy můžou být ve vnitřním prožitku dost dobrodružné.“

K symfonickému orchestru Českého rozhlasu přišli jako slepí k houslím. „Když jsme s Tomem měli desku už rozdělanou a zrovna přemýšleli o aranžích, dal jsem se v Paláci Akropolis do řeči s Vaškem Vraným z Českého rozhlasu, kterého napadlo, jestli by mě nezajímalo vytvořit něco se SOČRem. Měli jsme štěstí, že SOČR se stal partnerem projektu, jinak bychom si ho stěží mohli dovolit.“ – „Co podat žádost o grant?“ – „Haha. Už jsem pár grantů za život žádal, zejména když se jednalo o nějaké výtvarné projekty. Nesnáším ale administrativu. K tomu se opravdu dokopávám velice těžce. A taky mám problém s tím hodně takhle závazně přemýšlet dopředu. Preferuju spíš nějakou spontánnost a nezávislost.“

Úvodní fotka Floexe a Toma Hodge: Ashley Rommelrath

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK