Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Petra Soukupová a polický symfoňák: Ukažte, co ve vás je

Mámou se stala dávno před osmnáctkou. A dítek bylo hned padesát, nesou ovšem jediné společné jméno: Police Symphony orchestra. „Máma polického orchestru“ za osm let od jeho vzniku vystudovala hudební management. A dál svým potomkům zařizuje dětství plné dobrodružství.

Police Symphony Orchestra (PSO) zakládala s bratrem, když oba chodili na polickou zušku (základní uměleckou školu). Navzdory pochybám se jim podařilo početné těleso nejen sestavit, ale udržet v chodu, zajistit pro něj hraní a později i spolupráci se slavnějšími kolegy – Dashou, Ondřejem Rumlem, Martinem Kumžákem, Janem Sklenářem, Martou Kubišovou, Václavem Zahradníkem, Stanislavem Vavřínkem, Kühnovým smíšeným sborem a mnoha dalšími.

Kromě řadových koncertů pořádá s orchestrem také benefice, jejichž výtěžek putuje tu do místní nemocnice, tu na varhany. Za svoje flantropické nasazení si Petra Soukupová vysloužila cenu Via Bona od Nadace Via.

Petra Soukupová

Petra Soukupová. Foto: Marek Kučera

(*1995) Absolvovala Gymnázium v Broumově a bakalářský obor Hudební manažerství na brněnské JAMU. Polický symfonický orchestr spoluzakládala roku 2010 ještě za gymnaziálních studií. Orchestr cíleně podporuje Nadační fond Hospital Broumov, který mimo jiné zajišťuje zdravotnické vybavení pro přestárlé a dlouhodobě nemocné pacienty. Za to také Petra Soukupová letos obdržela cenu Via Bona pro mladého srdcaře.

Co rodiče říkali na to, že ses stala ve čtrnácti letech mámou celého orchestru?

Byli nadšení. Od začátku nás podporovali. I taťka nám říkal: „Ukažte, co ve vás je.“ Nikdo nám ten nápad neshodil ze stolu.

Kde se ten nápad vzal?

První s tím přišel brácha. Hodně jsme poslouchali německý James Last Orchestra. Můj brácha tehdy hrál na bicí v Big Bandu ZUŠ v Polici nad Metují a já na housle ve smyčcovém. Říkali jsme si, že by to bylo super spojit – hrát, co nás baví, a udělat něco, co tady není.

A to mně právě vrtá hlavou. Proč až vy jste přišli s tím spojit ty dva soubory dohromady?

Na to asi nedokáže nikdo odpovědět. Nakonec se orchestry vůbec nespojily. Ukázalo se, že se to spojit nedá, především z časových důvodů. a tak jsou u nás od začátku lidi z celého regionu. Lidi z Náchoda, Nového Města [nad Metují, pozn. red.], Hronova, Broumova, Červeného Kostelce – a je to skvělý! Nesoudí se, odkud kdo a z jaké zušky je, prostě rádi společně hrajeme.

Zuška předtím neměla žádný symfonický orchestr?

Ne, a dodnes má mnoho smyčcových a dechových orchestrů, ale symfonický ne. Půl roku jsme sháněli muzikanty a noty. Kamarád nám napsal noty na Gimme! Gimme! Gimme! od Abby, ale pro symfoňák to nebylo úplně ideální. Uměl aranžovat pro dechová tělesa, se symfonickými orchestry neměl zkušenosti. Bez něho by ale ten orchestr taky nevzniknul.

Teď se budu ptát jako člověk, který vůbec nerozumí vážné muzice. V čem byl problém s těmi notami?

Především bylo pro smyčcaře těžké je zahrát, najít správný prstoklad, Někdy to ani nešlo nebo to bylo napsané příliš vysoko, než aby to znělo dobře. Ono je těžké aranžovat, pokud sám člověk ty nástroje přesně nezná.

Naráželi jste na špatné noty, sháněli jste půl roku lidi. To vám to nikdo ze zušky nerozmlouval: „Je to šílenost, nedělejte to!“?

Dost lidí. Často se objevovaly názory, že nejsme schopní udržet ani pětičlennou kapelu, natožpak padesátičlenný orchestr, ale my jsme se nedali. O to víc nám to dávalo síly ukázat, že jsme toho schopni. A dneska je to tady osm let.

Jak to tedy bylo s aranžemi? Kdo je pro vás připravoval, kdo rozepisoval party?

Dozvěděl se o nás Miroslav Srna, amatérský dirigent z Červeného Kostelce. Přišel s tím, že by měl zájem ten orchestr nastartovat. Bylo mu v té době kolem padesáti let, takže už měl mnohé kontakty a přišel s prvními aranžemi, které už se daly hrát. Naučil nás plno věcí.

Jaká tehdy byla sestava orchestru?

Víceméně jako dnes. Na prvním koncertě jsme začínali se čtyřiceti, padesáti lidmi. Teď je nás pětašedesát. Půl roku jsme to připravovali, sháněli lidi, pak se rok cvičilo. Teď se rozrůstáme, je daleko víc smyčců a zvuk orchestr je mnohem plnější a „symfoničtější“.

Kolik lidí je z polické zušky a okolí a kolik Broumováků, Hronováků, aspoň orientačně.

Týjo. Takovéhle statistiky nemám. Z polický ZUŠky tak patnáct lidí. Velký procento je z Červeného Kostelce a Náchoda. Z Broumova je teďka jeden člověk. Tři Pardubičáci tam jsou, jeden Brňák, to je náš dirigent. Teďka už hodně lidí dojíždí z Prahy, protože tam studují nebo pracují a vracejí se za orchestrem a rodinami.

A kdy nastal ten obrat, že se začali přidávat lidi odjinud než z bezprostředního okolí?

Poslední dva tři roky se to takhle sbírá. Po personálních obměnách se orchestr znovu nadechl a dostal nový směr. Studovala jsem na JAMU hudební manažerství – to nerada říkám [smích] – a tam jsem jako dirigenta oslovila Pepu Javora. Brňáci se k nám dostali přese mě, protože jsme se znali ze školy. Klavíristka zase měla klučinu z Pardubic, doteď s námi hraje, i když už nejsou spolu.

Co všechno pro orchestr děláš?

Jsem prostě máma. Tak mi říkají. Starám se, aby orchestr fungoval, a miluju to!

Petra Soukupová & PSO ve fotkách Marka Kučery

Co to znamená?

Dávám dohromady plán zkoušek, koncertů, sháním noty a peníze. Ale dneska už mi pomáhá plno lidí z orchestru, ať už se samotným provozem orchestru, nebo s PR a marketingem.

Matek je spousta druhů. Jak sebe vidíš jako orchestrovou mámu?

Asi neumím o sobě mluvit, natož se hodnotit. Snažím se v orchestru udržet vědomí, že jsme všichni na jedné lodi a že pro mě všichni mají stejnou váhu. Plno kapelníků se mnou asi nebude souhlasit, ale chci ten orchestr vést demokraticky. Je potřeba, aby lidi spolupracovali a mohli o něčem rozhodovat. Oproti jiným orchestrům diskutujeme, co se dá. Minimálně jednou ročně děláme velké kolo, kde se řeší, co nám vadí, co chceme a co od dalšího roku očekáváme. Pak máme jednou měsíčně výbory. Je důležité zachovat komunikaci v orchestru. I když mnohdy to nestíhám a pak mě to mrzí. Je důležité, aby každý cítil, že pokud jen trochu chce, může se zapojit a společně směrovat naše kroky. Chci, aby orchestr cítil, že se nebojím mluvit i o věcech, které nejsou příjemné.

Narubali jsme vám!

Chytré čtení na víkend

Vyvezli jsme vagony hlušiny. A vám můžeme každý pátek poslat to nejryzejší čtení, které pro vás v hlubinách českého i světového internetu vytěžil šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek.

Přihlaste se k odběru našeho pravidelného newsletteru.

Čtení na víkend

Takže ten důvod, proč je teď o hraní v orchestru takový zájem, je v tom, že muzikanti mají možnost se podílet na jeho chodu, že jejich hlas je slyšet?

Jo! Ty lidi hlasují, co chtějí hrát. Samozřejmě mají nějaké slovo dirigenti, ale pak to sálá i navenek. Zájem je asi taky i o projekty, které děláme, a o to, kde všude hrajeme. Myslím, že je motivující zahrát si v O2 Areně, doprovázet Balet Národního divadla nebo být na billboardu Smetanovy Litomyšle. Ale opravdu je to otázka spíš na naše muzikanty.

Když jsem dělal v turistickém ruchu, zažil jsem zájezdy, kde půlhodina zpoždění nehrála roli. Jak se tímhle způsobem dá ukočírovat pětašedesát nadšenců?

Někdy to bolí, ale jde to. Plno pravidel si orchestr utváří sám. Třeba že šest dní před zkouškou se musí člověk omluvit, a když ne, jsou za to sankce. Samozřejmě se někdy stane, že na zkoušku dorazí málo lidí, já jsem naštvaná a dirigenti taky. Často kolem zkouškového to zabolí, ale daří se nám scházet ve skoro maximálním počtu. Všichni se učíme, že nejde jen o nás, ale o všechny. Že nemáme zodpovědnost jen sami za sebe, ale i za ostatní.

Rozjeli jste před časem crowdfundingovou kampaň Potřebujeme JINÉ nástroje. Máte přece k ruce vybavení ze ZUŠky, spousta z vás je na konzervatoři. Proč jste je potřebovali?

Těch důvodů je několik. Tympány nebo marimba jsou velké bicí nástroje a ty nikdo doma nemá. To je hrozně finančně náročné. Za jeden tympán střední velikosti dáš padesát, šedesát tisíc. Náš provoz se zuškou je náročný. Primárně mají nástroje ze zušky přece sloužit výuce a dostávají pořádně zabrat, když je každý měsíc někam taháme.

Zuška taky byla postavena do situace, že se musí odstěhovat, stávající prostory nejsou podle vyhlášky pro výuku dostatečné. Nám zůstala zkušebna, kterou používáme doteď, ač nastanou v srpnu nějaké změny a stěhování. Myslím, že to bylo jediné rozumné řešení pro fungování orchestru do budoucna, skloubit výuku a dva orchestry a jedny nástroje není nejlehčí. K tomu fungujeme jako zapsaný spolek a potřebovali jsme se postavit na vlastní nohy.

Hrajete filmové melodie a písně z rádia. Ty jsi vzdělaná v oboru, spousta lidí v orchestru taky…

… no, jsou to hlavně absolventi zušek.

Chci říct, že váš repertoár má ke klasickému klasickému repertoáru docela daleko. Nesetkala ses s tím, že by ti někdo z konzervatoře vytkl, že se podbízíte?

Takové názory se vyskytly. A vyskytují pořád. Na jednu stranu to chápu, ale kouzlo orchestru není v tom dřít těžké klasické kusy. Nejsme profíci a nikdy nebudem. Neříkám, že amatér nemůže být profík, ale muzikanti u nás to dělají ve svém volném čase. Kdybychom půl roku pilovali nějaký těžký kus, tak to nikdy nebude mít efekt ani pro nás samotné, ani pro lidi. Nikdy to nezahrajeme jako profíci, kteří už jsou vyhraní. Podstata našeho orchestru je, že spojuje mladé lidi a že chceme bavit. A v tom není podbízení. Naši muzikanti hrají výborně a ty aranže nejsou lehké. Cantina Band od Johna Williamse je těžká swingová věc, ale musí je to bavit, aby to tak zahráli.

A kdy ses zasekla, že tohle už je fakt moc?

Hodně dlouho žadonili, a to jsem pak povolila, o Game of Thrones. Viděla jsem dvě minuty seriálu a trochu mě to pohoršilo. [smích] Jinak ta hudba je vlastně dobrá. Já se jim pak taky omluvila a řekla: „Měli jste pravdu.“ No ale co jsem fakt nepřenesla, byla La Mamba. Nebo La Bamba, už ani nevím, jak se to správně píše. [smích]

Jaký je tvůj vlastní zážitek, když porovnáš hraní v Police Symphony Orchestra a běžném orchestru?

Nebyla tam taková pohoda. Pocit, že si to můžeme tvořit sami a vybrat si svoje věci. To je důležité. Hrála jsem jako výpomoc v několika orchestrech založených podobně jako PSO a pro mě tam nepulzoval život.

Ve 168 hodinách jsi prohlásila, že orchestrem žiješ. Ale to musí být dost vyčerpávající.

A nabíjející zároveň. Dřív jsem to brala jako samozřejmost. Je tu orchestr, hrajem, ale ona to samozřejmost není. Že si tolik lidi čas najde, tolik diváků to baví, můžeme vymýšlet projekty a dělat to jinak, lidsky, a nemusíme si přitom na nic hrát. Mě hrozně baví, jak to ty lidi spojuje. Máme celou základnu Dobro(ne)volníků, kteří když potřebujeme, nám pomáhají – a ještě nám za to děkujou. A já je vždycky posílám do háje: „Proč mi sakra děkujete, když tu jste za kus žvance a makáte tři dny od nevidím do nevidím?“

Přece o tom je život, dělat něco pěknýho, smysluplnýho. Nejradši bych dělala jen tohle a založila stát ve státě jménem PSO, ale to se asi nestane. [smích] Hledám pro sebe samu cestu, jak dál, a asi bych měla sílu odjet na rok, dva do zahraničí. Jednu dobu mě to lákalo, ale neumím a nechci bez toho žít. Taky jsem vybíravá. PSO mi hodně dalo a jsem rozmazlená skvělými lidmi, které kolem sebe mám. Hledat něco podobného jinde je trochu nadlidský úkol.

ČERSTVÝ FINMAG

„Čekárny jsou plné lidí, z nichž třetina má sedět úplně jinde, třetina je nedovyšetřená a jen té zbývající třetině může doktor pomoct ihned,“ vysvětluje válečný chirurg Tomáš Šebek, proč rozjel virtuální poradnu uLékaře.cz.


„Jak je možné, že Potomci lidí, Minority Report a Blade Runner tak dobře vyhmátly naše dnešní problémy? Stačilo si všímat věcí, o kterých se nemluví v televizi, říká tvůrce prvního z nich,“ píše naše nová posila Táňa Zabloudilová.


„Ayn Randová inspiruje už třetí generaci libertariánů a anarchokapitalistů. Nechybělo přitom moc – a v Leningradě by ji nutili točit komunistickou propagandu.“ Další díl našich nepřátel státu věnujeme Náčelnici Ankapů Ayn Randové. Mimochodem, ona sama anarchokapitalisty opovrhovala.


Jak vidíš, že to bude s tebou a orchestrem dál?

Jo, to se mě často lidi ptají: „Jaký máš plány na deset let s orchestrem?“ Já moc vlastně neplánuju a spíš to nechávám plynout. Věřím, že ten orchestr bude, dokud budou přibývat mladí a bude tam hnací motor. Taky bych si přála, aby se našel někdo mladší, kdo to povede dál.

Jak jsi narážela na ty peníze: od začátku jsi zamýšlela vydělávat na dobročinnost, nebo šlo o dodatečný způsob, jak najít využití pro výdělky orchestru?

Orchestr moc výdělky nemá. Je finančně samostatný, protože máme granty z města, z kraje, svoje partnery, kteří nás podporujou, díky kterým orchestr může žít, a taky výdělek z koncertů. To jde všechno do společné kasy. Z ní se platí aranže, které jsou finančně náročné, i když aranžéři mají dobrou vůli. Orchestr sám generuje peníze, ale ty se všechny lijou zpátky do činnosti. Nástroje potřebujou opravit, teď bude zkušebna, nové podlahy, stropy… Máme příjem. Není to zas tak, že děláme všechno zadarmo a platíme si dopravu, to by nefungovalo. Lidi tolik investujou přes rok tím, že jezdí na zkoušky, že to bychom fakt neudrželi.

Benefice nebyly náš nápad. S první myšlenkou přišla Ida Jenková, starostka Police. Říkala: „Hele, potřebujeme pomoct nadačnímu fondu, který se stará o starší lidi, sehnat vybavení, aby se jim líp dožívalo v nemocnici.“ A jestli bychom nechtěli udělat koncert. Tak vznikla myšlenka, že bychom mohli oživovat různé prostory tady u nás. Pak už jsme sami řekli: „My bychom chtěli podpořit nevidomého Marka, pojďme mu koupit noty v Braillově písmu, ať si může s námi zahrát.“

Rádi jsme se toho chopili, protože ta benefice má několik rozměrů. Veškerý výdělek z benefic jde na dobrou věc. Zákon umožňuje si vzít z toho výdělku část na pokrytí organizace, ale to my pokrýváme úplně z jiných zdrojů. Je krásný, že seženeme peníze odjinud na samotnou realizaci. Další rozměr je, že nechceme dělat obyčejný koncerty. Chceme tím večerem něco říct.

Každý koncert je happening?

Jo, dá se říct. Před dvěma lety se zapojil do projektů můj spolužák z JAMU David Ostružák, který je hrozně kreativní a přemýšlivý člověk. S Luckou Peterkovou [moderátorka ČRo Hradec Králové, herečka a šansoniérka pozn. aut.] mají na starost dramaturgii.

PSO zkouší v polickém klášteře, přispěli jste na varhany v kostele, který je v tom samém areálu, taky jste vydělali na vybavení broumovské nemocnice. Jak vnímáš, že vaše pomoc je adresná a může se stát, že vnouček, jehož babička leží v té nemocnici, hraje ve vašem orchestru?

Pacienti se tam často mění. Hrozně nás překvapilo, že Česká televize vyhmátla paní, která zjistila, že její kamarádka má vnoučka, který u nás hraje, a zrovna měla na noze dlahu, na kterou se vybíralo loni na benefici. Přímo s těmi lidmi nepracujeme, ale to bychom do budoucna chtěli změnit. Chodíme ale hrát do nemocnice na Vánoce. Člověk tam vidí, jak stačí málo, aby tam lidi měli lepší den. Pozdravit se s nimi, usmát se na ně, zahrát jim jednu skladbu a oni jsou dojatý a tleskaj, i když už nemůžou. To by se mělo prohlubovat. Letos bychom chtěli benefici promítat přímým přenosem do nemocnice. Ale výtěžek jako takový jde primárně na zlepšení prostředí pro pacienty, kteří jsou dlouhodobě nemocní.

Dostalas cenu od nadace VIA Bona. Co pro tebe to ocenění znamená?

Jsem v tom nevinně. Lucka Peterková mě nominovala. Jen jsem jí řekla: „Jo, Lucko dělej si, co chceš.“ [smích] Vůbec jsem netušila, kam až se to dostane. Beru tu cenu s pokorou. Nic z toho není samozřejmé. Ráda bych ji věnovala celému orchestru. Bez něj bych tam nebyla.

Pro nás je to jinak přínos hlavně mediální. Lidi o nás píšou. Je to hrozně hezký, my se nad tím dojímáme. U reportáže ve 168 hodinách celý orchestr seděl u televizí s rodiči a všichni jen psali, jak u toho brečí.

Petru Soukupovou fotografoval Marek Kučera

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK