Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Budoucnost podle předků: zmar, chaos a úpadek

Marian L. TupyPaul Meany
Marian L. Tupy, Paul Meany
10. 7. 2018
 7 784

Jejich budoucnost je naše současnost. Starověcí a středověcí předkové věřili, že dobře už bylo, že žijou v době úpadku, že svět je v rozkladu a nic dobrého nepřijde. Přišel moderní člověk, který ale uvěřil v pokrok a v to, že dokáže věci, které stojí za to. A zítra že je dokáže ještě líp.

Budoucnost podle předků: zmar, chaos a úpadek

Pokrok jde teď tak neúnavně kupředu, že by o něm sotva někdo dokázal pochybovat. Ať už jde o nové léky, lepší iPhony nebo levnější dovolené, lidi dneska zkrátka očekávají, že se věci budou vyvíjet k lepšímu. Není to tak odjakživa. V minulosti lidi zpravidla počítali s tím, že věci příští budou taky věci horší.

Řecký pesimismus

Tak jmenovitě takoví starověcí Řekové dali světu jedny z nejobdivovanějších myslitelů dávnověku, starověcí Římané zase stavěli cesty a akvadukty nevídaného rozsahu, evropský středověk se pro změnu nesla ve znamení výstavby stále ambicióznějších, monumentálnějších a krásnějších katedrál, jejichž vznešená architektura měla v člověku probouzet představy o nebeské slávě. A přece lidi neuvěřili v pokrok.

Hésiodův spis Práce a dni je jedním z prvních pokusů zaznamenat plynutí lidských věcí. Zlatý věk lidského rodu, tvrdil Hésiodos, panoval v časech, kdy bohové žili mezi lidmi. tenkrát lidi podle Hésioda „nejinak žili než bozi a neměli starostí v srdci, bez práce, bez protivenství a běd“.

Lidstvo podle Hésioda během svých dějin degraduje: po zlatém věku přichází úpadek do věku stříbrného, po stříbrném přijde bronzový a nakonec dojde na obyčejné železo. Sám Hésiodos byl přesvědčený, že žije v době železné, kterou charakterizoval jako ubohou epochu utrpení a sváru. Psal o ní doslova: „Nyní je totiž železné plémě; to oddechu nezná od běd a lopot a nemá pokoje v noci, napořád hynouc, a těžkých strastí jim přidají bozi,“ Hésiodos sice uznal, že i lidé doby železné v sobě mají kousek dobrého, obecně byl ale velký pesimista. Lidé doby železné, psal tehdy, se mezi sebou sváří a bojují spolu, nemají úctu k rodičům a nad spravedlností u nich má navrch právo silnějšího.

Podle Platóna Hésiodovo členění historie věk korespondovalo s rotací Země. Nejprve se země otáčela jedním směrem a bohové dohlíželi na člověka a starali se o jejich potřeby – to je pro Platóna zlatý věk. Pak se směr otáčení Země změnil a bohové lidi nechali, aby se o své záležitosti starali sami – výsledkem byl podle očekávání chaos.

Starověcí Řekové byli přesvědčeni, že nějakého dočasného pokroku lze dosáhnout jedině skrze utrpení. Měli za to, že jsou v podobné situaci jako Prométheus, kterého stihnul trest za to, že bohům ukradl oheň a tak vlastně odstartoval lidský pokrok. Thúkydidés zas ve svých Dějinách peloponéské války tvrdí, že Řecko jeho doby je proti Homérovým časům rozvinutější jen v důsledku války.

Mezi Řeky vítězilo přesvědčení, že ze zmaru se nedá uniknout. Jak napsal Sofoklés, „jen bohům dáno je, že nezmírají nikdy, ani nestárnou, vše ostatní však maří Čas, jenž vládne všem. I zemská síla hyne, hyne tělesná“. Vzhledem k obecně pesimistickému životnímu postoji starých Řeků není divu, že zosobněním času byl Kronos, který snědl vlastní děti.

Římský pesimismus

Pro římské historiky byla jejich současnost jen kouskem věčné spirály morálního úpadku, v ostrém kontrastu se slavnou érou jejich skvělých předků. V předmluvě ke svým Dějinám od založení Města poznamenal Titus Livius, že v jeho časech se lidé nedokážou srovnat ani s tím, když je zasáhne nemoc, ani s tím, když se jim od ní uleví. Podobné formulace byly v římské historiografii zcela běžné.

Římští autoři často mluvili o vznešenosti „prvních lidí“, kteří, jak psal třeba historik Tacitus, žili „v čase bez jediného zlého úmyslu, bez studu či viny, a tedy také bez trestů a omezení. Odměn nebylo třeba, vždyť vše správné následovalo jen svůj vlastní účel.“

Hésiodovské členění věků sloužilo jako předloha i Římanům, přidali si k němu ovšem jeden nový prvek – příčinou úpadku člověka byl vznik zákonů a vlastnictví. Velký římský básník Ovidius vykresloval své současníky jako zasažené „zvrácenou láskou k majetku“. Popisoval pak jakousi komunistickou společnost, ve které bylo všechno společné. V Ovidiově utopii vůbec nebyly zákony, věřil totiž, že lidé směřují k dobru sami od sebe.

Vergilius představuje ve čtvrté ekloze ze Zpěvů pastýřských nový koncept – jednou přijde člověk úžasného nadání, skoncuje s utrpením doby železné a znovu nastolí zlatý věk: „jím končí železné plémě, zlatý však lidský rod zas povstane po celém světě. (…) ‚Taková století přeďte!‘ svým vřetenům pravily Parky, svorně, vždyť osudu vůle se nijak nemůže změnit.“ Sotva asi překvapí, že se Vergilius se stal oblíbencem Augusta, prvního římského císaře…

Za vlády císaře Nera, jednoho z nejděsivějších panovníků římského impéria, koncepce zlatého věku zažila renesanci v dílech takových autorů, jakými byli Lucanus, Calpurnius Siculus a především Seneca, učitel mladého Nerona. Seneca psal, že lidé jsou bídná stvoření, která potřebují vládce, který jim zabrání v sebezničení. Jakoby z pohledu samotného Nera Seneca volal: „Jen můj klid zabrání tomu, aby se tisíce mečů pozvedly proti sobě.“

Jako by to nejlepší, nač mohli Římané pomýšlet ve světě řízeném osudem a časem, byl mocný diktátor, který ten čas na chvíli zastaví a bičem dostane lid do formy.

Pesimismus středověký

Když Evropa přijala křesťanství, získal běh lidských věcí novou perspektivu. Podle ní směřují dějiny lineárně až k finálnímu dni posledního soudu. V roce 1099 panovalo mezi rytíři první křížové výpravy při obléhání Jeruzaléma přesvědčení, že dny lidstva se právě chýlí k tomuto konci.

Podobné apokalyptické vize jsou poměrně překvapivé, když uvážíme, že právě ve 12. století se Evropa vyhrabala z období, které začalo pádem Západořímské říše a říkalo se mu „doba temna“. Po celé Evropě se zakládají univerzity, úžasné gotické kostely rostou do dosud nepoznaných výšin, knihy se vydávají jak na běžícím páse a středověcí učenci se vracejí k studiu filozofie.

Paradoxně největšími kritiky své doby byli nakonec sami tehdejší autoři, kteří ve velkém přijímali za svůj jazyk úpadku. Příchuť jejich textů určují slova jako tlení, staroba, zkaženost a krach. Středověcí učenci zkrátka měli za to, že Země stárne a všeobecný rozklad věcí kolem dává tušit blízký konec.

I spisovatelé středověku předpokládali jistou nadřazenost předchozích generací (které stejně tak předpokládaly nadřazenost generací, které předcházely jim, a tak dále). William z Conches píše ve svém dopise Geoffroyovi V. z Anjou zvanému Sličný o tehdejších univerzitních mistrech, že už nedosahují autority svých předchůdců. Důvodem je prý to, že jim chybí vědomosti, studenti postrádají disciplínu a biskupům jde jen o vlastní blaho. „Všechna důstojnost a autorita se rozplynuly,“ uzavírá.

Takový jazyk je pro autory středověku typický. A nevyhnul se dokonce ani v zásadě oslavným textům na některé jejich současníky. Herbert z Boshamu, poté co chvalořečil svatého Tomáše Becketa, ukončil svou ódu konstatováním, že „ačkoli tak ctnostný muž byl naším současníkem, jako by snad ani nebyl zplozen naším věkem, který jako by rodil jen do sebe zahleděné sobce“. Podobně třeba Aelred z Rievaulx oslavoval svatého Niniána těmito slovy: „Když pomyslím na svaté způsoby svatého muže, stydím se za naši vlastní nejapnou hloupost a za bezpáteřnost naší ubohé generace“.

Texty starověku a středověku jsou plné flagelantství. Někteří autoři svou éru opěvují, to jsou ale optimistická zrnka v poušti pesimismu. Zdá se, že pesimismus byl podstatnou část psané historie normou. Moderní člověk je v tomhle smyslu výjimkou. Požaduje totiž pokrok a očekává ho. Smýšlí o své budoucnosti bez myšlenky na nějaký úpadek a bez vtíravé potřeby diktátora, který by ho měl na chvíli zastavit. A taky bez apokalypsy, které smete s povrchu zemského naši ubohost. A to bychom mohli označit za pokrok.

Z anglického originálu, který vyšel na FEE.org, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal.
Na úvodním obrázku řecké mytologické ztělesnění času, božstvo Kronos, jak požírá jedno ze svých dětí.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Marian L. Tupy

Marian L. Tupy

Paul Meany

Paul Meany

Na dublinské Trinity College studuje starověkou a středověkou historii a kulturu.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo